ECLI:CZ:NS:2013:6.TDO.535.2013.1
sp. zn. 6 Tdo 535/2013-41
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. června 2013 o dovolání podaném obviněným M. Š. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 2. 2013, sp. zn. 7 To 124/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 29/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. Š. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 1 T 29/2012 , byl obviněný M. Š. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem vraždy podle §140 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (ad 1) a zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku (ad 2), kterých se dle skutkových zjištění krajského soudu dopustil tím, že
1)
dne 31. 3. 2012 v době od 19.14 hodin do 19.21 hodin ve vlaku, jedoucím z K. do Ú. n. L. , při jízdě mezi zastávkami K. a V. O. , ve vagónu připojeném za lokomotivou, v prostoru výstupních dveří, nacházejících se na konci vagónu, po předchozí slovní rozepři, v úmyslu usmrtit fyzicky napadl poškozenou J. Č. , tak, že jí nejprve přiložil na krk nůž o délce čepele 6,3 cm, čímž jí způsobil povrchová poranění krku, poté otevřel výstupní dveře vagónu a aktivně se bránící poškozenou se snažil vytlačit otevřenými dveřmi ven z vlaku, v dokonání činu mu zabránil pouze včasný zásah cestujícího K. N. (totožnost utajena podle §55 odst. 2 trestního řádu), který ho odstrčil a poškozenou strhnul směrem k sobě, přičemž pád z vlaku jedoucího v tu dobu rychlostí 90 km/h by poškozená nepřežila, poté poškozenou ještě bodnul nožem velkou silou do pravé části břicha pod žebry a opakovaně nožem do zad, a způsobil jí bodnou ránu s vbodem délky asi 1 cm v přední čáře pažní vpravo v úrovni devátého až desátého žebra nepronikající do dutiny břišní, přičemž těžšímu následku zabránilo několik silných vrstev oblečení poškozené,
2)
dne 31. 3. 2012 v době od 19.14 hodin do 19.21 hodin ve vlaku, jedoucím z K. do Ú. n. L. , při jízdě mezi stanicemi K. a V. O. , ve vagónu připojeném za lokomotivou, v prostoru výstupních dveří, nacházejících se na konci vagónu, poté co fyzicky napadl poškozenou J. Č. , kterou se v úmyslu usmrtit pokusil vytlačit otevřenými výstupními dveřmi vagónu ven z vlaku, jedoucího v tu dobu rychlostí 90 km/h, zaútočil nožem o délce čepele 6,3 cm na K. N. (totožnost utajena podle §55 odst. 2 trestního řádu), v úmyslu odradit jej od jednání, směřujícího k záchraně poškozené J. Č. tak, že se po něm ohnal rukou s nožem směřujícím k hlavě a když K. N. uskočil cca 50 cm, opakovaně proti němu nožem šermoval.
Za uvedené zločiny mu byl podle §140 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání třinácti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán nahradit poškozené Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra České republiky, se sídlem Praha 10, Kodaňská 1441/46, škodu ve výši 12.497,- Kč.
K odvolání obviněného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 2. 2013, sp. zn. 7 To 124/2012 , podle §258 odst. 1 písm. b), c), d) tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvého stupně v celém rozsahu a sám (po doplnění dokazování) podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným skutkem spočívajícím v tom, že
dne 31. 3. 2012 v době od 19.14 hodin do 19.21 hodin ve vlaku, jedoucím z K. do Ú. n. L. , při jízdě mezi zastávkami K. a V. O. , ve vagónu připojeném za lokomotivou, v prostoru výstupních dveří, nacházejících se na konci vagónu, po předchozí slovní rozepři, kdy po poškozené J. Č. , opakovaně požadoval přístup do bytu a vydání věcí, za tímto účelem fyzicky tuto napadl tak, že jí nejprve přiložil na krk nůž o délce čepele 6,3 cm, čímž jí způsobil povrchová poranění krku, poté otevřel výstupní dveře vagónu a aktivně se bránící poškozenou vytlačoval k otevřeným dveřím vagónu, přičemž v tomto okamžiku zasáhl cestující K. N. (totožnost utajena podle §55 odst. 2 trestního řádu), který obžalovaného odstrčil a poškozenou strhnul směrem k sobě a na kterého obžalovaný zaútočil nožem o délce čepele 6,3 cm v úmyslu odradit jej od jednání směřujícího k pomoci poškozené J. Č. tak, že se po něm ohnal rukou s nožem směřujícím k hlavě, a když K. N. uskočil cca 50 cm, obžalovaný proti němu opakovaně nožem šermoval, poté poškozenou ještě bodnul nožem velkou silou do pravé části břicha pod žebry a opakovaně nožem do zad, a způsobil jí bodnou ránu s vbodem délky asi 1 cm v přední čáře pažní vpravo v úrovni devátého až desátého žebra nepronikající do dutiny břišní, přičemž těžšímu následku zabránilo několik silných vrstev oblečení poškozené,
který právně kvalifikoval jako zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku.
Za tento zločin byl obviněnému uložen podle §175 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody stejně jako v rozsudku soudu prvního stupně.
Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu v celém jeho rozsahu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Kateřiny Dlouhé dovolání , jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 g) tr. ř. Má za to, že skutek popsaný ve výroku rozsudku odvolacího soudu, za jehož spáchání byl uznán vinným, nevykazuje všechny zákonné znaky zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku.
Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku úvodem připomenul zákonné požadavky uplatňující se stran zavinění u základních skutkových podstat trestných činů a u okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby, aby následně vrchnímu soudu vytkl, že ho uznal vinným trestným činem vydírání nejen podle §175 odst. 1, odst. 2, písm. c) tr. zákoníku, ale rovněž podle §175 odst. 3 písm. a) tr. zákona, byť ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, aniž by se blíže zabýval zjištěnou subjektivní stránkou, tj. zaviněním ve vztahu k těžšímu následku ve formě těžké újmy na zdraví. Konstatoval, že poškozená J. Č. utrpěla středně těžké poranění, kvalifikované ze soudně lékařského hlediska jako ublížení na zdraví, přičemž k těžké újmě na zdraví v daném případě nedošlo. Protože znalecký posudek spekuloval o možném vzniku těžké újmy na zdraví v případě, že by bodná rána nebyla vedena přes několik vrstev oblečení poškozené, posoudil odvolací soud jeho jednání jako pokus těžké újmy na zdraví a uznal ho mimo jiné vinným právě podle ust. §175 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku.
Obviněný namítl, že pokusu se pachatel může dopustit pouze úmyslným jednáním, přičemž úmysl musí zahrnovat všechny skutečnosti, které tvoří znaky trestného činu. Zdůraznil, že od situace, kdy jednáním pachatele dojde ke způsobení těžšího následku, tj. například způsobení těžší poruchy zdraví (a kde postačuje zavinění ve formě nedbalosti), je třeba odlišit situaci, kdy k takovému důsledku nedojde (byť za jiných proměnných k němu dojít mohlo), a takové jednání lze zároveň považovat za bezprostředně směřující k dokonání takového těžšího následku, tj. za pokus. Odvolací soud mu dal za pravdu v tom, že oblečení poškozené i charakter použité zbraně (nožíku) vylučovaly - po objektivní stránce, i ve vědomí obviněného - možnost fatálního následku. To potvrdil i nastalý následek - toliko středně těžké poranění poškozené. Je přesvědčen, že ze skutkového stavu vyplynulo, že jeho jednání směřovalo výhradně k vystrašení poškozené a že se svým jednáním snažil poškozenou přimět k vydání věcí, které byl nucen zanechat v jejím bytě. V žádném případě nebylo jeho jednání vedeno úmyslem, byť třeba jen nepřímým, způsobit poškozené újmu na zdraví. To podle něj plyne i ze zjištěného skutkového stavu, že k násilí spočívajícím v bodnutí nožem směrem k poškozené se uchýlil až v okamžiku, kdy do konfliktu zasáhl svědek K. N. , a kdy poškozená J. Č. byla již tak vzdálena, že pro typ použité zbraně i vrstvy oblečení poškozené ke způsobení těžké újmy na zdraví dojít nemohlo.
Dovolatel má proto za to, že soud nesprávně posoudil jeho jednání jako zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, když ve stíhaném skutku lze, pro absenci úmyslu ve vztahu k těžšímu následku, spatřovat pouze zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, za jehož spáchání zákon umožňuje uložit i podstatně mírnější trest, než jaký mu byl uložen. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze se závazným právním názorem, aby byl stíhaný skutek posouzen jako zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Alternativně navrhl, aby Nejvyšší soud sám v tomto smyslu rozhodl a uložil mu mírnější trest.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se podle §265h odst. 2 tr. ř. k podanému dovolání vyjádřil tak, že jeho podstatou je tvrzení obviněného, že neměl v úmyslu způsobit poškozené ani újmu na zdraví, tím méně těžkou újmu na zdraví, jak shledal vrchní soud v napadeném rozsudku. Obviněný tak ve skutečnosti jen nesouhlasí se způsobem hodnocení důkazů a se skutkovými zjištěními o svém zavinění. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, který je podle státního zástupce zcela zřejmý jak z popisu skutku ve výroku rozsudku, tak zejména i z jeho odůvodnění na str. 9 a 10. Odvolací soud učinil závěr, že bodnutí nožem velkou silou do pravé části břicha pod žebry, a opakované bodnutí nožem do zad, mohlo mít za následek způsobení těžké újmy, přičemž uvedl, že obviněný k takovému následku směřoval, a to „minimálně“ v nepřímém úmyslu.
Jelikož konkrétní důvody uvedené dovolatelem podle státního zástupce neodpovídají důvodům dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dovolatel nenamítá nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení a nenamítá ani porušení zásad spravedlivého procesu, navrhl závěrem, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl. Současně dal výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
S přihlédnutím k těmto teoretickým východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti podaného dovolání.
Obviněný ve svém dovolání tvrdí, že skutek, jehož spácháním byl uznán vinným, tak jak je popsán ve výroku o vině rozsudku odvolacího soudu a blíže rozveden v jeho odůvodnění, nevykazuje všechny zákonem stanovené znaky zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Takové tvrzení, pokud by bylo důvodné, by bylo způsobilé naplnit dovolatelem deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V konkrétně posuzované věci však takový pozitivní závěr učinit nelze.
Z obsahu dovoláním napadeného rozsudku, zejména těch pasáží jeho odůvodnění, v nichž odvolací soud vysvětluje, proč neshledal důvodnou právní kvalifikaci jednání obviněného v podobě vyjádřené v rozsudku soudu prvního stupně, je zřejmé, jaké skutečnosti vedly vrchní soud k tomu, že uzavřel, že jednání obviněného vůči poškozené nebylo vedeno úmyslem poškozenou usmrtit. Ve vztahu k té části jeho útoku, který vedl vůči poškozené za užití nože s délkou čepele 6,3 cm, své závěry vyjádřil na str. 8 způsobem, který cituje ve svém dovolání obviněný. Uvedená skutečnost však v žádném případě i dle odvolacího soudu nemůže vést k závěru, že z dokazování vyplynulo to, co v rozporu se skutkovým zjištěním odvolacího soudu tvrdí ve svém dovolání obviněný, tj. že jeho jednání „ nebylo .. vedeno úmyslem, byť třeba jen nepřímým, způsobit .. poškozené J. Č. újmu na zdraví“. V tomto směru se odvolací soud zcela jednoznačně vyjádřil na str. 9 a 10 svého rozsudku, kde uvedl: „ To však na druhou stranu nic nemění na skutečnosti, že obžalovaný se zbraní násilím, které v podobě bodnutí nožem velkou silou do pravé části břicha pod žebry a opakovaným bodnutím do zad mohlo mít za následek způsobení těžké újmy, poškozenou nutil ..“ a následně dodal, že: „Vzhledem k tomu, že způsobení těžké újmy [pozn. která nenastala, jak ze zjištění soudu i jeho odůvodnění právní kvalifikace plyne – str. 10: „v úmyslu trestný čin spáchat, přičemž k jeho dokonání (ve vztahu k úmyslnému způsobení těžké újmy) nedošlo“ ] v poslední fázi útoku je pokryto minimálně nepřímým úmyslem obžalovaného, je pokud ve vztahu k této okolnosti, podmiňující použití vyšší trestní sazby, možný a zároveň i trestný“.
Z citované pasáže odůvodnění rozsudku, i té části tzv. skutkové věty odsuzujícího výroku popisující poslední fázi útoku obviněného ( poté poškozenou ještě bodnul nožem velkou silou do pravé části břicha pod žebry a opakovaně nožem do zad, a způsobil jí bodnou ránu s vbodem délky asi 1 cm v přední čáře pažní vpravo v úrovni devátého až desátého žebra nepronikající do dutiny břišní, přičemž těžšímu následku zabránilo několik silných vrstev oblečení poškozené ) je zjevné, že odvolací soud dovodil zákonem vyžadovanou formu zavinění obviněného k bezprostředně hrozícímu těžšímu následku jeho činu – ve formě jeho nepřímého (eventuálního) úmyslu ke vzniku takového poranění poškozené, které by vykazovalo znaky těžké újmy na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 tr. zákoníku. Dílčím nedostatkem dovolání napadeného rozsudku je to, že z hlediska tvrzené vytýkané vady je odůvodnění vrchního soudu poněkud skoupé. To však na straně druhé neznamená, že by odvolacím soudem učiněný právní závěr byl vadný.
Úmyslnou formu zavinění upravuje trestní zákoník v ustanovení §15 tak, že:
1) Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel
a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.
2) Srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.
Odvolací soud dospěl k poznatku, že obviněný ve vztahu k možnému způsobení těžké újmy na zdraví jednal ve formě úmyslu nepřímého podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, tj. že věděl, že svým jednáním může takové porušení .. způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Obviněný formulací své námitky explicitně nevyjádřil, zda vytýká nedostatek vědomostní či volní složky úmyslu, neboť v daném směru ke skutkovým a právním závěrům odvolacího soudu nic konkrétního, co by svědčilo o vadnosti právního posouzení skutku, tak jak je ve výroku rozsudku a jeho odůvodnění, neuvedl (míněno v podobě hmotně právní argumentace). Jeho výhrada má podobu skutkových tvrzení, která jsou odlišná, resp. nevyjádřená ve skutkových zjištěních soudu (tvrzení, že bodné údery vedl z takového odstupu od poškozené, že již z tohoto důvodu nebylo reálné přivození závažnějších poranění). Odlišná skutková tvrzení, resp. požadavek na revizi skutkových zjištění soudu, však nemůže založit důvodnost uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., potažmo jiného dovolacího důvodu upraveného ustanovením §265b tr. ř., a tím ani přezkum napadeného rozhodnutí dovolacím soudem za podmínek upravených ustanovením §265i odst. 3 tr. ř.
Nejvyšší soud se proto omezil na posouzení toho, zda skutek, jak je vyjádřen v rozsudku odvolacího soudu, byl důvodně posouzen jako pokus zločinu vydírání podle §21 odst. 1, k §175 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a dospěl k závěru, že zákonné znaky uvedeného zločinu naplňuje. Protože zpochybňována je jen otázka důvodnosti právního posouzení v podobě pokusu kvalifikované skutkové podstaty podle §175 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku z hlediska nezbytné formy zavinění, omezuje se dovolací soud na následující konstatování:
S přihlédnutím k odborným závěrům učiněným znalci z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie lze konstatovat, že nebylo zjištěno nic, co by bránilo učinění závěru, že obviněný si musel být vědom toho, že může (zasažením orgánů specifikovaných znalcem) poškozené přivodit závažnější poranění, které by zakládalo jeho posouzení jako těžké újmy na zdraví. Tuto jeho vědomost je třeba dovodit proto, že do popsaných částí těla poškozené bodal velkou silou (viz zjištění učiněné na podkladě posudku znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství). Z hlediska provedení útoku, jak ho vylíčila poškozená, lze rovněž dovodit, že neexistovala žádná okolnost, pro kterou by obviněný mohl – případně bez přiměřených důvodů – spoléhat na to, že jí takové závažnější poranění nezpůsobí. Ostatně i z popisu útoku samotným obviněným (str. 5 rozsudku soudu prvního stupně – nevybavuje si vzájemné postavení v okamžiku bodnutí), resp. i jeho následného vnímání (patrně „oddělal svoji starou“ – tamtéž), je zřejmé, že napadení poškozené bylo projevem jeho impulzivních a agresivních sklonů a že jím nožem vedený útok nebyl z jeho strany z hlediska jeho intenzity nikterak korigován a vědomě ovlivňován (vědomý odstup od poškozené) tak, aby byl zohledněn jím požadovaným způsobem. Z daných (a soudy zjištěných) okolností průběhu činu je nezbytné dovodit i zákonem vyžadovanou volní složku zavinění, která se v jednání obviněného projevila, a která společně se složkou vědomostní svědčí o správnosti závěru o naplněnosti znaků upravených ustanovením §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Odvolací soud proto nepochybil, pokud dovodil eventuální úmysl obviněného vážící se k bezprostředně hrozícímu následku v podobě vzniku těžké újmy na zdraví u poškozené J. Č. K tomuto těžšímu následku přitom nedošlo nikoli z důvodů tvrzených v dovolání obviněným, nýbrž pro faktor vymezený v rozsudku odvolacího soudu, tj. pro „ několik silných vrstev oblečení poškozené“ .
Nejvyšší soud, který dovolání obviněného ze shora uvedených důvodů posoudil jako zjevně neopodstatněné, o něm rozhodl způsobem upraveným v ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „ V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. června 2013
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann
Vypracoval:
JUDr. Ivo Kouřil