ECLI:CZ:NS:2014:11.TDO.898.2014.1
sp. zn. 11 Tdo 898/2014-17
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. července 2014 dovolání podané obviněným P. P. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 13 To 390/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 1 T 137/2013, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. P.
o d m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 14. 10. 2013, sp. zn. 1 T 137/2013, byl P. P. uznán vinným ze zločinu násilí proti úřední osobě dle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2) písm. a) tr. zákoníku, za který byl podle §325 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl dále obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvaceti čtyř měsíců.
Podle skutkových zjištění se obviněný trestné činnosti dopustil tím, že dne 17. 5. 2013 kolem 21:25 hodin, vědomě poté, co požil přesně nezjištěné množství alkoholických nápojů, v obci Ú., na okrese P.-v., jako řidič osobního automobilu Nissan Primera, RZ ..., jedoucí ulicí H., reagoval na výzvu příslušníka Policie ČR I. H., stojícího uprostřed jízdního pruhu v uniformě zvýrazněné reflexní vestou, k zastavení tak, že nejprve zpomalil, a když I. H. ustoupil tři kroky dozadu a rukou ukázal ke krajnici, zrychlil a jím řízený vůz vedl do místa, v němž stál I. H., který střetu s vozidlem zabránil uskočením k okraji vozovky.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 13 To 390/2013, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Martiny Čejkové dovolání. Ohledně dovolacího důvodu odkázal na
§265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V textu dovolání obviněný nejprve konstatoval, že skutkový stav, který zjistil soud, není trestným činem, protože chybí subjektivní stránka trestného činu jako znak skutkové podstaty trestného činu. Dovolatel tvrdí, že v dané věci chybí zavinění, protože si žádného policisty na vozovce nevšiml a ani všimnout nemohl, neboť byl při výzvě k zastavení postižen počínajícími příznaky zrakové aury. Z tohoto důvodu nemohlo dojít k naplnění skutkové podstaty trestného činu a nenastala tedy trestní odpovědnost dovolatele, neboť zavinění je pro naplnění kterékoli skutkové podstaty trestného činu nezbytné. Dovolatel odkazuje na závěry znaleckého posudku znalce z oboru neurologie a tvrdí, že nikoho na vozovce neviděl a ani neví, v jakém místě se tak mělo stát, soudům obou stupňů vytýká, že nesprávně hmotně právně posoudily skutek, resp. zavinění, a činí závěr, že nespáchal žádný trestný čin, neboť subjektivní stránka trestného činu chybí.
V druhé části textu pak dovolatel poukazuje na extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy a odkazuje na nálezy Ústavního soudu. Extrémní rozpor spatřuje mezi soudem provedeným důkazem znaleckým posudkem a zjištěním soudu, které nemá se znaleckým posudkem obsahovou spojitost. Podle názoru dovolatele je znalecký posudek úplný, objektivní a poskytující odpověď na všechny otázky související s jeho zdravotním stavem pro účely trestního řízení. Závěry posudku pak jsou náležitě odůvodněny, podloženy obsahem vlastního nálezu, znalec přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž bylo potřeba se vypořádat, a odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Soud prvního stupně však posoudil znalecký posudek tak, že vychází ze subjektivních stesků dovolatele a více se jím nezabýval. Odvolací soud uvedl, že posudek není sám o sobě „dogma“, ale je nutno jej hodnotit v kontextu s ostatními důkazy. Podle dovolatele je posouzení znaleckého posudku předního českého odborníka na neurologii jako založeného pouze na stescích dovolatele v extrémním rozporu vzhledem k vysoké důkazní síle, která je znaleckým posudkům obecně přisuzována. Naproti tomu dovolatel tvrdí, že soudy prokázání viny opřely o základní vyšetření provedené pracovnicí záchranné služby, které mělo proběhnout několik hodin poté, co dovolatel neměl uposlechnout výzvy policisty k zastavení. Pracovnice záchranné služby pak byla hodnocena jako dlouholetá a zkušená pracovnice, která měla odhalit účelovost jednání dovolatele, nicméně jej po základním vyšetření opustila a sdělila, že je zdráv. Podle dovolatele měla opomenout fakt, že je těžký trombotik, trpí dlouhodobě migrénami, má lupénku a tinitus. Soudy pak vycházely ze zcela základního vyšetření pracovnice záchranné služby, které braly jako podklad pro odhalení účelovosti jednání dovolatele, zatímco závěry znalce opominuly.
Extrémní rozpor dále dovolatel spatřuje mezi závěrem soudu, že řídil osobní automobil po požití alkoholu, a výpovědí lékařky záchranné služby, která měla za to, že dovolatel pod vlivem alkoholu nebyl. Soudy tedy na jednu stranu měly vycházet ze základního vyšetření, provedeného pracovnicí záchranné služby v tom směru, že dovolatel při pokynu policisty k zastavení netrpěl migrénou s aurou, avšak pro posouzení skutečnosti, zda byl pod vlivem alkoholu, již ze stejného vyšetření nevycházely. Měly tedy při zjištění, zda byl dovolatel pod vlivem alkoholu, vycházet pouze z rozporuplných výpovědí policistů. Zjištění soudů, že dovolatel byl pod vlivem alkoholu, jsou proto v rozporu s provedenými důkazy, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. V závěru pak dovolatel poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2012 (pozn.: správně 3. 10. 2012), sp. zn. 7 Tdo 1116/2012, na základě kterého mají být svědecké výpovědi policistů označeny za nepoužitelný důkaz k prokázání viny dovolatele. Na základě výše uvedeného pak dovolatel navrhuje, aby byla zrušena „obě rozhodnutí“, tedy rozhodnutí Okresního soudu Praha-východ i rozhodnutí Krajského soudu v Praze.
Nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotně právní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Tak je tomu i v posuzovaném případě. Obviněný sice formálně tvrdí, že jím napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, ve skutečnosti však brojí proti skutkovým zjištěním učiněným v předchozím řízení, resp. proti hodnocení provedeného dokazování.
Nejvyšší soud v tomto směru odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“.
Jak již bylo výše zmíněno, označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být jen formální, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05). Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Nad rámec dovolacího řízení Nejvyšší soud dodává, že v projednávané věci soudy logicky a přesvědčivě vysvětlily, jak dospěly ke svým skutkovým závěrům, přičemž odůvodnění jejich rozhodnutí nebudí pochybnosti. Obhajoba obviněného byla již v předchozím řízení vyvrácena a lze tak odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Zejména soud prvního stupně v odůvodnění podrobně popsal úvahy, které vedl při zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů, především pak úvahy, které jej vedly k závěru, podle kterého dovolatel v době skutkového děje netrpěl atakem nemoci.
K odkazu dovolatele na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1116/2012, uveřejněné pod č. 5/2014 Sb. rozh. tr. je nutno podotknout, že podle názoru vyjádřeného v odůvodnění tohoto rozhodnutí (nikoli v publikované právní větě) byla svědecká výpověď policisty nepoužitelným důkazem, pokud se týkala skutečností, na které se před zahájením trestního stíhání v rámci šetření na místě dotazoval poškozeného a vyžadoval tedy od něj vysvětlení podle §158 odst. 3 písm. a) tr. ř. Pokud totiž úřední záznam o tomto vysvětlení sepsaný podle §158 odst. 5 tr. ř. (ve znění do 31. 12. 2011) nebylo možné použít jako důkaz, nebylo podle tehdy platné právní úpravy možné jeho nepoužitelnost obejít vyslechnutím policistů v postavení svědků, o což se však v nyní projednávané věci nejedná.
Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný P. P. podal dovolání z jiných důvodů, než jsou zakotveny v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a proto postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a jeho dovolání odmítl, aniž se dále zabýval jím napadeným rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím podle §265i odst. 3 až 5 tr. ř. O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. července 2014
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch