ECLI:CZ:NS:2014:21.CDO.1486.2013.1
sp. zn. 21 Cdo 1486/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Ljubomíra Drápala ve věci dědictví po M. K., za účasti 1) B. K. , zastoupeného JUDr. Annou Císařovou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Křivoklátská č. 258, 2) P. K. , zastoupeného JUDr. Tatianou Poupovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Na Pankráci č. 58, a 3) L. K., zastoupeného JUDr. Annou Císařovou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Křivoklátská č. 258, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 34 D 2040/2002, o dovolání P. K. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2012, č. j. 24 Co 223/2011-395, takto:
I. Dovolání P. K. se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o.s.ř.):
Dovolání P. K. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25.6.2012, č.j. 24 Co 223/2011-395, jímž bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5.5.2011, č.j. 34 D 2040/2002-325 (kterým soud prvního stupně potvrdil, že majetek zůstavitelky M. K. nabyli B. K., P. K. a L. K. každý jednou třetinou a rozhodl o odměně notářky a náhradě nákladů řízení), a jímž rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu [ve znění účinném do 31.12.2012, neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno přede dnem 1.1.2013 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o.s.ř.“], neboť soud prvního stupně nerozhodl o vypořádání dědictví jinak než ve svém dřívějším usnesení ze dne 25.2.2009, č.j. 34 D 2040/2002-254, které bylo zrušeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26.2.2010, č.j. 24 Co 194/2009-270, když navíc odvolací soud zrušil dřívější usnesení soudu prvního stupně z důvodu neúplně zjištěného skutkového stavu, aniž jej zavázal právním názorem pro rozhodnutí ve věci samé. Dovolání P. K. nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Odvolací soud při posouzení nedůvodnosti započtení darů - spoluvlastnických podílů zůstavitelky na movitých věcech (míchačce, cirkulárce, pile, autogenní svářecí soupravě a vibrační brusce) na dědický podíl L. K. v daném případě aplikoval a interpretoval ustanovení §484 větu druhou obč. zák. v souladu se zákonem i ustálenou judikaturou soudů (srov. např. právní názor uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.2.2009, sp. zn. 21 Cdo 4159/2007, uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod č. 144, roč. 2009, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.3.2013, sp. zn. 21 Cdo 3826/2011). Odvolací soud správně přihlédl zejména k míře zvýhodnění obdarovaného dědice L. K., když hodnota těchto darů činila podle ocenění P. K. 6.750 Kč.
Podstatou ostatních námitek P. K. (zejména že soudy „zhodnotily důkazy v rozporu se skutkovým stavem“; že „o půjčky mohlo jít tak v prvních dvou případech“ a že „dále se jednalo jen o předávání peněz s jasným výhledem na jejich nenávratnost“) je nesouhlas se skutkovými zjištěními, z nichž usnesení odvolacího soudu (a soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud ztotožnil) vychází [ohledně závěru, že „zůstavitelka v průběhu života poskytovala (i se svým manželem) oběma synům různé finanční částky jako půjčky, avšak nejednalo se o dary“; že „B. K. byl jako manžel zůstavitelky nejlépe informován o tom, zda a jaké dary obdrželi synové, neboť se vesměs mělo jednat o nakládání se společnými prostředky obou manželů za trvání manželství“, a že o tvrzení B. K. „není důvod pochybovat“; že „svědek J. vypovídal pouze o tom, co se dozvěděl právě od B. K.“; že „předložená dohoda o převodu členských práv a povinností z roku 1994 neprokazuje, že by L. K. nabyl členský podíl v bytovém družstvu bezplatně“; že „v době převodu se vycházelo ze zůstatkové hodnoty členského podílu, která v tomto případě činila asi 28.000,- Kč“, že „to odpovídá tehdy srovnatelným případům“ a že „P. K. neprokázal, že by za následný převod členského podílu na třetí osobu L. K. obdržel 2,000.000,- Kč, ani nevyvrátil tvrzení B. K. a L. K., že po převodu členského podílu na nové nabyvatele byla získaná částka předána zůstavitelce a jejímu manželovi“]. Podstatou těchto námitek je tedy nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak provedené důkazy hodnotil. Námitky P. K. v tomto směru nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.
Dovolatel dále uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (namítá, že „řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci“), aniž by však namítanou vadu blíže specifikoval.
Uvedené námitky nemohou založit závěr o přípustnosti dovolání P. K. podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. totiž nemůže být - jak je zřejmé již ze znění ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. - při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. k tomu též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 132, roč. 2004, a obdobně též právní názor vyjádřený v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7.3.2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod č. 130, roč. 2006).
Konečně ani námitka P. K. ohledně započtení kamen Bullerjan v hodnotě „více než 20.000 Kč“ na dědický podíl L. K. není opodstatněná, neboť sám P. K. v dovolání uvedl, že se jedná o „jeho“ kamna, přičemž již tato skutečnost vylučuje možnost darování ze strany zůstavitelky.
Protože dovolání P. K. proti usnesení odvolacího soudu není přípustné, Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť P. K. s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a dalším účastníkům v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. března 2014
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu