ECLI:CZ:NS:2014:11.TDO.83.2014.1
sp. zn. 11 Tdo 83/2014-37
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. dubna 2014 dovolání podané obviněným R. K. L . , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 8. 2013, sp. zn. 11 To 203/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 2 T 149/2012 a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. K. V. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 12. 2. 2013, sp. zn. 2 T 149/2012, byl obviněný R. K. V. uznán vinným přečinem vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle §326 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a zločinem podplácení podle §332 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, za které byl podle §332 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §84 tr. zákoníku za současného stanovení dohledu v rozsahu stanoveném trestním zákoníkem podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §85 odst. 2 tr. zákoníku za použití §48 odst. 4 písm. h) tr. zákoníku bylo obviněnému dále uloženo přiměřené omezení spočívající v povinnosti zdržet se požívání alkoholických nápojů nebo jiných návykových látek. V další části byl obviněný zproštěn obžaloby.
Podle skutkových zjištění se obviněný dopustil shora uvedené trestné činnosti tím, že
1. dne 27. 2. 2012 v blíže nezjištěné době po 18.00 hodin v obci P. v rodinném domě, okr. P.-z., po požití blíže nezjištěného množství alkoholu, kdy se odmítl podrobit dechové zkoušce na přítomnost alkoholu v dechu, vyhrožoval příslušníkům Policie České republiky, Obvodní oddělení Čestlice, podpraporčíkovi M. K., praporčíkovi H. K., a nadstrážmistrovi P. H., přivolaným na místo dozorčí službou Obvodního oddělení Čestlice za účelem prověření oznámení o slovním napadání ženy manželem, a to tím způsobem, že na ně v anglickém jazyce křičel, že se mu snaží ukrást dítě, že se jim pomstí, připraví je o všechno a zabije je, pokud mu syna seberou, přičemž s cílem zamezit odebrání syna B. R. L., nejprve v předsíni domu otevřenou dlaní levé ruky strčil do oblasti ramene podpraporčíka M. K., později, když vstoupil i se synem B., kterého držel v náručí, do koupelny domu, jmenovaného policistu znovu fyzicky napadl, když tento se snažil zamezit jeho uzamknutí v koupelně a odebrat od něj syna, a to tím způsobem, že jej udeřil třikrát křídlem dveří, z toho dvakrát do nohy a jednou do levého ramene, a poté, co se policista dostal do prostoru koupelny, jej znovu strčil do oblasti levého ramene,
2. dne 27. 2. 2012 v obci Ř. poblíž nemocnice, okres P.-v., v době kolem 23.00 hodin, před jeho eskortováním příslušníky Policie České republiky, Obvodní oddělení Čestlice, podpraporčíkem M. K., nadstrážmistrem P. H. z nemocnice v Ř. do cely předběžného zadržení, před nastoupením do služebního vozidla nabídl se slovy o „zkorumpovatelnosti české policie“ uvedeným policistům finanční hotovost v celkové výši 40 000 Kč za to, že jej propustí, následně nabízení úplatku opakoval během eskorty ve služebním vozidle, kdy policistům nabízel za propuštění celkovou částku ve výši 10 000 Kč.
Proti citovanému rozsudku podali obviněný a státní zástupce odvolání, která Krajský soud v Praze usnesením ze dne 22. 8. 2013, sp. zn. 11 To 203/2013, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný dovolání prostřednictvím svého obhájce JUDr. Prokopa Beneše. Ohledně dovolacího důvodu odkázal na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný nesouhlasí s hodnocením soudů prvního a druhého stupně, podle kterých je naprosto nepodstatné, že není postaveno najisto, nakolik svědci K., H. a K. rozumí anglickému jazyku a nakolik je angličtina obviněného srozumitelná a specifická. Závěr soudu, že obviněný použil srozumitelných anglických výrazů jako „kill you“, „I give you money“ apod., kterým porozumí i člověk, který se s angličtinou dostal do styku pouze zběžně, považuje obviněný za pouhou domněnku. V popisu skutku je navíc obviněnému dáváno za vinu, že se někomu pomstí, připraví ho o všechno, což nejsou slova lehce srozumitelná. Otázky, které by ověřovaly úroveň znalostí angličtiny svědků, nebyly soudem připuštěny. Navíc citované anglické věty nejsou gramaticky správně a obviněný by je takto nikdy nevyslovil. Z procesu samotného a z videozáznamu natočeného obviněným je zřejmé, že ani jeden z policistů anglicky neumí. Právní závěry soudu tak podle obviněného jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.
Dále obviněný zdůraznil, že situace v jeho domě trvala zhruba hodinu a půl, důvodem bylo to, že ani jedna ze stran nebyla schopna se domluvit s druhou. Obviněný byl velmi rozzlobený, mluvil rychle, ale věty, které by měly význam, že někomu vyhrožuje zabitím či ublížením na zdraví apod. nikdy nevyslovil. Obviněný situaci nahrál na kameru zabudovanou v mobilním telefonu. Na jeho záznamu žádné vyhrožování patrno není.
Ohledně zločinu podplácení obviněný konstatoval, že slovo „money“ apod. se mohlo objevit v kontextu, který nemá s uplácením vůbec nic společného. Opět přitom poukázal na to, že skutku přítomní policisté neumí anglicky. Výhružka smrtí pak podle obviněného nemohla vyvolat důvodnou obavu, že ji obviněný splní, případně někoho připraví o všechno. K tomu poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 197/2013, podle kterého výhrůžka musí být míněna vážně a pronesena takovým způsobem, který je schopen obecně vyvolat obavu, že pachatel splní to, čím vyhrožoval. Obviněný k tomu zdůraznil, že stál osamocen proti třem ozbrojeným policistům, žádnou zbraň neměl, držel v náručí několikaměsíčního syna, byl silně rozrušen a vystrašen, před tím byl se synem hodinu v pokoji, do kterého se policisté dobývali. Pokud k policistům hovořil důrazně, nelze z toho vyvozovat, že by obecně mohl vzbudit důvodnou obavu, že někoho zavraždí.
Příslušníci PČR podle obviněného neměli právo na to, aby vstoupili do jeho bydliště a následně si vynucovali vstup do jeho pokoje a požadovali odevzdání dítěte, a to pouze na základě jednostranného tvrzení jeho manželky, že hrozí, že dítěti obviněný ublíží. V žádném zákonném předpise není podle obviněného stanovena možnost policie ingerovat na žádost jednoho z manželů do záležitostí druhého manžela. Podle obviněného nebyly dány podmínky §40 zákona o Policii. K tomu také poukázal na rozhodnutí č. 47/1980 Sb. rozh. tr. Na příslušníky policie křičel, protože měl za to, že se dopustili závažného porušení jeho práv, zejména citelného zásahu do jeho soukromého a rodinného života. Na závěr pak ještě odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 As 62/2012.
Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí podle §265k tr. ř. a zprostil jej obžaloby, případně pokud takto nerozhodne, aby přikázal věc podle §265l tr. ř. odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k podanému dovolání nebude věcně vyjadřovat.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], že bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.).
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Z tohoto výkladu je patrné, že část námitek uplatněných obviněným uvedenému dovolacímu důvodu neodpovídá, neboť jimi obviněný napadá právě skutková zjištění. Jde zejména o námitky, kterými obviněný poukazuje na neznalost angličtiny na straně zasahujících policistů. Touto otázkou se soudy v předchozím řízení pochopitelně důkladně zabývaly s vědomím toho, že jde o otázku pro věc stěžejní. Na závěry citované v odůvodnění jejich rozhodnutí lze tak pouze nad rámec dovolacího řízení poukázat.
Zda výhružky obviněného byly způsobilé vyvolat v zasahujících policistech důvodnou obavu z jejich splnění, je de facto rovněž námitka směřující do oblasti skutkových zjištění. Jednak obviněný takové výhružky popírá s odkazem na svůj videozáznam, který však zachycuje pouze zlomek situace (navíc lze těžko předpokládat, že by obviněný soudu k důkazu předkládal videozáznam jednoznačně prokazující jeho vinu), především ale touto námitkou obviněný napadá hodnocení důkazů v části vztahující se k charakteru jeho jednání a dopadu tohoto jednání na přítomné policisty. Zdůrazňuje přitom pouze některá skutková zjištění, zejména to, že byl sám, neozbrojen, v náručí držel dítě a byl silně rozrušen, naopak opomíjí např. agresivní charakter svého projevu, skutečnost, že se celá situace odehrávala v jeho domácnosti, tedy jemu důvěrně známém prostředí, což pro něj představuje výhodu, pokud by se nějakým způsobem ozbrojit chtěl, a dále také skutečnost, že byl zjevně pod vlivem alkoholu a také jeho žena informovala policisty o jeho předchozím agresivním chování, které bylo současně podnětem pro přivolání policie. I v tomto bodě lze proto konstatovat, že soudy logicky a přesvědčivě vysvětlily, jak k daným skutkovým závěrům dospěly, a odůvodnění jejich rozhodnutí nebudí pochybnosti.
Nejvyšší soud v tomto směru odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci“.
Jak již bylo výše zmíněno, označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být jen formální, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05). Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Jedinou námitkou odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu tak s jistou dávkou tolerance zůstává ta, podle které policisté neměli právo na to, aby vstoupili do bydliště obviněného, vynucovali si vstup do jeho pokoje a požadovali odevzdání jeho dítěte pouze na základě jednostranného tvrzení jeho manželky, že dítěti obviněný ublíží, čili že nebyly splněny podmínky §40 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Policii“). Z toho pak obviněný vyvozuje, že jeho jednání bylo důsledkem nezákonného jednání příslušníků Policie České republiky. Této námitce však nelze přisvědčit. Jednak policisté do domu vstoupili se souhlasem a na žádost manželky obviněného, která je informovala o jeho předchozím požívání alkoholu, agresivním chování a obavách o zdraví dítěte. Souhlas se vstupem policistů do obydlí daný manželkou obviněného se nepochybně za této situace vztahoval na celý dům. Pokud bychom ovšem uvažovali o naplnění požadavků §40 zákona o Policii pouze ve vztahu k pokoji, v němž se obviněný zamknul s nezletilým synem, pak o jejich naplnění za dané situace nelze pochybovat. Mimo informací poskytnutých manželkou obviněného měli policisté k dispozici další indicie potvrzující důvodnou obavu, že zdraví dítěte je ohroženo. Jednak již samotné chování obviněného, který se s nezletilým dítětem zamknul v pokoji, lze považovat za nestandardní a vzbuzující podezření. Dále jim muselo být patrné ovlivnění obviněného alkoholem z jeho způsobu komunikace. Svědek M. K. vypověděl, že v průběhu „vytěžení“ ženy jim obviněný neustále skákal do řeči a řval na ně, proto ho vykázali. Všech těchto okolností si nepochybně musel být vědom i sám obviněný. Ačkoli nemusel znát přesné znění §40 zákona o Policii, tedy podmínky, za nichž mohou policisté vstoupit bez souhlasu uživatele do obydlí, jiného prostoru nebo na pozemek a provést tam potřebné úkony nebo jiná opatření, sotva se mohl domnívat, že policisté překračovali svou pravomoc, jestliže vstoupili do jím a jeho manželkou obývaného domu a dále se domáhali vstupu do pokoje, ve kterém se zamknul s dítětem v situaci, kdy byl opilý a agresivní. Právní názor publikovaný v rozhodnutí č. 47/1980 Sb. rozh. tr., na něž odkazuje obviněný, se tak v daném případě neuplatní, stejně tak rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 As 62/2012, které se zabývá vykázáním podle §44 a násl. zákona o Policii, tedy nikoli výkladem §40 tohoto zákona.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného R. K. V. proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. dubna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch