ECLI:CZ:NS:2013:8.TDO.554.2013.1
sp. zn. 8 Tdo 554/2013-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud jako soud pro mládež rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. června 2013 o dovolání obviněného mladistvého „tulipána“*), proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 3. 1. 2013, sp. zn. 1 Tmo 5/2011, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem, soudu pro mládež, pod sp. zn. 2 Tm 1/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného mladistvého „tulipána“ odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem, soud pro mládež, rozsudkem ze dne 29. 11. 2010, sp. zn. 2 Tm 1/2009, uznal obviněného mladistvého „tulipána“ (dále převážně jen „mladistvý“, příp. „dovolatel“) vinným, že
„společně s již odsouzeným R. K.,
dne 30. 10. 2008 kolem 10.40 hod. v D., v ulici N., po předchozí společné dohodě v úmyslu zmocnit se peněz, si vyhlédli poškozenou L. M., které R. K. zezadu násilím strhl kabelku z levého ramene až poškozená upadla na zem a jejím odcizením s obsahem: peněženka s finanční částkou 1.700,- Kč, deštník, dioptrické brýle, mobilní telefon zn. Nokia včetně SIM karty, klíče a doklady způsobili poškozené škodu v celkové výši 3.255,- Kč, přičemž poškozená utrpěla zlomeninu horního konce levé pažní kosti s dislokací a odlomením velkého hrbolu s dobou léčení nejméně od 30. 10. 2008 do 13. 7. 2009“ .
Takto zjištěné jednání mladistvého soud prvního stupně právně kvalifikoval jako provinění loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), a §6 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. č. 218/2003 Sb.“). Podle §234 odst. 2 tr. zák. za použití §31 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb. mu za ně uložil trestní opatření odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon podle §33 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let za současného vyslovení dohledu. Současně podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil mladistvému povinnost, aby společně s již odsouzeným R. K., uhradili společně a nerozdílně na náhradě škody poškozené L. M. částku ve výši 17.555,- Kč a Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, Krajské pobočce pro Ú. k., Územní pracoviště L. částku 23.530,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. poškozenou L. M. odkázal se zbytkem jejího nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal mladistvý odvolání, z jehož podnětu Vrchní soud v Praze, soud pro mládež, rozsudkem ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 1 Tmo 5/2011, podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že mladistvého uznal vinným (s dílčím upřesněním) výše popsaným jednáním, které však právně kvalifikoval jako pomoc k provinění loupeže podle §10 odst. 1 písm. c) k §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a uložil mu za ně podle §234 odst. 2 tr. zák. za použití §31 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb. trestní opatření odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podle §33 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let za současného vyslovení dohledu nad mladistvým. Dále mladistvému podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost společně s již odsouzeným R. K. uhradit společně a nerozdílně poškozené L. M. škodu ve výši 17.555,- Kč a Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, Krajské pobočce pro Ú. k., Územní pracoviště L. částku 23.530,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. poškozenou L. M. odkázal se zbytkem jejího nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Mladistvý ani s takovým rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a podal proti němu prostřednictvím obhájce ThMgr. JUDr. Milana Zamrazila dovolání, o němž Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1034/2011, tak, že je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Mladistvý následně podal ústavní stížnost, o níž Ústavní soud České republiky rozhodl nálezem ze dne 28. 6. 2012, I. ÚS 3741/11, tak, že usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, č. j. 8 Tdo 1034/2011-25, a rozsudkem Vrchního soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 1 Tmo 5/2011, bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces garantovaný v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a proto tato rozhodnutí zrušil.
Vrchní soud v Praze, soud pro mládež, poté znovu projednal původní odvolání mladistvého a rozhodl o něm rozsudkem ze dne 3. 1. 2013, sp. zn. 1 Tmo 5/2011, tak, že napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), d), f) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že mladistvého uznal vinným, že
„ dne 30. října 2008 kolem 10.40 hod. v D., v ulici N., po předchozím sdělení již odsouzeného R. K., že peníze získá přepadením kolemjdoucí poškozené L. M., nijak proti R. K. nezakročil a ani poškozenou nevaroval a následně jí R. K. zezadu násilím strhl kabelku z levého ramene, až poškozená upadla na zem a odcizením kabelky obsahující peněženku s peněžní částkou 1.700,- Kč, deštník, dioptrické brýle, mobilní telefon zn. Nokia včetně SIM karty, klíče a doklady jí způsobil škodu v celkové výši 3.255,- Kč, přičemž poškozená utrpěla zlomeninu horního konce levé pažní kosti s dislokací a odlomením velkého hrbolu s dobou léčení nejméně od 30. 10. 2008 do 13. 7. 2009“ .
Takto popsané jednání mladistvého odvolací soud právně kvalifikoval jako provinění nepřekažení trestného činu podle §167 odst. 1 tr. zák. a podle téhož ustanovení za použití §31 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb. mu uložil trestní opatření odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon podle §33 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let za současného vyslovení dohledu nad mladistvým. Podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozené L. M. a Všeobecnou zdravotní pojišťovnu s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Mladistvý podal proti posledně citovanému rozhodnutí odvolacího soudu prostřednictvím obhájce ThMgr. JUDr. Milana Zamrazila dovolání, v němž sice výslovně neuvedl, z jakého dovolacího důvodu tak činí, nicméně z obsahu jeho podání lze dovodit, že uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel především uvedl, že jeho podání směřuje proti výrokům odvolacího soudu o vině a trestu. Zopakoval, že po celou dobu bylo trestní stíhání proti němu vedeno pro trestný čin loupeže, až Vrchní soud v Praze posledním rozsudkem překvalifikoval toto jeho jednání na provinění nepřekažení trestného činu. Tímto rozsudkem mu sice byl zmírněn i trest, ale k vyslovení viny došlo bez jakéhokoli dalšího došetřování již dříve zjištěných okolností věci. Domnívá se proto, že konstatování Ústavního soudu, že „lze uvažovat o možném nepřekažení trestného činu“, nebylo míněno jako návod na okamžitou aplikaci jiné skutkové podstaty na jeho jednání. Výpověď spoluobviněného R. K. je v podstatě jediným důkazem účasti mladistvého na skutku, přičemž rozhodné je, že jmenovaný spoluobviněný v průběhu trestního řízení svou výpověď několikrát měnil a opakovaně lhal, zatímco dovolatel se prokazatelně snažil poškozené pomoci a nemravné počínání spoluobviněného eliminovat.
Mladistvý dále uvedl, že odvolací soud sice vycházel z jeho výpovědi, když uvedl, že rozmlouval spoluobviněnému R. K. „ať to nedělá, že z toho budou problémy“, zároveň však konstatoval, že (mladistvý) mohl na spoluobviněného působit razantněji, a to fyzicky i psychicky, a že mohl upozornit oběť na hrozící nebezpečí. Odvolací soud jej tedy uznal vinným na základě důkazů provedených dříve, které považoval za naprosto dostačující. Takový závěr soudu považoval za chybný a přinejmenším předčasný a dostatečně neosvědčený. V podstatě totiž bylo prokázáno pouze to, že spoluobviněný R. K. se dopustil loupeže v jeho přítomnosti, že jej nařkl ze spoluúčasti na skutku, že on (mladistvý) vždy tvrdil opak, po provedené loupeži se snažil poškozené pomoci a lup spoluobviněnému sebrat a vrátit poškozené. Podle názoru dovolatele tyto důkazy nejsou pro jeho odsouzení dostačující, nic nenasvědčuje tomu, že si mohl počínat účinněji. Úmysl spoluobviněného R. K. mu nebyl tak docela zřejmý, neuvěřil mu, domníval se, že byl míněn položertem. Nacházel se v časové tísni a navíc v úleku poté, co zjistil, že spoluobviněný svůj záměr myslí vážně, to si totiž předtím vůbec nepřipouštěl, jeho prohlášení nepřikládal váhu. Učinil tedy vše, co po něm bylo možné spravedlivě požadovat, aby předešel útoku spoluobviněného, a když neuspěl, snažil se v maximální míře eliminovat důsledky jeho jednání.
S ohledem na uvedené dovolatel tvrdil, že odvolací soud opřel své závěry o nesprávné právní posouzení věci, neboť měl rozhodnout podle zásady „in dubio pro reo“ a zprostit jej obžaloby. Soud se však nechal ovlivnit jeho „trestní historií“, která je prý v daných souvislostech bezpředmětná. Proto v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, §265i odst. 1 tr. ř. věc v potřebném rozsahu projednal a zprostil jej obžaloby postupem podle §265m odst. 1 tr. ř.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která uvedla, že odvolací soud se zabýval podmínkami trestnosti, jejichž naplnění požaduje ustanovení §167 odst. 2 tr. zák., a zdůraznila, že mladistvému nebránila žádná překážka v tom, aby spoluobviněnému R. K. zabránil ve spáchání předmětného trestného činu. Z dokazování nevyplynulo nic o tom, že by mladistvý chtěl spoluobviněnému jakkoliv jeho čin rozmluvit, příp. mu v něm fyzicky zabránit, že by se jej snažil chytit nebo že by před činem poškozenou varoval. Mladistvý nevyvinul ani žádné úsilí k tomu, aby zabránil spoluobviněnému R. K. ve spáchání trestného činu loupeže, pouze se od tohoto trestného činu verbálně distancoval, proto naplnil zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu nepřekažení trestného činu podle §167 odst. 1 tr. zák. U mladistvého nepřicházela v úvahu ani aplikace §5 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb., neboť disponoval rozumovou a mravní vyspělostí na takové úrovni, že mohl rozpoznat nebezpečnost svého jednání pro společnost a současně své jednání ovládat.
V závěru svého vyjádření proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl podané dovolání jako zjevně neopodstatněné, a současně navrhla, aby toto rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud, soud pro mládež, jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [ §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. ] , bylo podáno osobou oprávněnou [ §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ] , v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda mladistvým uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z tohoto pohledu některé námitky, které mladistvý ve svém mimořádném opravném prostředku v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozvedl, nemohly obstát, neboť jejich prostřednictvím zpochybňoval výlučně procesní postup soudů, zejména soudu odvolacího při hodnocení v podstatě jediného existujícího důkazu – výpovědi již pravomocně odsouzeného R. K. Tím v podstatě napadal správnost učiněných skutkových zjištění a v důsledku toho se domáhal jejich změny ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Takovou argumentaci ovšem pod uvedený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.
Je tudíž zřejmé, že ačkoli dovolatel ve svém podání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinil odvolací soud, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným.
Lze tak shrnout, že zmíněné vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel shora zmíněnou argumentací neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Nejvyšší soud proto musí konstatovat, že všechny doposud zmíněné námitky dovolatele stojí mimo jím zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto pokud by uplatnil pouze tyto výhrady, musel by Nejvyšší soud jeho dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Mladistvý však ve svém podání uvedl také výhrady stran naplnění objektivní stránky trestného činu podle §167 odst. 1 tr. zák. Tyto námitky Nejvyšší soud sice shledal relevantními, zároveň však zjevně neopodstatněnými.
K tomu je zapotřebí uvést alespoň stručně a v obecné rovině, že provinění nepřekažení trestného činu podle §167 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo se hodnověrným způsobem doví, že jiný připravuje nebo páchá trestný čin loupeže (§234 tr. zák.) a spáchání nebo dokončení takového trestného činu nepřekazí.
K naplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu se vyžaduje, aby se pachatel hodnověrným způsobem dověděl, že jiná osoba připravuje nebo již páchá některý ze zde taxativně vyjmenovaných trestných činů, a spáchání nebo dokončení tohoto trestného činu nepřekazí, i když tak mohl udělat bez značných nesnází a aniž by sebe nebo osobu blízkou uvedl v nebezpečí smrti, ublížení na zdraví, jiné závažné újmy nebo trestního stíhání.
Ve skutkové části výroku o vině odsuzujícího rozsudku, je pachatel uznáván vinným trestným činem nepřekažení trestného činu podle §167 odst. 1 tr. zák., musí být uvedeny i skutečnosti odůvodňující, že měl reálnou možnost páchání trestného činu překazit a že mu v tom nebránila žádná z překážek uvedených v ustanovení §167 odst. 2 tr. zák. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 4/2010 Sb. rozh. trest.).
Při aplikaci těchto teoretických východisek na posuzovaný případ Nejvyšší soud především konstatuje, že Vrchní soud v Praze vycházel ze skutkových zjištění uvedených jak ve výrokové části rozsudku, tak na str. 4 a 5 odůvodnění svého rozhodnutí. Zjistil přitom, že oba spoluobvinění se bezprostředně před napadením poškozené pohybovali po D. za účelem nákupu marihuany. Drogu měl zaplatit spoluobviněný R. K., který však neměl peníze. Nejpozději při spatření poškozené L. M. se začali dohadovat, jestli má tento spoluobviněný poškozenou přepadnout, přičemž mladistvý na to reagoval, že s tím nechce mít nic společného, ať to nedělá, protože z toho budou problémy. Spoluobviněný R. K. mu odpověděl, že je mu to jedno, že má problémů dost a že ho stejně zavřou. Když tento spoluobviněný následně poškozenou přepadl a strhl jí kabelku, přiběhl mladistvý k ní a zeptal se, jestli se jí něco nestalo. Pak se rozeběhl za spoluobviněným R. K., kterého však již nedostihl.
Z těchto skutkových závěrů jednoznačně vyplývá, že mladistvý byl spoluobviněným R. K. zpraven o tom, že nemá peníze na nákup marihuany a že si je tedy hodlá nějak opatřit. Když spatřili poškozenou, řekl mladistvému, že „udělá tu starou babku“. O určitosti a jednoznačnosti tohoto sdělení pro mladistvého nemůže být pochyb, neboť na tuto informaci reagoval (jak sám uvedl) tím, že začal spoluobviněnému tento nápad rozmlouvat (konkrétně měl uvést, že „s tím nechce mít nic společného“ a „ať to nedělá, že z toho budou problémy“). Námitky mladistvého, že dostatečně předem nerozeznal úmysl spoluobviněného R. K. a zejména vážnost jeho záměru, v uvedeném kontextu nemohou obstát.
Podstatné pro posouzení trestní odpovědnosti mladistvého je zjištění odvolacího soudu, že kromě slovního nesouhlasu s počínáním spoluobviněného R. K. žádnou jinou aktivitu k odvrácení útoku na poškozenou nevyvinul. Aniž by zde bylo třeba opakovat závěry odvolacího soudu, které shrnul na str. 5 odůvodnění svého rozhodnutí, je zřejmé, že mladistvý konal tak, jak je popsáno ve skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku. Proti spoluobviněnému nikterak nezakročil a poškozenou ani slovně nevaroval. Závěrům odvolacího soudu o tom, že mladistvý naplnil všechny znaky skutkové podstaty provinění nepřekažení trestného činu podle §167 odst. 1 tr. zák., proto nelze nic zásadního vytknout.
Nejvyšší soud z těchto jen stručně uvedených důvodů (srov. §265i odst. 2 tr. ř.) shledal, že odvolacím soudem použitá právní kvalifikace jednání mladistvého je správná a zákonná. Proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné.
Toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. června 2013
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a
*) byl použit pseudonym ve smyslu zák. č. 218/2003 Sb.