ECLI:CZ:NS:2013:8.TDO.1027.2013.1
sp. zn. 8 Tdo 1027/2013-36
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. října 2013 o dovolání obviněného K. T. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. 3 To 29/2013, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 80 T 2/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání obviněného K. T. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 1. 2013, sp. zn. 80 T 2/2012, byl obviněný K. T. uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle §145 odst. 2 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku, §58 odst. 1, 5 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Tento rozsudek napadli odvoláními v neprospěch obviněného státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě, obviněný a poškozená obchodní společnost Česká pojišťovna, a. s. Odvolání státního zástupce a obviněného směřovala proti výroku o trestu, poškozená obchodní společnost podala odvolání z důvodu chybějícího výroku o náhradě škody.
Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 7. 3. 2013, sp. zn. 3 To 29/2013, rozhodl z podnětu odvolání poškozené České pojišťovny, a. s., tak, že podle §259 odst. 2 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně s příkazem, aby rozhodl o chybějícím výroku vztahujícím se ke vznesenému nároku na náhradu škody poškozené České pojišťovny, a. s. (č. l. 287).
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 4. 2013, č. j. 80 T 2/2012-334, byl za použití §259 odst. 2 tr. ř. doplněn výrok z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 1. 2013, č. j. 80 T 2/2012-256, tak, že obviněný je podle §228 odst. 1 tr. ř. povinen zaplatit na náhradě škody poškozené České pojišťovně, a. s., se sídlem Praha 1, Spálená 75/16, částku 1.635,- Kč.
Poté soud prvního stupně opětovně věc předložil Vrchnímu soudu v Olomouci k rozhodnutí o podaných odvoláních. Poškozená Česká pojišťovna, a. s., vzala odvolání zpět a usnesením předsedy senátu Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 5. 2013, sp. zn. 3 To 29/2013, bylo zpětvzetí odvolání vzato na vědomí.
O odvoláních obviněného a státního zástupce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. 3 To 29/2013, rozhodl tak, že z podnětu odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o trestu. Za splnění podmínek §259 odst. 3, 4 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného za pokus zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku a přečin výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, ohledně nichž zůstal výrok o vině v rozsudku soudu prvního stupně nezměněn, odsoudil podle §145 odst. 2 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné; jinak zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný výše uvedených trestných činů dopustil tím, že dne 9. 4. 2012 kolem 22.30 hodin v H., na ul. D., na terase před vchodem do restaurace S., v průběhu její otevírací doby, ve stavu prosté alkoholické opilosti středního stupně, bezdůvodně nejprve slovně a následně, v úmyslu tomuto způsobit vážné poranění, fyzicky napadl Z. B., který seděl na zídce a byl k němu otočen levou polovinou těla, neboť v daném okamžiku hovořil s M. O. sedící na zídce vedle něj, takovým způsobem, že po něm ze vzdálenosti asi dvou metrů hodil skleněnou pivní sklenici o minimální hmotnosti 0,41 kg, kterou ho zasáhl do zadní části hlavy za levé ucho, a to takovou intenzitou síly, že se sklenice o hlavu poškozeného roztříštila, kdy tímto svým jednáním způsobil Z. B. dvě řezné rány za levým ušním boltcem délky 6 a 3 centimetrů, ve kterých zůstaly zbytky skleněných střepů, kteréžto poranění si vyžádalo chirurgické lékařské ošetření s následnou minimální čtrnáctidenní dobu léčení, přičemž jenom náhodou nedošlo k vážnějšímu poranění, například k ztrátovému poranění oka, zlomenině klenby lební, poranění mozku, na krku k protětí cévních a nervových svazků u cév se vznikem krvácivého šoku,
a uvedeného jednání se dopustil přesto, že byl dosud nepravomocným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 3. 2012, sp. zn. 49 Tm 7/2009, potrestán za trestný čin ublížení na zdraví dílem dokonaný podle §222 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., dílem nedokonaný ve stadiu přípravy podle §7 odst. 1 k §222 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 k §222 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., a trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. nepodmíněným trestem odnětí svobody v trvání čtyř let a dále rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne 2. 10. 2008, sp. zn. 104 T 74/2008, byl ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 5 To 33/2009, odsouzen mimo jiné za trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a tří měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání jednoho roku a šesti měsíců, který vykonal dne 17. 8. 2010.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. 3 To 29/2013, obviněný podal prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání, směřující proti výroku o vině. Odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, a to zejména pokud jde o právní kvalifikaci jeho jednání ve smyslu §145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku.
Obviněný namítl, že použít citovanou právní kvalifikaci lze tehdy, způsobí-li pachatel úmyslně těžkou újmu na zdraví opětovně nebo poté, co spáchal jiný zvlášť závažný zločin spojený s úmyslným způsobením těžké újmy na zdraví nebo smrti nebo jeho pokus, přičemž podle jeho názoru uvedená okolnost „opětovně“ v jeho případě nenastala, neboť v okamžiku rozhodování soudu prvního stupně byl rozsudek Krajského soudu v Ostravě, soudu pro mládež, ze dne 23. 3. 2012, sp. zn. 49 Tm 7/2009, který byl z hlediska právní kvalifikace podle §145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku pro nalézací soud určující, ještě nepravomocný. Měl proto za to, že nalézacím soudem byla porušena základní zásada trestního řízení, a to presumpce neviny. Tvrdil, že soudy měly užít přiléhavější právní kvalifikaci a jeho jednání popsané ve výroku o vině posoudit jako pokus zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1 tr. zákoníku a přečin výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. 3 To 29/2013, a stejně tak i rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 1. 2013, sp. zn. 80 T 2/2012, zrušil a aby Krajskému soudu v Ostravě věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání poukázal ve vztahu k ustanovení §145 odst. 2 písm. g) tr. zákoníku na odbornou literaturu (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1535.), z níž se podává, že pod pojmem „opětovně“ se rozumějí případy, kdy pachatel trestný čin těžkého ublížení na zdraví opakuje, tedy především souběh trestných činů podle §145 tr. zákoníku, přičemž není třeba, aby za takový čin byl již pachatel pravomocně odsouzen, i když případy, kdy pachatel byl již v minulosti za takový čin pravomocně odsouzen nebo potrestán, sem samozřejmě patří. Státní zástupce konstatoval, že uvedenou argumentaci použil v odůvodnění rozsudku i nalézací soud, a tudíž jestliže se odvolací soud s danou argumentací ztotožnil, neporušil zákon a důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání není přípustné.
K otázce přípustnosti dovolání je třeba uvést, že dovoláním lze podle §265a odst. 1 tr. ř. napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Rozhodnutím ve věci samé se rozumí rozhodnutí vyjmenovaná v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) až h) tr. ř. Předpokladem přípustnosti tedy je, aby proběhlo řízení před soudem prvního stupně, aby ve věci rozhodl soud druhého stupně a vydal některé z rozhodnutí majících povahu rozhodnutí ve věci samé, a aby dovolání nebránily žádné překážky (zejména podle §265a odst. 3, 4 tr. ř.); dovolatel pak může s dovoláním uspět za předpokladu, že je dán některý z výslovně stanovených důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř.
Odvolací řízení spočívá na principu vázanosti odvolacího soudu obsahem podaného odvolání, resp. vytýkanými vadami. Podle §254 odst. 1 tr. ř. nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle §253 tr. ř., přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. Oddělitelnými výroky jsou takové výroky, které lze samostatně přezkoumat a v případě zjištěné vady i samostatně zrušit; podle praxe soudů jsou jimi např. výrok o trestu, výrok o náhradě škody (event. chybějící výrok o náhradě škody) apod.
V těchto souvislostech nelze nezaznamenat, že zásada vyjádřená v ustanovení §254 odst. 1 tr. ř. je prolomena v navazujících odst. 2 a 3, podle nichž mají-li však vytýkané vady svůj původ v jiném výroku než v tom, proti němuž bylo podáno odvolání, přezkoumá odvolací soud i správnost takového výroku, na který v odvolání napadený výrok navazuje, jestliže oprávněná osoba proti němu mohla podat odvolání (§254 odst. 2 tr. ř.), nebo jestliže oprávněná osoba podá odvolání proti výroku o vině, přezkoumá odvolací soud v návaznosti na vytýkané vady vždy i výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad, bez ohledu na to, zda bylo i proti těmto výrokům podáno odvolání (§254 odst. 3 tr. ř.). O takové situace v posuzovaném případě evidentně nešlo. Podmínky pro aplikaci §254 odst. 3 tr. ř. nebyly dány, poněvadž odvolání proti výroku o vině oprávněnou osobou podáno nebylo, a nebyly splněny ani podmínky pro použití §254 odst. 2 tr. ř. Podmínkou přezkoumání odvoláním nenapadeného výroku ve smyslu §254 odst. 2 tr. ř. je vada zjištěná ve výroku napadeném, která spojuje svým původem oba výroky; vada této povahy však zjištěna nebyla.
Z obsahu spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 80 T 2/2012 se podává, že proti rozsudku soudu prvního stupně, a to výlučně proti výroku o trestu obviněný podal odvolání. Odvolání v neprospěch obviněného podal i státní zástupce, a to taktéž výlučně proti výroku o trestu, který shledával nepřiměřeně mírným. Jestliže byla odvolání podána pouze proti oddělitelnému výroku o trestu v rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost toliko tohoto oddělitelného výroku rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, který mu předcházelo (viz rozsudek odvolacího soudu strana 5), aniž byl přitom s ohledem na povahu vad vytýkaných v odvoláních obviněného a státního zástupce v konkrétním případě povinen přezkoumat jiné výroky postupem podle §254 odst. 2, 3 tr. ř., mohl dovolatel napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud povinen přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně. Obviněný mohl proto podat dovolání jen proti výroku o trestu.
Obviněný však uplatnil v dovolání i výhrady proti výroku o vině. Jestliže se domníval, že právní kvalifikace skutku též jako pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku je nesprávná, jelikož nebyl naplněn zákonný znak „spáchání takového činu opětovně“ podle §145 odst. 2 písm. g) tr. zákoníku, měl tyto skutečnosti namítat v odvolacím řízení. Pochybil, když takovou domnělou nesprávnost namítl až v řízení o dovolání. Dovolání obviněného proti výroku o vině, který odvolací soud nepřezkoumával podle §254 odst. 1 tr. ř. a nebyl povinen přezkoumat podle §254 odst. 2, 3 tr. ř., není přípustné. Názor, že dovolatel může napadat podaným dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl tento soud oprávněn, resp. povinen přezkoumat rozhodnutí soudu prvního stupně, odpovídá i ustálené soudní praxi (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 82/2003, publikované pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr., usnesení téhož soudu sp. zn. 5 Tdo 199/2003, 8 Tdo 129/2004 aj.). Jiný závěr by byl v kolizi s podstatou a funkcí dovolání (k tomu viz usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 660/02).
Nejvyšší soud proto nepřípustné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadený rozsudek a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. října 2013
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková