ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.1007.2013.1
sp. zn. 22 Cdo 1007/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce MUDr. L. Ž., Ph.D., zastoupeného Mgr. Gabrielou Hájkovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, adresa pro doručování: Územní pracoviště Hradec Králové, Hradec Králové, Horova 180, o odstranění neoprávněné stavby, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 C 114/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. listopadu 2012, č. j. 25 Co 331/2012-238, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o. s. ř.):
Okresní soud v Hradci Králové („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. února 2012, č. j. 9 C 114/2009-205, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal odstranění stavby občanské vybavenosti bez č. p./ č. e., umístěné na st. parc. č. 439 v k. ú. T., obec H., jakož i podzemní části objektu bývalého krytu civilní obrany nacházejícího se pod povrchem st. parc. č. 439 a parc. č. 619/2 v k. ú. T., obec H., žalovanou na její náklady. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 21. listopadu 2012, č. j. 25 Co 331/2012-238, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření, které k němu bylo podáno, jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože v řízení šlo o odstranění stavby, vzniklé v době účinnosti zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, a posouzení předpokladů pro její odstranění podle §135c zákona č. 40/1964, občanského zákoníku, tedy o práva a povinnosti vzniklá před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud podle příslušných ustanovení uvedených zákoníků.
Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 - srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.).
V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží. Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam nemá.
Jde o posouzení otázky, kdo nese důkazní břemeno ohledně toho, že rozhodnutí o vyvlastnění, vydané v roce 1959, bylo doručeno účastníkům. V dané věci nebylo prokázáno, že doručeno bylo (kompletní spis se nezachoval), ani že doručeno nebylo. Za této situace je rozhodnutí odvolacího soudu, pokud učinil závěr, že nebylo prokázáno, že šlo o neoprávněnou stavbu, v souladu s níže uvedenou judikaturou dovolacího soudu.
Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 1068). Ostatně i v této věci se uplatní §130 odst. 1 věta druhá obč. zák. o tom, že v pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. února 2013, sp. zn. 22 Cdo 4707/2010, se uvádí: „Právo na spravedlivý proces zahrnuje i jistotu, že rozhodnutí vynesená před řadou let a účastníky respektovaná, nebudou po letech zpochybněna prostřednictvím tvrzených závad v doručování (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2007, sp. zn. 22 Cdo 3028/2006, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu - dále jen Soubor - č. C 5051). Není-li důvod k pochybnostem, že se určité věci v době dávno minulé (tj. když časový odstup od rozhodných skutečností podstatně překračuje i vydržecí lhůty nebo lhůty skartační) děly obvyklým či pravidelným způsobem, resp. (úředním) postupem, je důkazní břemeno o tom, že v daném případě tomu tak nebylo, na tom, kdo to tvrdí (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. února 2005, sp. zn. 22 Cdo 1400/2004, Soubor č. C 3255). Nelze důvodně argumentovat skutečností, že žalobci jsou v takovém případě povinni prokazovat tzv. negativní skutečnost. Takový argument je v zásadě poukazem na tzv. negativní teorii důkazního břemene, která vychází z předpokladu, že dokazování neexistujících skutečností je vyloučeno povahou věci, neboť dokázat lze jen to, co existuje, nikoliv to, co neexistuje (např. Bekch, H.: Die Beweislast nach dem Bürgerlichen Gesetzbuch, 1899 nebo Fitting, H.: Die Grundlagen der Beweislast, Zeitschrift für Zivilprozess 13, ročník 1889, str. 1 a násl.). Tato teorie je však současnou civilistickou doktrínou - s podrobnou argumentací - považována za překonanou se zdůrazněním, že negativní skutečnosti lze v řízení dokazovat a v soudní praxi k tomu také často dochází, a s tím, že jako určité specifikum se v takových případech uplatňuje snad jen častější použití nepřímých důkazů. (Macur, J.: Dělení důkazního břemena v civilním soudním sporu, Brno, Masarykova univerzita, 1996, str. 34)“.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že dovolání žalobce bylo odmítnuto a úspěšné žalované, která by měla právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. ledna 2014
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc.
předseda senátu