ECLI:CZ:NS:2013:8.TZ.110.2012.1
sp. zn. 8 Tz 110/2012-22
ROZSUDEK
Nejvyšší soud jako soud pro mládež projednal ve veřejném zasedání konaném dne 29. ledna 2013 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Kůrkové a soudců JUDr. Milady Šámalové a JUDr. Jana Bláhy stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného mladistvého „tulipána“*), proti usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku, soudu pro mládež, ze dne 22. 12. 2011, sp. zn. 0 Ntm 864/2011, a rozhodl takto:
Podle §268 odst. 2 tr. ř. se vyslovuje, že u snesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku, soudu pro mládež, ze dne 22. 12. 2011, sp. zn. 0 Ntm 864/2011, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §147 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. a §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v řízení mu předcházejícím v ustanovení §66 odst. 1 tr. ř. v neprospěch obviněného mladistvého „tulipána“.
Podle §269 odst. 2 tr. ř. se napadené usnesení a jemu předcházející usnesení komisaře Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, Územního odboru F., 2. oddělení obecné kriminality T. ze dne 2. 12. 2011, č. j. KRPT-24584-66/TČ-2011-070272-314, zrušují . Zrušují se také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Odůvodnění:
Dne 13. 7. 2011 byly zahájeny na základě trestního oznámení D. J. z téhož dne úkony trestního řízení podle §158 odst. 3 tr. ř. pro provinění krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jehož se měl dopustit podezřelý mladistvý „tulipán“ (nadále jen „mladistvý“) v podstatě tím, že dne 28. 6. 2011 kolem 17:00 hodin v T., na ul. N., ve vestibulu vlakového nádraží ČD, využil nepřítomnosti D. J., obsluhy pultového bufetu, která na okamžik vyšla z bufetu za účelem vyplacení výhry z hracího automatu, a když se vrátila, viděla, jak se naklání přes výdejní okénko a z neuzamčené elektronické pokladny odcizil finanční hotovost ve výši 5 250 Kč ke škodě Nádražní restaurace, s. r. o., T.
D. J. v podaném vysvětlení uvedla, že pachatele v době skutku neznala, avšak poté, co tento z místa činu utekl, snažila se jej ihned hledat v blízkém okolí a byla upozorněna neznámou ženou, že tento mladík bydlí v T. pod točnou autobusu na N. B. Proto se tam druhého dne vydala a podle popisu zjistila od místních dětí, že by se mohlo jednat o „tulipána“. Zprvu neměla v úmyslu věc oznámit na policii, protože znala otce mladíka a chtěla záležitost vyřídit s nimi. Než však stačila Z. vyhledat, byli tito z N. B. přestěhováni či se zrovna stěhovali. Ve dnech 12. 7. a 13. 7. 2011 ji ale v práci vyhledal otec mladíka J. Z., který nejprve tvrdil, že syn mu krádež popřel, avšak poté byl toho názoru, že bude vhodné věc oznámit na policii, neboť si se synem již neví rady. Dne 13. 7. 2011 ji J. Z. vyhledal v doprovodu nějakého mladíka, v němž svědkyně poznala pachatele krádeže peněz, tehdy však ještě nevěděla, že jde o „tulipána“. Ve vysvětlení podaném dne 12. 9. 2011 pak svědkyně uvedla, že po nějaké době ji vyhledali policisté, kteří uvedli, že jí ukážou jednoho problémového chlapce, jestli náhodou není oním pachatelem. Chlapce skutečně vzápětí přivedli a svědkyně jej bezpečně poznala jako pachatele a tehdy jí také policisté potvrdili, že se jedná o mladistvého „tulipána“ (č. l. 29, 30). Pro úplnost je třeba uvést, že obdobně jako dne 12. 9. 2011 vypověděla jako svědkyně u hlavního líčení dne 21. 3. 2012 (č. l. 89, 90), v němž také otec mladistvého J. Z. jako svědek potvrdil, že celou záležitost vlastně na policii oznámil on dne 13. 7. 2011, aby se věc vysvětlila, když svědkyně se k tomu neměla, a také souhlasil s návrhem policistů, že jej společně se synem odvezou za paní D.J. na nádraží, což se také stalo. Otec mladistvého čekal před nádražím a dva policisté s jeho synem šli za poškozenou (č. l. 88).
Policejní orgán následně předvolal na 15. 11. 2011 mladistvého, jeho obhájce a zákonné zástupce k rekognici s poznávající D. J. Podle protokolu o rekognici osoby podle §104b tr. ř. poté, co poznávající uvedla popis osoby pachatele, obhájce mladistvého JUDr. Josef Zubek poznamenal, že účast u tohoto úkonu je právem, nikoli povinností mladistvého, ale připomněl též, že toto poznávací řízení je již bezpředmětné, neboť mladistvý „tulipán“ byl paní D. J. před rekognicí ukázán policií, jak vyplývá zejména z její výpovědi ze dne 12. 9. 2011. Mladistvý byl vyzván, aby si vybral libovolné pořadové číslo mezi figuranty, avšak i po poučení, že jako obviněný a poznávaná osoba je povinen se rekognice zúčastnit, respektive odmítnutí účasti bude považováno za neuposlechnutí příkazu daného orgánem činným v trestním řízení, za což mu může být uložena pořádková pokuta podle §66 odst. 1 tr. ř., mladistvý uvedl, že „se rekognice nezúčastní a navíc proč, když mě tato paní již dříve na nádraží viděla...“ (č. l. 48, 49). Proto bylo od provedení rekognice upuštěno. Státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku písemným pokynem ze dne 16. 11. 2011, č. j. 3 ZT 151/2011-17, nařídila policejnímu orgánu uložit mladistvému pořádkovou pokutu za nevyhovění výzvě k rekognici, a to ve výši 500 až 1 000 Kč, což mělo být přiměřené možnostem mladistvého. Následně již citovaným usnesením komisaře Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, Územního odboru F., 2. oddělení obecné kriminality T. ze dne 2. 12. 2011, č. j. KRPT-24584-66/TČ-2011-070272-314, byla tedy „tulipánovi“ podle §66 odst. 1 tr. ř. uložena pořádková pokuta ve výši 1 000 Kč, neboť dne 15. 11. 2011 kolem 08.00 hodin v T., okr. F., na ul. J. v budově Obvodního oddělení Policie České republiky, odmítl účast u vyšetřovacího úkonu rekognice a takového jednání se dopustil přesto, že byl policejním orgánem poučen o skutečnosti, že odmítnutí účasti na rekognici bude považováno za neuposlechnutí příkazu daného orgánem činným v trestním řízení a může mu být uložena pořádková pokuta ve smyslu §66 odst. 1 tr. ř.
Proti tomuto usnesení podal mladistvý prostřednictvím svého obhájce stížnost, v níž jednak namítal, že není zřejmé, o jaké zákonné ustanovení se opíral příkaz orgánu činného v trestním řízení k tomu, aby se podrobil účasti na rekognici, jehož neuposlechnutí mělo za následek pořádkovou pokutu, a jednak že nelze takto obviněného nutit k účasti na tomto vyšetřovacím úkonu, jímž by mohl být opatřen důkaz svědčící proti obviněnému (s odkazem na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 655/06, I. ÚS 671/05).
O této stížnosti rozhodl v souladu s ustanovením §146a odst. 2 tr. ř. Okresní soud ve Frýdku-Místku jako soud pro mládež usnesením ze dne 22. 12. 2011, sp. zn. 0 Ntm 864/2011, jímž podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. stížnost zamítl jako nedůvodnou. Ztotožnil se s argumentací použitou policejním orgánem v odůvodnění napadeného usnesení a nad její rámec odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 528/2006, týkající se – na rozdíl od nálezů, na něž poukazoval mladistvý – rekognice a podle kterého je rekognice úkonem, při němž je obviněný nucen toliko pasivně strpět poznávací proceduru, pouhé strpění rekognice nelze označit za donucování k sebeobviňování či k sebeusvědčování a poznávaná osoba (včetně obviněného) je povinna strpět provedení rekognice a může být zákonnými prostředky donucována k účasti na rekognici.
Dlužno také poznamenat, že usnesením policejního orgánu (komisaře) Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, Územního odboru F., 2. oddělení obecné kriminality T. ze dne 22. 9. 2011, č. j. KRPT-24584-41/TČ-2011-070272-314, ve spojení s usnesením státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku ze dne 12. 10. 2011, č. j. 3 ZT 151/2011-7, bylo podle §160 odst. 1 tr. ř. zahájeno trestní stíhání mladistvého „tulipána“ pro provinění krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jehož se měl dopustit v podstatě tím, že dne 28. 6. 2011 kolem 17.00 hodin v T., okr. F., na ul. N., ve vestibulu nádraží ČD využil chvilkové nepřítomnosti obsluhy barového pultu bufetu D. J., přes výdejní okénko se naklonil dovnitř bufetu, otevřel neuzamčenou pokladnu a odcizil z ní hotovost ve výši 5 200 Kč. Tímto skutkem kvalifikovaným jako provinění krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl mladistvý posléze též uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku, soudu pro mládež, ze dne 2. 5. 2012, sp. zn. 7 Tm 6/2012, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě, soudu pro mládež, ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. 4 Tmo 84/2012.
Ministr spravedlnosti České republiky podal ve prospěch mladistvého „tulipána“ stížnost pro porušení zákona proti usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku, soudu pro mládež, ze dne 22. 12. 2011, sp. zn. 0 Ntm 864/2011.
V odůvodnění mimořádného opravného prostředku po zevrubné rekapitulaci podstatného obsahu trestního spisu předně zdůraznil, že byť postup policie, byl-li jí mladistvý přiveden a ukázán poškozené před zahájením úkonů trestního řízení, měl své opodstatnění, neboť jedině proti konkrétní osobě lze vést trestní stíhání, a byť mladistvý „tulipán“ byl poškozené ukázán dne 13. 7. 2011, přičemž rekognice in natura měla být tedy provedena až s odstupem dvou měsíců (správně čtyř měsíců), je současně zřejmé, že tímto postupem policie byla do budoucna definitivně zmařena možnost provedení rekognice in natura, neboť ve smyslu §104b odst. 2 věty druhé tr. ř. osoba nebo věc, která má být poznána, nesmí být před rekognicí poznávajícímu ukázána, a pokud by se to z jakýchkoli důvodů stalo, výsledek tohoto úkonu by byl zcela nepoužitelný. Tento závěr nutno vztáhnout i k rekognici podle fotografií (tedy v dané trestní věci i na úkon ze dne 17. 1. 2012), přičemž nic na něm nemění ani okolnost delšího časového odstupu mezi ukázáním poznávané osoby osobě poznávající a následnou rekognicí. Okolnost časového odstupu by byla podstatnou a bylo by nutno ji brát v potaz pouze v případě uvedeném v §104b odst. 4 tr. ř., tedy pokud by rekognice podle fotografií předcházela rekognici ukázáním osoby, kdy zákon nepřipouští bezprostřední časovou návaznost těchto úkonů. Z podstaty rekognice, jíž je znovupoznání osoby nebo věci jinou osobou, logicky plyne, že tento úkon zcela ztratí svůj smysl a účel, je-li poznávající osobě předem osoba nebo věc, která má být poznána, z jakéhokoli důvodu ukázána jinak než za podmínek vyplývajících z §104b tr. ř.
O možnosti uložení pořádkové pokuty byl mladistvý poučen již v předvolání k rekognici, kterou osobně převzal, a v průběhu rekognice byl znovu poučen podle §66 odst. 1 tr. ř. řádně a úplně podle znění tohoto zákonného ustanovení. Přesto však mladistvý „tulipán“ účast na samotném aktu rekognice odmítl, a to vcelku z logického důvodu, neboť poznávající osobě byl již dříve ukázán. Ani tato opětovně (tedy obhájcem i obviněným) namítaná skutečnost, která učinila další pokračování v rekognici bezpředmětným, však policejnímu orgánu ani následně státní zástupkyni vykonávající dozor v předmětné trestní věci nebránila v závěru, že obviněný zcela bezdůvodně a neoprávněně odmítl uposlechnout příkazu policejního orgánu k účasti na rekognici in natura, a proto k písemnému pokynu státní zástupkyně policejní orgán za to sankcionoval mladistvého pořádkovou pokutou. Z odůvodnění usnesení o uložení pořádkové pokuty pak vyplynulo, že obviněný byl povinen strpět provedení rekognice, toto však odmítl, a takto uvedený vyšetřovací úkon zmařil.
Podle ministra spravedlnosti je obviněný sice obecně vždy povinen poskytnout součinnost svou pasivní účastí u rekognice, v případě odmítnutí se pak vystavuje nebezpečí uložení pořádkové pokuty, na což musí být předem upozorněn. Za konkrétní situace, kdy již samotné nařízení rekognice a předvolání k tomuto úkonu odporovalo zákonu, neboť již předem bylo (či mělo být) policejnímu orgánu známo, že nastala okolnost ve smyslu §104b odst. 2 věty druhé tr. ř., která tento úkon, resp. jeho výsledky, předem kategoricky činí procesně neúčinnými, však nutno vyvodit, že příkaz policejního orgánu obviněnému zúčastnit se aktu poznávání (fakticky tedy vybrat si libovolné číslo a postavit se mezi ostatní figuranty) nebyl dán podle trestního řádu, resp. byl dán v rozporu s tímto zákonem, a nebyly tak splněny podmínky uvedené v §66 odst. 1 tr. ř.
Ministr spravedlnosti též upozornil, že kromě již uvedeného nelze navíc přehlédnout ani skutečnost, že ve výroku usnesení policejního orgánu ze dne 2. 12. 2011, čj. KRPT-24584-66/TČ-2011-070272-314, není dostatečně konkretizován příkaz, který obviněný odmítl uposlechnout, ani popsáno toto odmítavé jednání obviněného, za které byl vlastně sankcionován pořádkovou pokutou, neboť je-li ve výroku předmětného usnesení uvedeno, že mladistvý „tulipán“ (rovněž bez specifikace jeho procesního postavení v dané trestní věci) přes poučení o možnosti uložení pořádkové pokuty odmítl dne 15. 11. 2011 v T. v budově Obvodního oddělení Policie ČR na ul. J. (zde zřejmá písařská chyba, neboť úkon probíhal na ul. 1. m.) účast u vyšetřovacího úkonu rekognice, pak toto tvrzení neodpovídá zcela realitě, když obviněný se k úkonu dostavil a byl mu (ve vedlejší místnosti) přítomen až do okamžiku, kdy se odmítl zařadit mezi figuranty, a rovněž tak není zřejmé, o jaký druh rekognice se jednalo, byl-li obviněný povinen se této účastnit, aniž by bylo porušeno jeho ústavní právo nebýt donucován k sebeobvinění. Přes skutečnost, že některé tyto bližší okolnosti vyplývají z odůvodnění usnesení, tak výrok citovaného usnesení rozhodně nelze považovat za určitý, jasný a nevzbuzující pochybnost o vůli orgánu, který je vydal, a je tudíž nepřezkoumatelný.
Ač mladistvý „tulipán“ ve stížnosti podané prostřednictvím svého obhájce proti tomuto usnesení neuplatnil námitku zákonnosti samotného konání rekognice ze dne 15. 11. 2011, a tudíž legitimní důvod, proč se odmítl účastnit vlastního poznávacího řízení, explicitně neuvedl, orgán rozhodující o tomto opravném prostředku, tedy okresní soud, byl v souladu s §147 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. povinen přezkoumat správnost zásadně všech výroků napadeného usnesení, proti nimž může stěžovatel podat stížnost, jakož i řízení, které vydání usnesení napadeného stížností předcházelo, a přihlížet tedy z úřední povinnosti i k vadám, které ve stížnosti nebyly výslovně vytýkány. Jak však lze vyvodit z obsahu usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 22. 12. 2011, sp. zn. 0 Ntm 864/2011, skutečností, že mladistvý byl již dne 13. 7. 2011 policisty přiveden ke svědkyni D. J., se tento soud vůbec nezabýval, a s touto skutečností se proto ani nevypořádal z hlediska posouzení, zda pro konání vyšetřovacího úkonu rekognice ukázáním osob byly vůbec dány zákonné podmínky, resp. zda naopak již předem nenastaly skutečnosti, které její konání vylučovaly, což by ovšem v takovém případě činilo příkaz policejního orgánu nedůvodným a nezákonným a odmítnutí obviněného se tomuto úkonu podrobit by pak rozhodně nebylo na místě trestat pořádkovou pokutou.
Ministr spravedlnosti proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 22. 12. 2011, sp. zn. 0 Ntm 864/2011, byl v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanoveních §147 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. a §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v řízení jemu předcházejícím též v ustanovení §66 odst. 1 tr. ř. a aby podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení, jakož i usnesení policejního orgánu Policie České republiky Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, Územního odboru F., 2. oddělení obecné kriminality T. ze dne 2. 12. 2011, č. j. KRPT-24584-66/TČ-2011-070272-314, a též všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, jestliže vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost rozhodnutí, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že stížnost pro porušení zákona je důvodná.
Podle §66 odst. 1 tr. ř. kdo přes předchozí napomenutí ruší řízení nebo kdo se k soudu, státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu chová urážlivě nebo kdo bez dostatečné omluvy neuposlechne příkazu nebo nevyhoví výzvě, které mu byly dány podle tohoto zákona, může být předsedou senátu a v přípravném řízení státním zástupcem nebo policejním orgánem potrestán pořádkovou pokutou do 50 000 Kč.
Podle §147 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. při rozhodování o stížnosti přezkoumá nadřízený orgán správnost všech výroků napadeného usnesení, proti nimž může stěžovatel podat stížnost, a řízení předcházející napadenému usnesení.
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. nadřízený orgán zamítne stížnost, není-li důvodná.
Podle §104b odst. 2 věty druhé tr. ř. osoba nebo věc, která má být poznána, podezřelému, obviněnému nebo svědkovi, kteří mají poznat osobu nebo věc, nesmí být před rekognicí ukázána.
Citovanými ustanoveními se však orgány činné v trestním řízení důsledně neřídily. Zcela nepochybně je obecně správný názor policejního orgánu, dozorové státní zástupkyně a okresního soudu, že k účasti na rekognici, při níž je obviněný nucen toliko pasivně strpět poznávací proceduru, může být poznávaná osoba (včetně obviněného) přípustnými prostředky (předvedením, uložením pořádkové pokuty) donucována, a nejde tedy o rozpor s právem neobviňovat sám sebe. V tomto směru byl právní názor obhájce mladistvého vyslovený při rekognici, podle kterého je účast na rekognici právem nikoli povinností obviněného, nesprávný. Okresní soud ve Frýdku-Místku přiléhavě argumentoval právním názorem uvedeným v nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 528/06, v němž Ústavní soud mimo jiné konstatoval, že pravidlo nemo tenetur se ipsum accusare není, i přes svůj zásadní význam pro spravedlivost trestního procesu, bezbřehé. Pokud by konání rekognice záviselo zcela na vůli obviněných, došlo by k nepoměrnému ztížení vyšetřování trestných činů a v důsledku toho k ochromení orgánů činných v trestním řízení při zjišťování objektivní pravdy (§2 odst. 5 věta druhá tr. ř.). Rekognice je úkonem, při němž je obviněný nucen toliko pasivně strpět poznávací proceduru. Pouhé strpění rekognice nelze označit za donucování k sebeobviňování či k sebeusvědčování. Poznávaná osoba (včetně obviněného) je povinna strpět provedení rekognice a může být přípustnými prostředky (předvedením, uložením pořádkové pokuty) donucována k účasti na rekognici. Jen pro úplnost je vhodné zmínit, že obhajobou v této souvislosti uváděné nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. III. ÚS 655/06, a ze dne 22. 2. 2006, sp. zn. I. ÚS 671/05, se jednak týkaly úkonů podle §114 tr. ř., spočívajících v sejmutí pachové stopy, odebrání vzorku vlasů a bukálního stěru, jejichž cílem je získání objektivně existujících důkazů pro forenzní vyšetření a které nevyžadují aktivní jednání obviněného či podezřelého, ale toliko strpění jejich provedení, a navíc byly již ve stejném kontextu překonány pozdější judikaturou Ústavního soudu, a to zejména plenárním stanoviskem ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. Pl. ÚS-st. 30/10.
V řešení této otázky však těžiště stížnosti pro porušení zákona nespočívalo. Jak správně podotkl ministr spravedlnosti, ustanovení §66 odst. 1 tr. ř. váže oprávnění předsedy senátu a v přípravném řízení státního zástupce nebo policejního orgánu potrestat pořádkovou pokutou osobu, která mimo jiné bez dostatečné omluvy neuposlechne příkazu nebo nevyhoví výzvě, na předpoklad, že taková výzva nebo příkaz byly dány v souladu s trestním řádem. Tato podmínka ale v daném případě splněna nebyla.
Jestliže policejní orgán, byť odlišný od komisaře, který posléze prováděl rekognici, ukázal mladistvého „tulipána“ svědkyni D. J. již dne 13. 7. 2011 (č. l. 6), pak tím postupem se zřetelem ke konkrétním událostem, za nichž byl mladistvý poškozené dokonce opakovaně ukazován (nejprve jej spatřila a poznala jako pachatele činu, když byl ve společnosti J. Z., později jí pak byl ukázán policejním orgánem), vyloučil možnost provedení bezvadné rekognice za podmínek, jež by konvenovaly nejen dikci, ale i smyslu výše zmiňovaného ustanovení §104b odst. 2 věty druhé tr. ř. Následný postup policejního orgánu - komisařky por. Mgr. A. Š., která požadovala, aby se mladistvý účastnil rekognice dne 15. 11. 2011 a vyzvala jej, aby si vybral libovolné číslo a zařadil se mezi figuranty (č. l. 49), nebyl v souladu s trestním řádem, a byl proto nezákonný.
Ostatně k obdobným závěrům dospěl i Krajský soud v Ostravě, soud pro mládež, který jako odvolací soud v odůvodnění usnesení ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. 4 Tmo 84/2012, jímž bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání mladistvého proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku, soudu pro mládeže, ze dne 2. 5. 2012, sp. zn. 7 Tm 6/2012, jímž byl mladistvý uznán vinným proviněním krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen k trestnímu opatření odnětí svobody na dva měsíce, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku, a jímž bylo rozhodnuto o povinnosti mladistvého zaplatit na náhradě škody poškozené D. J. částku 5 250 Kč. Odvolací soud konstatoval, že mladistvý byl svědkyni D. J. poprvé ukázán se souhlasem jeho zákonného zástupce (otce J. Z.) poté, co tento učinil na Policii České republiky oznámení v posuzované věci. Poškozená pak v přítomnosti příslušníků policie bezprostředně po zahlédnutí mladistvého tohoto označila za pachatele odcizení peněz z neuzamčené pokladny, aniž by věděla, že se jednalo o mladistvého „tulipána“. Třebaže se formálně nejednalo o rekognici ve smyslu požadavků uvedených v ustanovení §104b tr. ř., jednalo se o úkon směřující ke ztotožnění pachatele, který měl svou patřičnou váhu, neboť na jeho podkladě policejní orgán mohl zahájit vůči konkrétní osobě úkony trestního řízení, což se ostatně i stalo. Později provedená rekognice in natura (zmařená mladistvým) zcela pozbyla svého významu, stejně jako rekognice podle fotografií, jež nebyla provedena v souladu s podmínkami §104b tr. ř., neboť tomuto postupu předcházelo ukázání osoby pachatele poškozené (viz str. 4, 5 usnesení).
Bez významu rovněž není, že mladistvý se neodmítl dostavit k samotnému provedení vyšetřovacího úkonu. K provedení rekognice se dostavil, na základě konzultace s obhájcem a s oprávněným poukazem na skutečnost, že již byl dříve ukázán D. J., osobě poznávající, se však odmítl zařadit se mezi figuranty. Je tak zřejmé, že mladistvý neodmítal provádět oprávněné příkazy nebo výzvy orgánů činných v trestním řízení ani jinak nestěžoval nebo nebránil vyšetřování, nýbrž pouze odmítal respektovat výzvu policejního orgánu, kterému její nezákonnost musela či měla být známa na základě poznatků ze spisů, a který nadto výlučně svým vlastním postupem takový stav zapříčinil. Za významnou lze dále rovněž považovat i skutečnost, že o nezákonnosti takové výzvy (resp. příkazu) nemohly být již v době, kdy byla učiněna, žádné rozumné pochybnosti.
Pořádková pokuta je jedním z prostředků, které umožňují zajistit nerušený a důstojný průběh procesních úkonů trestního řízení a uposlechnutí příkazů daných podle trestního řádu. Při použití tohoto donucovacího prostředku je vždy nutné, aby se tak dělo jen v situacích a mezích stanovených zákonem a způsobem, který zákon stanoví (srov. př. nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2005, sp. zn. IV. ÚS 31/05, ze dne 14. 10. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1594/10 aj.). V nálezu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 15/04, Ústavní soud konstatoval, že pořádkové pokuty jsou sankcí za deliktní jednání. Jsou stanoveny zákonem a zamýšleny jako preventivní a současně represivní opatření veřejné moci. Mohou být přitom vydávány na základě volného uvážení, takže není vyloučen ani diskriminační efekt jejich ukládání vůči různým subjektům.
Jakkoliv nelze připustit, aby to byl obviněný, kdo primárně posuzuje zákonnost či nezákonnost výzvy či příkazu policejního orgánu, za výše vyložených okolností nelze považovat výzvu, resp. příkaz policejního orgánu za souladné s trestním řádem, a tudíž jejich splnění nelze vynucovat ukládáním žádných sankcí. Ačkoliv mladistvý ve stížnosti proti usnesení policejního orgánu, jímž mu byla uložena pořádková pokuta, explicitně neargumentoval porušením ustanovení §104b odst. 2 věty druhé tr. ř., je podle §147 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. při rozhodování o stížnosti nadřízený orgán v zásadě povinen přezkoumat správnost všech výroků napadeného usnesení, proti nimž může stěžovatel podat stížnost, a řízení předcházející napadenému usnesení bez ohledu na znění stížnosti. Jinými slovy, revizní princip obsažený v ustanovení §147 odst. 1 tr. ř. vyjadřuje povinnost stížnostního orgánu, aby z podnětu podané stížnosti přezkoumal všechny jí napadené výroky napadeného usnesení ze všech hledisek přicházejících v úvahu, ať byly stížností napadeny nebo nikoliv, pokud stěžovatel proti nim mohl brojit, stejně jako správnost postupu řízení, které předcházelo napadenému usnesení. Ani tímto ustanovením trestního řádu se okresní soud neřídil, když uvedenou vadu nezaregistroval a nečinil žádné kroky k jejímu odstranění, ale naopak podanou stížnost zamítl jako nedůvodnou podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud se proto ztotožňuje s právním názorem ministra spravedlnosti vysloveným ve stížnosti pro porušení zákona. Okresní soud ve Frýdku-Místku, soud pro mládež, si neujasnil, zda samotný příkaz policejního orgánu, komisařky por. Mgr. A. Š., za jehož nesplnění byla mladistvému uložena předmětná pokuta, byl oprávněný. Tato skutečnost však jednak vyplývala ze spisového materiálu opatřeného před datem rekognice, který příslušná policistka konající vyšetřování musela mít k dispozici, a nadto byla tato skutečnost, a sice že mladistvý „tulipán“ byl svědkyní D. J. před rekognicí již ukázán policií, také zdůrazněna obhájcem i samotným mladistvým v průběhu protokolace rekognice před samotným aktem poznávání (č. l. 48). Uložení pořádkové pokuty bylo za takto doložených okolností sankcí nepodloženou a zjevně nepřiměřenou.
Nad rámec výše řečeného Nejvyšší soud podotýká, že námitku ministra spravedlnosti směřující proti údajné neurčitosti a nepřezkoumatelnosti usnesení policejního orgánu o uložení předmětné pokuty ze dne 2. 12. 2011 (č. l. 57) neshledal důvodnou, neboť přes jisté formulační neobratnosti je z výrokové části zřejmá podstata jednání (odmítnutí účasti při zamýšlené rekognici dne 15. 11. 2011), jež bylo předmětnou pokutou sankcionováno, i zákonné ustanovení, na jehož základě byla pokuta ukládána. Odůvodnění tohoto usnesení pak dostatečně zřetelně popisuje okolnosti, které byly relevantní pro vydání předmětného rozhodnutí. Za předpokladu zákonné přípustnosti provedení rekognice podle §104b odst. 2 věty druhé tr. ř. by tak usnesení, jímž byla mladistvému podle §66 odst. 1 tr. ř. uložena pokuta, mohlo obstát. Tento základní předpoklad však naplněn nebyl, přičemž ani policejní orgán a ani okresní soud tuto skutečnost dostatečně nereflektovaly.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému proto podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku, soudu pro mládež, ze dne 22. 12. 2011, sp. zn. 0 Ntm 864/2011, byl porušen zákon v neprospěch mladistvého v ustanoveních §147 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. a §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v řízení mu předcházejícím též v ustanovení §66 odst. 1 tr. ř. Proto podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku, soudu pro mládež, jakož i označené usnesení komisaře Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, Územního odboru F., 2. oddělení obecné kriminality T. ze dne 2. 12. 2011, č. j. KRPT-24584-66/TČ-2011-070272-314, a také další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušeními, pozbyla podkladu. Nejvyšší soud nepřikázal nové projednání a rozhodnutí věci, jelikož to s ohledem na povahu a důvody jeho rozhodnutí nepřichází v úvahu (srov. též č. 13/1997 Sb. rozh. tr.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. ledna 2013
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková
*) byl použit pseudonym ve smyslu zák. č. 218/2003 Sb.