ECLI:CZ:NS:2014:21.CDO.810.2013.1
sp. zn. 21 Cdo 810/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Zbyňka Poledny v právní věci žalobce Ing. P. F., zastoupeného JUDr. Alešem Kolářem, advokátem se sídlem v Praze 2 - Vinohradech, Rumunská č. 21/29, proti žalované D. M., zastoupené JUDr. Antonínem Janákem, advokátem se sídlem v Příbrami I, náměstí T. G. Masaryka č. 142, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, za účasti D. D., zastoupeného JUDr. Alešem Kolářem, advokátem se sídlem v Praze 2 - Vinohradech, Rumunská č. 21/29, jako vedlejšího účastníka na straně žalobce, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 10 C 70/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. června 2012, č. j. 28 Co 634/2009-306, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (jeho právní předchůdce, nyní vystupující jako vedlejší účastník na straně žalobce) se domáhal určení, že zástavní právo „váznoucí na domu (bydlení) na pozemku st. parc. č. 81, dále pozemku st. parc. č. 81 (zastavěná plocha a nádvoří) a na pozemku parc. č. 573 (ostatní plocha), vše v kat. území H., v části obci H., obci B., které jsou zapsány na LV č. 594 pro obec B. a kat. území H., u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Kolín, kterým byla zajištěna pohledávka D. M., zaniklo“. Žalobu odůvodnil zejména tím, že uvedené nemovitosti nabyl jako dědictví po svém otci P. D., který zemřel dne 1. října 2006 a že zástavní právo bylo zřízeno k zajištění „smlouvy o půjčce ze dne 28. 2. 2005“, na základě které žalovaná poskytla otci žalobce půjčku 2.500.000,- Kč. Dne 13. 6. 2006 P. D. dal Komerční bance, a. s., pokyn, aby na účet číslo 513698260667/0100, znějící na jméno žalované a vedený u Komerční banky, a. s., převedla částku 2.500.000,- Kč; k převodu peněz došlo 18. 6. 2006. Touto bankovní operací zanikl dluh P. D. vůči žalované. Naléhavý právní zájem na určení, že zástavní právo zaniklo, spatřoval v potřebě změn zápisu (výmazu zástavního práva) v katastru nemovitostí a potřebou prodeje nemovitosti.
Okresní soud v Kolíně – poté, co usnesením ze dne 20. 9. 2007, č. j. 10 C 70/2007-63, připustil, aby na místo dosavadního žalobce D. D. vstoupil do řízení Ing. P. F., na kterého dosavadní žalobce nemovitosti převedl, a poté, co podáním ze dne 10. 12. 2007 vstoupil D. D. do řízení jako vedlejší účastník na straně žalobce – rozsudkem ze dne 30. 4. 2009, č. j. 10 C 70/2007-183, určil, že „zástavní právo na domě na pozemku st. č. 81, pozemku st. č. 81 a na pozemku parc. č. 573, vše v k. ú. H., obci B., které jsou zapsány na listu vlastnictví č. 594 u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Kolín, kterým byla zajištěna pohledávka D. M., nevázne“ (výrok I.) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci a vedlejšímu účastníku společně a nerozdílně 64.987,- Kč k rukám advokáta JUDr. Aleše Koláře (výrok II.). Dospěl k závěru, že žalobce prokázal, že jistinu a příslušenství dlužník žalované řádně uhradil a že naopak žalovaná, třebaže poučena soudem podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř., „svá tvrzení o údajné půjčce či půjčkách poskytnutých P. D. ve výši 2.500.000,- v letech 2002 až 2005 neprokázala“. Dalšími námitkami žalobce a vedlejšího účastníka „ohledně neplatnosti smlouvy o půjčce ze dne 28. 2. 2005, smlouvy zástavní z téhož dne, námitkou promlčení ohledně nároku z půjčky a zástavního práva“ se s ohledem na závěr o zániku zástavního práva zánikem zajištěné pohledávky nezabýval.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 6. 2010, č. j. 28 Co 634/2009-260, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce a vedlejší účastník jsou povinni nahradit žalované náklady řízení před soudem prvního stupně 42.360,- Kč a náklady odvolacího řízení 28.800,- Kč k rukám „jejího zástupce“. Po doplněném a opakovaném dokazování dospěl k závěru, že žalovaná prokázala, že „jí dne 13. 6. 2006 poukázaných a dne 18. 6. 2006 jí na účet připsaných 2.500.000,- Kč“ nebylo P. D. určeno na vrácení půjčky ze smlouvy o půjčce ze dne 28. 2. 2005. Zástavní právo k projednávaným nemovitostem tak podle ustanovení §170 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku nezaniklo; jiný důvod zániku zástavního práva nebyl tvrzen ani prokázán. Přestože odvolací soud „má za to“, že zástavní právo i jím zajištěná pohledávka jsou v projednávané věci promlčeny, „podrobněji se touto otázkou nezabýval, neboť promlčením pohledávka ani zástavní právo nezanikají, tedy promlčením zástavního práva se na jeho trvání nic nemění a jen v důsledku promlčení zástavního práva nemůže být žaloba v projednávané věci úspěšná“.
K dovolání žalobce a vedlejšího účastníka Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 24. 4. 2012, č. j. 21 Cdo 78/2011-297, dovolání vedlejšího účastníka odmítl, protože k podání dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není vedlejší účastník oprávněn (subjektivně legitimován). Rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Vyslovil právní názor, že ve smyslu ustanovení §80 o. s. ř. jsou splněny předpoklady pro určení, že zástavní právo tu není, dovolal-li se zástavní dlužník důvodně promlčení zástavního práva a je-li na takovém určení naléhavý právní zájem.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 6. 2012, č. j. 28 Co 634/2009-306, změnil rozsudek soudu prvního stupně v jeho „výroku II.“ (ve výroku o nákladech řízení) tak, že „výše nákladů řízení činí 71.124,- Kč“, ve „výroku I.“ (ve výroku jímž bylo žalobě vyhověno) a ve „zbývající části výroku II.“ rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobci a vedlejšímu účastníkovi na nákladech odvolacího řízení 85.880,- Kč k rukám „jejich zástupce“. Dospěl k závěru, že žalovaná prokázala, že „jí dne 13. 6. 2006 poukázaných a dne 18. 6. 2006 jí na účet připsaných 2.500.000,- Kč nebylo P. D. určeno na vrácení půjčky ze smlouvy o půjčce dne 28. 2. 2005“. Z toho důvodu, když P. D., žalobce ani vedlejší účastník neprokázali zaplacení zajištěné pohledávky žalované, „zástavní právo k předmětným nemovitostem podle §170 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku nezaniklo“. Pohledávka ze smlouvy o půjčce marným uplynutím tříleté promlčecí doby byla promlčena 2. 1. 2009, když nebyla uplatněna u soudu do 1. 1. 2009, doba splatnosti byla sjednána dnem 31. 12. 2005. Odvolací soud učinil závěr, že „promlčením hlavního závazku (půjčky) došlo i k promlčení sjednaných úroků za půjčení peněz a také došlo k promlčení zástavního práva marným uplynutím obecné tříleté promlčecí doby běžící ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé“, a že „proto mohl být žalobce se svou žalobou na určení, že na předmětných nemovitostech nevázne zástavní právo k zajištění půjčky ze smlouvy o půjčce z 28. 2. 2005 úspěšný“.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaná namítá, že „byly smíseny instituty zániku práva a jeho promlčení“. V rozhodnutí odvolacího soudu (reagujícím na rozsudek Nejvyššího soudu ČR) došlo k popření tohoto základního právního institutu. Soud promlčenému právu přiznal stejné účinky jako právu zaniklému, což je podle názoru dovolatelky nepřípustné. Poukazuje dále na skutečnost, že v dřívější judikatuře Nejvyššího soudu ČR byla otázka promlčení řešena tak, že „promlčením zástavního práva právo nezaniká a není způsobilé výmazu z katastru nemovitostí“. Zástavní právo zůstalo nevykonatelné, ale nutilo zástavce „činit kroky“ k vyrovnání se s věřitelem, „neboť právo, byť promlčené, stále zůstávalo zapsané v katastru nemovitostí“. Jestliže rozhodnutí odvolacího soudu vychází z rozhodnutí dovolacího soudu, který dospěl k závěru, že „promlčené právo je způsobilé k výmazu z katastru nemovitostí“, mělo být podle názoru dovolatelky postupováno podle ustanovení §20 zákona č. 6/2002 Sb. a věc měla být postoupena k rozhodnutí velkému senátu. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému rozhodnutí.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadený rozsudek byl vydán v době do 31. 12. 2012 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že dovoláním byl napaden výrok rozsudku odvolacího soudu, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. [odvolací soud sice rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé formálně potvrdil (podle ustanovení §219 o. s. ř.), po obsahové stránce však práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jehož se určení týká, posoudil jinak; oproti soudu prvního stupně totiž nedospěl k závěru, že zástavní právo zaniklo zánikem zajištěné pohledávky, a žalobu zamítl - jak výše uvedeno – protože promlčením hlavního závazku (půjčky) došlo i k promlčení sjednaných úroků za půjčení peněz a také došlo k promlčení zástavního práva, a že tak mohl být žalobce se svou žalobou na určení, že na předmětných nemovitostech nevázne zástavní právo, úspěšný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 224/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 210, ročník 2003], přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že k zajištění pohledávky žalované došlo (mělo dojít) na základě zástavní smlouvy ze dne 28. 2. 2005 – posoudit podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění do 30. 9. 2005, tj. do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 359/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé související zákony – dále jen „obč. zák.“ (srov. §3073 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Podle ustanovení §100 odst. 1 obč. zák. se právo promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v zákoně stanovené. K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat.
Podle ustanovení §100 odst. 2 věty první obč. zák. se promlčují všechna práva majetková s výjimkou práva vlastnického.
Podle ustanovení §100 odst. 2 věty třetí obč. zák. se zástavní práva nepromlčují dříve, než zajištěná pohledávka.
Podle ustanovení §170 odst. 2 obč. zák. promlčením zajištěné pohledávky zástavní právo nezaniká.
Jak uvedl dovolací soud již ve svém rozsudku ze dne 24. 4. 2012, č. j. 21 Cdo 78/2011-297, institut promlčení slouží k tomu, aby věřitel nebo jiná osoba, které svědčí subjektivní právo (nárok), přistupovali k výkonu svého práva včas (co nejdříve), neboť po uplynutí času stanoveného pro výkon (uplatnění) nároku se poskytuje dlužníku (nebo jiné povinné osobě) právo vznést námitku promlčení. Důvodným uplatněním této námitky - jak se obecně uznává v české právní teorii a v soudní praxi - sice právo nezaniká, avšak ztrácí způsobilost být soudně nebo jinak mocensky vykonatelné; po uplatnění námitky promlčení právo přetrvává jen ve formě tzv. naturální obligace, která není vynutitelná, avšak uspokojení (dobrovolné splnění) promlčeného práva nezakládá bezdůvodné obohacení (srov. §455 odst. 1 obč. zák.). Institut promlčení je v tomto smyslu právním prostředkem obrany dlužníka (jiné povinné osoby) proti tomu, aby nebyl vystaven po časově neomezenou dobu - i s přihlédnutím k tomu, že s uplynutím delší doby jsou zpravidla spojeny nejistota a pochybnosti o právním postavení účastníků právního vztahu - nebezpečí vymáhání svých dluhů a jiných právních povinností.
Zástavní právo je právem, které podléhá promlčení, neboť nejde o majetkové právo, které by bylo - na rozdíl od vlastnického práva - z možnosti promlčení vyloučeno, i když má také věcněprávní povahu (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 21 Cdo 1918/2005, který byl uveřejněn pod č. 95 v časopise Soudní judikatura, ročník 2007). Promlčecí doba zástavního práva je tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (tj. ode dne, kdy vzniklo právo na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy) [§101 obč. zák.]. Bylo-li však zástavní právo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu, promlčuje se za deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno (§110 odst. 1 věta první obč. zák.); v případě, že zástavní právo bylo zástavním dlužníkem písemně uznáno co do důvodu a výše, promlčuje se za deset let ode dne, kdy k uznání došlo, nebo, byla-li v uznání uvedena lhůta k plnění, od uplynutí této lhůty (§110 odst. 1 věta druhá obč. zák.).
Promlčení zástavního práva se podle ustálené judikatury soudů řídí občanským zákoníkem a dalšími předpisy občanského práva, i když jím byla zajištěna pohledávka ze smlouvy o úvěru nebo z jiného obchodního závazkového vztahu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2007, č.j. 21 Cdo 681, 682/2006, který byl uveřejněn pod č. 104 v časopise Soudní judikatura, roč. 2007).
Bylo-li zřízeno zástavní právo, má zástavní věřitel právo (nárok) na uspokojení své pohledávky z výtěžku zpeněžení zástavy v případě, že pohledávka zajištěná zástavním právem nebyla splněna včas; totéž právo má zástavní věřitel, jestliže pohledávka byla po své splatnosti splněna jen částečně nebo nebylo-li splněno příslušenství pohledávky (§165 odst. 1 obč. zák.).
Jestliže zástavní věřitel neuplatnil právo (nárok) na uspokojení zajištěné pohledávky (části pohledávky nebo příslušenství) z výtěžku zpeněžení zástavy včas a jestliže se zástavní dlužník dovolal promlčení zástavního práva, má to mimo jiné za následek, že zástavní věřitel se nemůže úspěšně domoci ani zpeněžení zástavy, ani uspokojení pohledávky z výtěžku zpeněžení zástavy.
I když promlčené právo přetrvává - obecně vzato - jako tzv. naturální obligace, nelze takový závěr bez dalšího vztáhnout také na zástavní právo. Ke zpeněžení zástavy může dojít na návrh zástavního věřitele, nestanoví-li zvláštní právní předpisy jiné způsoby zpeněžení, ve veřejné dražbě, prováděné podle zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů, nebo soudním prodejem zástavy (srov. §165a odst. 1 obč. zák.). Namítnul-li zástavní dlužník důvodně promlčení zástavního práva, nelze tu úspěšně dovozovat tzv. naturální obligaci spočívající v možnosti uspokojení zajištěné pohledávky z výtěžku zpeněžení zástavy, neboť zpeněžení zástavy na návrh zástavního věřitele tu již nemůže být provedeno a dobrovolné splnění práva (nároku) na uspokojení zajištěné pohledávky z výtěžku zpeněžení zástavy zástavním dlužníkem není pojmově možné; k přijetí „promlčeného dluhu“ tedy v tomto případě, na rozdíl od závazkových právních vztahů, už z povahy věci nemůže dojít.
Zástavní dlužník se může bránit proti právu zástavního věřitele na uspokojení zajištěné pohledávky z výtěžku zpeněžení zástavy nejen (zákonem předepsanou) obranou proti návrhu zástavního věřitele na zpeněžení zástavy, ale také prostřednictvím žaloby o určení, že tu zástavní právo není (např. určením, že věc není zatížena zástavním právem), je-li na takovém určení naléhavý právní zájem [§80 písm. c) o. s. ř.]. Došlo-li k promlčení zástavního práva, může se zástavní dlužník nepochybně dovolat promlčení při každé (zákonem poskytnuté) obraně proti výkonu práva (nároku) zástavního věřitele na uspokojení zajištěné pohledávky z výtěžku zpeněžení zástavy, tedy rovněž v řízení zahájeném podáním žaloby o určení, že tu zástavní právo není.
Prokáže-li zástavní dlužník, že zástavní věřitel uplatnil (může uplatnit) právo na uspokojení zajištěné pohledávky z výtěžku zpeněžení zástavy (teprve) po uplynutí stanovené doby, a dovolá-li se promlčení zástavního práva, nelze zamítnout jeho žalobu o určení, že tu (promlčené) zástavní právo není, jen s poukazem na to, že promlčení není důvodem zániku zástavního práva a že promlčené zástavní právo „ani po zamítavém pravomocném rozhodnutí soudu nezaniká“ a je toliko „oslabené o tzv. nárok a jedná se o tzv. naturální právo“. Jestliže se zástavní dlužník dovolal (důvodně) promlčení zástavního práva, je totiž nepochybné, že zástavní věřitel se již nemůže domoci prodeje nebo jiného zpeněžení zástavy a tedy ani uspokojení zajištěné pohledávky z výtěžku zpeněžení zástavy a že zástavní právo nemůže nadále (ani v budoucnu) být způsobilým právním prostředkem pro uspokojení zajištěné pohledávky. Opačný názor ve svých důsledcích popírá význam promlčení zástavního práva a přiznává soudní ochranu, projevující se zamítnutím žaloby, která směřovala proti výkonu promlčeného práva, ačkoliv - jak vyplývá z ustanovení §100 odst. 1 věty třetí obč. zák. - promlčené právo nelze přiznat.
Nejvyšší soud České republiky z uvedených důvodů proto dospěl již dříve k závěru, na němž nemá důvod cokoli měnit, že jsou ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. splněny předpoklady pro určení, že zástavní právo tu není, dovolal-li se zástavní dlužník důvodně promlčení zástavního práva a je-li na takovém určení naléhavý právní zájem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2185/2009, uveřejněný v časopise Soudní judikatura ročník 2011, pod číslem 108).
Z výše uvedeného se podává, že rozsudek odvolacího soudu je z pohledu uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud ČR dovolání žalované podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř. a §151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalovaná, jejíž dovolání bylo zamítnuto, na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo a žalobci ani vedlejšímu účastníku v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. června 2014
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu