ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.1525.2012.1
sp. zn. 22 Cdo 1525/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce JUDr. V. H. , zastoupeného JUDr. Jaroslavem Ortmanem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 6, Španielova 1267, pobočka v Hořovicích, Husovo nám, 65/2, proti žalované J. H. , zastoupené Mgr. Martou Janouškovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Malátova 645/18, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 C 112/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2011, č. j. 62 Co 231/2011-432, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 30.976,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalované Mgr. Marty Janouškové.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 6 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. září 2010, č. j. 11 C 112/2005-365,zamítl žalobu na určení, že obytný dům na pozemku parc. č. 390, a pozemky parc. č. 390 – zastavěná plocha o výměře 362 m2 a parc. č. 391 – zahrada o výměře 870 m2 v k. ú. S. jsou v nevypořádaném společném jmění bývalých manželů JUDr. V. H. a J. H., eventuálně žalobu na určení, že shora uvedené nemovitosti jsou v podílovém spoluvlastnictví účastníků v rozsahu id. ½ u každého z nich. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 16. listopadu 2011, č. j. 62 Co 231/2011-432, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Těmto rozsudkům předcházel rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 16. září 2002, č. j. 11 C 48/2002-67, kterým soud vyhověl žalobě na určení, že předmětné nemovitosti jsou ve společném jmění manželů žalobce a žalované Uvedený rozsudek byl potvrzený rozsudkem odvolacího soudu ze dne 11. září 2003, č. j. 14 Co 257/2003-132. Dovolání žalované Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 29. června 2004, sp. zn. 22 Cdo 634/2004. K ústavní stížnosti žalované Ústavní soud nálezem ze dne 23. března 2005, sp. zn. I. ÚS 572/04, ve znění opravného usnesení ze dne 10. ledna 2006, sp. zn. I. ÚS 572/04, výše uvedené rozsudky nalézacích soudů zrušil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. [podle obsahu jde i o dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a) a v §241a odst. 3 o. s. ř.]. Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření, které k němu bylo podáno, jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolací soud postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.). Protože k tvrzenému vzniku vlastnického práva účastníků mělo dojít před 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud při posouzení této věci podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Dovolání není přípustné.
V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.). Napadený rozsudek však takovým rozhodnutím není.
Podle §148 odst. 2 obč. zák. na návrh některého z manželů soud může za splnění stanovených podmínek zúžit společné jmění manželů (dále SJM) až na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti; z toho je zřejmé, že hodnoty, o které bylo SJM zúženo, přestávají být jeho součástí a společné jmění tak v tomto rozsahu zaniká. Zanikne-li společné jmění manželů, provede se jeho vypořádání (§149 odst. 2 obč zák.). Tato pravidla jasně vyplývají ze zákona; ta rozhodnutí Nejvyššího soudu, na která dovolatel upozorňuje (sp. zn. 20 Cdo 3297/2006 a sp. zn. 22 Cdo 2903/2005), na nich, ani na předchozí judikatuře Nejvyššího soudu, nic nemění. Ostatně to, že zúžením SJM toto částečně zaniklo a bylo tedy způsobilé k vypořádání, vyplývá např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2002, sp. zn. 22 Cdo 1476/2000.
Otázka, zda vůle účastníků směřovala k vypořádání SJM podle §24a zákona o rodině či k vypořádání zúženého SJM je otázkou skutkovou, jde o výsledek hodnocení důkazů, který by mohl být zpochybněn jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř.; ten však nelze v tomto řízení uplatnit (viz §237 odst. 3 o. s. ř.). Dovolatel dále tvrdí, že dohodu z 3. 7. 2000 neuzavřel svobodně, v této souvislosti však neformuluje právní otázku, která by z napadeného rozsudku mohla činit takové rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní právní význam.
„Rozhodnutí Ústavního soudu ČR je podle ústavního článku 89 odst. 2 Ústavy ČR závazné pro všechny orgány i osoby s tím, že za situace, kdy je Ústavní soud ČR nejvyšším orgánem ochrany ústavnosti jsou obecné soudy per analogiam vázány právním názorem Ústavního soudu ČR rovněž podle ustanovení §226 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. listopadu 2007, sp. zn. 28 Cdo 2873/2006, a řadu dalších rozhodnutí). V této věci Ústavní soud vyslovil závěr, že šlo o dohodu o vypořádání zúženého SJM; jeho názor je pro obecné soudy v této věci závazný. Obecné soudy nemohou v zásadě přezkoumávat rozhodnutí Ústavního soudu z toho hlediska, zda v nich jde o ochranu ústavních práv či jen o jiné právo; navíc v dané věci Ústavní soud opřel tento výklad o §11 odst. 1 Listiny základních práva a svobod. Dovolací soud nevidí možnost, jak závaznost právního názoru Ústavního soudu v této věci zpochybnit.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že dovolání žalobce bylo odmítnuto a úspěšná žalovaná má právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, které jí vznikly a představují odměnu advokátky za její zastoupení v dovolacím řízení s vypracováním vyjádření k dovolání. Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou byly stanoveny paušální sazby výše odměny za zastupování advokátem v občanském soudním řízení, byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 26/12, s účinností ke dni 7. května 2013, kdy byl nález publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Náhradu nákladů řízení proto dovolací soud stanovil podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění vyhl. 399/2010 Sb., neboť úkon byl učiněn před 1. 1. 2013 (srov. čl. II a čl. III vyhl. č. 486/2012 Sb.), a je představována odměnou ve výši 25.300,- Kč, stanovenou podle §6, §8 odst. 1, §7 bod 6, §11 odst. 1 písm. k), dále paušální náhradou hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., celkem tedy 25.600,- Kč a 21 % náhradou daně z přidané hodnoty podle §137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 5.376,- Kč, celkem tedy 30.976,- Kč. Lhůta a místo k plnění vyplývají z §160 odst. 1 a §149 odst. 1 a §167 odst. 2 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, je žalovaná oprávněná podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 27. května 2014
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu