ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.1513.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 1513/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně V. D. KUKA a. s. se sídlem v Praze 2, Vinohradská 1789/40, IČO: 25767593, zastoupené JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 17, proti žalované M. Š. , P., zastoupené JUDr. Petrem Zderčíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Hradčanské náměstí 9, o uvedení domu v předešlý stav, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 261/2012, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. prosince 2013, č. j. 20 Co 461/2013-122, takto:
Dovolání se odmítá.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalobkyně se jako vlastnice domu v k. ú. H., obci P., jež sousedí s domem ve vlastnictví žalované (obě nemovitosti jsou zapsány v ústředním seznamu kulturních památek), domáhá ochrany vlastnického práva proti stavebním zásahům žalované tím, že požaduje uvedení domu žalované do určitého stavu.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 6. září 2013, č. j. 25 C 261/2012-101, žalobu odmítl, vrátil žalobkyni soudní poplatek a rozhodl o náhradě nákladů řízení s tím, že po doplnění k výzvě soudu je žaloba neurčitá a z popsaného vymezení nelze dovodit, do jakého stavu má žalovaná svůj dům uvést.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně usnesením ze dne 9. prosince 2013, č. j. 20 Co 461/2013-122, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se žaloba neodmítá a žalobkyni se soudní poplatek nevrací.
Dospěl k závěru, že žalobní návrh je dostatečně určitý k tomu, aby o něm mohlo být vedeno řízení. Z návrhu je patrno, že žalobkyně žádá, aby žalovaná uvedla nemovitost do stavu odpovídajícímu popsanému zaměření skutečného stavu s podrobným vymezením toho, jak mají vypadat jednotlivé konstrukční prvky domu. Je z něj jasné, čeho chce žalobkyně dosáhnout a co má žalovaná učinit. Vyhovuje tedy podmínkám §79 odst. 1 občanského soudního řádu.
Proti usnesení odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřuje v §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Má za to, že „projednávané otázky hmotného a procesního práva dosud dovolacím soudem vyřešeny nebyly, případně odvolacím soudem vyřešená právní otázka měla být posouzena jinak.“ Navrhuje, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil.
Žalobkyně navrhuje odmítnutí nebo zamítnutí dovolání, neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné.
Obsah usnesení soudů obou stupňů a obsah dovolání i vyjádření k dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2014, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 9. prosince 2013 a dovolací řízení bylo zahájeno po 1. lednu 2014, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání žalované podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014.
Podle §243f odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolatelka tvrdí, že „projednávané otázky hmotného a procesního práva dosud dovolacím soudem vyřešeny nebyly, případně odvolacím soudem vyřešená právní otázka měla být posouzena jinak.“ Podle obsahu dovolání se jedná o otázku posouzení, zda žalobní návrh je po doplnění z 18. 3. 2013 dostatečně určitý ve smyslu §79 odst. 1 o. s. ř. Dovolatelka má za to, že z něj není patrno, čeho se žalobkyně domáhá, a proto jej nelze převzít „do výroku materiálně vykonatelného rozhodnutí.“ Rovněž se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s §129 zák. č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon).
Žaloba je podání, kterým se zahajuje řízení před soudem. Žaloba musí obsahovat kromě obecných náležitostí podání uvedených v ustanovení §42 odst. 4 o. s. ř. mimo jiné vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se žalobce dovolává, a musí z ní být patrno, čeho se žalobce domáhá (srov. §79 odst. 1 větu druhou o. s. ř.).
Neobsahuje-li žaloba všechny stanovené náležitosti nebo je-li neurčitá nebo nesrozumitelná, předseda senátu usnesením žalobce vyzve, aby žalobu doplnil nebo opravil, určí mu k tomu lhůtu a poučí jej, jak je třeba doplnění nebo opravu provést (srov. §43 odst. 1 o. s. ř.). Není-li přes výzvu předsedy senátu žaloba opravena nebo doplněna a nelze-li pro tento nedostatek v řízení pokračovat, soud usnesením žalobu odmítne, jestliže žalobce byl o tomto následku poučen (srov. §43 odst. 2 o. s. ř.).
Otázkou odmítnutí žalobního podání soudem postupem podle §43 odst. 1) a 2) o. s. ř., se Nejvyšší soud již zabýval např. v usnesení ze dne 26. února 2009, sp. zn. 21 Cdo 1836/2008, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu - www.nsoud.cz , v němž uvedl, že požadavek, aby ze žaloby bylo patrno, čeho se žalobce domáhá (tzv. žalobní petit), nelze vykládat tak, že by žalobce byl povinen vždy učinit soudu návrh na znění výroku jeho rozsudku. Žalobce uvede, čeho se žalobou domáhá, i tehdy, jestliže v žalobě přesně a jednoznačně označí (tak, aby ji bylo možné z obsahu bez pochybností dovodit) povinnost, která má být žalovanému uložena rozhodnutím soudu (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2002 sp. zn. 21 Cdo 370/2002, které bylo uveřejněno pod č. 209 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002).
V ustálené soudní praxi není pochyb o tom, že §79 odst. 1 o. s. ř. vymezuje obsahové a nikoli formální náležitosti žaloby. Tyto náležitosti je třeba v žalobě uvést takovým způsobem, aby z jejího obsahu jednoznačně vyplývaly, popřípadě aby je bylo možné bez jakýchkoliv pochybností z textu žaloby dovodit. Nezáleží však na tom, v jakém pořadí nebo uspořádání jsou v žalobě uvedeny (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2002, sp. zn. 29 Odo 421/2002, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura č. 11, ročník 2002, pod č. 210). Požadavek, aby ze žaloby bylo patrno, čeho se žalobce domáhá, neznamená, že by žalobce byl povinen učinit soudu návrh na znění výroku rozsudku. Označí-li žalobce v žalobě přesně, určitě a srozumitelně povinnost, která má být žalovanému uložena rozhodnutím soudu (v případě žaloby podané podle §80 písm. b/ o. s. ř.), nebo způsob určení právního vztahu, práva nebo právní skutečnosti (požaduje-li ve smyslu §80 písm. c/ o. s. ř. nebo podle zvláštních právních předpisů určení, zda tu právní vztah, právo nebo právní skutečnost je či není), soud nepostupuje v rozporu se zákonem, jestliže použitím jiných slov vyjádří ve výroku svého rozhodnutí stejná práva a povinnosti, kterých se žalobce domáhal. Pouze soud rozhoduje, jak bude formulován výrok jeho rozhodnutí; případným návrhem žalobce na znění výroku rozhodnutí přitom není vázán. Soud tedy musí pamatovat na to, aby jím formulovaný výrok rozhodnutí vyjadřoval (z obsahového hlediska) to, čeho se žalobce žalobou skutečně domáhá (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura č. 9, ročník 2003, pod č. 152, dále jeho rozsudek ze dne 24. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 659/2005, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck /dále jen „Soubor“/ pod C 4447). Nejvyšší soud v usnesení ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 23 Odo 1612/2006, uveřejněném v Souboru pod C 7084, prezentoval názor, podle něhož žalobce není povinen učinit soudu návrh na znění výroku jeho rozsudku; postačí, označí-li v žalobě (v kterékoliv části jejího textu, popřípadě i výslovným odkazem na přílohu) přesně, určitě a srozumitelně povinnost, která má být žalovanému uložena, nebo způsob určení právního vztahu, práva nebo právní skutečnosti.
Jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že žalobní návrh ve spojení s podáním ze dne 15. 3. 2013 je dostatečně určitý k tomu, aby o něm mohlo být vedeno řízení, neboť je z něj patrno, čeho se žalobkyně žalobou domáhá a o čem má být soudem rozhodováno (žalobkyně žádá, aby žalovaná uvedla nemovitost do stavu odpovídajícího popsanému zaměření skutečného stavu s podrobným vymezením toho, jak mají vypadat jednotlivé konstrukční prvky domu), je jeho závěr správný a v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Sama skutečnost, že dovolatelka s těmito závěry odvolacího soudu nesouhlasí, nemůže založit přípustnost dovolání.
Neobstojí ani tvrzení dovolatelky, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s §129 stavebního zákona, neboť jde o věc vyloučenou z projednávání a rozhodování soudem. V řízení o uvedení domu v předešlý stav se totiž podle názoru dovolatelky, mohou stavební práce a zásahy do domu uskutečnit pouze v režimu stavebního zákona, konkrétně §129.
V §129 zák. č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) jsou stanoveny jednotlivé důvody k nařízení odstranění stavby. V dané věci se však žalobkyně obrátila na soud z důvodu ochrany svého vlastnického práva s tvrzením, že v důsledku stavebních prací na domě žalované došlo k poškození jejího majetku - sousedního domu. Právo na ochranu vlastnického práva proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje má každý občan, aniž by byl omezen jinými právními předpisy, např. stavebními. Skutečnost, jakým způsobem a podle jakých právních předpisů bude následně uplatněný návrh na ochranu vlastnického práva soudem projednán, je věcí vlastního soudního řízení a rozhodnutí v něm vydaného. Případný střet právní úpravy občanského zákoníku se správním předpisem není důvodem pro odmítnutí žalobního návrhu pro jeho vady (§43 odst. 1, 2 o. s. ř.)
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalované podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O nákladech tohoto dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. srpna 2014
Mgr. David Havlík
předseda senátu