ECLI:CZ:NS:2014:21.CDO.1211.2013.1
sp. zn. 21 Cdo 1211/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobce Bc. R. K. , zastoupeného JUDr. Janem Najmanem, advokátem se sídlem v Pardubicích, nám. Republiky č. 53, proti žalovaným 1) Mgr. M. N. , zastoupenému JUDr. Jaroslavem Ježkem, advokátem se sídlem v Mělníku, Sportovní č. 3204, a 2) J. N. , zastoupenému JUDr. Jiřím Bukvářem, advokátem se sídlem v Praze 6, Za Hanspaulkou č. 876/11, o určení dědického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 20 C 163/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2012, č. j. 55 Co 277/2012-193, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.900,50 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jaroslava Ježka, advokáta se sídlem v Mělníku, Sportovní č. 3204.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.050,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jiřího Bukváře, advokáta se sídlem v Praze 6, Za Hanspaulkou č. 876/11.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o.s.ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1.11.2012, č.j. 55 Co 277/2012-193, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 8.2.2012, č.j. 20 C 163/2010-118, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobce je dědicem ze zákona po zůstaviteli M. N., zemřelém dne 11.2.2010, a rozhodnuto o nákladech řízení, a jímž bylo žalobci uloženo zaplatit žalovanému 1) na nákladech odvolacího řízení 10.600,- Kč k rukám JUDr. Jaroslava Ježka a žalovanému 2) na nákladech odvolacího řízení 15.600,- Kč k rukám JUDr. Jiřího Bukváře, není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu [ve znění účinném do 31.12.2012, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 1.1.2013 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o.s.ř.“], neboť soud prvního stupně ve věci samé nerozhodl jinak než ve svém dřívějším usnesení proto, že by byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (odvolací soud usnesením ze dne 25.10.2011, č.j. 55 Co 322/2011-93 zrušil dřívější rozsudek soudu prvního stupně ze dne 18.5.2011, č.j. 20 C 163/2010-66, z důvodu nesprávného posouzení včasnosti žaloby soudem prvního stupně, aniž jej zavázal právním názorem pro rozhodnutí ve věci samé; navíc žaloba byla v obou případech zamítnuta). Dovolání žalobce nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř.
Zůstavitel může vydědit potomka (mimo jiné) z důvodu, že o zůstavitele trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl [§469a odst. 1 písm. b) obč. zák.]. Zájem, který by potomek měl o zůstavitele projevovat, je třeba posuzovat s přihlédnutím ke všem okolnostem konkrétního případu a ve spektru dobrých mravů, které se ve společnosti ustálily. Je-li skutečnost, že potomek trvale neprojevuje o zůstavitele opravdový zájem, důsledkem toho, že zůstavitel neprojevuje zájem o potomka, nelze bez dalšího dovodit, že by neprojevení tohoto zájmu potomkem mohlo být důvodem k jeho vydědění. Pro posouzení důvodů vydědění podle ustanovení §469a odst. 1 písm. b) obč. zák. je třeba rovněž zjišťovat, zda potomek zůstavitele měl reálnou možnost o zůstavitele projevit opravdový zájem, který by jako potomek měl projevit, tj. zda zůstavitel měl sám zájem se s dítětem stýkat a udržovat s ním běžné příbuzenské vztahy. Vydědění totiž přichází v úvahu jen tam, kde zůstavitel o tento blízký příbuzenský vztah stojí, kde se ho nezájem potomků osobně citově dotýká, kde mu tento stav vadí, a nikoliv, jde-li o situaci, kdy je mu tento stav lhostejný, případně kdy k němu i podstatně přispěl (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.9.1997, sp. zn. 2 Cdon 86/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 21, ročník 1998; rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9.8.1996, sp. zn. 6 Co 10/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 23, ročník 1998; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.4.2001, sp. zn. 30 Cdo 2214/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 6, ročník 2005, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.10.2007, sp. zn. 21 Cdo 403/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.5.2008, sp. zn. 21 Cdo 1825/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.11.2009, sp. zn. 21 Cdo 3992/2008).
Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) vyložil - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - otázku důvodnosti vydědění žalobce zůstavitelem podle §469a odst. 1 písm. b) obč. zák. listinou o vydědění sepsanou ve formě notářského zápisu JUDr. Janou Zangiovou dne 16.7.2008 v souladu s již ustálenou judikaturou, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit. Závěr odvolacího soudu, že chování žalobce - za situace, kdy v řízení bylo prokázáno, že zůstavitel „projevil zájem o žalobce jako svého vnuka“, zatímco žalobce „nikdy o zůstavitele zájem neprojevil, a to ani formálně“, neboť „zůstavitel pro něj jako člověk neexistoval“- lze posoudit jako důvod vydědění ve smyslu ustanovení §469a odst. 1 písm. b) obč. zák., je správný.
Namítá-li žalobce dále, že zůstavitel „neměl zájem o jeho osobu“; že se „až do žalobcových sedmatřicetin, kdy sepsal listinu o vydědění, o něj nezajímal“, „neprojevil ten nejmenší zájem o životní osudy“ jeho i jeho matky, „neměl zájem stýkat se s ním a udržovat s ním běžné příbuzenské vztahy“ a „naprosto o něj nestál“, pak podstatou těchto námitek je nesouhlas se skutkovým závěrem odvolacího soudu (a soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud ztotožnil), z něhož rozsudek odvolacího soudu vychází, a to že „zůstavitel se o žalobce zajímal“ [vycházející ze zjištění, že „zůstavitel se o rodinu žalobce, resp. o matku žalobce i žalobce samotného, zajímal v rámci možností, které mu okolnosti dovolovaly, a to zejména tím, že se na ně vyptával žalovaného 1)“; že „smrt matky žalobce zůstavitele velmi citelně zasáhla“; že „zůstavitel se pokusil o kontakt s žalobcem, když se žalobce narodil“, že však „matka žalobce zůstavitele vyhodila“; že „poté se snažil ještě o nějaký kontakt, ale bezvýsledně“; že „zůstavitel o matce žalobce měl informace od žalovaného 1)“; že „zůstavitel byl zklamaný, že se mu žalobce neozval“, a že se na něho „vykašlala i matka žalobce“ ]. Tím, že žalobce na odlišném skutkovém závěru (že „zůstavitel se o žalobce nezajímal“) buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Takto uplatněné námitky žalobce nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., a nemohou proto založit závěr o přípustnosti dovolání žalobce podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být - jak je zřejmé již ze znění ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. - při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. k tomu též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod č. 132, ročník 2004, a obdobně též právní názor vyjádřený v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7.3.2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod č. 130, ročník 2006).
Protože dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné, Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., neboť dovolání žalobce bylo odmítnuto a dovolatel je proto povinen nahradit náklady vzniklé žalovaným 1) a 2) v souvislosti se zastoupením advokátem (spojené s vyjádřením k dovolání žalobce).
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§151 odst. 2 část věty první před středníkem o.s.ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení §147 o.s.ř. nebo §149 odst. 2 o.s.ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§151 odst. 2 část věty první za středníkem o.s.ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 17.4.2013, č. 116/2013 Sb., dnem 7.5.2013 zrušena. Nejvyšší soud ČR za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši 3.750,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly každému žalovanému náklady spočívající v paušální částce náhrad ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že advokát JUDr. Jaroslav Ježek osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalovanému 1) za dovolacího řízení vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 850,50 Kč (§137 odst. 3, §151 odst. 2 věta druhá o.s.ř.). Přiznanou náhradu nákladů v celkové výši 4.900,50 Kč je žalobce povinen zaplatit k rukám advokáta JUDr. Jaroslava Ježka, který žalovaného 1) v tomto řízení zastupoval, a přiznanou náhradu nákladů v celkové výši 4.050,- Kč je žalobce povinen zaplatit k rukám advokáta JUDr. Jiřího Bukváře, který zastupoval žalovaného 2) v tomto řízení (§149 odst. 1 o.s.ř.), do tří dnů od právní moci tohoto usnesení (§160 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. února 2014
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu