ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.1774.2012.1
sp. zn. 22 Cdo 1774/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně V. P. , zastoupené Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem se sídlem v Brně, Špitálka 23b, proti žalovanému J. P. , zastoupenému JUDr. Jaroslavou Vančurovou, advokátkou se sídlem v Jablonci nad Nisou, Na Pláni 3794/2, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 13 C 231/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci ze dne 25. října 2011, č. j. 35 Co 88/2011-88, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.800,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalovaného JUDr. Jaroslavy Vančurové.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jablonci nad Nisou (dále jen „soud prvního stupně“) zamítl žalobu o určení, že manžel žalobkyně, V. P., byl ke dni své smrti vlastníkem domu v M., stojícím na pozemku parc. č. st. 106/2 v k. ú. M., a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 25. října 2011, č. j. 35 Co 88/2011-88, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, s uplatněním dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu.
Žalovaný navrhuje odmítnutí dovolání.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože k tvrzenému nabytí vlastnického práva zemřelým manželem žalobkyně mělo dojít před 1. lednem 2014, projednal dovolací soud dovolání a rozhodl o něm podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 25. října 2011, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání žalobkyně podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání není přípustné.
Dovolání může být v řešené věci přípustné proti rozsudku odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), přičemž se současně musí jednat o právní otázky zásadního významu.
Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měla dovolatelka právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jí podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Protože dovolání opírající se o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatelka oprávněna napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností. Dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by se dovolací soud mohl zabývat jen v případě přípustného dovolání.
Dovolatelka žádnou relevantní otázku zásadního významu nevymezuje a tato se nepodává ani z obsahu dovolání. I když tvrdí, že uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ve skutečnosti podle obsahu dovolání zpochybňuje zejména skutková zjištění a podává svou verzi skutkového stavu na základě odlišného hodnocení důkazů. Její námitky ústí ve zpochybnění závěru o tom, že byla uzavřena ústní dohoda zakládající výlučné vlastnictví žalovaného k předmětnému domu. Tím, že dovolatelka na odlišných skutkových závěrech buduje jiný názor na posouzení důvodnosti jí uplatněného nároku, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující, a uplatňuje tak ve skutečnosti dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Tímto důvodem však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze; skutková zjištění u dovolání přípustného podle uvedeného zákonného ustanovení nepodléhají přezkumu dovolacím soudem [srovnej např. právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, 2005, pod č. C 3078 (dále jen „Soubor“) nebo nález Ústavního soudu České republiky ze dne 4. března 2009, sp. zn. II. ÚS 3005/2007, uveřejněný na internetových stránkách Ústavního soudu České republiky – nalus.usoud.cz ].
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 5. listopadu 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001 (uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2003, č. 2, str. 47 nebo v Souboru pod č. C 1536) vyslovil názor, od nějž se nehodlá odchýlit ani v souzené věci, podle kterého: 1. Vlastnictví k nově zhotovené stavbě nabývá ten, kdo stavbu uskutečnil s (právně relevantně projeveným) úmyslem mít ji pro sebe (stavebník). Není rozhodné, komu bylo adresováno rozhodnutí o stavebním povolení. 2. Při posouzení vlastnických a jiných právních vztahů ke stavbě vzniklé společnou činností více osob je třeba vycházet z obsahu dohody uzavřené mezi těmito osobami. Taková dohoda, která nemusí být písemná, založí spoluvlastnictví, jen je-li z jejího obsahu zřejmé, že účastníci dohody chtěli založit spoluvlastnický vztah. Pokud stavbu provádí více osob, které o vlastnictví k nové stavbě neuzavřely žádnou dohodu, přičemž z okolností věci není zřejmé, že mělo jít o stavbu ve vlastnictví jen některých z těchto osob, stavebníky jsou všechny tyto osoby, které se stávají podílovými spoluvlastníky stavby.
V dané věci vyšel odvolací soud z toho, že dům postavil žalovaný za pomoci sourozenců pro svoji matku s tím, že v něm dožije, a společně s ní v něm budou bydlet i ti ze sourozenců, kteří dosud z domu neodešli, tedy sestra Jarmila a zemřelý manžel žalobkyně Vlastimil. Přáním matky přitom bylo, aby vlastníkem domu byl žalovaný, což ostatní sourozenci respektovali a nikdo z nich tuto skutečnost nerozporoval. Jestliže tedy odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl na základě stejného skutkového zjištění k závěru, že byla mezi sourozenci a jejich matkou uzavřena ohledně domu před jeho výstavbou ústní dohoda, z jejíhož obsahu bylo zřejmé, že nehodlali založit spoluvlastnický vztah k domu, ale souhlasili s tím, že výlučným vlastníkem bude žalovaný, nelze jeho závěru nic vytknout.
S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s citovanou judikaturou Nejvyššího soudu, a dovolací soud proto neshledal v daném případě naplnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Stejný závěr se prosadí i k té části dovolání, kde dovolatelka kritizuje způsob hodnocení důkazů odvolacím soudem, konkrétně svědeckých výpovědí a listinných důkazů. K tomu dovolací soud uvádí, že způsob hodnocení důkazů je jasně upraven v §132 o. s. ř. a nemůže v zásadě založit otázku zásadního právního významu; navíc toto tvrzení naplňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 o. s. ř., který podle výslovného znění §237 odst. 3 o. s. ř. v tomto řízení nelze uplatnit.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovanému vznikly náklady za jeho zastoupení advokátkou (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou byly stanoveny paušální sazby výše odměny za zastupování advokátem v občanském soudním řízení, byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 26/12, s účinností ke dni 7. května 2013, kdy byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Náhradu nákladů řízení proto dovolací soud stanovil podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a je představována odměnou ve výši 1.500,- Kč, stanovenou podle §6, §9 odst. 1, §7 bod 4, §11 odst. 1 písm. k), dále paušální náhradou hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., celkem tedy 1.800,- Kč. Lhůta a místo k plnění vyplývají z §160 odst. 1, §149 odst. 1 a §167 odst. 2 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na výkon rozhodnutí nebo exekuci.
V Brně dne 28. května 2014
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu