ECLI:CZ:NS:2013:6.TDO.938.2013.1
sp. zn. 6 Tdo 938/2013 - 57
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. září 2013 o dovolání podaném obviněným J. K., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 3. 2013, č. j. 3 To 40/2013-910, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci pod sp. zn. 29 T 7/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 20. 12. 2012, č. j. 29 T 7/2012-814, byl obviněný J. K. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným (ad 1) zločinem znásilnění podle §185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), písm. b), odst. 3 písm. a), písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), (ad 2) trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), (ad 3) trestným činem podávání alkoholických nápojů mládeži podle §218 tr. zák. a (ad 4) přečinem podání alkoholu dítěti podle §204 tr. zákoníku, kterých se dle skutkových zjištění krajského soudu dopustil tím, že:
1)
„V přesně nezjištěné době v průběhu nočních hodin ze dne 17. 2. na 18. 2. 2010 v obci N. L., okres Š., v chatě č. …, v obývacím pokoji v přízemní části stavení, využil toho, že nezletilá N. S., se fakticky nemohla účelně bránit jeho útoku v důsledku toho, že se nacházela ve stavu omámenosti, který u ní byl způsoben zejména předchozím požíváním většího množství alkoholických nápojů, rozespalosti, působením cizího prostředí a nestandardností celé situace, penisem vnikl do jejího přirození a souložil s ní, přičemž u něj, minimálně ve dvou případech došlo k vyvrcholení, takto jednal, ačkoli věděl, že jedná proti vůli N. S., neboť ta jej opakovaně vyzývala, aby svých aktivit zanechal, takto také jednal, ačkoli věděl, že N. S. dosud nedosáhla věku patnácti let; svým jednáním u nezletilé poškozené zapříčinil vznik a rozvoj posttraumatické stressové poruchy, která se projevovala traumatickými reminiscencemi, poruchami nálad s inhibicí, ztrátou životního smyslu, suicidiálními úvahami, stavy podrážděnosti s výbuchy zlosti a náznaky traumatické sexualizace s problémy v partnerském soužití spojenými s převahou inhibičních faktorů, která u N. S. byla přítomna minimálně ještě v době znaleckého vyšetření v průběhu měsíce května 2011.
2)
v průběhu jednoho dne v přesně nezjištěné době od počátku měsíce října 2008 do konce měsíce listopadu 2008 v obci N. L., okres Š., v chatě č. …, v obývacím pokoji v přízemní části stavení, využil toho, že B. V., jinou osobou, proti které nebylo trestní stíhání vedeno, byla pohrůžkou fyzického násilí nucena k pohlavnímu styku, penisem vnikl do jejího přirození a souložil s ní, a o něco později, v pokoji v horním patře, využil toho, že nezletilá B. V. se fakticky nemohla účelně bránit jeho útoku, zejména v důsledku stavu, ve kterém se nacházela po jeho předchozím jednání a také z toho důvodu, že byla vyčerpaná a v podnapilém stavu a opakovaně na ní vykonal soulož, takto jednal, ačkoli věděl, že jedná proti vůli B. V., neboť v prvním případě registroval, že k pohlavnímu styku byla donucena pohrůžkami fyzického násilí, které použila jiná osoba a ve druhém případě jej B. V. vyzvala, aby svých aktivit zanechal, takto také jednal, ačkoli věděl, že B. V. dosud nedosáhla věku patnácti let.
3)
přesně nezjištěného dne, v době od počátku měsíce října 2008 do konce měsíce listopadu 2008 v obci N. L., okres Š., v chatě č. …, ve větším množství naléval tvrdý alkohol nezletilé B. V. a nezletilé L. F., ačkoli věděl, že ani jedna z těchto dívek v této době ještě nedovršila patnáctý rok svého věku, přičemž oběma nezletilým se v důsledku konzumace alkoholických nápojů udělalo nevolno, točila se jim hlava a zvracely.
4)
v době od 15. 2. do 17. 2. 2010 v obci N. L., okres Š., v chatě č. …, několikrát a ve větším množství naléval tvrdý alkohol nezletilé N. S. a nezletilé L. F., ačkoli věděl, že ani jedna z těchto dívek v této době ještě nedovršila patnáctý rok svého věku, přičemž oběma nezletilým se v důsledku konzumace alkoholických nápojů udělalo nevolno, točila se jim hlava a zvracely.
Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §185 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. ř.“) byly poškozené N. S. a B. V. odkázány s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání podaném obviněným proti tomuto rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci , který je svým usnesením ze dne 28. 3. 2013, č. j. 3 To 40/2013-910, zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Petra Kyseláka dovolání , jež opírá o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ve vztahu k prvnímu z nich obviněný namítá, že odvolací soud zamítl jeho odvolání, přestože v řízení, které předcházelo jeho rozhodnutí, byl dán důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je podle obviněného dán tím, že ve vztahu ke všem trestným činům, jimiž byl shledán vinným, nebyly naplněny znaky tvořící jejich skutkovou podstatu.
K výrokům 1 a 4 rozsudku soudu prvního stupně obviněný uvedl, že soudy obou stupňů pochybily, když na základě nesprávných právních úvah dospěly k nesprávnému závěru, že byla naplněna skutková podstata zločinu znásilnění podle §185 alinea druhá, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku.
Dovolatel poukazuje na skutečnost, že na základě provedených důkazů lze dovozovat, že k danému jednání (skutku) vůbec nedošlo, neboť k němu ani z objektivních důvodů dojít nemohlo. Toto tvrzení opírá zejména o svědeckou výpověď Z. H. Dále uvádí, že jeho obhajobu nepřímo podporuje výpověď svědka J. S., zatímco verzi obžaloby vyvrací výpověď jeho matky K. K., která koresponduje s výpovědí svědkyně E. S. Jeho tvrzení podporuje i svědecká výpověď E. F.
Obviněný dále upozorňuje na rozpory ve svědeckých výpovědích poškozených N. S. a L. F., zdůrazňuje, že jedna ze svědkyň změnila svoji výpověď. Pokud tuto změnu opírá o tvrzení, že byla ze strany obviněného v přípravném řízení ovlivňována a naváděna, jak má vypovídat, pak obviněný upozorňuje na skutečnost, že v době výslechu L. F. (dne 5. 8. 2011 a dne 6. 9. 2011) se nacházel v koluzní vazbě, z čehož dovozuje praktické vyloučení možnosti ovlivnění poškozené. Podle něj změna výpovědi L. F. souvisí s tím, že poškozená byla a je ovlivněna a navedena jeho bratrem L. K.
Dovolatel dále namítá, že znalkyně, které na poškozenou L. F. zpracovaly znalecký posudek z odvětví pedopsychiatrie a klinické pedopsychologie, učinily zcela nepřípustný závěr při hodnocení poslední verze výpovědi poškozené, neboť nebyly oprávněny k tomu, aby se vyjadřovaly k otázce věrohodnosti, nevěrohodnosti, či snad dokonce pravdivosti či nepravdivosti svědecké výpovědi. Takový závěr patří učinit pouze soudu. Ten však dle hodnocení obviněného vlastní závěry o věrohodnosti výpovědí L. F. neprovedl a pouze převzal nepřípustně učiněné závěry znalkyň.
K výrokům 2 a 3 obsaženým v rozsudku soudu prvního stupně se obviněný dovolává výpovědi M. D., který potvrdil, že se obviněný popsaných skutků nemohl dopustit, neboť na chatě v inkriminovanou dobu nebyl.
Obviněný dále upozorňuje na potenciální rozpor ve výpovědích N. Z. a B. V. a vyzdvihuje, že ke skutku nemohlo dojít, když žádnou stříbrnou Škodu Felicia v rozhodnou dobu nevlastnil.
V návaznosti na výše uvedené se obviněný dovolává nezbytnosti zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností a tvrdí, že předmětné rozhodnutí není postaveno na bázi tzv. praktické jistoty. Dospívá k závěru, že v jeho věci existují důvodné pochybnosti stran zjištění skutkového stavu, když závěry týkající se všech skutků popsaných v rozsudku prvního stupně jsou podle něj opřeny zejména o nepřímé důkazy, které ve svém celku netvoří logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu nepřímých důkazů.
Dále obviněný poukazuje na rozpor se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. když uvádí, že tato zásada je vybudována na vnitřním přesvědčení soudu, které však není projevem libovůle, resp. neomezené svobody, ale její materiální naplnění se vytváří přísně logicky na základě zákonů a jiných právních předpisů, přičemž ve výsledku musí soud své vnitřní přesvědčení řádně odůvodnit. Obviněný je toho názoru, zejména s odkazem na změněnou svědeckou výpověď L. F., že soudy hodnotily důkazy v rozporu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., tedy v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů. Naplnění tohoto rozporu dále spatřuje v tom, že soud první instance vzal při hodnocení důkazů v potaz pouze důkazy svědčící v neprospěch odsouzeného a dostatečně neodůvodnil, proč důkazům v jeho prospěch neuvěřil. Zároveň se soudy nedostatečným způsobem vypořádaly s podstatnými rozpory ve výpovědích poškozených.
V rámci této části obviněný uzavírá, že se soudy obou stupňů dostatečným způsobem nevypořádaly s důkazy, které navrhl, když pouze konstatovaly, že tyto důkazy jsou nadbytečné. V průběhu celého řízení (v přípravném řízení, u soudu prvního stupně a následně ani u soudu druhého stupně) nebyly podle obviněného objasňovány okolnosti svědčící v jeho prospěch. Soudy pochybily, když zamítly návrhy na provedení konfrontace obviněného s N. S. a L. F., neboť zejména konfrontace by byla důležitým důkazem pro celkové objasnění skutkového stavu věci. V samotném závěru poukazuje obviněný na to, že jakkoli vysoký stupeň podezření ještě sám o sobě není způsobilý vytvořit spolehlivý a zejména zákonný podklad pro odsuzující výrok soudu, neboť, s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 4. června 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97, není možné, aby se skutkové závěry soudního rozhodnutí ocitly v extrémním rozporu s vlastním obsahem provedených důkazů.
Protože má obviněný za to, že nelze jednoznačně dospět k závěru o jeho vině a protože je na místě aplikace zásady in dubio pro reo, navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci, tak rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci a současně přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. k dovolání obviněného písemně vyjádřila. Po shrnutí předchozího průběhu řízení a obsahu obviněným podaného dovolání zaujala své stanovisko k důvodnosti odvolatelem tvrzených námitek z pohledu jím uplatněných dovolacích důvodů.
Pokud jde o dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupkyně předeslala, že ze strany obviněného se jedná o stále totožnou argumentaci, která je známá z dosavadního průběhu řízení v této věci. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který je do jisté míry formalizovaný a jeho účelem není univerzální přezkum napadeného rozhodnutí, nýbrž toliko prověření důvodnosti tvrzení obviněného o existenci jím uplatněných dovolacích důvodů. Námitkami, které jsou obviněným v mimořádném opravném prostředku uplatněny, se již náležitě a dostatečně podrobně zabýval odvolací soud, jehož závěry jsou logické a mají plnou oporu v provedeném dokazování. Jestliže přezkum napadeného rozsudku soudu prvního stupně proběhl řádně, nevzniká zde prostor pro důvodnost, natož pak pro povinnost Nejvyššího soudu, přezkoumávat důvodnost námitek, které obviněný uplatnil již v rámci řízení o řádném opravném prostředku.
Státní zástupkyně dále poukazuje na to, že obviněný se ve své dovolací argumentaci zabývá výlučně otázkami skutkovými a opětovně vytýká nesprávný způsob, jímž soudy hodnotily provedené důkazy. Státní zástupkyně k této výtce zdůrazňuje, že skutkové závěry soudu jsou náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování a soudy jej správně podepřely příslušnými ustanoveními trestního práva hmotného.
K dovolacímu důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupkyně dále rozvádí, že tento dovolací důvod předpokládá existenci vady v aplikaci hmotného práva na učiněná skutková zjištění. Ze strany dovolatele však jsou ve skutečnosti uplatňovány námitky, jejichž povaha je primárně skutková, neboť obviněný soudům obou stupňů vytýká především způsob, kterým provedené důkazy hodnotily, když tvrdí, že hodnocení důkazů soudem mělo vyznít výrazně v jeho neprospěch. Podle názoru státní zástupkyně se tak dovolatel svými námitkami domáhá odlišného způsobu hodnocení důkazů. Z toho podle jejího názoru však vyplývá, že takto pojaté výhrady nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž výlučně proti skutkovému základu výroku o vině. Z těchto výše uvedených důvodů má státní zástupkyně za to, že tyto námitky nedopadají do žádného ze zákonných důvodů pro dovolání.
Státní zástupkyně následně uzavírá, že výhrady uplatněné dovolatelem nejsou důvodné a napadené rozhodnutí není zatíženo vadou, jejíž existence by si žádala nápravu prostřednictvím mimořádného opravného prostředku. Z těchto důvodů proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v §265b tr. ř. Zároveň navrhla, aby o tomto dovolání bylo rozhodnuto podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., ten je dán v případě existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedených v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání [viz ustanovení §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. u stížnosti a §253 tr. ř. u odvolání] a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (první alternativa), nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (druhá alternativa).
S přihlédnutím k těmto teoretickým východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. obviněný uplatnil v jeho druhé variantě, tj. tvrzením, že ze strany odvolacího soudu došlo k nedůvodnému zamítnutí jeho odvolání, neboť v řízení, které vydání tohoto zamítavého rozhodnutí předcházelo, byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Takovému tvrzení obviněného však nelze přisvědčit.
Přestože obviněný namítá, že napadenými rozhodnutími soudů nižších stupňů došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku (a tuto výhradu uplatňuje stran všech trestných činů, jimiž byl shledán vinným) v důsledku toho, že nebyly a nejsou naplněny znaky tvořící skutkovou podstatu předmětných trestných činů, žádnou konkrétní hmotně právní námitku, jíž by své obecné tvrzení doložil, neuplatnil. Jeho argumentace obsažená na str. 4-9 dovolání (obsahově totožná s námitkami vznesenými v řízení před soudem odvolacím) se plně koncentruje na otázky skutkové a procesní a toliko prostřednictvím tvrzení, že se skutků, jimiž byl uznán vinným, nedopustil a s oporou o důkazy, jejichž obsah ve svém dovolání zmiňuje, ani dopustit nemohl, namítá nesprávnost právního posouzení skutků v napadených rozhodnutích. Již výše však bylo zmíněno, že základem rozhodování dovolacího soudu jsou ustálená skutková zjištění vyjádřená zejména ve výrokové části příslušného rozhodnutí, případně konkretizovaná a doplněná v jeho odůvodnění. Ve vztahu ke skutkovým zjištěním takto v napadených rozhodnutích vyjádřených však dovolatel žádné konkrétní námitky, jimiž by dovozoval, že skutek (v důsledku jeho popisu) nelze pod příslušné hmotně právní ustanovení (tj. konkrétní ustanovení trestního zákona či trestního zákoníku) subsumovat, nevznáší.
Jádrem argumentace obsažené v podaném dovolání jsou (jak již uvedeno) výhrady skutkové a procesní, které – což plyne z odůvodnění usnesení soudu odvolacího (viz str. 3-6) byly před soudem odvolacím obviněným uplatněny a s nimiž se vrchní soud (viz str. 9-11 jeho usnesení) v dostatečném rozsahu vypořádal. Za této situace nevzniká potřeba, aby dovolací soud znovu a toliko jinými slovy vyjádřil to, co je obsaženo v odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně. V daných souvislostech je totiž na místě připomenout rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ze kterého mj. vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ (viz Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17, C. H. Beck). Nutno však zdůraznit, že tento postup přichází v úvahu jen za situace, že Nejvyšší soud nezjistí jiný důvod pro eventuální odmítnutí dovolání.
Z výše uvedeného zhodnocení argumentace obsažené v dovolání obviněného plyne, že ten se svými konkrétními námitkami s uplatněnými dovolacími důvody míjí, v důsledku čehož je třeba konstatovat, že jeho dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265 tr. ř.
Nejvyšší soud ze shora uvedených důvodů dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „ V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. září 2013
Předseda senátu:
JUDr. Ivo Kouřil