ECLI:CZ:NS:2013:7.TDO.1556.2012.1
sp. zn. 7 Tdo 1556/2012-36
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 27. února 2013 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněných J. R. a A. J. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 7. 2012, sp. zn. 2 To 60/2012, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 T 13/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. R. a obviněné A. J. odmítají.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2012, sp. zn. 42 T 13/2011, byl obviněný J. R. uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu loupeže podle §21 odst. 1 k §173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, zločinem zbavení osobní svobody podle §170 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměňování platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle §173 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 let. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, a to kovových pout, masky z lepenky, kovového obušku a kuchyňského nože. Obviněná A. J. byla uznána vinnou jako účastník zvlášť závažným zločinem loupeže podle §24 odst. 1 písm. b), c) k §173 odst. l tr. zákoníku, a za to byla odsouzena podle §173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 let. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byla pro výkon trestu zařazena do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody.
Proti tomuto rozhodnutí podali odvolání oba obvinění a státní zástupce v neprospěch obviněného J. R. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 7. 2012, sp. zn. 2 To 60/2012, podle §258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného J. R. uznal vinným spácháním pokusu zvlášť závažného zločinu loupeže podle §21 odst. 1 k §173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměňování platebního prostředku dle §234 odst. 1 tr. zákoníku a odsoudil ho podle §173 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 let. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku ho pro výkon trestu zařadil do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 tr. zákoníku mu uložil trest propadnutí věci, a to kovových pout, masky z lepenky, kovového obušku a kuchyňského nože. Obviněnou A. J. uznal vinnou účastníkem zvlášť závažného zločinu loupeže podle §24 odst. 1 písm. b) k §173 odst. l tr. zákoníku, a za to ji odsoudil podle §173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 let a 8 měsíců. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku ji pro výkon trestu zařadil do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. řádu rozhodl o nároku na náhradu škody.
Obvinění se trestných činů dopustili tím, že dne 25. března 2011, v době od 13.00 do cca 21.00 hodin, provedli přepadení manžela obviněné J., poškozeného M. J., v jeho rodinném domě, Š. v P. – H. P., za účelem získání jeho majetku tím způsobem, že nejprve obviněná J. poskytla obviněnému R. klíče od rodinného domu poškozeného, sdělila mu informace o majetku poškozeného, zejména o tom, že poškozený vlastní akcie v hodnotě 6 mil. Kč a dále poškozeného vylákala na tento den do jeho domu pod záminkou vyzvednutí věcí pro jejich společného syna, poté obviněný R. maskován kuklou vnikl do domu ve Š. ul., kde kolem 13.00 hodin po příchodu poškozeného tohoto opakovaně udeřil železnou tyčí do hlavy, následně jej spoutal kovovými pouty a vyžadoval vydání finanční hotovosti, poté poškozenému omotal hlavu a ruce hnědou lepící páskou, přičemž jej po dobu cca 7 hodin bil a požadoval sdělení pinů k platebním kartám, poškozeného pak zavázal do igelitového pytle a následně telefonicky sjednával s neznámými muži jeho odvoz, poté však byl donucen dům opustit, neboť poškozenému na mobil volala jeho přítelkyně R. V., která obviněnému R. pohrozila příjezdem policie, před odchodem z domu poškozenému odcizil mobilní telefon zn. NOKIA 6300 v hodnotě 1.530,- Kč, peněženku v hodnotě 108,-Kč s částkou cca 4.000,- Kč, 13 ks klíčů v celkové hodnotě 1.027,- Kč, flash disk KINGSTON (8 GB) v hodnotě 460,- Kč, zlatý řetízek v hodnotě 1.680,- Kč, zlatý přívěšek v hodnotě 1.240,- Kč, kartu MAKRO, platební kartu VISA Poštovní spořitelny, osobní doklady a doklady k vozidlu Renault tj. věci a peníze v celkové hodnotě nejméně 10.045,- Kč, v důsledku fyzického napadení utrpěl poškozený zlomeninu lícního oblouku vlevo a spodiny levé očnice, vpáčenou zlomeninu stěny dutiny levé horní čelisti, mnohočetné tržnězhmožděné rány a kožní oděrky ve vlasové i obličejové části hlavy a otřes mozku, vzhledem k tomu, že obviněný R. opakovaně udeřil poškozeného do hlavy železnou tyčí velkou silou, mohlo dojít i k závažnému poranění, např. vpáčené zlomenině lebky, s poraněním mozku či obratlů s následným nitrolebním krvácením, což mohlo bezprostředně ohrožovat život poškozeného.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podali řádně a včas dovolání oba obvinění. Obviněná A. J. opřela své dovolání o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Je přesvědčena, že svým jednáním nemohla vzbudit ve spoluobviněném J. R. rozhodnutí, aby proti jinému užil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Opakuje, že se měla dopustit uvedeného zločinu v úmyslu získat prostřednictvím pachatele informace o majetku poškozeného, přičemž zpochybňuje existenci motivu danou trestnou činnost spáchat. Motivace měla spočívat v tom, že měla sdělit obviněnému R. informace o majetku poškozeného, zejména o tom, že vlastní akcie v hodnotě 6.000.000,- Kč. Podle obviněné není jasné, jak právě k této informaci soudy dospěly, tato suma akcií v celém řízení nikdy od nikoho nezazněla a podle ní poškozený akcie v takovéto hodnotě nikdy neměl. Obviněná zdůrazňuje, že o majetkových poměrech poškozeného - svého manžela, byla velice dobře informována a neměla tedy potřebu zjišťovat výši jeho majetku způsobem jaký vyložily soudy, tedy prostřednictvím trestné činnosti. Pokud by opravdu ona instruovala pachatele přepadení, jeví se podle ní zcela nelogické, proč by se pachatel při přepadení dotazoval poškozeného na jeho majetek, když by všechny potřebné informace mohl mít přímo od ní. Věděla též, že v domě poškozeného se nenachází žádná větší finanční hotovost ani jiné cennosti. Veškeré finance a akcie byly uloženy v bankách a jejich získání loupeží v domě poškozeného tak bylo dle obviněné nerealizovatelné. Obviněná kromě pochybného a nelogického motivu zpochybňuje, že by jednak poskytla klíče od domu poškozeného obviněnému R. a dále to, že na místo činu vylákala poškozeného. Podle obviněné nebylo nic z toho prokázáno a jedná se pouze o hypotézu. Je přesvědčena, že pachatel mohl do objektu vniknout i jiným způsobem než s pomocí klíčů od ní, popisuje možné způsoby vniknutí pachatele do objektu, brojí proti důkazu expertízou cylindrické vložky a výsledky jejího zkoumání považuje za pochybné a neprůkazné. Tento důkaz byl podle obviněné použit v její neprospěch, ačkoli její vinu z něj nelze dovodit. Obviněná dále za spekulativní považuje úvahu soudu o tom, že ona vylákala poškozeného na místo, když možná je celá řada jiných vysvětlení. Podrobně popisuje, že poškozeného skutečně kontaktovala ohledně věcí syna, které z domu na Š. ul. potřebovala, nemohla však vědět, zda poškozený v inkriminovanou dobu na místo činu vůbec dorazí, ani zda přijde sám či s více osobami. Na základě výše popsaných okolností obviněná tvrdí, že nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu a navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázal soudu I. stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný J. R. v dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V úvodu svého mimořádného opravného prostředku namítá, že z provedeného dokazování nevyplývá, že se předmětných trestných činů dopustil. Uvedl, že pokud má být usvědčován otisky prstů na lepící pásce a svým DNA na nedopalcích cigaret na místě činu, je to podle něj nedostatečné, neboť vysvětlil jakým způsobem se tyto stopy mohly na místě činu objevit, přičemž jeho obhajoba nebyla vyvrácena. Obviněný uvedl, že byl v domě poškozeného den před skutky, neboť pomáhal A. J. stěhovat věci syna, lepící pásku přinesl ze svého auta a také potvrdil, že ve dveřích domu kouřil. Obviněný zdůraznil, že je silný kuřák, avšak zjištěné skutečnosti svědčí o tom, že loupež musel podle něj spáchat nekuřák, neboť poškozený při loupeži v domě ani z pachatele necítil kouř. Dále obviněný namítá, že soudy opomněly uvést důkaz protokolem o rekognici ze dne 25. 10. 2011, kdy ho poškozený při hlasové rekognici nepoznal. Tím byla porušena zásada zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností a v neposlední řadě zásada volného hodnocení důkazů, neboť soud údajně nehodnotil tento důkaz ve prospěch obviněného. Naproti tomu nelze podle obviněného uvěřit tvrzení poškozeného, že ho v jednací síni poznal. Soudy se dále podle obviněného vůbec nezabývaly jeho zdravotním stavem (trpí Crohnovou chorobou), který je prý natolik špatný, že je vyloučeno, aby danou trestnou činnost vůbec spáchal. Soud pochybil, pokud zamítl provedení důkazu znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, který měl prokázat, zda tak nemocný člověk je vůbec schopen uvedené trestné činy spáchat. Mělo být rovněž provedeno vyšetření jeho zraku. Obviněný též zpochybnil věrohodnost výpovědi svědkyně D. T. T. a vytkl soudu, že odmítl provést důkaz jeho diářem, který vydal dne 12. 9. 2011 policii. Soudy se podle něj ani nijak nevypořádaly s tím, že věci, jež byly uloupeny, se u něj nenašly. Také namítá, že nebylo jednoznačně prokázáno, že od domu existovaly pouze 2 klíče, když okruh lidí, kteří mohli mít přístup do domu, byl neomezený. Obviněný také zpochybňuje důkaz expertizou z mechanoskopie. Nebylo podle něj prokázáno, jak se pachatel dostal do domu. Je přesvědčen, že provedené důkazy ho ze spáchání uvedeného zločinu neusvědčují a Vrchní soud v Praze nepostupoval v souladu se zákonnými předpisy, když se odmítl zabývat okolnostmi, které vedly ke zjištění skutečného pachatele. Nebyl tak podle obviněného zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný pro jeho rozhodnutí. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a zprostil ho obžaloby.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovoláním uvedl, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [dle obviněné A. J. v daném případě ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění ani nesprávnost hodnocení důkazů soudy (§2 odst. 5, 6 tr. ř.). Z dovolacích námitek obou obviněných však podle něj vyplývá, že předmětnému formálně deklarovanému (ani jinému) dovolacímu důvodu obsahově vůbec neodpovídají. Jedná se totiž o námitky, jimiž obvinění v důsledku brojí jednak proti skutkovým zjištěním soudů, jejich úplnosti a jasnosti, rozsahu provedeného dokazování a dále proti způsobu, jakým soudy hodnotily získané důkazy, resp. obecně proti způsobu odůvodnění daných soudních rozhodnutí. Nic z toho však v rámci uplatněného (ani jiného) dovolacího důvodu vytýkat nelze, neboť údajná nesprávnost či neúplnost skutkových zjištění ani nesprávnost hodnocení důkazů soudy (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) nemůže být pod pojem „nesprávného právního posouzení skutku“ ani pod „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“ podřazena. Jedná se v zásadě o námitky procesní, nikoliv hmotněprávní povahy. Obvinění se jimi fakticky snaží o prosazení toho, aby provedené důkazy byly hodnoceny jiným, pro ně příznivějším způsobem, resp. se snaží o dosažení změny ve skutkových zjištěních soudů. Z námitek obviněných nelze podle státního zástupce dovodit ani existenci tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. Z příslušných soudních rozhodnutí a souvisejícího spisového materiálu podle státního zástupce vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř. Jejich závěry ohledně skutkových zjištění tak plně korespondují s provedeným dokazováním. Tzv. extrémní nesoulad zjevně není dán. Podle názoru státního zástupce nejsou dány ani tzv. opomenuté důkazy, když lékařské vyšetření obviněného ani jeho diář nepředstavují skutečnosti, které by bylo třeba brát v úvahu při ustálení skutkového základu předmětných soudních rozhodnutí. Soud nemá povinnost vyhovět veškerým důkazním návrhům. V daném případě byl skutkový stav spolehlivě zjištěn. K údajnému opomenutí rekognice státní zástupce uvedl, že se o ní v odůvodnění svých rozhodnutí výslovně zmiňují městský i vrchní soud (str. 8, resp. str. 10 rozsudku). Státní zástupce se tedy domnívá, že obvinění podali dovolání z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Pokud jde o dovolání obviněného J. R. Nejvyšší soud především shledal, že shodnými námitkami obviněného se již zabýval a přesvědčivě vypořádal soud II. stupně a obviněný tak dovolání, mimořádný opravný prostředek, podal fakticky ve stejném rozsahu jako odvolání (č. l. 896 a násl. tr. spisu). Námitky obsažené v dovolání byly také součástí celé obhajoby obviněného od počátku trestního řízení, soudy se jimi zabývaly a vypořádaly se s nimi. S ohledem na shora uvedené a obsah dovolání, je zřejmé, že obviněný svými námitkami nenaplnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítá-li přitom, že dovoláním napadá výrok o zamítnutí jeho odvolání podle §256 tr. ř., učiněný v citovaném rozsudku, tak takový výrok odvolací soud vůbec neučinil a jeho rozsudek jej neobsahuje.
Obviněný především namítal, že z provedeného dokazování nevyplývá, že se předmětných trestných činů dopustil, nedostatečný je podle něj důkaz otisky prstů na lepící pásce a jeho DNA na nedopalcích cigaret na místě činu, když on dostatečně vysvětlil jakým způsobem se tyto stopy na místo činu dostaly. Tvrdí, že jeho obhajoba nebyla vyvrácena, že ho uvedené důkazy neusvědčují, když navíc trestný čin musel spáchat nekuřák, neboť poškozený při útoku necítil cigaretový zápach z pachatele a on je silný kuřák. Obviněný namítá věrohodnost výpovědi svědkyně D. T. T., brojí proti odbornému vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví mechanoskopie, jehož závěry považuje za neprůkazné a vyjadřuje svou nespokojenost s tím, že soudy zamítly provedení důkazu znaleckým posudkem na jeho zdravotní stav a jeho diářem.
Z výše uvedeného je nepochybné, že obviněný takovými výhradami pouze polemizuje se způsobem hodnocení důkazů soudy obou stupňů, jakož i se skutkovými zjištěními obou soudů. Obviněný tak ve skutečnosti brojí proti skutkovým zjištěním, jež soudy učinily na základě provedeného dokazování a vychází z odlišného skutkového základu, než který soudy zjistily a poté právně kvalifikovaly. Obviněný v dovolání popisuje provedené důkazy, které pak hodnotí a vyvozuje z nich své vlastní závěry, odlišné od závěrů soudů obou stupňů. Obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, zaměňuje za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v §265b tr. ř. uvedeným důvodům dovolání. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný. Je zřejmé, že obviněný uplatnil námitky skutkové, jejichž prostřednictvím brojil proti správnosti skutkových zjištění, úplnosti dokazování a hodnocení důkazů.
V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné také uvést, že v souladu s rozhodovací činností Ústavního soudu je zřejmé, že není procesní povinností soudu vyhovět důkaznímu návrhu každému a je regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže zejména skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 386/07, IV. ÚS 691/06 a další). Z obsahu spisu je zřejmé, že se soud I. stupně náležitě zabýval všemi navrženými důkazy, přičemž výše uvedeným návrhům obviněného na doplnění dokazování pro nadbytečnost nevyhověl (diář ani nebyl součástí spisu - viz protokol o hlavním líčení na č. l. 869 tr. spisu). Soud II. stupně pak neshledal žádná pochybení soudu I. stupně stran úplnosti a správnosti provedeného dokazování.
Pokud obviněný namítá, že soud „opomněl“ provést důkaz protokolem o rekognici ze dne 25. 10. 2011, kdy ho poškozený údajně podle hlasu nepoznal a obviněný se neprovedením tohoto důkazu cítí být poškozen na svých právech, Nejvyšší soud poukazuje, že na č. l. 335 tr. spisu je z protokolu o rekognici ze dne 25. 10. 2011 zřejmé, že obviněný J. R. využil svého práva a provedení rekognice ke ztotožnění hlasu pachatele se odmítl zúčastnit. Tuto skutečnost zmínily také oba soudy v odůvodněních svých rozhodnutí. Tato námitka obviněného není pravdivá.
Nejvyšší soud tak shledal, že námitky obviněného uplatněné v dovolání nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiný důvod dovolání podle §265b tr. ř.
Pokud jde o dovolání obviněné A. J. , také u ní Nejvyšší soud shledal, že její dovolací námitky byly již součástí řádného opravného prostředku a soud odvolací se jimi zabýval a přesvědčivě se s nimi vypořádal, jakož ostatně i soud nalézací v rámci shodné obhajoby obviněné od počátku trestního řízení.
Z obsahu dovolání je však zřejmé, že také obviněná A. J. založila své dovolání na námitkách, které vybočují z mezí uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když výlučně směřují proti rozsahu dokazování, způsobu hodnocení důkazů a na něm učiněným skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů. V úvodu dovolání obviněná sice namítla, že skutek popsaný ve výroku rozsudku soudu I. stupně (pozn. ten byl ale zrušen a zcela nahrazen rozsudkem odvolacího soudu) nemůže být posouzen jako zvlášť závažný zločin loupeže, když svým jednáním nemohla v obviněném J. R. vzbudit rozhodnutí spáchat daný trestný čin, avšak tuto námitku dále odůvodnila tím, že její úmysl nebyl provedenými důkazy prokázán a úvaha soudu o jejím úmyslu je podle ní zmatečná a nelogická. Obviněná opakovaně poukazuje na to, že majetkové poměry svého muže znala a nepotřebovala od údajného pachatele žádné informace zjišťovat. Nebyl tak prokázán její motiv, jakož ani nebylo podle ní prokázáno, že by obviněnému J. R. poskytla klíče od domu a že by poškozeného vylákala na místo činu. Úvahy soudu o těchto otázkách považuje za spekulativní a závěry soudů pouze za jednu z možných verzí průběhu skutkového děje. Také obviněná brojila proti odbornému vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví mechanoskopie, který není podle ní průkazný a policie navíc údajně mylně pracovala s verzí existence jen dvou klíčů od hlavního vchodu. Obviněná pak v dovolání sama podrobně popsala různé možnosti, jakými se pachatel mohl do objektu dostat jiným způsobem než odemčením hlavního vchodu. Z výše uvedeného je zřejmé, že obviněná namítá toliko, že oba soudy nesprávně zjistily skutkový stav věci, provedené důkazy hodnotily nesprávně a v její neprospěch. Jednání tak, jak ho zjistily soudy na základě zhodnocení provedených důkazů, podle obviněné neodpovídá skutečnosti, přičemž v dovolání nabídla svou verzi průběhu skutkového děje, ke které měly dospět také oba soudy. V dovolání opakovaně rozebírá důkazy provedené nalézacím soudem a ze svého pohledu je hodnotí. Uvádí, jaké závěry z hodnocených důkazů podle ní plynou. Obviněná tak v podstatě namítá, že se trestného činu nedopustila, a proto nebyl prokázán ani její úmysl spáchat trestný čin. Takto pouze polemizuje se způsobem hodnocení důkazů soudy obou stupňů, jakož i se skutkovými zjištěními soudů. Ve skutečnosti tak brojí proti skutkovým zjištěním, jež soudy učinily na základě provedeného dokazování a vychází z odlišného skutkového základu, než který soudy zjistily a poté právně kvalifikovaly.
Jak již bylo uvedeno výše námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu přezkoumat dovoláním napadené rozhodnutí (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Dovolací soud již opakovaně připustil, že se zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně. Typicky se tak děje v případě, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Nejvyšší soud tedy v posuzovaném případě zkoumal, zda nedošlo k extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními soudů. Nezjistil ale žádný důvod pro závěr o existenci zmíněného nesouladu. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé. Tento rozpor ostatně ani žádný z obviněných výslovně nenamítal.
Mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Praze, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil také Vrchní soud v Praze, a provedenými důkazy rozhodně není žádný rozpor, natož pak extrémní. Všechny provedené důkazy hodnocené jednotlivě i ve vzájemných souvislostech tvoří ucelený obraz o způsobu jednání obviněných. Z provedeného dokazování vyplývá, že přepadení poškozeného provedl obviněný J. R., který však sám k útoku motiv neměl, ten měla obviněná A. J. (v té době manželka poškozeného ve sporu o výživné pro sebe a pro společného nezletilého syna), která jak z provedeného dokazování vyplývá, byla informována o majetkových poměrech manžela, podala tyto informace obviněnému J. R. s tím, aby pro ni získal další informace potřebné k získání tohoto majetku (PIN kódy ke kartám), nebo přímo finanční hotovost. Proto jsou také bez významu námitky obviněné A. J. o nelogičnosti zjišťování informací, které v podstatě znala, když jejím cílem bylo zmocnit se majetku a ne pouze získat o něm informace. Pokud jde o získání některých informací, obviněná sama potvrdila, že jí poškozený PIN kódy nikdy nesdělil, ač k tomu uvedla, že si je z dokladů zjistila sama. Obviněnému J. R. poskytla klíče od domu na Š. ulici. Tato skutečnost je podpořena nejen výpovědí poškozeného M. J., že k zámku existovaly jen dva klíče, ale také vyplývá z výpovědi svědka R. K. a v neposlední řadě z odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví mechanoskopie je zřejmé, že zámek domu nebyl násilně otevřen a pachatel musel vniknout do domu za použití klíčů. Obviněná A. J. nakonec vylákala poškozeného na místo činu, telefonátem pod záminkou vyzvednutí věcí pro jejich společného syna. O tom, že skutek samotný spáchal obviněný J. R., svědčí řada důkazů vyjmenovaných v odůvodněních rozhodnutí soudů obou stupňů (na něž Nejvyšší soud v podrobnostech odkazuje). Jedná se zejména o výpověď samotného poškozeného, jehož soudy shledaly věrohodným, jeho výpovědi logickými a přesvědčivými, korespondujícími s dalšími provedenými důkazy. Dále jde o důkaz vyhodnocením daktyloskopických stop, jakož i stop DNA obviněného na místě činu. Obhajoba obviněného J. R., že v danou dobu opravoval světla v prodejně (na ulici V.) byla vyvrácena výpovědí svědkyně D. T. T. (prodavačky předmětného obchodu). O spolupráci obviněného J. R. a obviněné A. J. svědčí také skutečnost, že poškozený pod nátlakem prozradil pachateli takové podrobnosti ohledně svých majetkových poměrů, které znal jen on a následně pachatel. Tyto nové skutečnosti, obviněné dříve neznámé, pak použila v písemném podání Obvodnímu soudu pro Prahu 9 v řízení o výživném (č. l. 235 a násl. tr. spisu). Obviněná se také v době po loupeži pokusila o internetový přístup k účtům manžela, což se jí však nepodařilo. Pokud obviněná v dovolání uvádí, že není zřejmé z čeho soudy vycházely pokud jde o informaci, že poškozený měl vlastnit akcie v hodnotě 6.000.000,- Kč, Nejvyšší soud uvádí, že tato skutečnost vyplynula nejen z výpovědi poškozeného, že pachatel po něm požadoval cenné papíry za 6 milionů, ale také z výpovědi samotné obviněné A. J. na č. l. 832 trestního spisu, kde je z protokolu o hlavním líčení ze dne 16. 2. 2012 zřejmé, že se obviněná vyjádřila o tom, že manžel vlastní akcie v řádu přes 5 milionů Kč.
Nejvyšší soud tedy uzavírá, že učiněná skutková zjištění jsou pevným základem pro právní závěry ohledně viny obou obviněných. Nejvyšší soud v projednávané věci tedy neshledal okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. To, že obvinění nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a že se neztotožňují se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Pokud jde o uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. (uplatněný v dovolání obviněnou A. J.), lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) - g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) - k). V daném případě je zjevné, že o první případ nešlo. Vrchní soud v Praze totiž podle §258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř. napadený rozsudek k odvolání obou obviněných a státního zástupce zrušil a ve věci sám rozhodl. Nebylo tedy rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku obviněné. Uplatnění tohoto dovolacího důvodu tedy nepřicházelo v úvahu v jeho první alternativě. Protože námitky obviněné neodpovídaly uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto tento důvod v předcházejícím řízení nebyl dán, nemůže být ani z hlediska druhé alternativy dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve věci naplněn.
Ze shora citovaného je zřejmé, že námitky obviněných uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnily, protože pro jejich výhradně skutkový charakter tomuto důvodu dovolání neodpovídaly. Proto byla dovolání obviněného J. R. a obviněné A. J. posouzena jako podaná z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. a byla podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuta.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. února 2013
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš