ECLI:CZ:NS:2013:7.TDO.476.2013.1
sp. zn. 7 Tdo 476/2013-17
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 29. května 2013 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného A. K. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 1. 2013, sp. zn. 8 To 517/2012, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 14 T 56/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 3. 10. 2012, sp. zn. 14 T 56/2012, byl obviněný A. K. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a byl podle tohoto ustanovení odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců.
Obviněný se přečinu dopustil tím, že dne 6. 10. 2011, v dosud přesněji nezjištěné době, kolem 15:00 hodin, na místní komunikaci mezi domy čp. ... a čp. ..., v obci K., úmyslně fyzicky napadl poškozeného J. V., a to tím způsobem, že v době, kdy poškozený ze země sbíral dřevo, k němu zezadu přistoupil a po slovech „chceš problém“ jej jedenkrát nakopl do holenní kosti pravé nohy, v důsledku čehož poškozený spadl na zem, kde ho opětovně fyzicky napadl, a to tím způsobem, že ho dosud nezjištěným počtem úderů kopal do hrudníku, žeber a nohou a svým jednáním obviněný způsobil poškozenému zranění v podobě zlomeniny 7., 8., 10. a 11. žebra vlevo a zlomeniny 5., 6., 7. a 9. žebra vpravo, což si vyžádalo lékařské vyšetření, ošetřování a léčení bez hospitalizace s délkou léčení od 6. 10. 2011 do 9. 11. 2011 s tím, že u poškozeného došlo v důsledku jeho utrpěných zranění k citelnému omezení v obvyklém způsobu života od 6. 10. 2011 do 31. 10. 2011, které se projevovalo zejména nutností dodržování klidového režimu, bolestivostí zraněných míst při dýchání, kašli i v klidu a omezením hybnosti trupu.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 29. 1. 2013, sp. zn. 8 To 517/2012, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Obviněný zdůraznil, že se skutek tak, jak je popsán v rozhodnutí soudu I. stupně, nestal. Soudy podle něj učinily závěry o jeho vině, aniž by takovému závěru odpovídaly výsledky dokazování. Soudy údajně opomenuly některé důkazy provést. Tuto skutečnost, že uváděl již v odvolacím řízení, nicméně soud se jeho námitkami nezabýval a uzavřel, že není na místě provádět další dokazování. Obviněný v této souvislosti poukázal na extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a hmotněprávním posouzení skutku, neboť soudy se podle něj po celou dobu řízení nezabývaly jeho námitkami a nijak na ně nereagovaly. Má za to, že soudy vycházely pouze z tvrzení poškozeného, ačkoli se tento v průběhu řízení ukázal jako osoba nevěrohodná, nadto trpí psychickou poruchou, a to schizoafektivní poruchou s postpsychotickým defektem a lehkou mentální retardací. Soudy tuto skutečnost podle obviněného vůbec nezohlednily. Obviněný poukázal na to, že poškozený při výpovědích i vědomě lhal, když řekl, že nikdy neměl problémy s alkoholem, když toto jeho tvrzení bylo vyvráceno svědeckými výpověďmi V. Č., K. K., L. P. v hlavním líčení ze dne 14. 8. 2012. Současně obviněný zdůraznil, že výpověď poškozeného je jediným přímým důkazem, o který je odsuzující rozhodnutí opřeno a nepřímé důkazy podle obviněného vzbuzují spíše pochybnosti. Podle názoru obviněného si poškozený zranění způsobil sám, ze svědeckých výpovědí plyne, že trpěl nadužíváním alkoholu v důsledku čehož si často způsobil zranění. Obviněný poukázal na to, že poškozenému měl zlomit 8 žeber, poškozený se však dostavil na rentgenové vyšetření až 11 dní po údajném napadení, mezitím absolvoval psychiatrickou prohlídku v B. a nic nenasvědčovalo tomu, že dne 6. 10. 2011 mělo dojít k útoku na něj. Orgány činné v trestním řízení se údajně nezabývaly otázkou vzniku zranění poškozeného, zda by mohla být způsobena i jiným mechanismem, ale spokojili se s verzí poškozeného. Z rentgenové zprávy však podle obviněného vyplývá, že zlomeniny jsou nestejného data. Obviněný uvedl, že z výpovědi svědka K. K. plyne, že neviděl, že by k nějakému konfliktu došlo. Svědkyně A. V. uvedla, že poškozený v ordinaci uvedl, že byl napaden sousedem, ale podlitiny v obličeji neměl. Svědkyně se ho ptala, zda má potíže s dechem (které zlomení žeber vyvolává), ty však poškozený popřel. Obviněný nesouhlasí se závěry soudů ohledně věrohodnosti poškozeného, že tato je podporována lékařskými zprávami. Podle obviněného však pouze v jedné lékařské zprávě je konstatováno, že ke zranění mohlo dojít útokem, je však zřejmé, že zlomeniny žeber si mohl poškozený přivodit i jinak. Obviněný dále namítá, že orgány činné v trestním řízení nevyslechly jako svědka R. M., který se v době incidentu nacházel doma a nezaznamenal nic neobvyklého, navíc nedlouho před incidentem viděl poškozeného spadnout ze střechy a mohlo tak dojít ke zraněním popisovaným ve skutkové větě. V závěru obviněný uvedl, že předmětného dne, kdy mělo k napadení dojít, byl celý den se svým otcem, nacházel se mimo obec a do K. se vrátil až kolem 16:30, což mu potvrdila jeho manželka a otec. Z výše uvedeného považuje za zřejmé, že se soudy s jeho obhajobou vůbec nevypořádaly.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudu I. a II. stupně a aby věc vrátil soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zastupitelství k dovolání uvedlo, že po seznámení s jeho obsahem se k němu nebude věcně vyjadřovat.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud především shledal, že shodnými námitkami obviněného se již zabýval soud II. stupně a obviněný tak dovolání, mimořádný opravný prostředek, podal fakticky ve stejném rozsahu jako odvolání (č. l. 146 a násl. tr. spisu). Námitky obsažené v dovolání byly také součástí celé obhajoby obviněného od počátku trestního řízení a nutno konstatovat, že soudy se jimi zabývaly a vypořádaly se s nimi. S ohledem na shora uvedené, je zřejmé, že obviněný svými námitkami nenaplnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný výhradami, že se daného jednání nedopustil, že nebyl na místě činu v uvedený den, že se nestal skutek tak, jak je popsán ve skutkové větě, pouze polemizuje se způsobem hodnocení důkazů soudy obou stupňů, jakož i se skutkovými zjištěními obou soudů. Obviněný nesouhlasí s tím, že soudy nevyhověly jeho návrhům na doplnění dokazování (zejména ke zjištění vlivu psychické poruchy na osobu poškozeného a výpovědí R. M.), poukazuje na údajnou nevěrohodnost poškozeného a domnívá se, že si uvedená zranění způsobil sám, namítá, že se soudy nezabývaly skutečností, že zranění poškozeného mohla vzniknout i jiným mechanismem a podrobně rozebírá důkazní situaci, lékařské zprávy, výpovědi svědků K. K. a A. V. a vyvozuje z nich vlastní závěry. Tím ve skutečnosti brojí proti skutkovým zjištěním, jež soudy učinily na základě provedeného dokazování a vychází z odlišného skutkového základu, než který soudy zjistily a poté právně kvalifikovaly. Obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, zaměňuje za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v §265b tr. ř. uvedeným důvodům dovolání. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný. Obviněný prostřednictvím těchto námitek nevytýkal žádnou vadu v právním posouzení skutku, jak byl zjištěn soudy, ale domáhal se jiných skutkových zjištění.
Obviněný, jak uvádí v dovolání, si je vědom skutečnosti, že Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Průlom do uvedených principů je možný jen v případě, že skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. II. ÚS 578/04 a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/2005). Za extrémní nesoulad mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy však nelze považovat jakýkoliv případ, kdy má obviněný za to, že soudy hodnotily provedené důkazy jinak, než si představuje obviněný. Jak vyplývá z bohaté judikatury, extrémní nesoulad přichází do úvahy jen tehdy, jestliže je řízení zatíženo takovými procesními vadami a nedostatky, které znemožnily, aby výsledné závěry o vině logicky a přesvědčivě z provedených důkazů vyplynuly. Musí proto v průběhu dokazování či hodnocení důkazů nastat exces, který odporuje pravidlům zakotveným v §2 odst. 5, 6 tr. ř. nebo §125 tr. ř. Jestliže však soudy důkazy provádějí s veškerou důsledností a hodnotí je podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, postupují v souladu se zákonem. O případ extrémního nesouladu jde proto jen za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010).
Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Blansku, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil také Krajský soud v Brně, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor, jak se domnívá obviněný. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový základ především ve výpovědi poškozeného J. V., kterou shledaly oba soudy věrohodnou. Výpověď poškozeného posuzovaly soudy velice pečlivě a obezřetně také z hlediska zpráv o jeho povaze (asociální a agresivní v důsledku nadměrného požívání alkoholu a duševního onemocnění) a také v souvislosti s ostatními provedenými důkazy. Soudy shledaly, že výpovědi poškozeného nestojí osamoceně, ale jsou podporovány řadou dalších důkazů. Jde zejména o výpověď svědka K. K., jehož výpovědí byla vyvrácena námitka obviněného, že se uvedený den nenacházel na místě činu, neboť svědek K. K. vypovídá o tom, že v daný den v odpoledních hodinách po návratu z procházky, viděl obviněného na zahradě, krátce s ním i s poškozeným (který k nim došel) hovořil, slyšel jejich rozepři a oba (obviněného a poškozeného) se snažil uklidnit. Ačkoli tento svědek neviděl přímo útok obviněného na poškozeného, registroval nedlouho po tomto jejich setkání řev poškozeného, přičemž ho poškozený osočoval, že mu nepomohl. Výpověď poškozeného je podporována také záznamy policie, ze kterých je zřejmé, že z telefonního automatu dne 6. 10. 2011 volal na linku 158 muž (jemuž nebylo rozumět), a to v 17:04 hodin a následně kolem 19:00 hodin, na místo sice byla vyslána hlídka, avšak nikoho nenalezla. Z výpovědi starostky V. Č. zároveň vyplývá, že byla oslovena příslušníky této policejní hlídky, kteří šetřili na místě hlášení o napadení, přičemž ona v dobu odpovídají telefonátu poškozeného na linku 158 viděla jít po cestě „halekajícího“ poškozeného a policii sdělila, že by mohlo jít právě o tuto osobu. V souladu s výpovědí poškozeného je rovněž výpověď svědkyně A. V. (zdravotní sestry), z níž vyplývá, že dne 7. 10. 2011 byl poškozený v ordinaci a stěžoval si na zranění (mj. bolest hrudníku) utržená při napadení ze strany souseda. Tyto své potíže (napadení sousedem a bolesti hrudníku) poškozený uvedl i při vyšetřeních, kterých se účastnil dne 10. 10. 2011 a 11. 10. 2011 na psychiatrii a neurologii (č. l. 19, 20 tr. spisu). Do ordinace své ošetřující lékařky se obviněný dostavil dne 14. 10. 2011 (po dovolené lékařky) a byl odeslán na RTG vyšetření hrudníku, kde byla dne 17. 10. 2011 nesporně prokázána zranění utrpěná poškozeným (zlomeniny žeber), která korespondují s potížemi, na něž si poškozený od doby napadení (od 6. 10. 2011) stěžoval. Nejvyšší soud v této souvislosti uvádí, že ze zprávy z radiodiagnostického oddělení (na č. l. 20 tr. spisu) nevyplývá, že by zlomeniny žeber byly nestejného data, jak namítá obviněný. Z lékařské zprávy MUDr. H. Z. (č. l. 14 a násl. tr. spisu) vyplývá, že zranění poškozeného mohla vzniknout mechanismem, jež popisuje poškozený, tedy kopy obviněného do hrudníku a bérců dolních končetin poškozeného. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů (na něž Nejvyšší soud dále v podrobnostech odkazuje) je zřejmé, že soudy otázku věrohodnosti řešily velice pečlivě a v souvislosti s právě uvedeným nemůže tato námitka obviněného obstát. Ze skutkových zjištění soudů blíže rozvedených v odůvodněních jejich rozhodnutí totiž vyplývají všechny znaky uvedeného přečinu, jakož i skutečnost, že se tohoto trestného činu dopustil právě obviněný.
Ohledně kategorie tzv. opomenutých důkazů (jež obviněný zmiňuje v dovolání) považuje Nejvyšší soud za nutné podotknout, že v souladu s rozhodovací činností Ústavního soudu je zřejmé, že není procesní povinností soudu vyhovět důkaznímu návrhu každému a je regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže zejména skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 386/07, IV. ÚS 691/06 a další). O takovou situaci se nepochybně jednalo také v daném případě, kdy soud druhého stupně neshledal žádná pochybení soudu prvního stupně stran úplnosti a správnost provedeného dokazování a hodnocení důkazů, jakož i potvrdil přiléhavost právní kvalifikace jednání obviněného. Ohledně navržených důkazů naznal, že již nebylo nutné provádět dokazování provedením dalších důkazů (např. znaleckým posudkem na osobu poškozeného).
Pokud jde o výslech navrženého svědka R. M., podstatné pro posouzení, zda se ohledně navrženého svědka jedná o tzv. opomenutý důkaz je, zda by neúplnost důkazního řízení mohla mít za následek porušení základních práv a svobod obviněného a požadavku na spravedlivý proces. O takový případ se ale v této věci nejedná, protože nejde o svědka, který byl přímým svědkem události, ale je toliko sousedem poškozeného a obviněného. Pokud měl soud provedeným dokazováním skutkový stav za prokázaný, nemohl by výslech tohoto svědka na logických závěrech soudu I. stupně nic změnit.
Nejvyšší soud tak v projednávané věci neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem, neshledal existenci namítaného extrémního nesouladu. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. To, že obviněný A. K. nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Obviněný odkázal též na důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obviněný zjevně důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. založil na existenci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který ale Nejvyšší soud ve věci neshledal a proto nemůže být naplněn ani druhý důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Ze shora citovaného je zřejmé, že námitky obviněného uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnily. Nebyl naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř . Proto bylo dovolání obviněného A. K. posouzeno jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. a podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. května 2013
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš