ECLI:CZ:NS:2013:6.TDO.915.2013.1
sp. zn. 6 Tdo 915/2013-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. září 2013 o dovolání podaném obviněným A. M. proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě ze dne 20. 3. 2013, č. j. 42 To 58/2013-309, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 1 T 11/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného A. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 1 T 11/2012 , byl obviněný A. M. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“) ve spolupachatelství podle §23 tr. zákona, kterého se dle skutkových zjištění nalézacího soudu dopustil tím, že
Společně se spoluobžalovaným M. V. v T. ve vztahu, k němuž bylo trestní řízení vyloučeno ze společného řízení, dne 13. 6. 2011 kolem 14,00 hod. v T. na ulici N. P., v bytě v I. patře domu čp. ..., po předchozím požití alkoholických nápojů a slovní rozepři, za použití vulgárních nadávek, bezdůvodně napadli J. M. nejprve tím, že jej obžalovaný M. V. ve snaze dostat jej z bytu násilím vystrkal dveřmi na chodbu, kde jej společně nezjištěným způsobem srazili na zem a při jeho snaze vstát, mu jeden z obžalovaných dupl do oblasti pravého předloktí, přičemž obžalovaný V. na takto ležícího klekl a napadal jej opakovanými údery pěstí do obličeje a trupu, zatímco obžalovaný M. jej opakovaně fyzicky napadal, zejména do oblasti hlavy, načež se ocitli na okraji schodiště, kde jeden z obžalovaných kopl poškozeného do oblasti břicha tak silně, že tento spadl ze schodů do mezipatra domu, čímž mu způsobili zlomeninu dolní části vřetení kosti vpravo, vícečetné zhmožděniny hlavy a trupu, ztrátové poranění tří zubů z horní snímací náhrady a tržnou ránu pravé ruky s citelným omezením v obvyklé denní činnosti po dobu do 6-ti týdnů, přičemž poškozený utrpěl zlomeninu dolního konce pravé kosti vřetení, zhmoždění dolního rtu a viklavost čtvrtého zubu vpravo nahoře.
Obviněný byl odsouzen podle §146 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §84 a §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třicetišesti měsíců za současného vyslovení dohledu nad obviněným. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný společně a nerozdílně se spoluobviněným M. V. zavázán nahradit škodu poškozeným J. M. a České průmyslové zdravotní pojišťovně.
O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soudu v Brně, pobočka Jihlava, který rozsudkem ze dne 20. 3. 2013, č. j. 42 To 58/2013, podle §258 odst. 1 písm. b), f) odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výrocích o trestu a náhradě škody a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému uložil podle §146 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Obviněný byl podle §228 odst. 1 tr. ř. zavázán nahradit škodu ve výši 12.000,- Kč poškozenému J. M. a ve výši 28.988,- Kč poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně.
Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání , jež (podání ze dne 10. 7. 2013) opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a následně i (podání ze dne 31. 7. 2013) o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný vyjádřil nesouhlas se skutkovými zjištěními obsaženými v napadených rozhodnutích, kdy s oporou o ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. prvostupňovému soudu vytýká způsob jeho hodnocení důkazů (tj. že provedené důkazy nehodnotil ani jednotlivě, ani ve vzájemných souvislostech, nevyložil, proč neuvěřil výpovědím svědků, kteří vypovídali v jeho prospěch, že své závěry učinil na nevěrohodných důkazech, důkazy hodnotil v jeho neprospěch a některé důkazy zcela pominul), jakož i porušení ustanovení upravujících dokazování (protiprávní užití údajů obsažených v úředním záznamu o podání vysvětlení sepsaném s I. M.). Z důvodů v dovolání rozvedených činí závěr, že nalézací soud
své řízení zatížil podstatnou vadou ve smyslu §258 odst. 1 písm. a) tr. ř. (použití výpovědi zemřelé M.),
odmítnutím důkazního návrhu obhajoby (doplnění znaleckého posudku o vyjádření ortopeda) porušil ustanovení §2 odst. 4 tr. ř. ve spojení s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“)
pochybil, pokud nerozhodl v duchu zásady in dubio pro reo a nezprostil ho obžaloby podle §226 písm. c) tr. ř.
Oba rozsudky podle hodnocení obviněného nemají náležitosti uvedené v ustanovení §125 odst. 1 tr. ř.
Odvolacímu soudu obviněný vytýká, že se nezabýval zkoumáním a hodnocením rozporů ve výpovědích svědků a znaleckých posudků, jeho konstatování, že bylo nepochybně prokázáno, že obviněný zcela záměrně ublížil poškozenému na zdraví, označuje za závěr hypotetický a rozporný s důkazním zjištěním v posuzované věci.
Na základě tvrzení, že uvedený skutek nespáchal, neboť si vzhledem ke svému zdravotnímu stavu zjišťovaný způsob údajného napadení poškozeného ani nemohl dovolit, obviněný uzavřel, že rozsudky soudů obou stupňů byly vydány v rozporu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř. a čl. 36 odst. 1 Listiny. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. napadená rozhodnutí zrušil a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal rozhodujícímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V doplnění dovolání (podání ze dne 31. 7. 2013) obviněný uvedl, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatňuje proto, že „Napadeným rozsudkem zrušil KS v Brně, pob. Jihlava rozsudek prvoinstančního soudu a nově rozhodl s tím, že zamítnul mé odvolání proti rozsudku ... přestože v řízení, které rozhodnutí odvolacího soudu byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, protože rozsudek OS v Třebíči ze dne 23. 10. 2012, č. j. 1 T 11/2012, spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, který je obsažen v jeho výroku o vině“. Následně uvedl, že dovoláním napadá „výrok o zamítnutí mého odvolání podle §256 tr. řádu a postup odvolacího soudu podle §258 odst. 1 písm. b), f), odst. 22 tr. řádu, učiněný v citovaném rozsudku odvolacího soudu, a to v celém rozsahu“.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k podanému dovolání nebude věcně vyjadřovat. Udělil souhlas k tomu, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., ten je dán v případě existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání [viz ustanovení §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. u stížnosti a §253 tr. ř. u odvolání] a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (první alternativa), nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (druhá alternativa).
S přihlédnutím k těmto teoretickým východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. není v posuzované věci zjevně naplněn ani v jedné z výše označených variant. Je tomu tak proto, že odvolací soud, tj. Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, nerozhodl o odvolání obviněného způsobem upraveným v ustanovení §253 odst. 1 tr. ř. (zamítnutí odvolání ze zde uvedených formálních důvodů), ani způsobem upraveným v ustanovení §253 odst. 3 tr. ř. (odmítnutí odvolání). Neodepřel tak svým procesním postupem odvolateli přístup k soudu druhé instance. Odvolání obviněného projednal odvolací soud ve veřejném zasedání způsobem, který upravují příslušná ustanovení trestního řádu (zejm. §254 tr. ř. a násl.), a co je z hlediska tohoto dovolacího důvodu uplatněného obviněným nejpodstatnější, nerozhodl o něm způsobem upraveným v ustanovení §256 tr. ř. (zamítnutí odvolání jako nedůvodného formou usnesení). Odvolací soud z podnětu podaného odvolání naopak ve věci rozhodl rozsudkem, a to tak, jak bylo výše uvedeno (tj. zejména uložením trestu pro obviněného příznivějšího). Pokud proto dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že svým dovoláním napadá „výrok o zamítnutí mého odvolání“ , pak je nezbytné konstatovat, že tak učinil zcela nepřípadně, neboť takový výrok není vůbec v rozhodnutí soudu druhého stupně obsažen.
K obviněným uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., resp. k argumentaci, o kterou opírá své tvrzení o jeho existenci, je třeba říci, že je ve své podstatě opakováním jeho odvolacích námitek, na které v dostatečném rozsahu již reagoval soud odvolací, a je povahy veskrze procesní, příp. skutkové.
Již odvolací soud (str. 4 jeho usnesení) poukázal na neudržitelnost tvrzení obviněného o nemožnosti důkazního využití údajů obsažených ve výpovědi svědkyně I. M. a tím i jeho tvrzení o procesní vadě při provedení tohoto důkazu, když poukázal na splnění podmínek aplikace §211 odst. 6 tr. ř. s ohledem na vyjádření procesních stran při hlavním líčení dne 3. 5. 2012 (souhlas státního zástupce a obou obviněných s přečtením úředních záznamů o podaném vysvětlení obsažený na č. l. 140 spisu).
Pokud se týká důkazního návrhu obviněného, o tomto soud prvního stupně (č. l. 263) procesním způsobem rozhodl a v odůvodnění svého rozsudku (str. 8) v souladu s požadavkem §125 odst. 1 tr. ř. svůj postup odůvodnil. Pro řízení před soudem odvolacím tento důkazní návrh uplatněn nebyl (viz vyjádření obviněného v průběhu veřejného zasedání – č. l. 304), odvolací soud se nicméně k potřebě doplnění dokazování i uvedeným směrem vyslovil (str. 5 jeho usnesení), když zaujal stanovisko o dostatečnosti provedeného dokazování pro rozhodnutí věci. Procesní postupy soudů nižších stupňů v posuzované věci jsou akceptovatelné. Neprovedení důkazu navrženého procesní stranou (v dané věci obviněným) samo o sobě nezakládá porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť z principu nezávislosti soudu plyne i jeho oprávnění samostatně posoudit otázku rozsahu dokazování nezbytného pro rozhodnutí v té které konkrétní věci.
Poslední námitka obviněného, tj. tvrzení o neprokázání jeho viny provedenými důkazy, resp. výhrada vůči tomu, že nebyl aplikován princip „in dubio pro reo“, je odrazem od soudů odlišného hodnocení důkazů obviněným, která rovněž nemůže existenci dovolacího důvodu, jehož podstatou je nesprávnost hmotně právního posouzení soudy zjištěného skutku, založit.
Protože s námitkami tvořícími obsahové jádro dovolání se v dostatečném rozsahu a způsobem odpovídajícím zákonu vypořádaly již soudy nižších stupňů, postačuje Nejvyššímu soudu ve své podstatě odkázat na rozhodnutí vydané sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ze kterého mj. vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ (viz Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17, C. H. Beck). Nutno však zdůraznit, že tento postup přichází v úvahu jen za situace, že Nejvyšší soud nezjistí jiný důvod pro eventuální odmítnutí dovolání.
Z výše uvedeného zhodnocení argumentace obsažené v dovolání obviněného plyne, že ten se svými konkrétními námitkami s uplatněnými dovolacími důvody míjí, v důsledku čehož je třeba konstatovat, že jeho dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265 tr. ř.
Nejvyšší soud ze shora uvedených důvodů dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „ V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. září 2013
Předseda senátu:
JUDr. Ivo Kouřil