ECLI:CZ:NS:2013:6.TDO.796.2013.1
sp. zn. 6 Tdo 796/2013-17
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 28. srpna 2013 o dovolání obviněného J. Z. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 3. 2013, č. j. 7 To 50/2013-103, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 1 T 152/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 14. 3. 2013, č. j. 7 To 50/2013-103, byl podle §258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o peněžitém trestu a ve výroku, jimž se stanoví pro případ, že by nebyl peněžitý trest vykonán, náhradní trest odnětí svobody, rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 10. 12. 2012, č. j. 1 T 152/2012-85, kterým byl obviněný J. Z. (dále jen obviněný) uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a byl mu uložen podle §146 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, když výkon tohoto trestu byl obviněnému podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců a dále podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu bylo uloženo, aby během zkušební doby dle svých sil nahradil škodu, kterou činem způsobil; podle §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl současně obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře šedesáti denních sazeb ve výši jedné denní sazby 250,- Kč, tj. v celkové výši 15. 000,- a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl obviněnému uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání šedesáti dnů, o nároku poškozených na náhradu škody bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 1 tr. ř.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 3. 2013, č. j. 7 To 50/2013-103, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., když uvádí, že „usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. 7 To 50/2013, trpí vadou uvedenou v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., tj. bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“. V další části svého dovolání pak zejména namítá nesprávný postup odvolacího soudu stran posouzení rozsahu dokazování, které provedl soud prvního stupně. V této souvislosti poukazuje na to, že nebyl na jeho žádost vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, který měl jednoznačně odpovědět na otázku, co bylo příčinou zranění, vyjádřit se k rozsahu zranění apod. Dále soudům vytýká, že neprovedly výslech svědka N. , dále zpochybňuje čtení úředních záznamů o výsleších osob, kdy poukazuje na to, že ve spise se žádné takové úřední záznamy nenacházejí. Vzhledem k tomu, že soudem prvního stupně došlo podle jeho mínění k porušení jeho práva na obhajobu a následně rozsudek soudu prvního stupně byl „stvrzen rozhodnutím soudu odvolacího“, navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Brně i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Prostějově a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Obviněný podal dovolání s odkazem na to, že „usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. 7 To 50/2013, trpí vadou uvedenou v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., tj. bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“. V souvislosti s touto argumentací musí Nejvyšší soud připomenout, že dovolání pod §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. vyjadřuje dvě alternativy: - první alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí; - druhá alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), přičemž v předcházejícím řízení byl dán důvod dovolání uvedený pod písmeny a) až k).
Je-li v dovolání argumentováno tím, že pro vydání předmětného usnesení soudem druhého stupně nebyly splněny procesní podmínky stanovené zákonem, pak je nutno uvést, že první alternativa dopadá na ty případy, kdy soudem druhého stupně byl opravný prostředek odmítnut nebo zamítnut podle ustanovení §253 odst. 1, 3 tr. ř. (např. pro opožděnost, nesplňuje-li náležitosti odvolání), ev. §148 tr. ř., tj. dopadá na takové případy, kdy soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, odmítl nebo zamítl řádný opravný prostředek (odvolání nebo stížnost). Smyslem této alternativy tedy je, umožnit oprávněné osobě, aby se domohla přezkoumání věci v řádném přezkumném řízení, které provedeno nebylo, ač podle zákona mělo být provedeno, takže dovolatel byl zkrácen ve svém právu na přístup k soudu druhého stupně (srov. NS 20/2003- T 491 .).
Nesplnění procesních podmínek stanovených zákonem pro zamítnutí či odmítnutí uvedených řádných opravných prostředků lze shledávat např. v tom, že soud druhého stupně zamítl odvolání nebo stížnost pro jejich opožděné podání, ačkoli oprávněná osoba podala tento opravný prostředek včas nebo sice po lhůtě, ale učinila tak jen v důsledku nesprávného poučení (§253 odst. 2), resp. v důsledku nedůvodného nevyhovění oprávněné žádosti o navrácení lhůty (NS 23/2003- T 521 .), nebo soud odmítl odvolání pro nedostatek jeho obsahových náležitostí, přestože oprávněná osoba nebyla náležitě poučena, nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání anebo soud nevyčkal na odstranění vad odvolání ve stanovené lhůtě (§253 odst. 4, srov. Roz. č. 47/2003 Sb. rozh. tr.)
Ze shora uvedeného je zřejmé, že v uvedené alternativě nebyl dovolací důvod naplněn, neboť soud druhého stupně po věcné stránce odvolání obviněného přezkoumal (viz usnesení Krajského soudu v Brně).
Nejvyšší soud považuje za potřebné však dále rovněž uvést, že ani v alternativě druhé, kdy prostřednictvím písm. l) §265b odst. 1 tr. ř. v předcházejícím řízení byl dán důvod dovolání uvedený pod písmeny a) až k), nebyla tato alternativa uplatněna obviněným právně relevantně. V podaném dovolání je argumentováno tím, že jsou zpochybňovány skutkové závěry, soudům je vytýkáno nesprávné hodnocení důkazů, rozsahově nedostatečné provedení důkazů apod., přičemž takové námitky nespadají ani pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který by bylo možno prostřednictvím §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnit. Na tomto místě může Nejvyšší soud zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
S ohledem na shora uvedené teoretické závěry však námitkám, kterými je zpochybňován zjištěný skutkový stav, hodnocení důkazů, ev. nedostatky v provedeném dokazování, nelze přiznat právní relevanci – viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimku obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. srpna 2013
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann