ECLI:CZ:NS:2014:11.TDO.548.2014.1
sp. zn. 11 Tdo 548/2014-36
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. června 2014 o dovolání, které podal obviněný J. R. , proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 12 To 240/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 1 T 46/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. R. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 1 T 46/2013, byl obviněný J. R. uznán vinným ze spáchání přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, zločinu vydírání dle §175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku a přečinu omezování osobní svobody dle §171 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl odsouzen podle §175 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §84 odst. 1 tr. zákoníku odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let s dohledem za současného uložení omezení dle §85 odst. 2 a §48 odst. 4 písm. f) tr. zákoníku spočívajícím v zákazu vyhledávání kontaktu s poškozenou D. L. Podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody poškozené.
Podle skutkových zjištění Okresního soudu v Trutnově se obviněný dopustil trestné činnosti tím, že
1.
- v přesně nezjištěný den měsíce září 2011, v odpoledních hodinách, v T., u restaurace Na Vidličce, poté, co po jeho telefonické výzvě přijela na uvedené místo poškozená D. L. a vystoupila ze svého osobního motorového vozidla tov. zn. Audi A2, rz: ......, do vozidla bezdůvodně kopal nohou a rozbil přední světlomety, a když jmenovaná nasedla zpět do svého vozidla a z místa odjela, tak při příjezdu na křižovatku s ulicí O. vjel svým vozidlem zn. Volkswagen Passat Variant, rz: ..... v protisměru do jejího jízdního pruhu, až musela strhnout řízení vpravo na přilehlý chodník, aby nedošlo ke střetu vozidel, následně pokračovala v jízdě na parkoviště u panelového domu v ul. L., kde na konci slepé ulice před uvedeným domem zastavila, přičemž ji obžalovaný doběhl a slovně donutil vystoupit z vozidla a jít s ním přes její verbální odpor do jejího bytu na adrese ul. S., kde na ni začal křičet a rozbil dva stolky, čímž poškozené způsobil škodu ve výši 4.500,- Kč a v poškozené vzbudil strach,
- v přesně nezjištěný den v období zimních měsíců na přelomu roku 2011 a roku 2012 v T., v bytě poškozené D. L, při slovní rozepři rozbil její notebook zn. ACER ASPIRE Timeline X5820TG-434G64MN a zapnutý notebook zn. ASUS F3E 15. 4C T5450 odnesl do koupelny, vložil jej pod tekoucí vodu a u tohoto promáčkl jeho víko, čímž poškozené způsobil škodu ve výši 6.500,- Kč,
- v přesně nezjištěný den koncem měsíce dubna 2012 v T., na ul. V., řídil vozidlo zn. Chevrolet Spark, rz: ...., žluté barvy, v protisměru proti jedoucímu vozidlu zn. Audi A2, rz: ..... řízenému poškozenou, až musela zastavit, následně si k ní přisedl na místo spolujezdce, kde poškozené vyčítal, že mluví s jinými lidmi a při tomto slovním útoku rukou rozbil boční okénko u spolujezdce jejího vozidla, poté jí řekl, aby z místa odjela, což jmenovaná učinila, a vozidlo zastavila na dvoře za domem v ul. H., v T., kde po vystoupení z vozidla jí sebral mobilní telefon, hodil s ním o zem a rozbil ho, poté přesně nezjištěným dřevěným předmětem o délce cca 1 m rozbil zbývající okna vozidla zn. Audi A2, rz: ...... a jeho zadní světlomety a vytrhl přední kapotu vozidla, kterou hodil do interiéru vozidla, čímž poškozené způsobil škodu ve výši 32.500,- Kč,
- v přesně nezjištěný den v měsíci srpnu nebo září 2012 v T., na K., u prodejny Květinka, po telefonické rozepři s poškozenou D. L. si s ní sjednal schůzku na uvedeném místě, kde ji chytl za ruku a vedl ji směrem k obchodu s textilem v ul. B., a když se jmenované podařilo z tohoto držení vytrhnout a utéci na schody u peněžního ústavu Unicredit Bank, a. s., kde se chtěla ukrýt, doběhl ji, a hodil na zem její telefon zn. NOKIA 7610, kterým volala jeho matce, čímž poškozené způsobil škodu ve výši 500,- Kč,
2.
- kolem 00:30 hodin v přesně nezjištěný den v zimním období roku 2011 – 2012, v L., okr. T., po předchozí telefonické hádce, přišel do pokoje za poškozenou, v pravé ruce držel střelnou zbraň – revolver, blíže nezjištěné značky, a poté, co si poškozená sedla na postel, postavil se proti ní, pravou rukou jí přiložil ústí revolveru k jejímu levému spánku a požadoval po poškozené, aby mu sdělila, s jakými partnery se v minulosti vídala a s kým se schází v současné době, čímž v ní vzbudil strach o svůj život a z této obavy mu sdělovala jím požadované informace,
- v přesně nezjištěném dni, v období od 17. 12. 2011 do 19. 12. 2011 v T., v bytě poškozené, při vzájemné slovní rozepři, s cílem donutit jmenovanou, aby se pracovně stýkala s jeho firmou a intimně žila jenom s ním, jmenovanou chytil za vlasy a odhodil ji na zem, kde následně ji kopal do oblasti nohou a bil pěstmi do oblasti hlavy, posléze svého jednání zanechal a odešel z bytu, když jí způsobil přetrvávající bolesti hlavy, pro které dne 19. 12. 2011 vyhledala lékařské ošetření v Oblastní nemocnici Trutnov,
- kolem 00:30 hodin v přesně nezjištěný den v měsíci lednu nebo únoru 2012 v P., v rekonstruovaném bytě majitelky E. J., na ul. B., po předchozí telefonické rozepři, s cílem donutit poškozenou, aby se pracovně stýkala s jeho firmou a intimně žila pouze s ním, přišel do pokoje za poškozenou, která spala na zemi, začal na ni křičet, kopal ji do stehen a udeřil ji pěstí pod levé oko, čímž způsobil na těle podlitiny,
- v přesně nezjištěný den v měsíci září nebo říjnu 2012 v T., během jízdy ve vozidle k zákazníkovi J. K., na adresu O. N., vyhrožoval poškozené D. L., že ji zabije, pokud půjde dělat do firmy Ateliér KNOT, strčil do ní loktem a udeřil ji do ramene a dále jí důrazně sdělil „Je ti jasné? V té firmě se neukážeš“, kdy z důvodu použití zbraně vůči ní v minulosti a z obavy o svůj život tento nový pracovní záměr okamžitě zavrhla, bezprostředně nato se jí udělalo nevolno a u zákazníka J. K. poté zvracela,
3.
v odpoledních hodinách v přesně nezjištěný den, někdy v týdnu před hudebním festivalem v T., který probíhal v období od 17. 8. 2012 do 19. 8. 2012, pod záminkou jednání, vyzvedl poškozenou D. L. mezi areálem firmy ZPA a pivovarem v T. a odvezl do obce L., přičemž v průběhu jízdy jí vyčítal její chování s tím, „že provedla něco špatně a určitě ví, co ji čeká“, poté ji poslal do svého domu pro samosmršťovací fólii, následně ji odvezl svým vozidlem do blízkosti pěchotního srubu v lesním porostu v k. o. Z. O., ve směru na hraniční přechod K., kde dle jeho požadavku si vybrala strom, ke kterému ji uvedenou fólií přivázal, dle jejího výběru oblečenou, kdy poškozená ze strachu nekladla žádný aktivní odpor a pokynům se ze strachu podvolila, a když z místa odešel, poškozené se podařilo z fólie vyprostit a utéci na nedalekou komunikaci, kde na ni obžalovaný čekal a vyzval ji k nasednutí do vozidla s tím, že „to byla sranda“ a následně ji odvezl domů.
Proti citovanému rozsudku podal odvolání jak obviněný, tak poškozená. Z podnětu odvolání obviněného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 12 To 240/2013, zrušil podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadené rozhodnutí ve výroku o trestu a nově rozhodl tak, že obviněného za přečin poškození cizí věci dle §228 odst. 1 tr. zákoníku, zločin vydírání dle §175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku a za přečin omezování osobní svobody dle §171 odst. 1 tr. zákoníku, ohledně nichž zůstal rozsudek nedotčen, odsoudil dle §175 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, který mu byl podle §81 odst. 1 a §84 odst. 1 tr. zákoníku odložen na zkušební dobu čtyř let za současného vyslovení dohledu nad obviněným dle §49 – 51 tr. zákoníku a za současného uložení přiměřeného omezení dle §85 odst. 2 a §48 odst. 4 písm. f) tr. zákoníku, aby se obviněný zdržel neoprávněných zásahů do práv nebo právem chráněných zájmů poškozené. Rovněž nově rozhodl k odvolání poškozené podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. o nároku na náhradu škody poškozené.
Proti všem výrokům citovaného rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný namítá, že u přečinu poškození cizí věci dle §228 odst. 1 tr. zákoníku odvolací soud nesprávně posoudil skutky popsané v bodě 1 rozsudku soudu prvního stupně, protože těmito skutky nedošlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu poškození cizí věci, neboť ani jedním z nich nebyla způsobena škoda nikoli nepatrná. Vzhledem k tomu, že soud nekvalifikoval dané skutky jako pokračování v trestném činu, nebylo možné vzniklé škody sčítat. Obviněný zároveň namítá, že o pokračování v trestném činu nešlo, protože není splněna podmínka blízké časové souvislosti mezi skutky popsanými v bodě 1 rozsudku a jednotlivé skutky nebyly spojeny společným záměrem v tom smyslu, že obviněný zamýšlel i další útoky. Obviněný dále namítá, že u skutků nesprávně kvalifikovaných jako poškození cizí věci dle §228 odst. 1 tr. zákoníku nebyl prokázán jeho úmysl, jelikož soudy dostatečně neobjasnily všechny skutečnosti rozhodné pro spolehlivé a pochybnosti nevzbuzující prokázání subjektivní stránky, přičemž skutkové zjištění neodpovídá naplnění všech znaků skutkové podstaty uvedeného přečinu. Rovněž spatřuje extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů. Odvolací soud se nevypořádal s rozpory ve výpovědi poškozené, nevypořádal se dostatečně ani s výpověďmi svědků, které hrály v jeho prospěch. Obviněný zpochybňuje skutkový závěr soudu, že vytrhl přední kapotu automobilu a považuje to za naprosto vyloučené. Namítá, že celé trestní řízení je založeno na účelové výpovědi poškozené, která si takovým způsobem „ventiluje zášť“ vůči obviněnému, jelikož si našel jinou partnerku a s poškozenou se rozešel. Poškozená si začala stěžovat na chování obviněného právě až po tomto rozchodu. Obviněný dále namítá, že soudy nesprávně kvalifikovaly skutek popsaný v bodu 2 rozsudku jako trestný čin vydírání dle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, neboť nebyla naplněna objektivní ani subjektivní stránka tohoto trestného činu. Zpochybňuje závěr soudu, že měl v dispozici revolver, který koneckonců nebyl nalezen při domovní prohlídce, a jeho držení obviněným nebylo svědecky prokázáno. Zdůrazňuje, že poškozená si způsobila zranění v jednom případě srážkou s lyžařem a ve druhém úderem o poličku, což dokládají i lékařské zprávy. V celém řízení nebyl prokázán úmysl obviněného kohokoli a jakkoli vydírat. Obviněný nesouhlasí ani s kvalifikací skutku uvedeného pod bodem 3 rozsudku jako přečinu omezování osobní svobody a namítá rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů. Především zpochybňuje v průběhu řízení měnící se výpověď poškozené ohledně způsobu, kterým údajně měla být přivázána ke stromu obviněným a rovněž zpochybňuje i způsob, kterým se poškozená měla z fólie vyprostit. Kůra stromu, ke kterému měla být poškozená přivázána, nebyla porušena. Soud navíc pochybil, když provedl obhajobou předložený vyšetřovací pokus pouze jako listinný důkaz a nedoplnil dokazování o řádný vyšetřovací pokus provedený Policií České republiky. V závěru dovolání obviněný brojí i proti výroku odvolacího soudu o náhradě škody, jelikož výše způsobené škody byla určena nesprávně a odvolací soud vycházel výlučně z účelového tvrzení poškozené. Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, příp. aby sám rozhodl o zproštění obžaloby.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že námitky vyjádřené v dovolání uplatňoval obviněný v rámci své obhajoby již od počátku trestního řízení, a tudíž se jimi zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací. Ztotožnila se se závěry odvolacího soudu a poukázala především na znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie, ze kterého v obecné rovině vyplývá věrohodnost poškozené. Státní zástupkyně zdůraznila, že obviněný se především domáhá odlišného způsobu hodnocení důkazů, vykládá provedené důkazy jinak než soudy obou stupňů a z tohoto odlišného posouzení vyvozuje vlastní skutkové závěry, k nimž směřuje své námitky. Státní zástupkyně proto navrhla, aby dovolání bylo jako zjevně neopodstatněné odmítnuto dle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný J. R. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§265d odst. 2 tr. ř.), včas a na správném místě (§265e tr. ř.), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. ř.], a obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. ř.).
V obecné rovině je nutno zdůraznit a připomenout, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad obviněného a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Obviněný tak s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch obviněný v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není žádným trestným činem).
K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.
Obviněný založil dovolání především na námitkách, které vybočují z mezí uplatněného dovolacího důvodu, když výlučně směřují proti rozsahu provedeného dokazování a způsobu hodnocení důkazů a na něm učiněných skutkových zjištění soudy nižších stupňů. Tvrzením, že se nedopustil žádného protiprávního jednání vůči poškozené, že se soudy nevypořádaly s rozpory ve výpovědi poškozené, nedoplnily dokazování, nesprávně hodnotily provedené důkazy, se obviněný primárně domáhá změny skutkových zjištění, přičemž teprve sekundárně, až na takto dosažené změně skutkových zjištění by pak mělo dojít i ke změně právního posouzení. Rovněž námitku, že nebyla u něj nalezena zbraň, kterou měl ohrožovat poškozenou, nelze shledat za vyhovující výše uvedeným požadavkům na argumentaci uplatněnou pod dovolacím důvodem v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se zde opětovně domáhá jiných skutkových zjištění. Dovolatel provádí vlastní hodnocení důkazů, podrobně v dovolání rozebírá jednotlivé výpovědi a nabízí jejich vlastní hodnocení, čímž neuvádí námitky, kterými by zpochybňoval hmotně právní posouzení namítaných skutků tak, jak byly zjištěny již soudem I. stupně. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek zaměňuje za další odvolání, když jeho námitky jsou v podstatě totožné s námitkami uplatněnými již v řízení před odvolacím soudem, který se jimi zabýval, ale neshledal je důvodnými. Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup soudů nižších stupňů při hodnocení důkazů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. Obviněný uplatnil tyto námitky již v odvolacím řízení, přehlížejíc skutečnost, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v §265b tr. ř. uvedeným důvodům dovolání.
Obviněný v dovolání rovněž argumentuje extrémním nesouladem mezi skutkovými zjištěními soudů a právními závěry z nich vyplývajícími, s tím, že mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a právními závěry soudů není logická návaznost. Přestože obviněný namítá extrémní nesoulad výslovně jen v jedné části dovolání, fakticky se jeho vyslovení domáhá téměř v celém dovolání, když i v dalších částech zpochybňuje provedené důkazy, odlišně je hodnotí a dochází k jiným skutkovým závěrům než soudy nižších stupňů. V řízení o dovolání lze do skutkových zjištění zasahovat jen ve výjimečných případech, kdy je zjevná existence extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním. Ústavní soud zdůraznil, že v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i s čl. 1 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). V daném případě Nejvyšší soud neshledal namítaný extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právním posouzením skutku.
Soud hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Tento požadavek rozhodnutí odvolacího soudu splňuje.
Předně je nutno uvést, že námitky uváděné v dovolání jsou podstatou obhajoby obviněného od počátku trestního řízení, přičemž soudy nižších stupňů jim věnovaly patřičnou pozornost a náležitě se s nimi vypořádaly, a proto Nejvyšší soud ve světle těchto skutečností považuje za nadbytečné podrobně rozebírat tyto námitky, když by v podstatě opakoval argumentaci soudu I. a II. stupně uvedenou v odůvodnění jejich rozhodnutí. Pokud nalézací soud považoval svědeckou výpověď poškozené za věrohodnou a vybudoval na této výpovědi, a ostatních navazujících provedených důkazech, svá skutková zjištění, lze konstatovat, že nijak nevybočil z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Jak již mimo jiné poznamenal odvolací soud, svědci, kteří vypovídali ve prospěch obviněného, patří mezi jeho příbuzné nebo jsou jeho přáteli. Jejich výpovědi byly navíc vyvráceny řadou dalších důkazů a tyto výpovědi ve prospěch obviněného nebyly vyhodnoceny jako pravdivé. Pokud se jedná o výhradu ohledně nenalezení střelné zbraně, kterou měl poškozenou ohrožovat, držení střelné zbraně obviněným bylo svědecky prokázáno, a to výpovědí M. D., jakož i výpovědí I. S., což potvrzovalo výpověď poškozené o užití revolveru k jejímu zastrašení a k nucení poskytnout informace o předešlých intimních vztazích. Odvolací soud nepochybil ani při odmítnutí provedení vyšetřovacího pokusu, kterého se obviněný dožadoval, protože považoval za prokázané, že z fólie se poškozená dostala způsobem, kterým uvedla, a to na základě odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví mechanoskopie, kterým bylo prokázáno, že fólie byla poškozena „prošťouráváním“ prsty tak, jak uvedla poškozená a nebyla narušena nástrojem zanechávajícím specifické znaky. Přitom zmíněná fólie byla nalezena právě na místě, kde mělo dojít k inkriminovanému jednání. Nalézací i odvolací soud provedly dokazování v dostatečném rozsahu a řádným způsobem tak, aby byl náležitě zjištěn skutkový stav věci. Nedošlo k odchýlení od požadavků vyplývajících zejména z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a jejich rozhodnutí zásadně nevybočilo z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. Skutkové závěry mají pevné zakotvení v provedených důkazech a jejich logickém a přesvědčivém vyhodnocení – k tomu srov. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (str. 6 až 13). Soudy tak dospěly ke správnému závěru, že obviněný spáchal předmětné skutky a dopustil se tak všech tří trestných činů, jimiž byl uznán vinným. Extrémní nesoulad, který by umožnil Nejvyššímu soudu zasahovat do skutkových zjištění soudu I. a II. stupně nelze shledávat v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost.
Obviněný v dovolání zpochybňoval naplnění objektivní a subjektivní stránky, a to jak u přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, tak u zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Ačkoliv se jedná o obecně hmotné právní námitky, obviněný je buď nijak blíže neodůvodnil, nebo je zakládal pouze na vlastním hodnocení důkazů a změně skutkových zjištění, čímž ani tyto výhrady nebylo možno subsumovat pod deklarovaný dovolací důvod, neboť primárně směřují proti skutkovým zjištěním. Nejvyšší soud proto pouze obecně uvádí, že ze skutku, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, lze bezpochyby dospět k závěru o naplnění všech zákonných znaků přečinu poškození cizí věci, a to po stránce objektivní i subjektivní, neboť obviněný demoloval automobil poškozené, rozbil její notebook a další vložil pod tekoucí vodu, hodil na zem její mobilní telefon, a tedy úmyslně zničil a poškodil cizí věc, přičemž tímto poškozené způsobil škodu na majetku. Totožný závěr nutno učinit také ohledně zločinu vydíraní podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, neboť ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že obviněný opakovaně fyzicky i slovně napadal poškozenou, a to i se zbraní, když jí přiložil ústí revolveru k levému spánku s cílem donutit poškozenou ke sdělení intimních informací nebo k potvrzení intimního a pracovního vztahu pouze s ním, čímž lze uzavřít, že poškozenou násilím nebo pohrůžkou násilí nutil, aby něco konala, přičemž toto spáchal i se zbraní.
Dovolatel brojil taktéž proti právnímu posouzení jeho jednání jako přečinu omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku s tím, že výrok o vině rozsudku neobsahuje konkrétní skutková zjištění, z kterých lze dovodit naplnění skutkové podstaty předmětného přečinu. Obviněný sice i zde zpochybňuje právní posouzení skutku, avšak argumenty, že soud dospěl k této právní kvalifikaci pouze na základě výpovědi poškozené a že nebylo patřičně přihlíženo k jím pořízenému vyšetřovacímu pokusu, jimiž tuto námitku podložil, opětovně směřují do skutkové oblasti, jak je již výše podrobně rozebráno, a proto ji rovněž není možno akceptovat. Nejvyšší soud k tomu obecně konstatuje, že soudy pod bodem 3 rozsudku dospěly k zjištění, že obviněný samosmršťovací folií přivázal poškozenou ke stromu, která z důvodu strachu nekladla žádný odpor, přičemž se jí následně podařilo z fólie vyprostit a utéct, z čehož lze dovodit naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku, neboť obviněný úmyslně zabránil bez oprávnění poškozené užívat osobní svobody.
K nesprávně určené výši škody, při které se dle obviněného odvolací soud dostal do rozporu s ustanovením hmotného práva, Nejvyšší soud uvádí, že dovolatel neuvedl konkrétní důvody, o které opírá svůj závěr, že odvolací soud pochybil při zjišťování výše způsobené škody. Neuvedl ani konkrétní ustanovení hmotného práva, které mělo být odvolacím soudem porušeno, a jak konkrétně mělo dojít k namítanému porušení, přičemž se omezil pouze na konstatování, že soud vycházel z účelového tvrzení poškozené. Tímto však brojí výlučně proti důkazní situaci a hodnocení výpovědi poškozené, čímž však nezpochybňuje porušení hmotně právního posouzení, ale opět předkládá argumenty vymykající se deklarovanému dovolacímu důvodu.
Pokračování v trestném činu tvoří podle trestního práva hmotného jeden skutek. Podle §12 odst. 12 tr. ř. skutkem podle tohoto zákona se rozumí též dílčí útok pokračujícího trestného činu, není-li výslovně stanoveno jinak. Podle §116 tr. zákoníku se pod pojmem pokračování v trestném činu rozumí takové jednání pachatele, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku. Z výše uvedeného zároveň vyplývá, že pojem pokračování v trestném činu má jiný význam v hmotně právním smyslu (zde platí, že pokračování v trestném činu je jeden skutek, jeden trestný čin) a jiný v procesně právním smyslu (kde každý dílčí útok pokračujícího trestného činu je samostatným skutkem).
Škody způsobené pokračováním v trestném činu se sčítají , což má zásadní význam u trestných činů, u nichž znakem skutkové podstaty je škoda na majetku. Všechny dílčí akty pokračování totiž tvoří jediné jednání, které pak má i jediný následek, resp. účinek. To může být skutečnost důležitá z hlediska naplnění jak základní skutkové podstaty, tak okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby („značná škoda“, „škoda velkého rozsahu“ apod. – srov. č. 51/1979 a č. 22/1990 Sb. rozh. tr.).
Pokračování v trestném činu je tedy vymezeno čtyřmi znaky:
a) útoky musí naplňovat, byť i v souhrnu, stejnou skutkovou podstatu,
b) musí být vedeny jednotným záměrem (subjektivní souvislost),
c) musí být spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a
d) blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku (objektivní souvislosti).
Z hlediska naplnění formálního znaku „blízká časová souvislost“ pokračování v trestném činu je nutno vzít v úvahu všechny konkrétní okolnosti případu. Půjde-li o majetkovou trestnou činnost, pak, za splnění dalších podmínek uvedených v ustanovení §116 tr. zákoníku, lze ohledně tohoto znaku obecně vycházet z toho, že čím delší je celková doba páchání pokračující trestné činnosti, čím větší je počet dílčích útoků během ní spáchaných, čím vyšší je způsobená škoda na cizím majetku a čím vyšší je obohacení pachatele, tím delší může být i doba mezi jednotlivými dílčími útoky. Na překážku závěru, že se jedná o pokračování, za těchto okolností nemusí být zjištění, že mezi jednotlivými útoky uplynula doba několika měsíců (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1314/2003, publikované pod č. 32/2004 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud konstatuje, že argumentace obviněného v tom smyslu, že v jeho případě nebyla mezi jednotlivými dílčími útoky dána blízká souvislost časová ve smyslu §116 tr. zákoníku, není důvodná. S poukazem na shora předestřené judikatorní závěry je tak zřejmé, že pokud se obviněný v průběhu jednoho roku dopustil celkem 4 útoků, a to s maximálním odstupem 5 měsíců mezi nimi, přičemž tímto svým jednáním opakovaně vzbuzoval a udržoval strach stejné poškozené z jeho osoby a způsoboval jí škodu na majetku, byl v předmětné trestní věci znak pokračování v trestném činu „blízká souvislost časová“ naplněn. Těmito útoky obviněný naplňoval stále stejnou skutkovou podstatu, a to přečin poškození cizí věci, jeho jednání bylo vedeno jednotným záměrem poškozovat věci poškozené D. L. za účelem vzbuzení strachu s cílem si ji podmanit, přičemž lze bezpochyby shledat shodu ve stylu provedení jednotlivých útoků. Nalézací soud tak správně posoudil jednání obviněného jako pokračování v trestném činu, resp. přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, byť se tímto v odůvodnění rozhodnutí nijak blíže nezabýval, a následně oprávněně sečetl škodu způsobenou na majetku poškozené jednotlivými útoky. Proto byla tato námitka shledána jako zjevně neopodstatněná.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného J. R. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a za splnění podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. června 2014
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík