ECLI:CZ:NS:2013:8.TDO.628.2013.1
sp. zn. 8 Tdo 628/2013-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. července 2013 o dovolání obviněného P. K., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 3. 2013, sp. zn. 4 To 32/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 4 T 96/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 3. 1. 2013, č. j. 4 T 96/2012-316, byl obviněný P. K. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným v bodech 1, 2 přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle §358 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
Podle skutkových zjištění soudu prvého stupně se obviněný výše uvedeného přečinu dopustil tím, že
„1.
27. 3. 2010 ve večerních hodinách, v M. A., v prostorách baru T. na ulici O., v době mimo službu, za přítomnosti obsluhy a nejméně tří dalších hostů, bezdůvodně, nejprve za užití blíže neurčených vulgárních výrazů slovně, a poté i fyzicky napadl J. B., a jejího manžela J. B., a to tím způsobem, že J. B. udeřil otevřenou dlaní do obličeje, následně rukama strčil do J. B., který následkem toho upadl na stůl, čímž ze stolu shodil sklenice, avšak svým jednáním nezpůsobil J. B. ani J. B. žádná zranění, přičemž v době útoku i po něm na J. B. křičel, že „toho zmrda malého zabije“, načež J. B. a J. B. z baru odešli, neboť se obávali jeho dalších fyzických útoků a uskutečnění jeho výhrůžek,
2.
dne 27. 3. 2010 ve večerních hodinách, v M. A., v době mimo službu, před vchodem do restauračního zařízení U V. na ulici O., několik minut poté, co odešel z baru T. na ulici O., za přítomnosti provozovatele restauračního zařízení a nejméně dalších tří hostů, po předchozí slovní rozepři nejprve za užití blíže neurčených vulgárních výrazů slovně, a poté i fyzicky napadl J. B., a to tím způsobem, že ji udeřil otevřenou dlaní do obličeje, avšak nezpůsobil jí žádné zranění“ .
Proti uvedenému rozsudku podal obviněný odvolání, které směřovalo do výroku o vině v bodech 1., 2. a do výroku o trestu (zprošťující část rozsudku pod bodem II. odvoláním nenapadl). Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 4. 3. 2013, sp. zn. 4 To 32/2013, odvolání obviněného zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Obviněný podal proti tomuto usnesení odvolacího soudu prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině a trestu, když uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nesprávné právní posouzení skutku ze strany Krajského soudu v Ostravě i Okresního soudu v Bruntále spatřoval ve skutečnosti, že došlo k posouzení jeho jednání jako trestného činu (přečinu), ačkoliv nejde o trestný čin, neboť jeho jednání nedosahuje nutné míry společenské škodlivosti. Nesouhlasil s konstatováním odvolacího soudu na straně 5 odůvodnění napadeného usnesení, že to byl on (obviněný), kdo svévolným, bezohledným a výhradně jednostranným jednáním sledoval prosazení svého zájmu, a to udržení mileneckého vztahu s J. B. Toto konstatování prý nemá oporu v provedeném dokazování, kdy žádný takovýto motiv z důkazů nevyplývá. Odvolací soud sám připustil a ztotožnil se se skutkovým zjištěním okresního soudu, že předmětný incident vnímali svědci jako nedůstojnou záležitost a trapnost. Trestní zákoník však chápe pod trestným činem výtržnictví takové jednání, kdy jde o násilný slovní projev takového charakteru, že hrubě uráží, vzbuzuje obavy o bezpečnost, zdraví, majetek nebo výrazně snižuje vážnost většího počtu osob současně přítomných. Jeho jednání, jež bylo ze strany svědků vnímáno jako nedůstojná záležitost a trapnost, uvedené zákonné předpoklady rozhodně nenaplnilo. Odvolací soud při zvažování právní kvalifikace tyto skutečnosti nevzal v úvahu, nevyhodnotil správně stupeň společenské škodlivosti jeho jednání, ani jeho úmysl ve vztahu k trestnému činu výtržnictví.
Dovolatel v další části svého podání zopakoval, že dne 27. 3. 2010 se odehrála opilecká hádka manželského a mileneckého trojúhelníku, v rámci níž padly nějaké facky a nějaké urážky (z obou stran), přičemž tyto události svou povahou a intenzitou nenaplnily zákonné znaky trestného činu výtržnictví. Odkázal i na soudní judikaturu (rozhodnutí Nejvyššího soudu publikovaná v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. 14/2002 – T352 a č. 19/2003 – T448) v tom smyslu, že každé fyzické napadení občana, i když se ho pachatel dopustil veřejně, nebo na místě veřejnosti přístupném, nemusí naplňovat skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví. V závěru dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a věc podle §265 l tr. ř. vrátil tomuto soudu k dalšímu projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která uvedla, že souhlasí s názory soudu druhého stupně, že jednání obviněného, korespondující se skutkovými zjištěními učiněnými nalézacím soudem, naplňuje zákonné znaky skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, neboť se dopustil vulgárního slovního napadání na místě veřejnosti přístupném, tedy v prostorách baru a dále před vchodem do restauračního zařízení další restaurace a fyzicky napadl poškozenou B. i jejího manžela. Své trestní jednání vůči poškozené stupňoval, kdy ji i s manželem následoval do dalšího restauračního zařízení, kde vyvolal konflikt, který vyvrcholil jejím opětovným fyzickým napadením. Jednáním obviněného došlo k hrubému narušení občanského soužití a pořádku. Státní zástupkyně vyjádřila přesvědčení, že meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo možno a nutno napravit cestou dovolání, a proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné, a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Současně ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřila výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného nežli navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné, neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest [§265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že dovoláním není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na toto zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku lze vytýkat též jiné, nesprávné hmotně právní posouzení. Rozumí se jim zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí a nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srovnej přiměřeně ustanovení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního (a event. druhého stupně) a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Převážná většina námitek, které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohla obstát. Bylo tomu tak zejména tehdy, pokud obviněný formulovanými výhradami napadal způsob hodnocení důkazů ze strany soudů obou stupňů (konkrétně když namítal, že to byl on, kdo svévolným, bezohledným a výhradně jednostranným jednáním sledoval prosazení svého zájmu, a to udržení mileneckého vztahu s J. B., neboť takové konstatování prý nemá oporu v provedeném dokazování, a že žádný takovýto motiv z důkazů prý nevyplývá). Takovouto argumentaci totiž pod uvedený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.
Lze tak shrnout, že obviněným až dosud vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoliv hmotně právních a že obviněný neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však o takovouto situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé.
Pokud by výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však obviněný uplatnil relevantně v té části, v níž zpochybnil použitou právní kvalifikaci jeho jednání, když s odkazem na judikaturu dovozoval, že intenzita jeho jednání nebyla taková, aby se již jednalo o trestný čin (přečin), neboť nedosahuje nutné míry společenské škodlivosti.
Nejvyšší soud však současně shledal, že tato výhrada je zjevně neopodstatněná.
K tomu je zapotřebí alespoň stručně a v obecné rovině uvést, že trestný čin (přečin) výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku spáchá, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu nebo průběh organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí.
Citované ustanovení chrání klidné občanské soužití proti závažnějším útokům narušujícím veřejný klid a pořádek. Zpravidla jsou výtržnictvím ohroženy i další zájmy, zejména zdraví lidí, cizí majetek, čest a důstojnost lidí apod. (tzv. sekundární objekt trestného činu). Jednání zde má dvě formy, a to hrubou neslušnost a výtržnost. Konkrétní jednání může naplňovat obě tyto formy, které se někdy překrývají. Jde zpravidla o násilný nebo slovní projev takového charakteru, že hrubě uráží, vzbuzuje obavy o bezpečnost zdraví, majetku nebo výrazně snižuje vážnost většího počtu osob současně přítomných (srov. rozhodnutí č. 44/1990 Sb. rozh. trest.).
Hrubou neslušností je jednání, jímž jsou hrubě porušována pravidla občanského soužití a zásady občanské morálky (z příkladů výslovně v §358 zmíněných jde o hanobení hrobu, historické nebo kulturní památky, o hrubé rušení přípravy a průběhu organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí). Jako další příklady je možno uvést hrubý útok na čest a vážnost občana (např. vulgární nadávky, oplzlé řeči, urážky skutkem).
Výtržností se rozumí jednání, které závažným způsobem (hrubě) narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití. Je to na rozdíl od hrubé neslušnosti zpravidla fyzické nebo psychické násilí, které je namířeno proti osobám i věcem (bezdůvodné napadání personálu v restauraci, hrubé rušení průběhu taneční zábavy apod.). Na druhé straně každé fyzické napadení občana, i když se ho pachatel dopustil veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, nemusí naplňovat skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví podle §358 (srov. rozhodnutí č. 40/1977 Sb. rozh. trest.).
Při posuzování činů výtržnické povahy je nutné z hlediska §358 zejména: a) uvážit intenzitu, rysy a průběh útoku (slovní či jiné, nebezpečnější projevy), b) posoudit okolnosti, za nichž byl čin spáchán (na pracovišti, na ulici, v restauraci, na shromáždění občanů, dále denní či noční doba, počet pachatelů), c) zjišťovat pohnutku činu (arogance vůči ostatním občanům, vyprovokování), d) zhodnotit následky (poranění osob, poškození věcí), e) zhodnotit osobu pachatele (dosavadní způsob života, povahové vlastnosti, kriminální minulost); k tomu srov. rozhodnutí č. 4/1976 Sb. rozh. trest.
Třebaže dovolatel v podaném dovolání výslovně neuplatnil námitku porušení zásady ultima ratio s odkazem na ustanovení §12 odst. 2 trestního zákoníku, lze nicméně z obsahu jeho podání dovodit, že tuto výhradu svým mimořádným opravným prostředkem sledoval. Proto je zapotřebí rovněž uvést, že zásada subsidiarity trestní represe je jednou ze základních zásad trestního práva. Tato zásada vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu, je považováno za „ultima ratio“ , tedy za krajní prostředek ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Plyne z něho, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Proto prostředky trestní represe nesmějí sloužit k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto předpoklady zcela nezpochybnitelně zjištěny (srov. k tomu například nález Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 372/03, I. ÚS 4/04, I. ÚS 558/01, I. ÚS 69/06).
S ohledem na předestřená teoretická východiska a při jejich aplikaci v dané věci Nejvyšší soud shledal, že oba soudy nižších stupňů se všemi okolnostmi incidentu řádně zabývaly, když ve svých rozhodnutích uvedly, v čem spatřují hrubou neslušnost a výtržnost v jednání obviněného. Je sice skutečností, že obviněný jednal pod dojmem, že J. B. v baru T. prozradila jeho manželce, že spolu mají milenecký poměr, to však jeho počínání může jen vysvětlovat, nikoliv omlouvat. Obviněný napadl fyzicky nejen J. B., když ji udeřil otevřenou dlaní do obličeje, ale i jejího manžela, který se poškozené zastal, když do něho strčil tak prudce, že upadl na stůl, z něhož přitom shodil sklenice. Obviněný tento brachiální atak doprovázel vulgárními a urážlivými výrazy (zejména vůči J. B.). Od takového počínání neupustil ani po prvním incidentu, naopak jmenované manžele zcela bezdůvodně pronásledoval k dalšímu restauračnímu zařízení, do něhož již nebyl vpuštěn, ale i tak před vchodem do něho častoval poškozené manžele dalšími vulgárními výrazy a urážkami, a vyvolal s nimi další konflikt, který vyvrcholil opětovným fyzickým napadením J. B. Ta mu přitom nedala naprosto žádnou příčinu k tomu, aby ji nadále sledoval a řešil s ní milenecký vztah (navíc za přítomnosti jiných osob, především jejího manžela).
Z uvedeného je zřejmé, že ze strany dovolatele nešlo jen o ojedinělé fyzické napadení poškozených, které by bylo možné bagatelizovat a jehož škodlivost by neopodstatňovala právní kvalifikaci jako trestného činu výtržnictví (to i s odkazem na výše uvedenou judikaturu Nejvyššího soudu). Jednáním obviněného naopak již došlo k hrubému narušení občanského soužití a veřejného pořádku, neboť mělo charakter zjevné svévole, bezohlednosti, když před více osobami, tedy veřejně, a navíc i na místě veřejnosti přístupném opakovaně fyzicky napadl poškozenou, fyzicky napadl i jejího manžela, kterého hrubě urážel, a celé jednání doprovázel vulgárními a urážlivými výrazy (v podrobnostech lze odkázat na odůvodnění rozhodnutí obou soudů nižších stupňů). I Nejvyšší soud tak má za to, že jednání obviněného je společensky škodlivé a nemůže postačovat uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu (např. zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů). Právní kvalifikace jednání obviněného jako přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku je tak správná a zákonná. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani fakt, že k trestnímu oznámení došlo až rok a půl po tomto incidentu.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. července 2013
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a
Vypracoval:
JUDr. Drahomír D r á p a l