ECLI:CZ:NS:2014:11.TDO.1412.2014.1
sp. zn. 11 Tdo 1412/2014-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 16. prosince 2014 dovolání podané obviněným M. D. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 7 To 223/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 90 T 31/2014 a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. D.
o d m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. 90 T 31/2014, byl M. D. uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 tr. zákoníku, a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, za které, a za sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 11. 2. 2013, sp. zn. 10 T 120/2012, byl podle §205 odst. 3 za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále bylo rozhodnuto o jeho povinnosti nahradit škodu a byl zrušen výrok o trestu z citovaného rozsudku včetně navazujících rozhodnutí.
Podle skutkových zjištění se obviněný trestné činnosti dopustil v podstatě tím, že v přesně nezjištěném čase dne 26. 3. 2012 v B. – D. s. na vrchu P. si nezjištěným způsobem obstaral kopii klíče od bytu na ulici K. v B., poté následujícího dne 27. 3. 2012 v době od 7.30 do 15.00 hod. pomocí okopírovaného klíče do tohoto bytu vnikl a odcizil v rozsudku blíže specifikované věci (zejména kosmetiku, čokolády, alkohol, fotoaparát, mobilní telefon a šperky) v celkové hodnotě 96 542 Kč, čímž poškozené B. K., nar. ..., způsobil škodu v celkové výši 96 542 Kč, a uvedeného jednání se dopustil přesto, že byl odsouzen rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 1. 2. 2010, sp. zn. 7 T 74/2009, který nabyl právní moci dne 16. 3. 2010, pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, který vykonal dne 4. 12. 2010.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 7 To 223/2014, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Jitky Mannsbartové dovolání. Ohledně dovolacího důvodu odkázal na
§265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. g).
V textu dovolání obviněný nejprve konstatoval, že soudy neprovedly dokazování v potřebném rozsahu ani provedené důkazy řádně nehodnotily, čímž porušily jeho právo na spravedlivý proces. Skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadených rozhodnutích, neboť v projednávané věci neexistuje žádný přímý důkaz, který by jeho vinu prokazoval, a není dán ani ucelený řetězec důkazů nepřímých. Pachová stopa může být pouze důkazem podpůrným, na předměty v bytě se mohla dostat při některé z návštěv obviněného zde. K tomu také obviněný poukázal na judikaturu Ústavního soudu. Peněženka, na které se pachová stopa nacházela, nemá spojitost s žádným z odcizených předmětů a nebyly z ní odcizeny peníze. Svědkyně B. K. vypověděla, že byt navštěvovali kamarádi její dcery v době, kdy byla v práci. Výpovědi svědkyně L. K. obsahují početné a významné rozpory. Orgány činnými v trestním řízení nebyla věnována náležitá péče ztotožnění osob M. C. a M. D., jejichž výslech obviněný navrhoval, jedná se proto o tzv. opomenuté důkazy. V důsledku toho nemohla být s jejich otisky porovnána druhá daktyloskopická stopa nalezená na místě činu.
V závěru pak obviněný navrhl, aby dovolací soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 7 To 223/2014, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. 90 T 31/2014, a Městskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se vyjádřil Nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta nejprve shrnula předchozí průběh řízení a obsah dovolání obviněného, vysvětlila podstatu uplatněného dovolacího důvodu a konstatovala, že pokud je obsah dovolání porovnán s naznačenými principy, je třeba dospět k závěru, že obviněný svými námitkami důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a tím potažmo ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nenaplnil. Z jeho dovolání totiž jednoznačně vyplývá, že jeho obsahem jsou námitky výlučně skutkové povahy, které založil na zpochybnění svědeckých výpovědí, aby dospěl k závěru, že ve věci zůstaly osamoceny důkazy provedené pachovou stopou. V dovolání obviněný argumentuje také extrémním nesouladem mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Úvahu o extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním však nelze na jeho trestní věc aplikovat, neboť veškerá argumentace spočívá pouze v tom, že obviněný nesouhlasí s hodnocením důkazů, považuje zjištěný skutkový stav za nesprávný a v důsledku toho nesouhlasí s právní kvalifikací skutku.
Podle státní zástupkyně svědkyně L. K. jednoznačně vypověděla, že obviněný, se kterým se zná, u nich nikdy na návštěvě v bytě nebyl, neboť jej tam nikdy nepozvala. Svědkyně uvedla, že dne 26. 3. 2012, v době, kdy se v její blízkosti pohyboval i obviněný M. D., se chvíli nevěnovala své kabelce a posléze zjistila, že v ní nemá klíče. Tyto klíče byly později nalezeny, i když svědkyně uvedla, že si není jistá, zda je nalezl právě obviněný, nebo svědkyně Š. J., která se na určitou dobu z její blízkosti vzdálila s vysvětlením, že si musí něco zařídit v blízkém obchodě Tesco. Tato svědkyně rovněž uvedla, že druhý den poté byla na brigádě společně se Š. J., tehdejší přítelkyní obviněného, takže ten prokazatelně věděl, že nikdo nebude doma. Výpověď uvedené svědkyně ve spojitosti se zjištěnou pachovou stopou svědčí o tom, že krádež v bytě B. K. má na svědomí právě obviněný M. D. Jednoznačně bylo podle státní zástupkyně prokázáno, že k předmětné krádeži použil klíčů, jejichž kopii si pořídil s největší pravděpodobností za asistence Š. J.. Naopak Š. J. je třeba považovat za svědkyni jednoznačně nevěrohodnou, neboť měnila obsah svých výpovědí, a to zjevně se snahou vyvinit obviněného z trestné činnosti. Z protokolu o ohledání místa činu vyplynulo, že v bytě byly rozházeny různé věci jako krabičky, šperkovnice a na posteli jednoho z pokojů ležela rozevřená peněženka, se kterou manipuloval pachatel, který ji tam nechal pohozenou. Pokud na této peněžence byla zajištěna pachová stopa obviněného, je způsobilá usvědčit jej z pachatelství předmětné krádeže. Za této situace lze tedy podle státní zástupkyně konstatovat, že sejmutá pachová stopa byla důkazem ve věci nikoli osamoceným a že veškeré ve věci provedené důkazy tvoří ucelený řetězec, na jehož základě lze dospět k závěru o vině obviněného. Je třeba uzavřít, že hodnocení důkazů bylo provedeno způsobem odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a úvahy soudů k hodnocení důkazů odpovídají plně §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. Pokud jde o údajně opomenuté důkazy, kdy obviněný vytýká soudům, že nevyvinuly dostatečnou iniciativu k tomu, aby zajistily svědky, a to muže a ženu ze Slovenska, pro které údajně Š. J. sebrala klíče svědkyni L. K., pak ani uvedené námitce nelze přisvědčit, neboť soudy provedly pokus o ztotožnění obviněným jmény definovaných osob, ale ani za pomoci příslušných orgánů se identifikace uvedených osob nezdařila.
Závěrem svého vyjádření pak státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotně právní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Tak je tomu i v posuzovaném případě. Obviněný sice formálně tvrdí, že jím napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, ve skutečnosti však brojí proti skutkovým zjištěním učiněným v předchozím řízení, resp. proti rozsahu provedeného dokazování.
Nejvyšší soud v tomto směru odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“.
Jak již bylo výše zmíněno, označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být jen formální, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05). Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Nad rámec dovolacího řízení Nejvyšší soud dodává, že v projednávané věci soudy logicky a přesvědčivě vysvětlily, jak dospěly ke svým skutkovým závěrům, přičemž odůvodnění jejich rozhodnutí nebudí pochybnosti. Pachová stopa nalezená na peněžence není osamoceným důkazem, soudy v tomto směru vycházely i z výpovědí svědkyň, které považovaly za dostatečné (další osoby, které se měly účastnit události v D. s. se nepodařilo přes vynaložené úsilí ztotožnit). Je také zřejmé, že s peněženkou manipuloval pachatel, když prohledával byt. Tvrzení obviněného, že byl v bytě dříve na návštěvě, soudy neuvěřily. Nejedná se proto o případ, kdy by učiněná skutková zjištění nevyplývala z provedených důkazů. Nelze také hovořit o tzv. opomenutých důkazech, neboť soudy věnovaly důkazním návrhům obviněného náležitou pozornost a ve svých rozhodnutích také odůvodnily, proč se je nepodařilo provést.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v sobě zahrnuje dvě alternativy. Podle první z nich je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v §253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle §254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle §256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle §254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným.
Obviněný neodkázal na konkrétní alternativu citovaného dovolacího důvodu, resp. odkázal na obě. Lze proto konstatovat, že situace předpokládaná první z nich v projednávané věci vůbec nenastala. Druhá alternativa ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nemůže být naplněna, pakliže obviněný svými námitkami obsahově nenaplnil namítaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný M. D. podal dovolání z jiných důvodů, než jsou zakotveny v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a proto postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a jeho dovolání odmítl, aniž se dále zabýval jím napadeným rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím podle §265i odst. 3 až 5 tr. ř. O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. prosince 2014
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch