ECLI:CZ:NS:2014:11.TVO.12.2014.1
sp. zn. 11 Tvo 12/2014-10
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. června 2014 stížnost obviněného R. V. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. 4 To 69/2013, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obviněného R. V.
z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 30 T 7/2011, byl obviněný R. V. uznán vinným jednak zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, spáchaným ve spolupachatelství, podle §240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, který spáchal ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §107 tr. zákoníku, a jednak zvlášť závažným zločinem účasti na organizované zločinecké skupině, spáchaným ve spolupachatelství, podle §361 odst. 1, alinea druhá tr. zákoníku, a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 10 let a 6 měsíců. Proti tomuto rozsudku podal obviněný, jakož i další spoluobvinění a státní zástupce odvolání, které bylo předloženo Vrchnímu soudu v Olomouci.
Obviněný byl v této trestní věci vzat do vazby usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 10. 2010, sp. zn. 0 Nt 3317/2010, podle §68 odst. 1 tr. ř. z důvodů uvedených v §67 písm. a), písm. b), písm. c) tr. ř. Usnesením státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 14. 1. 2011, sp. zn. 2 VZV 2/2010, byl u obviněného vypuštěn vazební důvod podle §67 písm. b) tr. ř. Dalším ponecháním obviněného ve vazbě a u obviněného shledávanými vazebními důvody se opakovaně ve svých rozhodnutích zabýval Krajský soud v Ostravě, Vrchní soud v Olomouci, Nejvyšší soud a také Ústavní soud. U obviněného byly shledávány vazební důvody podle §67 písm. a), písm. c) tr. ř.
Vrchní soud v Olomouci dále usnesením ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. 4 To 69/2013, podle §71a tr. ř. zamítl žádost obviněného o propuštění z vazby na svobodu, podle §73 odst. 1 písm. a) tr. ř. a contrario nepřijal záruku A. Ž. podle §73 odst. 1 písm. b) tr. ř. a contrario nepřijal písemný slib obviněného a zároveň rozhodl, že podle §73 odst. 1 písm. c) tr. ř. se a contrario vazba obviněného nenahrazuje dohledem probačního úředníka nad obviněným.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný stížnost, kterou odůvodnil tak, že se neztotožňuje se závěrem vrchního soudu ohledně jeho námitky o nepřípustném manipulování s důkazy v přípravném řízení ze strany policejního orgánu, když v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že v rozhodování o vazbě není na místě vyjadřovat se k použitelnosti jednotlivých důkazů, skutkovým zjištěním, právní kvalifikaci činu atd. Obviněný k tomu uvádí, že je nepochybně na místě, aby ze strany soudu, který o vazbě rozhoduje, byly přezkoumávány alespoň v zásadních bodech námitky obžalovaného týkající se důvodnosti jeho trestního stíhání a odkázal přitom na judikaturu Ústavního soudu ve věci ÚS 155/1997 Usn. Stěžovatel je přesvědčen, že další trvání vazebního stíhání není v souladu s právem na spravedlivý proces a přiměřenou délkou trestního řízení. V rozhodnutí vrchního soudu shledává porušení zásady kontradiktornosti řízení. Podotýká, že ustanovení §72b tr. ř. automaticky neodůvodňuje další trvání vazby ani existenci vazebních důvodů nebo existenci důvodného podezření ze spáchání trestného činu. Rovněž vytýká, že soud opakuje své závěry z dosavadních rozhodnutí. V souvislosti s vazebním důvodem dle §67 písm. c) tr. ř. pak upozorňuje na novelizaci zákona o dani z přidané hodnoty, změnu obecně závazných právních předpisů a změnu postupu provozovatele daňového skladu, který již neumožňuje tzv. přeprodeje. Vylučuje proto možnost dokonání trestného činu v souvislosti s pohonnými hmotami v režimu podmíněného osvobození od daně. Pro případ možného páchání trestné činnosti jiným způsobem upozorňuje na povinnost orgánů činných v trestním řízení uvádět a prokazovat, že taková situace může bezprostředně nastat a hrozí tak aktuální a konkrétní nebezpečí z pokračování či opakování trestné činnosti. Obviněný dále opětovně připomíná, že společnostem, které se na obchodování s pohonnými hmotami měly podílet, byly zajištěny veškeré účty, jejich majetek a značná finanční hotovost a že obviněnému byl uložen trest propadnutí majetku, přičemž za takových okolností lze jen stěží předpokládat, že by bylo možné i nadále s pohonnými hmotami obchodovat. Existenci vazebního důvodu dle §67 písm. a) tr. ř. dle obviněného vrchní soud dostatečně nevymezil. Usnesení z tohoto pohledu shledává jako nedůvodné a nepřezkoumatelné. Zároveň namítá, že se vrchní soud téměř nevypořádal s návrhy na nahrazení vazby jinými opatřeními a opakovaně se pozastavuje nad tím, že ze všech spoluobviněných jsou ve vazbě pouze on a jeho otec. Závěrem poukázal na to, že před vydáním rozsudku krajského soudu již byla vazební lhůta téměř vyčerpána a že se vrchní soud nijak nezabýval okolností, že se vazba od vyhlášení odsuzujícího rozsudku obviněnému nezapočítává do celkové doby trvání vazby podle §72a odst. 1 tr. ř., ani tento pro obviněného nepříznivý stav nezohlednil. Vzhledem k výše uvedenému obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci zrušil.
Nejvyšší soud z podnětu podané stížnosti přezkoumal podle §147 odst. 1 tr. ř. správnost napadeného rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.
Napadeným usnesením Vrchní soud v Olomouci podle §71a tr. ř. zamítl žádost obviněného o propuštění z vazby na svobodu, a podle §73 odst. 1 písm. a) tr. ř. nepřijal záruku A. Ž., podle §73 odst. 1 písm. b) tr. ř. nepřijal písemný slib obviněného a zároveň rozhodl, že podle §73 odst. 1 písm. c) tr. ř. se vazba obviněného nenahrazuje dohledem probačního úředníka nad obviněným. V odůvodnění rozhodnutí poukázal zejména na skutečnost, že obviněný byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, byť nepravomocně, odsouzen pro dva zvlášť závažné zločiny, což zakládá konkrétní skutečnost odůvodňující podezření ze spáchání trestného činu, pro který je stíhán, a také umocňuje existenci útěkové vazby podle §67 písm. a) tr. ř., obviněnému byl tímto rozsudkem uložen vysoký nepodmíněný trest odnětí svobody a navíc je ve věci podáno odvolání státního zástupce v neprospěch obviněného právě do výroku o uloženém trestu. Poukázal též na to, že nelze přehlédnout skutečnost, že proti obviněnému je vedeno i další trestní stíhání pro trestný čin podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Dále podotkl, že z okolností případu zcela zjevně vyplývá, že v páchání další trestné činnosti bylo obviněnému zabráněno právě jeho zadržením a vzetím do vazby, přičemž dále rozvedl, které skutečnosti jej vedou k důvodné obavě, že by v případě propuštění obviněného z vazby mohlo dojít k opakování trestné činnosti. K existenci vazebních důvodů podle §67 písm. a), písm. c) tr. ř. v dalším odkázal na opakovaná předchozí rozhodnutí o vazbě obviněného v této trestní věci, neboť ve věci kromě nařízení veřejného zasedání k projednání podaných odvolání od posledního rozhodnutí o vazbě nedošlo k žádným podstatným změnám ve věci. S ohledem na rozsah a sofistikovaný charakter trestné činnosti, pro kterou je obviněný stíhán, a reálně hrozící trest vrchní soud dospěl k závěru, že účelu vazby by nebylo možno dosáhnout jinými opatřeními ve smyslu ustanovení §73 tr. ř.
Z obsahu spisu lze zjistit, že ve veřejném zasedání konaném dne 22. 4. 2014 (č. l. 16355-8 spisu) Vrchní soud v Olomouci na podkladě odvolání státního zástupce a spoluobviněných podle §258 odst. 1 písm. d), písm. e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil napadený rozsudek, a to ve výroku o trestech ve vztahu k obviněnému a pěti spoluobviněným. Podle §259 odst. 3 tr. ř. při nezměněných výrocích o vině nově rozhodl tak, že obviněnému R. V. podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku a §108 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání 10 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §66 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí celého majetku. Současně mu byl podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti v trvání 9 let. Odvolání obviněného R. V. a spoluobviněného R. Z. byla podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta. Rovněž bylo nově rozhodnuto o trestu dalších pěti spoluobviněných. Tím Vrchní soud v Olomouci trestní stíhání obviněného pravomocně ukončil (§12 odst. 10 tr. ř.). Dne 22. 4. 2014 po skončení veřejného zasedání bylo ohledně obviněného předáno veliteli eskorty nařízení výkonu trestu (č. l. 16364 spisu).
I když z výše uvedeného je zřejmé, že v současné době, kdy je již obviněný ve výkonu trestu odnětí svobody, je rozhodování o jeho stížnosti do usnesení o ponechání ve vazbě z důvodu trvajících vazebních důvodů podle §67 písm. a), písm. c) tr. ř. ve své podstatě bezpředmětné, Nejvyšší soud má za to, že Vrchní soud v Olomouci jinak důvodně rozhodl o zamítnutí žádosti obviněného o propuštění z vazby na svobodu, když v době jeho rozhodování byla existence vazebních důvodů předvídaných ustanovením §67 písm. a), písm. c) tr. ř. věcně plně opodstatněna.
Nejvyšší soud předně zdůrazňuje, že obviněný ve stížnosti uvádí námitky, které již opakovaně uplatňoval v mnohačetném přezkumu důvodnosti dalšího trvání vazby, přičemž se jimi soudy vždy řádně zabývaly, věnovaly jim pozornost a v odůvodnění svých rozhodnutí se s těmito námitkami vždy náležitě a pečlivě vypořádaly. Výše uvedenými námitkami stěžovatele se navíc již zabýval Nejvyšší soud i Ústavní soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 11 Tvo 2/2014, usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 3713/11, usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 4149/12 , usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 425/12, usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2012, sp. zn. III. ÚS 2249/12, usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2013, sp. zn. III. ÚS 4150/12), přičemž tyto námitky obviněného byly vždy shledány nedůvodnými.
K tvrzení obviněného, že je na místě, aby byly ze strany soudu, který rozhoduje o vazbě, přezkoumávány alespoň v zásadních bodech námitky obviněného týkající se důvodnosti jeho trestního stíhání, je třeba opakovaně konstatovat, že vrchní soud při rozhodování o žádosti obviněného o propuštění z vazby na svobodu není povolán k tomu, aby v rámci svého rozhodnutí hodnotil jednotlivé důkazy provedené v řízení před soudem I. stupně co do způsobu jejich provedení či jejich přípustnosti, ani k hodnocení skutkových zjištění soudu I. stupně nebo provádění jejich právní kvalifikace. Je nepřípustné, aby se vrchní soud k těmto otázkám ve vazebním řízení vyjadřoval a předjímal tak výsledek odvolacího řízení, neboť přezkoumání zákonnosti a odůvodněnosti výroků rozsudku soudu I. stupně, jakož i správnosti postupu řízení, které jim předcházelo, z hlediska vytýkaných vad, je podle §254 tr. ř. vyhrazeno právě odvolacímu řízení. Není tedy možné v rozporu se zákonem suplovat přezkumnou činnost odvolacího soudu v rámci vazebního řízení, jehož cílem je toliko posouzení otázky, zda u obviněného existuje některý z důvodů uvedených v §67 písm. a) až c) tr. ř. a zda dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný a zda s ohledem na osobu obviněného, povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhán, nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením. Právě těmito otázkami se vrchní soud při svém rozhodnutí zabýval a v rozhodnutí řádně uvedl, jaké důvody ho k závěru uvedenému ve výroku rozhodnutí vedly.
Nelze tvrdit, že se v posuzované věci jedná o případ, kdy je obvinění osoby z trestného činu zcela nepodložené, neboť ve stádiu, kdy již bylo vydáno, byť nepravomocné, rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, jímž byl obviněný uznán vinným dvěma zvlášť závažnými zločiny, byla ve věci shromážděna celá řada důkazů, které nasvědčují tomu, že byl spáchán skutek, pro který bylo zahájeno trestní řízení, tento skutek má všechny znaky trestného činu a jsou dostatečně zřejmé důvody k podezření, že jej spáchal obviněný. Nejvyšší soud tedy neshledal rozpor s obviněným citovaným usnesením Ústavního soudu, které se týká právě těch případů, kdy je obvinění osoby z trestného činu zcela nepodložené. V tomto ohledu tedy nelze napadenému rozhodnutí vrchního soudu nic vytknout.
Důvod vazby podle §67 písm. a) tr. ř. byl zcela dostatečně odůvodněn tím, že obviněnému byl v době rozhodování vrchního soudu nepravomocným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě uložen vysoký nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 10 let a 6 měsíců, přičemž obava, že obviněný uprchne nebo se bude skrývat, byla dále umocněna skutečností, že ve věci bylo co do výroku o trestu podáno odvolání státního zástupce v neprospěch obviněného, což s sebou přináší možnost, že tento trest bude v dalším průběhu řízení ještě zvýšen. Vrchní soud zcela správně zohlednil též skutečnost, že proti obviněnému je vedeno i další trestní stíhání pro trestný čin podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Obviněným tvrzená skutečnost, že se toto trestní stíhání týká období bezprostředně předcházejícího období, za které je obviněný stíhán nyní, není vůbec rozhodná a nijak neodůvodňuje, proč by se k tomuto trestnímu stíhání nemělo při úvahách o naplnění důvodů vazby přihlížet, neboť stále existuje možnost, že v tomto dalším trestním stíhání bude shledán vinným a že mu bude uložen další trest. Nelze proto přisvědčit výhradě obviněného, že existenci vazebního důvodu podle ustanovení §67 písm. a) tr. ř. vrchní soud odůvodňuje pouze tak, že vzhledem k rozsudku Krajského soudu v Ostravě reálně hrozí nebezpečí vyhýbání se trestnímu stíhání či reálně hrozícímu vysokému trestu odnětí svobody a v ostatním odkazuje na předchozí rozhodnutí o vazbě. K odkazům na jiné rozhodnutí v téže věci se již vyjadřoval jak Nejvyšší, tak Ústavní soud (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2012, sp. zn. III. ÚS 2249/12, usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2013, sp. zn. 4149/12, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 11 Tvo 2/2014). Pouze nad rámec Nejvyšší soud připomíná své závěry, že nelze vrchnímu soudu vytýkat skutečnost, že opakování již mnohokrát tvrzených a obviněnému dobře známých skutečností považuje za nadbytečné, je-li z jeho odkazu na předchozí rozhodnutí a z jeho konstatování zřejmé, že nedošlo k žádným podstatným změnám a že se těmito důvody při svém rozhodování zabýval a tyto řádně vyhodnotil tak, že s ohledem na jejich závažnost považoval pokračování vazby u obviněného za nezbytné. Dále k tomu srov. též nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/2014, ohledně významu, byť nepravomocného odsouzení k vysokému nepodmíněnému trestu odnětí svobody ve vztahu k důvodnosti tzv. útěkové vazby.
K důvodu vazby podle §67 písm. c) tr. ř. pak vrchní soud uvedl, že z okolností případu zcela zjevně vyplývá, že v možném páchání další trestné činnosti bylo obžalovanému zabráněno právě jeho zadržením a vzetím do vazby a že s ohledem na délku trvání páchání projednávané trestné činnosti, četnost útoků, organizovanost, promyšlenost, vzájemnou propojenost a spolupráci pachatelů v rámci organizované zločinecké skupiny je důvodná obava, že v případě propuštění obviněného z vazby by mohlo dojít k opakování trestné činnosti. S výše uvedenými závěry se Nejvyšší soud plně ztotožňuje.
Vrchnímu soudu nelze ani vytýkat, že by automaticky odůvodňoval další trvání vazby ustanovením §72b tr. ř., když ve svém odůvodnění vedle výše uvedených důvodů pro další trvání vazby pouze nad rámec podotýká, že rozsudek Krajského soudu v Ostravě umocňuje důvodnost dalšího ponechání obviněného ve vazbě, když i zákonodárce uvádí, že se v takových případech doba vazby od vyhlášení rozsudku, kterým byl obviněný odsouzen pro zvlášť závažný zločin k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, do nařízení výkonu uloženého trestu odnětí svobody nebo do zrušení takového rozsudku do celkové doby trvání vazby podle §72a odst. 1 tr. ř. nezapočítává.
Pokud se jedná o výhradu stěžovatele, že vrchní soud opakuje své závěry z dosavadních rozhodnutí, Nejvyšší soud konstatuje, že v případě, kdy obviněný neustále opakovaně uvádí tytéž námitky, přičemž v posuzované věci nedošlo k žádným podstatným změnám, nelze neustále vymýšlet nové způsoby, jak vyjádřit konstantní názor soudu v dané věci a uvádět na jeho podporu stále nové argumenty. Zjednodušeně řečeno, nelze po soudech rozumně požadovat, aby bez vážného důvodu (navíc za nezměněných okolností) posuzovaly tytéž námitky obviněného v téže věci v každém rozhodnutí jiným způsobem nebo aby své závěry neustále podporovaly novými argumenty.
Ohledně nemožnosti opakování trestné činnosti nebo jejího dokonání z důvodu novelizace zákona o dani z přidané hodnoty, změny obecně závazných právních předpisů a změny postupu provozovatele daňového skladu Nejvyšší soud opakovaně uvádí, že v posuzovaném případě s ohledem na délku trvání trestné činnosti, které se obviněný měl dopouštět, četnost útoků, organizovanost, promyšlenost, vzájemnou propojenost a spolupráci pachatelů v rámci organizované zločinecké skupiny a na výši způsobené škody je i přes obviněným uvedené skutečnosti důvodná obava z opakování trestné činnosti v případě propuštění obviněného na svobodu a z ní vyvozená existence vazebního důvodu dle §67 písm. c) tr. ř. zcela namístě. V tak závažných případech organizovaného zločinu zkrátka nelze připustit jakoukoli možnost opakování trestné činnosti nebo spáchání trestného činu obdobné povahy. Z téhož důvodu nelze přisvědčit ani námitce obviněného, že se vrchní soud téměř nevypořádal s návrhy obviněného na nahrazení vazby jinými opatřeními, když tento svůj závěr odůvodnil právě rozsahem, vysoce sofistikovaným charakterem trestné činnosti, pro kterou je obviněný stíhán a reálně hrozícím vysokým trestem odnětí svobody. Tuto argumentaci Nejvyšší soud považuje za dostatečnou a nemá proto důvod tyto závěry jakkoli zpochybňovat.
K námitce, že obviněnému byl uložen trest propadnutí majetku a společnostem, které se na obchodování s pohonnými hmotami podle obžaloby měly podílet zajištěny účty, majetek a značná finanční hotovost, ze které obviněný považuje jejich další obchodování s pohonnými hmotami za téměř nemožné, Nejvyšší soud jen ve stručnosti uvádí, že z důvodu nejužších rodinných vazeb mezi obviněným a jeho otcem nelze ani ve vztahu k obviněnému přehlížet rozsáhlé zahraniční majetkové vazby jeho otce R. V. na řadu obchodních společností sídlících v zahraničí, přičemž právě tyto vazby a majetkové dispozice otce obviněného by mohly oběma obviněným (zvláště v případě, kdy se trestné činnosti, která je jim kladena za vinu, měli dopouštět společně) umožnit opakování trestné činnosti, pro kterou jsou stíháni, přičemž jim také umožňovaly uprchnout, resp. skrývat se, a tím se vyhnout trestnímu stíhání nebo trestu.
Za zcela neopodstatněnou Nejvyšší soud považuje námitku obviněného, že se vrchní soud nijak nezabýval pro obviněného nepříznivou skutečností, že vazební lhůta byla před vydáním rozsudku krajského soudu téměř vyčerpána a že se jeho pobyt ve vazbě od doby vyhlášení tohoto rozsudku nezapočítává do celkové doby trvání vazby dle §72a odst. 1 tr. ř., neboť v případě, že celková přípustná délka trvání vazby uvedená v §72a odst. 1 tr. ř. nebyla do vyhlášení rozsudku krajského soudu překročena a nebyly shledány ani nepřiměřené průtahy v řízení, je tato skutečnost z hlediska rozhodování vrchního soudu o žádosti obviněného o propuštění z vazby na svobodu irelevantní.
Nutno dále připomenout, že tím, že obviněný ve své stížnosti opakovaně odkazuje na jím podané odvolání, se obsah tohoto odvolání nestal součástí jeho stížnosti. Za této situace tedy jeho stížnost v uvedených částech postrádá jakoukoliv právně relevantní argumentaci. Nejvyšší soud není povinen sám aktivně vyhledávat jiná podání obviněného, navíc učiněná jinému soudu a tímto soudem již přezkoumaná, a následně v nich dohledávat argumenty obviněného. Z toho důvodu se argumenty stěžovatele uvedenými v jeho odvolání Nejvyšší soud nezabýval.
Protože se Nejvyšší soud věcně ztotožnil s rozhodnutím vrchního soudu, nemohla se stížnost obviněného R. V. setkat s úspěchem a nezbylo, než rozhodnout, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. června 2014
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík