ECLI:CZ:NS:2014:11.TVO.13.2014.1
sp. zn. 11 Tvo 13/2014-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. června 2014 stížnosti obviněných Ra. V. , a Ro. V. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 4. 2014, sp. zn. 4 To 69/2013, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnosti obviněných Ra. V. a Ro. V. z a m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 30 T 7/2011, byli obvinění Ra. V. a Ro. V. uznáni vinnými jednak zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, spáchaným ve spolupachatelství, podle §240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, který spáchali ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §107 tr. zákoníku, a jednak zvlášť závažným zločinem účasti na organizované zločinecké skupině, spáchaným ve spolupachatelství, podle §361 odst. 1, alinea druhá tr. zákoníku, za což jim byly uloženy tresty odnětí svobody, Ra. V. v trvání 11 let a Ro. V. v trvání 10 let a 6 měsíců. Proti tomuto rozsudku podali obvinění, další spoluobvinění a státní zástupce odvolání, která byla předložena Vrchnímu soudu v Olomouci.
Dne 11. 4. 2014 byla Vrchnímu soudu v Olomouci doručena námitka podjatosti vůči soudcům senátu 4 To Vrchního soudu v Olomouci ve smyslu ustanovení §30 tr. ř. vznesená obviněným Ra. V. a návrh na vyloučení soudců senátu 4 To Vrchního soudu v Olomouci ve smyslu ustanovení §30 tr. ř., podaný obviněným Ro. V.
Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 4. 2014, sp. zn. 4 To 69/2013, bylo podle §31 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto, že z vykonávání úkonů trestního řízení nejsou ve smyslu §30 odst. 2 tr. ř. vyloučeni předseda senátu JUDr. Stanislav Urbanec a soudci JUDr. Renáta Sobalová a Mgr. Roman Raab v trestní věci obviněných Ra. a Ro. V., vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 T 7/2011.
Proti tomuto usnesení podali oba obvinění stížnost. Obviněný Ra. V. ve své stížnosti zejména zdůrazňuje, že se vrchní soud vůbec nezabýval námitkou podjatosti vznesenou odkazem na ustanovení §30 odst. 1 tr. ř. Soudci senátu 4 To se dle stěžovatele při hodnocení, zda mají oba obvinění zůstat ve vazbě, jednoznačně zabývali otázkou jejich viny, kterou presumovali dříve než o ní rozhodovali, z čehož vyvozuje závěr o podjatosti soudců tohoto senátu a uvádí, že z toho důvodu mělo být rozhodnuto o jejich vyloučení z rozhodování o odvolání. Obviněný je toho názoru, že došlo k ovlivnění jmenovaných soudců do té míry, že nelze nepochybovat o jejich nepodjatosti pro zvláštní poměr k věci, což dále upřesnil tak, že jeho námitka podjatosti nespočívá v osobní zaujatosti soudců, ale v tom, že v řízení chyběla objektivní nestrannost. V stížnosti pak dále cituje jednotlivé pasáže z odůvodnění rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a upozorňuje na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 30 T 7/2011, a na skutečnost, že o odvolání obviněných a státního zástupce rozhodoval senát 4 To, tedy ten samý, který rozhodoval o stížnostech ve věcech vazby (příkladmo uvedl usnesení č. j. 4 To 26/2012-12443 a 4 To 54/2012-13370). Následně odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) týkající se nestrannosti ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), ze které vyvozuje, že při posuzování existence oprávněného důvodu pro pochybnosti o nestrannosti soudce se zvažuje také stanovisko obviněného a že určujícím je, zda lze obavy dotyčné osoby považovat za objektivně odůvodněné. Popisuje také dvojí test nestrannosti soudce, z něhož judikatura ESLP vychází, a zásadu nezávislosti a nestrannosti soudce. Zdůrazňuje, že důvodem vyloučení je ve smyslu §30 tr. ř. možnost pouhé pochybnosti o nestrannosti rozhodování soudce, přičemž zákonným kritériem vyloučení je to, jak se navenek, tj. z hlediska veřejnosti a z hlediska stran řízení soudce jeví, nikoli skutečnost, zda soudce je či není podjatý. K tomu dále odkazuje také na judikaturu Ústavního soudu. Obviněný má dále za to, že pokud se senát vyjadřuje k otázce zřejmého podezření z trestné činnosti, a tudíž ve svém důsledku rozdíl mezi otázkami, které musí posuzovat při rozhodování o vazbě a při rozhodování o věci samé, je jen velmi malý, zakládá to jednoznačně pochybnost o jeho podjatosti. Na základě výše uvedených skutečností obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a rozhodl, že členové senátu 4 To jsou v projednávané trestní věci vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení.
Obviněný Ro. V. je toho názoru, že napadené usnesení neobsahuje náležitosti řádného odůvodnění usnesení podle ustanovení §134 odst. 2 tr. ř. Ve své stížnosti především namítá, že z odůvodnění napadeného usnesení není s ohledem na stručnost právního posouzení věci patrné, z čeho vrchní soud své závěry co do neexistence pochybností o podjatosti soudců dovozuje, což dle jeho názoru zakládá nepřezkoumatelnost rozhodnutí a porušení základních ústavně garantovaných práv obviněného. Soud se v napadeném usnesení dle jeho názoru nikterak nevypořádal s argumenty obhajoby, přičemž navíc úplně překrucuje skutkovou stránku věci. Názor vrchního soudu proto obviněný považuje za zavádějící a chybný a konstatuje, že se tento soud nikterak neřídí pravidly, která ve svém odůvodnění vzal za svá, když vinu odsouzeného v odůvodnění svých rozhodnutí o stížnostech proti vazbě naprosto sporně hodnotí. Stěžovatel dále cituje jednotlivé části odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu, konkrétně rozhodnutí ze dne 1. 12. 2011, č. j. 4 To 71/2011-11746, rozhodnutí ze dne 18. 4. 2012, č. j. 4 To 26/2012-12443, rozhodnutí ze dne 13. 9. 2012, č. j. 4 To 54/2012-13370, rozhodnutí ze dne 9. 12. 2013, č. j. 4 To 69/2013-15945. Podrobně také rozebírá ustanovení čl. 6 Úmluvy a zejména ustanovení §30 odst. 2 tr. ř. a jejich účel. Má za to, že bez ohledu na skutečnost, zda k rozhodování soudu o vazbě došlo ve fázi řízení přípravného nebo ve fázi řízení před soudem, zakládá tento úkon důvod pro vyloučení soudce pro pochybnost o jeho podjatosti naprosto jednoznačně a že tr. ř. ustanovením §30 odst. 2, věta druhá, vytváří zjevnou nerovnováhu v právech obviněného, když na jednu stranu soudcovskou nezávislost a nepodjatost garantuje automatickým vyloučením soudce rozhodoval-li ve stádiu přípravného řízení, ale na druhou stranu totéž z důvodu nemožnosti užití analogie legis vylučuje pro případ rozhodování ve stadiu řízení před soudem, ačkoli charakter tohoto rozhodování a jeho dopad na osobu obviněného je totožný. Tuto nerovnost by dle stěžovatele měl soud sám na základě vlastní aktivity kompenzovat prostřednictvím aplikace §30 odst. 1 tr. ř. Obviněný dále navrhuje, aby soud podal ústavnímu soudu návrh na zrušení ustanovení §30 odst. 2, věta druhá, tr. ř. Rovněž poukázal na judikaturu ESLP, na dvojí test nestrannosti soudce a na judikaturu Ústavního soudu. Stěžovatel tedy shledává zřejmé pochybnosti o podjatosti u soudců, kteří rozhodovali o stížnostech proti usnesení o vazbě, ve kterých se zcela jednoznačně vyjadřují k otázce existence jeho viny a tuto berou jako nepochybnou, přičemž poukazuje na velmi nepatrný rozdíl mezi otázkami, které soudci musí posuzovat při rozhodování o vazbě a rozhodování ve věci samé. Z výše uvedených důvodů navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že předseda senátu JUDr. Stanislav Urbanec a soudci JUDr. Renáta Sobalová a Mgr. Petr Raab byli v posuzované trestní věci vyloučeni.
Z obsahu spisu lze zjistit, že v době rozhodování Nejvyššího soudu bylo již rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci, jako soudu odvolacího, ze dne 22. 4. 2014, sp. zn. 4 To 69/2013, rozhodnuto tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), písm. e), odst. 2 tr. ř. na podkladě odvolání státního zástupce, obviněného Ra. V. a spoluobviněných T. Š., E. U., D. G. a J. H. se napadený rozsudek částečně zrušuje, a to ve výroku o trestech ve vztahu k obviněným Ra. a Ro. V. a čtyřem spoluobviněným. Podle §259 odst. 3 tr. ř. při nezměněných výrocích o vině vrchní soud nově rozhodl tak, že podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku a §108 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody obviněnému Ra. V. v trvání 13 let a obviněnému Ro. V. v trvání 10 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byli podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazeni do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku byl obviněnému Ra. V. uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty a obviněnému Ro. V. podle §66 odst. 1 tr. zákoníku byl uložen trest propadnutí celého majetku. Současně jim byl podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti obviněnému Ra. V. v trvání 10 let a obviněnému Ro. V. v trvání 9 let. Podle §256 tr. ř. byli jako nedůvodné zamítnuty odvolání obviněného Ro. V. a spoluobviněného R. Z. Tím Vrchní soud v Olomouci trestní stíhání obviněných pravomocně ukončil (§12 odst. 10 tr. ř.).
Nejvyšší soud z podnětu podaných stížností přezkoumal podle §147 odst. 1 tr. ř. správnost napadeného rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnosti nejsou důvodné.
Podle §30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Soudce nebo přísedící je dále ve smyslu odst. 2 citovaného zákonného ustanovení vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, jestliže byl v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného. Po podání obžaloby nebo návrhu na schválení dohody o vině a trestu je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku nebo prohlídku jiných prostor a pozemků, vydal příkaz k zadržení nebo příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba nebo s níž byla sjednána dohoda o vině a trestu.
Podle §30 odst. 3 tr. ř. je z rozhodování u soudu vyššího stupně kromě toho vyloučen soudce nebo přísedící, který se zúčastnil rozhodování u soudu nižšího stupně, a naopak. Z rozhodování o stížnosti u nadřízeného orgánu je vyloučen státní zástupce, který napadené rozhodnutí učinil anebo dal k němu souhlas nebo pokyn. Podle §30 odst. 4 tr. ř. je konečně z řízení o přezkumu příkazu z odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vyloučen soudce, který se zúčastnil rozhodování v předchozím řízení. Soudce, který se účastnil rozhodování v řízení o přezkumu příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, je v dalším řízení vyloučen z rozhodování.
V souvislosti s důvodem vyloučení orgánů činných v trestním řízení podle §30 odst. 1 tr. ř. nutno konstatovat, že z dikce zákona i z povahy věci vyplývá, že projednávanou věcí je třeba rozumět skutek a všechny faktické okolnosti s ním související, přičemž poměr vyloučené osoby k věci či osobám, jichž se úkon přímo dotýká, musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti takové osoby přistupovat k věci a k úkonům v ní činěných objektivně. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 196/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2012, sp. zn. 6 Tdo 313/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001).
V souladu s ustálenou judikaturou může poměr k projednávané věci spočívat např. v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení sám nebo osoba jemu blízká byly projednávanou trestnou činností poškozeny, případně byly jinak této činnosti účastny (např. jako svědci, tlumočníci), orgán činný v trestním řízní se vyjádřil v tisku před rozhodnutím o odvolání ohledně správnosti rozsudku soudu prvního stupně, nebo vzniká pochybnost, že orgány činné v trestním řízení mají z jiných důvodů zájem na výsledku trestního řízení. Za poměr k projednávané věci podle §30 odst. 1 tr. ř. ovšem nelze považovat poměr abstraktního rázu, který se promítá v právním názoru, resp. hodnocení důkazů, a z něj vycházejícím přístupu k projednávané věci, protože v takových případech se nejedná o osobní poměr k věci samé, ale toliko o odlišný názor týkající se právního posouzení skutku, resp. hodnocení důkazů (srov. přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2012, sp. zn. 6 Tdo 313/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 196/2001).
Dle teorie trestního práva platí, že za poměr k osobám je ve smyslu §30 tr. ř. považován poměr příbuzenský, švagrovský, poměr druha a družky, popř. vztah úzce osobně přátelský či naopak osobně nepřátelský (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. C. H. Beck, 2013, s. 376). Pro poměr k osobám, jichž se úkon přímo dotýká (ale také pro poměr k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům nebo jinému orgánu činnému v trestním řízení), tedy bude vyloučen soudce nebo přísedící, který je k uvedeným osobám zejména v poměru příbuzenském, popř. ve vztahu úzce přátelském, anebo naopak nepřátelském.
S ohledem na rozvedená teoretická východiska Nejvyšší soud konstatuje, že obviněnými namítané skutečnosti nejsou způsobilé vytvořit základ pro konstatování, že by v posuzované věci byla naplněna některá z okolností uvedených v §30 tr. ř., která by odůvodnila závěr o podjatosti členů senátu 4 To Vrchního soudu v Olomouci. Předně je třeba naprosto vyloučit možnost uplatnění důvodu vyloučení podle §30 odst. 3, 4 tr. ř., neboť v projednávané věci se nejedná ani o situaci, kdy by u soudu vyššího stupně rozhodoval soudce nebo přísedící, který se účastnil rozhodování u soudu nižšího stupně nebo naopak, ani o přezkum příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. K důvodu vyloučení soudců z vykonávání úkonů trestního řízení podle ustanovení §30 odst. 2 tr. ř. nutno konstatovat, že kromě situace, kdy byl soudce v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo zmocněnec, vztahuje se možnost vyloučení na soudce, který rozhodoval v přípravném řízení v následujících případech: nařídil domovní prohlídku nebo prohlídku jiných prostor a pozemků, vydal příkaz k zadržení nebo příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla posléze podána obžaloba, v takovém případě je vyloučen z vykonávání úkonů tohoto trestního řízení po podání obžaloby nebo návrhu na schválení dohody o vině a trestu. Z textu této části ustanovení je zřejmé, že jde o výčet taxativní, který je svou povahou definitivní a nelze jej žádným způsobem rozšiřovat. Z toho důvodu je použití analogie v tomto případě vyloučeno. Nevyžaduje se zde přitom na rozdíl od §30 odst. 1 tr. ř. skutečná existence pochybností o nestrannosti soudce, neboť možnost jejich existence se zde pro vymezené případy presumuje. Vydání rozhodnutí o vazbě obviněných mimo přípravné řízení, tedy až v řízení před soudem, však v tomto taxativním výčtu uvedeno není, nelze proto s ohledem na výše uvedený zákaz analogie v projednávané věci shledat ani důvod vyloučení podle §30 odst. 2 tr. ř. K tomu lze zdůraznit, že rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v §30 tr. ř. představuje výjimku z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 Listiny). Proto s ohledem na tento ústavní rámec lze rozhodnout o výjimce z uvedené ústavní zásady toliko na podkladě výslovného zmocnění obsaženého v zákoně, a nikoli analogickým postupem např. podle obdobného použití ustanovení §30 odst. 2 věty druhé tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2001, sp. zn. 5 Tvo 34/2001). Skutečnost, že soudce rozhodoval o vazbě obviněného po podání obžaloby, tedy není důvodem pro vyloučení tohoto soudce z vykonávání úkonů daného trestního řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 6 Tdo 880/2010).
V úvahu tedy dále přichází již pouze důvody vyloučení soudce podle §30 odst. 1 tr. ř., jehož podmínky jsou podrobněji rozebrány výše. Nutno uvést, že existenci výše charakterizovaného osobního vztahu členů senátu 4 To k obviněným nebo k jejich obhájcům v předmětné trestní věci nic nenasvědčuje, tento důvod ostatně nebyl obviněnými ani namítán. Obvinění však ve své stížnosti neuvedli ani žádné konkrétní skutečnosti, ze kterých by bylo možno dovodit, že by u soudců ve věci rozhodujících byl dán takový poměr k projednávané věci, který má na mysli ustanovení §30 odst. 1 tr. ř. Na základě podaných stížností tak nelze dospět k závěru, že byl senát pod předsednictvím JUDr. Stanislava Urbance, který rozhodoval o odvoláních obviněných vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení. Stěžejní argument obviněných, že tento senát rozhodoval rovněž o jejich stížnostech proti usnesení o vazbě, nezakládá žádný z důvodů vymezených v ustanovení §30 tr. ř. neboť podjatost soudců ve věci rozhodujících nelze vyvozovat pouze ze skutečnosti, že tito soudci rozhodovali rovněž o stížnostech proti usnesení o vazbě obviněných. Tato skutečnost sama o sobě není způsobilá založit důvod vyloučení soudce uvedený v §30 odst. 1 tr. ř. ani žádný jiný důvod uvedený v ustanovení §30 tr. ř. Nejvyšší soud se neztotožňuje s názorem obou obviněných, že pochybnost o podjatosti je u soudce, který rozhodoval o stížnostech proti usnesením o vazbě oprávněně odvoditelná jen na základě toho, že v rozhodování ve věci samé soudce hodnotí stejné důkazy, neboť takto charakterizovaný poměr k projednávané věci je zcela abstraktního charakteru a naprosto postrádá jeho konkrétní podobu a osobní charakter, který je pro konstatování pochybností o nepodjatosti soudce podle §30 odst. 1 tr. ř. nezbytný. Obvinění ve svých stížnostech neuvádí žádné konkrétní skutečnosti, které by nasvědčovaly existenci jakéhokoli poměru soudců k projednávanému skutku nebo k faktickým okolnostem s ním souvisejícím, když veškerá jejich argumentace směřuje pouze k právnímu hodnocení důkazů a posouzení existence důvodného podezření ze spáchání trestné činnosti při rozhodování o vazbě obviněných. Existenci takového poměru soudců k projednávané věci, který by zakládal pochybnosti, že ve věci nemůže nestranně rozhodovat, tedy dle Nejvyššího soudu v projednávané věci nic nenasvědčuje.
Jak již bylo výše uvedeno, za poměr k projednávané věci podle §30 odst. 1 tr. ř. nelze považovat takovýto poměr abstraktního rázu, který se promítá v právním názoru, resp. hodnocení důkazů, a z něj vycházejícím přístupu k projednávané věci, případně z odůvodnění předchozích rozhodnutí, se kterými obviněný není spokojen. Nejvyšší soud rovněž neshledal ani rozpor napadených rozhodnutí s obviněnými citovanými rozhodnutími ESLP a Ústavního soudu, když neshledal žádné pochybnosti o nepodjatosti členů senátu 4 To a obavy obviněného nepokládá za objektivně odůvodněné.
Námitky obou dovolatelů jsou tedy zaměřeny spíše proti právní úpravě trestního řádu, než proti napadenému soudnímu rozhodnutí a jemu předcházejícímu řízení, což dokládá také skutečnost, že obviněný Ro. V. ve své stížnosti vyjádřil pochybnosti o souladu ustanovení §30 odst. 2, věta druhá, tr. ř. s ústavním pořádkem České republiky, konkrétně pak s čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy a navrhl Nejvyššímu soudu, aby dle ustanovení §64 odst. 3 zákona o ústavním soudu podal ústavnímu soudu návrh na zrušení tohoto ustanovení. K tomu Nejvyšší soud jen ve stručnosti uvádí, že se s názorem obviněného o rozporu daného ustanovení s Ústavním pořádkem České republiky neztotožňuje a nemá tedy důvod k obviněným navrhovanému postupu.
K té části stížností obou obviněných, ve které citují jednotlivé pasáže z rozhodnutí vrchního soudu o jejich vazbě, ze kterých oba obvinění vyvozují závěr, že se tento soud zcela jednoznačně vyjadřuje k otázce viny obviněných, s vinou obviněných přímo počítá a bere ji jako nepochybnou, Nejvyšší soud poukazuje na rozpory v požadavcích obviněných, kdy tito na jednu stranu svými námitkami zpochybňujícími jednotlivé důkazy i postup, skutková zjištění a právní závěry krajského soudu a svými odkazy na podané odvolání v rozsahu přesahujícím přezkum důvodnosti dalšího trvání vazby opakovaně vrchní soud vybízeli k tomu, aby se těmito námitkami obou obviněných zabýval, a následně vrchnímu soudu vytýkají, že se těmito skutečnostmi nezabýval, a na straně druhé mu vytýkají, že se v odůvodnění svých rozhodnutí vyjadřuje k otázce jejich viny. Ani jedné z těchto námitek přitom nelze přisvědčit a vyvozovat z nich jakákoli pochybení vrchního soudu, neboť postupoval zcela správně a v souladu se zákonem, když ve svých rozhodnutích v souladu s požadavky ustanovení §67 odst. 2 tr. ř. kromě zjišťování existence vazebních důvodů posuzoval, zda dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný a zda s ohledem na osobu obviněného, povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhán, nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením. Zcela správně se přitom vrchní soud odmítl zabývat námitkami obviněných, přesahujícími rozsah jeho přezkumu, a vyjadřovat se k nim, neboť v opačném případě by předjímal závěry odvolacího soudu a v rozporu se zákonem by tak suploval jeho přezkumnou činnost (k tomu blíže srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 11 Tvo 2/2014).
Pro úplnost je nutno uvést, že z citovaných pasáží rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, uvedených ve stížnostech obou obviněných, nadto vytržených z kontextu celého rozhodnutí, nikterak nevyplývá závěr, že by vrchní soud hodnotil otázku viny obviněných a existenci jejich viny presumoval nebo ji dokonce bral jako nepochybnou. Veškeré své závěry zmíněný vrchní soud uvádí v rovině pravděpodobnostní, o čemž svědčí zejména výrazy, že zmíněné jednání „ mělo být “ (tedy nikoli bylo) pácháno sofistikovaným a promyšleným způsobem (str. 6 rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 4. 2012, č. j. 4 To 26/2012-12443), že je to dáno právě oním velmi specifickým, promyšleným a vysoce organizovaným způsobem, kterým se oba obžalovaní „ měli dopouštět “ (tedy nikoli dopouštěli) a extrémně vysoké škody, kterou „ měli svým jednáním způsobit “ (nikoli způsobili), (str. 6/7 rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 4. 2012, č. j. 4 To 26/2012-12443). I v dalších citovaných rozhodnutích užívá obratů jako „ způsob, kterým se měl obžalovaný, ve spolupachatelství s dalšími osobami, vytýkané trestné činnosti dopouštět “, „ charakter trestné činnosti, pro kterou jsou oba obžalovaní i nadále stíháni “ a další. Z takto koncipovaných vět nelze žádným jejich logickým výkladem dospět k závěru, že by se jednalo o kategorické konstatování viny obviněných, když je z nich zcela zřejmá rovina pravděpodobnostní, kdy vrchní soud ve snaze posoudit důvodnost trestního stíhání v souladu s §67 odst. 2 tr. ř. pouze hodnotí naplnění kritérií v tomto ustanovení uvedených, aniž by dále nad rámec svého přezkumu hodnotil dosavadní skutková zjištění, právní kvalifikaci činu, přípustnost jednotlivých důkazů a další obdobné skutečnosti.
V souvislosti s námitkou obou obviněných, že napadené usnesení neobsahuje náležitosti řádného odůvodnění usnesení podle ustanovení §134 odst. 2 tr. ř., když vrchní soud neuvádí skutečnosti, které byly vzaty za prokázané, důkazy, o něž se skutková zjištění opírají a úvahy, jimiž se rozhodující orgán řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména právní úvahy, na jejichž podkladě prokázané skutečnosti posuzoval, je třeba konstatovat, že ačkoliv odůvodnění napadeného usnesení nelze z hlediska výše uvedených požadavků shledat za precizní, nemění to nic na věcné správnosti napadeného usnesení, s jehož závěry se Nejvyšší soud ztotožňuje. Vrchní soud alespoň v obecné rovině svůj závěr odůvodnil, přičemž z tohoto odůvodnění je zřejmé, podle jakých ustanovení zákona své rozhodnutí posuzoval a jaké právní úvahy ho k tomuto rozhodnutí vedly, když uvádí, že námitky obviněných zjevně směřují do možnosti ovlivnění náhledu členů senátu 4 To Vrchního soudu v Olomouci na věc s ohledem na skutečnost, že opakovaně rozhodovali o dalším ponechání obou obviněných ve vazbě a dále odůvodnil, proč jejich námitku nelze podřadit pod důvod vyloučení uvedený v §30 odst. 2 tr. ř., k němuž námitky obou obviněných dle závěrů vrchního soudu směřovaly. Přitom se zabýval též námitkou obviněných ohledně vyjadřování se k otázce viny v rozhodnutích o vazbě obviněných, čímž je nenechal nevypořádanými. Nejvyšší soud proto neshledal v odůvodnění napadeného rozhodnutí taková pochybení, která by v posuzovaném případě svědčila o nepřezkoumatelnosti tohoto rozhodnutí nebo dokonce o libovůli soudního rozhodování, a zakládala tak rozpor s principem práva na spravedlivý proces.
Z výše uvedených důvodů se stížnosti obviněných Ra. V. a Ro. V. nemohly setkat s úspěchem a nezbylo, než tyto stížnosti jako nedůvodné zamítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. června 2014
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík