ECLI:CZ:NS:2013:6.TDO.664.2013.1
sp. zn. 6 Tdo 664/2013 - 21
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. července 2013 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněné P. B. , proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 2. 2013, sp. zn. 3 To 857/2012, jako soudu druhého stupně v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 1 T 96/2010, takto:
I. Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 2. 2013, sp. zn. 3 To 857/2012, a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 8. 2012, sp. zn. 1 T 96/2010, zrušují .
Současně se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Českých Budějovicích přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 8. 2012, sp. zn. 1 T 96/2010, byla obviněná P. B. (dále jen „obviněná“) podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěna obžaloby pro skutek spočívající v tom, že „společně s odsouzeným J. H. dne 27. 4. 2008 v Č. B. , ul. K. , v provozovně prodejny AAA Auto a.s. se sídlem H. , H. nám. , po předchozí vzájemné dohodě v zištném úmyslu získat majetkový prospěch ve formě vylákání úvěru ve výši 149.699,- Kč, při vědomí rozsahu a výše svých výdělkových možností a splatných závazků, kdy přesvědčil obžalovaný J. H. obžalovanou P. B. , aby na své jméno uzavřela úvěrovou smlouvu se společností ČSOB Leasing a.s., se sídlem P. , N. P. , za účelem koupě osobního automobilu tov. zn. VW Bora, v prodejní ceně 149.699,- Kč, obžalovaná P. B. dne 27. 4. 2008 uzavřela úvěrovou smlouvu, byla seznámena s všeobecnými podmínkami, přičemž v kartě zákazníka k úvěrové smlouvě podepsala jako pravdivé a úplné informace týkající se jejího čistého měsíčního příjmu ve výši 30.000,- Kč na pozici manažera u zaměstnavatele společnosti VIVO.CZ s.r.o., přičemž dle vyjádření OSSZ ve Strakonicích její hrubý měsíční příjem činil částkou pouze 9.000,- Kč, zavázala se k 48 měsíčním splátkám ve výši 6.091,- Kč včetně pojištění, přičemž v okamžiku uzavření úvěrové smlouvy si byla vědoma, že sjednané splátky úvěru hradit nebude, neboť předmět úvěru předá k užívání obžalovanému J. H. , který téhož dne vozidlo převzal a používal ho pro svoji potřebu, následně bylo uhrazeno nepravidelně 7 měsíčních splátek v období od 30. 6. 2008 do 19. 12. 2008 v celkové výši 42.637,- Kč, další měsíční pravidelné splátky již nebyly hrazeny ani obžalovaným J. H. , ani obžalovanou P. B. , v důsledku čehož byla úvěrová smlouva ke dni 27. 2. 2009 vypovězena a vozidlo bylo dne 5. 2. 2009 J. H. odebráno, čímž společnosti ČSOB Leasing a.s., se sídlem Praha 4, Na Pankráci č. 310/60, byla způsobena škoda ve výši nejméně 149.699,- Kč“ , v němž byl spatřován trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále též „tr. zák.“), ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal státní zástupce, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích. Rozsudkem ze dne 18. 2. 2013, sp. zn. 3 To 857/2012, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnou podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích ze dne 29. 11. 2010, sp. zn. ZT 825/2010, pro skutek spočívající v tom, že „společně s již odsouzeným J. H. , dne 27. 4. 2008 v Č. B. v ul. K. , v provozovně prodejny AAA Auto a.s. se sídlem Hostivice, Husovo náměstí 14, po předchozí vzájemné dohodě v zištném úmyslu získat majetkový prospěch ve formě vylákání úvěru ve výši 149.699,- Kč, při vědomí rozsahu a výše svých výdělkových možností a splatných závazků, kdy přesvědčil již odsouzený J. H. obžalovanou P. B. , aby na své jméno uzavřela úvěrovou smlouvu se společností ČSOB Leasing a.s., se sídlem Praha 4, Na Pankráci č. 310/60, za účelem koupě osobního automobilu tov. zn. VW Bora, v prodejní ceně 149.699,- Kč, obžalovaná P. B. dne 27. 4. 2008 uzavřela úvěrovou smlouvu, byla seznámena se všeobecnými obchodními podmínkami, přičemž v kartě zákazníka k úvěrové smlouvě podepsala jako pravdivé a úplné informace týkající se jejího čistého měsíčního příjmu ve výši 30.000,- Kč na pozici manažera u zaměstnavatele společnosti VIVO.CZ s.r.o., přičemž dle vyjádření Okresní správy sociálního zabezpečení ve Strakonicích její hrubý měsíční příjem činil částku pouze 9.000,- Kč, zavázala se k 48 měsíčním splátkám ve výši 6.091,- Kč včetně pojištění, přičemž v okamžiku uzavření úvěrové smlouvy si byla vědoma, že sjednané splátky úvěru hradit nebude, neboť předmět úvěru předá k užívání odsouzenému J. H. , který téhož dne vozidlo převzal a používal ho pro svoji potřebu, následně bylo uhrazeno nepravidelně 7 měsíčních splátek v období od 30. 6. 2008 do 19. 12. 2008 v celkové výši 42.637,- Kč, další měsíční pravidelné splátky již nebyly hrazeny ani odsouzeným J. H. , ani obžalovanou P. B. , v důsledku čehož byla úvěrová smlouva ke dni 27. 2. 2009 vypovězena a vozidlo bylo dne 5. 2. 2009 odsouzenému J. H. odebráno, čímž společnosti ČSOB Leasing a.s., se sídlem Praha 4, Na Pankráci č. 310/60, byla způsobena škoda ve výši 149.699,- Kč“ , v němž byl spatřován trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích podal nejvyšší státní zástupce dovolání v neprospěch obviněné, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku poznamenal, že obviněná a spoluobviněný J. H. byli původně rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 6. 2011, sp. zn. 1 T 96/2010, pro předmětný skutek uznáni vinnými trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Zatímco však usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 4. 2012, sp. zn. 3 To 139/2012, bylo odvolání spoluobviněného J. H. podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné, k odvolání obviněné byl týmž usnesením rozsudek okresního soudu v části jí se týkající zrušen a v tomto rozsahu byla věc vrácena okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Krajský soud přitom uložil okresnímu soudu, aby zjistil veškeré měsíční příjmy obviněné v kritickém období a poté zaměřil své právní úvahy na možnost právní kvalifikace jednání obviněné jako trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, příp. i odst. 3 tr. zák., a to i pokud jde o subjektivní stránku tohoto trestného činu. Okresní soud dokazování v požadovaném směru doplnil a zjistil, že obviněná v období několika měsíců od dubna 2008 u společnosti VIVO.CZ, s. r. o. skutečně dosahovala měsíčního příjmu 30.000,- Kč. Právě v důsledku tohoto zjištění obviněnou obžaloby zprostil podle §226 písm. c) tr. ř. s odůvodněním, že nebylo prokázáno, že by při uzavírání úvěrové smlouvy uvedla nepravdivé údaje ohledně svého čistého měsíčního příjmu, když její příjem částku 30.000,- Kč skutečně dosahoval či dokonce přesahoval. Podle okresního soudu nebyla vyvrácena obhajoba obviněné, že byla ze strany spoluobviněného J. H. podvedena, jednak tím, že se zavázal platit jednotlivé splátky úvěru, jednak tím, že ji neinformoval o své skutečné finanční situaci, která toto splácení úvěru činila nereálným. Krajský soud následně k odvolání státního zástupce pouze změnil zákonný důvod zproštění obžaloby. Jinak se ztotožnil se závěry okresního soudu (přitom poukázal zejména na absenci subjektivní stránky trestného činu).
Nejvyšší státní zástupce následně konstatoval, že obviněné skutečně nelze prokázat, že by věděla o špatné finanční situaci spoluobviněného J. H. , která činila splácení úvěru z jeho strany nereálným. Nelze ani spolehlivě vyvrátit, že skutečné příjmy obviněné v kritickém období mohly odpovídat měsíčnímu příjmu, který uvedla při uzavírání úvěrové smlouvy, byť objektivně to obviněná doložila pouze za měsíce duben, květen a červen 2008. Zdůraznil však, že tyto skutečnosti nejsou pro právní posouzení skutku významné. Nevědomost obviněné o špatné finanční situaci spoluobviněného J. H. by totiž měla význam spíše jen z hlediska původně soudem užité právní kvalifikace podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. K tomuto trestnému činu byl však v poměru speciality trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3 tr. zák., u něhož nemá otázka splácení úvěru podstatný význam. Nejvyšší státní zástupce připomněl, že trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. V souvislosti s tím vyjádřil přesvědčení, že vědomost či nevědomost obviněné o „kvalitě“ jmenovaného dlužníka je pro posouzení skutku bezvýznamná, neboť není obsažena ve znacích skutkové podstaty předmětného trestného činu. Stejně tak je bezvýznamná skutečnost uvedená v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, že se obviněná skutkem neobohatila. Dodal, že o ochotě a schopnosti spoluobviněného J. H. splácet úvěr do jisté míry pochybovala samotná obviněná, když se podle výpovědi svědka S. P. cestou do autobazaru asi třikrát ústně ujišťovala, zda dotyčný splátky skutečně platit bude (viz výpověď svědka P. na č. 1 . 270 spisu).
Právní kvalifikace jednání obviněné jako úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3 tr. zák. se neopírá jen o uvedení nepravdivého údaje ohledně výše měsíčního příjmu. Z popisu žalovaného skutku je zřejmé, že obviněná neuvedla poškozené společnosti skutečnost při poskytování úvěru zcela nejpodstatnější, a to že ve skutečnosti žadatelkou o úvěr není. Že totiž faktickým žadatelem o úvěr je jiná osoba, která by pak měla úvěr též splácet. Jestliže byla obviněná předem dohodnuta se spoluobviněným J. H. , že úvěr bude určen k nákupu vozidla pro jeho potřebu a on že bude úvěr splácet, pak za těchto okolností je bez významu údaj o měsíčním příjmu samotné obviněné, která z tohoto ani jiného svého příjmu úvěr vůbec splácet nechtěla. Tím si byla obviněná zcela jista již v okamžiku uzavírání úvěrové smlouvy a úvěr skutečně sama nikdy nesplácela. Úvěr měl podle jejího vědomí splácet pouze J. H. , tedy osoba, o jejímž příjmu nebylo úvěrové společnosti nic bližšího známo. Právě zatajení skutečného žadatele o úvěr znemožnilo poškozené úvěrové společnosti prověřit ochotu a schopnost dlužníka úvěr řádně splácet a zjistit závažné okolnosti, pro něž by J. H. úvěr patrně nikdy nezískal. Toto je podstata jednání obviněné a nikoliv snad to, zda pravdivě uvedla či neuvedla výši svých měsíčních příjmů.
Nejvyšší státní zástupce doplnil, že některé specifické okolnosti případu, na které poukázaly oba soudy (geneze průběhu uzavření úvěrové smlouvy), by bylo možno zohlednit při úvaze o trestu nebo o uplatnění kvalifikované skutkové podstaty podle §250b odst. 3 tr. zák., za užití §88 odst. 1 tr. zák. Vzhledem k výši škody několikanásobně přesahující škodu nikoliv malou by ovšem bylo takové zmírnění právní kvalifikace problematické. Užití trestního zákona je zde přitom zcela důvodné, neboť posouzení skutku podle nyní platného zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též „tr. zákoník“), by pro obviněnou nebylo příznivější s ohledem na to, že aktuální trestní sazba u odpovídajícího přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku není mírnější než trestní sazba odpovídající právní kvalifikaci použité v této trestní věci.
Nejvyšší státní zástupce shrnul, že obviněná uvedla poskytovateli úvěru ten údaj, že z úvěru bude financován nákup vozidla pro ni samotnou a že ona sama bude poskytnutý úvěr splácet. Tento údaj byl nepravdivý, neboť obviněná ve skutečnosti tento úvěr nikdy splácet nechtěla a vozidlo předala jiné osobě. Pokud by si byl poskytovatel úvěru vědom, že žadatelka úvěr splácet nechce, na uzavření úvěrové smlouvy by nepřistoupil (navíc pokud by věděl, že úvěr bude ve skutečnosti splácet jiná osoba, jejíž majetkové poměry nejsou známy). Údaj o tom, kdo vlastně bude dlužníkem, je pro věřitele při sjednávání úvěrové smlouvy údajem nejpodstatnějším, neboť bez tohoto údaje nelze posoudit bonitu dlužníka ani všechna úvěrová rizika. Uzavřel, že jednání obviněné vykazuje všechny zákonné znaky trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3 tr. zák., resp. že jestliže Krajský soud v Českých Budějovicích obviněnou obžaloby zprostil s tím, že skutek není trestným činem, jeho rozhodnutí tím spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obdobně pochybil předtím i Okresní soud v Českých Budějovicích.
Z těchto důvodů nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání za užití §265r odst. 1 písm. b) tr. ř., podle §265k odst. 1, 2 tr. ř., za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř., zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 2. 2013, sp. zn. 3 To 857/2012, jakož i rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 8. 2012, sp. zn. 1 T 96/2010, zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle §265 l odst. 1 tr. ř. a přikázal Okresnímu soudu v Českých Budějovicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal, že v posuzované věci je nutno rozhodnout jiným způsobem, než předpokládaným v §265r odst. 1 písm. b) tr. ř., vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila obviněná. Uvedla, že se naprosto ztotožňuje s názorem a hodnocením skutku provedeným soudy obou stupňů a navrhla podle §265j tr. ř. podané dovolání odmítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. b) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozsudku, jímž byla obviněná obžaloby zproštěna.
Nejvyšší státní zástupce je podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud shledal, že námitky obsažené v dovolání nejvyššího státního zástupce byly z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněny relevantně. Následně, poté, co nezjistil důvod pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., dospěl po přezkumu podle §265i odst. 3 tr. ř. k níže uvedeným závěrům.
V návaznosti na skutečnosti charakterizující dosavadní průběh trestního řízení včetně důvodů rozhodnutí soudů nižších stupňů především ve vztahu k obviněné, tak jak byly dostatečně přiléhavě vylíčeny především v úvodní pasáži odvolání, zdůrazňuje, že v tomto řízení nebyla ze strany soudů nižších stupňů náležitě zvažována právě právní kvalifikace výše popsaného jednání obviněné jako trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3 tr. zák., kterého se dopustí, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy či v žádosti o poskytnutí subvence nebo dotace uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí a takovým činem způsobí škodu nikoliv malou. K tomu je na místě poznamenat, že za situace, kdy předmětný skutek byl spáchán před účinností zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, nutno z hlediska časové působnosti trestních zákonů přisvědčit nejvyššímu státnímu zástupci v názoru, že v úvahu přicházející posouzení skutku podle tohoto zákona (podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku) by pro obviněnou nebylo příznivější, a proto je třeba podle §2 odst. 1 tr. zákoníku aplikovat zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů.
Ve stručnosti pak lze připomenout, že za nepravdivé se považují údaje, kdy obsah vůbec neodpovídá skutečnému stavu, o němž je podávána informace, a to byť jen o některé skutečnosti důležité pro uzavření úvěrové smlouvy nebo pro poskytnutí subvence anebo dotace. Hrubě zkreslenými se rozumí takové údaje, které mylně nebo neúplně informují o podstatných a důležitých okolnostech pro uzavření úvěrové smlouvy nebo pro poskytnutí subvence nebo dotace, což může vést k zásadně nesprávným závěrům o skutečnostech rozhodných pro uzavření úvěrové smlouvy nebo pro poskytnutí subvence či dotace. Podstatné údaje potom zamlčí ten, kdo neuvede při sjednávání úvěrové smlouvy nebo v žádosti o poskytnutí subvence nebo dotace jakékoli údaje, které jsou rozhodující nebo zásadní (tj. podstatné) pro její uzavření, tedy takové údaje, které by vedly, pokud by byly druhé straně známy, k tomu, že úvěrová smlouva by nebyla uzavřena či subvence nebo dotace poskytnuta, anebo by sice úvěrová smlouva byla uzavřena či subvence nebo dotace poskytnuta, ale za podstatně méně výhodnějších podmínek pro tu stranu, která tyto údaje zamlčela nebo v jejíž prospěch byly zamlčeny.
K trestní odpovědnosti za trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák. není třeba vznik škody. Proto ani úmysl pachatele nemusí k takové škodě směřovat, i když zpravidla tomu tak bude. Proto trestně odpovědný podle §250b odst. 1 tr. zák. bude i pachatel, který uvedením nepravdivých údajů získá úvěr, který pak řádně splácí a žádná škoda věřiteli nevznikne. U trestného činu úvěrového podvodu není z hlediska subjektivní stránky nutné ani to, aby pachatel (jako u obecného podvodu) jednal od počátku s úmyslem obohatit se, resp. s vědomím, že úvěr nebude splácet. Podstatné je, že pachatel úmyslně při sjednávání úvěrové smlouvy uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí.
V návaznosti na shora stručně rozvedená teoretická východiska Nejvyšší soud konstatuje, že z pohledu případné právní kvalifikace posuzovaného jednání obviněné jako trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák. je rozhodné především to, že obviněná jako úvěrový dlužník (ve smlouvě označená jako zákazník) sjednala a uzavřela se společností ČSOB Leasing, a.s., úvěrovou smlouvu (ve smyslu §497 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů) za účelem koupě osobního automobilu, v níž se zejména zavázala splácet poskytnutý úvěr, a takto si počínala přesto, že od počátku věděla, že ona úvěr nebude (a ani nechce) splácet (že de facto je tento úvěr určen jiné osobě, která by jej také měla hradit). Tyto skutečnosti je třeba interpretovat tak, že při sjednávání úvěrové smlouvy úmyslně uvedla nepravdivý údaj stran podstatné náležitosti úvěrové smlouvy. Právě popsané skutkové okolnosti tvoří podstatu trestněprávně relevantního jednání obviněné. Lze přitom poznamenat, že pokud by společnost ČSOB Leasing, a.s. při uzavírání předmětné úvěrové smlouvy věděla, že obviněná úvěr splácet nehodlá, že tento ve skutečnosti nebude poskytnut obviněné, ale třetí osobě, s jejímiž majetkovými poměry není obeznámena, nepochybně by na uzavření úvěrové smlouvy s obviněnou nepřistoupila. Nejvyšší soud se bez výhrad ztotožňuje s názorem nejvyššího státního zástupce, že údaj o tom, kdo vlastně bude dlužníkem, je pro věřitele při sjednávání úvěrové smlouvy údajem nejpodstatnějším, neboť bez něho není poskytovatel úvěru sto zjistit případná úvěrová rizika a posoudit schopnost dlužníka úvěr řádně splácet.
Uvedenými skutečnostmi se soudy nižších stupňů prakticky nezabývaly, v důsledku čehož závěr odvolacího soudu, podle něhož v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem, obstát nemůže. Obdobně pochybil již soud prvního stupně, byť obviněnou zprostil obžaloby z jiného důvodu uvedeného v §226 tr. ř.
Nadto, je třeba poukázat na ještě na další skutečnosti. Obviněná, jak plyne z Všeobecných smluvních podmínek ČSOB Leasing, a.s. pro poskytování úvěrů VSPÚ SÚ 04/06, tvořících nedílnou součást předmětné úvěrové smlouvy (dále jen „VSPÚ“), za účelem zajištění pohledávek převedla na úvěrového věřitele vlastnické právo k předmětu financování (osobní automobil, na jehož zakoupení byl úvěr poskytnut) a úvěrový věřitel přijal tento předmět do svého vlastnictví, vše v souladu s podmínkami vymezenými v příslušných článcích VSPÚ (čl. 4.1.4). Obviněná se také podle VSPÚ zavázala respektovat mj. povinnost spočívající v tom, že zákazník není oprávněn přenechat předmět financování k užívání jiné osobě na dobu delší než jeden týden bez předchozího písemného souhlasu věřitele (čl. 4.2.2), resp. závazek že nepřevede vlastnické právo k předmětu financování na třetí osobu a nezatíží předmět financování jakýmkoli věcným právem třetí osoby, pokud mu k tomu na základě jeho žádosti neudělí věřitel předchozí písemný souhlas (čl. 4.2.3). Takto jednala, ačkoliv věděla, že vozidlo, na jehož pořízení byl úvěr určen, vůbec nebude užívat, nýbrž je okamžitě po jeho pořízení předá J. H. (což také učinila). Lze tak dovozovat, že tuto skutečnost poškozenému (úvěrovému věřiteli) zamlčela. Není přitom možno pochybovat, že uvedená skutečnost stran užívání naznačeného vozidla má se zřetelem k významu citovaných smluvních ujednání pro zajištění práv a zájmů úvěrového věřitele charakter skutečnosti podstatné.
Naproti tomu, otázka, zda obviněná poskytovateli úvěru uvedla či neuvedla pravdivě výši svého čistého měsíčního příjmu, jíž v dané trestní věci vyzdvihovaly soudy nižších stupňů, není z hlediska aplikace ustanovení §250b odst. 1 tr. zák. rozhodující za situace, kdy již v okamžiku uzavírání úvěrové smlouvy obviněná věděla, že ze svých finančních prostředků úvěr splácet nechce (a také z vlastních zdrojů úvěr nesplácela), a již v tomto směru poskytovateli úvěru úmyslně uvedla, jak shora vyloženo, nepravdivý údaj. Nutno dodat, že rovněž vědomost či nevědomost obviněné o solventnosti odsouzeného J. H. není pro posouzení skutku určující, neboť není obsažena ve znacích základní skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu. Z týchž důvodů je nedůležitá i okolnost zmíněná v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, že obviněná se skutkem neobohatila.
Nejvyšší soud tedy po provedeném přezkumu dospěl k závěru, že dovolání nejvyššího státního zástupce je důvodné.
Vzhledem k výše rozvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 2. 2013, sp. zn. 3 To 857/2012, a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 8. 2012, sp. zn. 1 T 96/2010, a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. pak Okresnímu soudu v Českých Budějovicích přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání, a to podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť je zřejmé, že zjištěné a vytknuté vady nelze odstranit ve veřejném zasedání.
Povinností soudu prvního stupně bude po vrácení spisového materiálu při vázanosti shora vysloveným právním názorem Nejvyššího soudu znovu ve věci obviněné rozhodnout.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. července 2013
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý