ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.2584.2012.1
sp. zn. 22 Cdo 2584/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců: a) PharmDr. E. P. , a b) Ing. P. P. , obou v O. – S. O., obou zastoupených JUDr. Ilonou Křížkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Sokolská třída 451/11, proti žalovaným 1) Z. M., a 2) J. M. , oběma v O. – M., oběma zastoupeným JUDr. Janou Materovou, advokátkou se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Poštovní 31, o stanovení povinnosti zdržet se zásahů do výkonu práva odpovídajícího věcnému břemeni, a o vzájemném návrhu zdržet se užívání vchodu, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 60 C 411/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. prosince 2011, č. j. 11 Co 370/2011-217, takto:
I. Dovolání žalobců proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. prosince 2011, č. j. 11 Co 370/2011-217, jímž byly potvrzeny výroky II. až IV. rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. května 2011, č. j. 60 C 411/2008-162, se odmítá .
II. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. prosince 2011, č. j. 11 Co 370/2011
-217, se ve výrocích II. a III. ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
V souzené věci se žalobci domáhali uložení povinnosti žalovaným trpět spoluužívání vnitřního schodiště v domě, zapuštěného do dělící zdi mezi domy v celé jeho délce, a dále zdržet se jednání spočívajícího v ukládání věcí a zábran na toto schodiště. Žalovaní se vzájemným návrhem domáhali uložení povinnosti žalobců zdržet se užívání vchodu do domu, který se v tomto domě nachází pro vstup do sousedního domu.
Okresní soud v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. května 2011, č. j. 60 C 411/2008-162, ve výroku I. uložil žalovaným povinnost trpět spoluužívání vnitřního schodiště v domě v k. ú. M., obci O., z části zapuštěného do dělící zdi mezi domy žalobci a) a b), a to v části nejvýše do prostoru podesty schodiště v mezipatře mezi prvním a druhým patrem (podkrovím) domu. Ve výroku II. zamítl návrh žalobců, aby žalovaným bylo uloženo trpět spoluužívání vnitřního schodiště v domě v k. ú. M., obci O., z části zapuštěného do dělící zdi mezi domy, žalobci a) a b), a to v části nad podestou schodiště nacházející se v mezipatře mezi prvním a druhým patrem (podkrovím) domu. Ve výroku III. zamítl návrh žalobců, aby žalovaným bylo uloženo zdržet se jednání spočívající v ukládání jakýchkoliv věcí a instalování jakýchkoliv zábran na vnitřní schodiště v domě v k. ú. M., obci O., z části zapuštěného do dělící zdi mezi domy. Ve výroku IV. uložil žalobcům povinnost zdržet se užívání vchodu do domu v k. ú. M., obci O., nacházejícího se v uvedeném domě, pro vstup do sousedního domu v k. ú. M., obci O. Ve výroku V. dále rozhodl o povinnosti žalobců zaplatit společně a nerozdílně žalovaným na náhradě nákladů řízení, k rukám jejich právní zástupkyně, částku 33.160,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
Soud prvního stupně zjistil, že žalobci jsou vlastníky domu a žalovaní jsou vlastníky domu bezprostředně sousedícího v k. ú. M. Původně se jednalo o jeden dům, který byl ve 30. letech dvacátého století rozdělen na dvě samostatné stavby vystavěním požární zdi, zřízením druhého vchodu do nemovitosti a zaknihováním služebnosti ohledně zapuštění a užívání vnitřního schodiště. Obsahem služebnosti, která byla zřízena v roce 1937 jako podmínka pro udělení souhlasu s rozdělením domu, byla povinnost vlastníků domu trpět zapuštění celého schodiště do protipožární zdi své nemovitosti, tj. domu a právo vlastníků domu spoluužívat toto schodiště až do prvního poschodí i do sklepa. Tomu odpovídala povinnost vlastníků domu trpět spoluužívání tohoto schodiště v uvedeném rozsahu. Počátkem 60. let minulého století, kdy byla nemovitost ve správě Městského ústavu národního zdraví, jemuž sloužila jako celek, došlo k výmazu služebnosti, a to až do roku 1993, kdy byla notářským zápisem služebnost opět obnovena, a to ve stejném rozsahu, jako byla sjednána původně. Mezi současnými vlastníky domu (žalobci) a domu (žalovaní) trvají dlouhodobě neshody ohledně obsahu věcného břemene, tedy o rozsahu užívání vnitřního schodiště. Při rozdělení domu a stavbě protipožární zdi byl zazděn dříve existující prostup z podesty ve 2. patře (podkroví) domu do půdních prostor domu. Z prostoru mezipatra domu mezi 1. a 2. podlažím byl zřízen vstup do domu, který současně obyvatelům domu zajišťoval i vstup na půdu svého domu. Žalobci takto vybudovaný přístup do půdních prostor svého domu zazdili a v současné době využívají ke vstupu na půdu svého domu vchod vybudovaný v prostorách podesty ve 2. patře (podkroví) domu. Využívají tedy schodiště v domě v celé jeho délce, s čímž žalovaní nesouhlasí. Nesouhlasí ani s užíváním vchodu v domě pro vstup do domu. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že rozsah služebnosti spočívající v právu užívat schodiště v domě pro vlastníky domu byl jednoznačně stanoven smlouvou, která používá pojem „až do prvního poschodí i do sklepa“. Lze dovodit, že takto vyjádřený rozsah služebnosti zcela koresponduje s reálným rozdělením domu a s úmyslem stran připustit zapuštění schodiště do protipožární zdi domu a zajistit spoluužívání schodiště v domě v rozsahu, aby bylo možno dosáhnout půdních prostor domu, tedy v daném případě nejvýše do prostoru mezipatra mezi 1. a 2. patrem domu, odkud byl fyzicky vstup do půdních prostor domu zřízen. Nebylo úmyslem stran zřídit služebnost spoluužívání schodiště až do 2. patra (podkroví) domu, když tam veškeré otvory protipožární zdi musely být zazděny. Požadavek žalobců po žalovaných, aby jim umožnili spoluužívání schodiště i do vyššího patra domu je proto nedůvodný, a je zřejmé, že toto právo nemohli nabýt ani vydržením, neboť se zřetelem ke všem okolnostem nemohli být v dobré víře, že jim právo spoluužívání schodiště až do 2. patra náleží. Soud prvního stupně proto návrhu žalobců zčásti formálně vyhověl (užívání schodiště nejvýše do prostoru podesty schodiště v mezipatře mezi 1. a 2. patrem (podkrovím) domu), a zčásti jej zamítl (spoluužívání schodiště v části nad podestou schodiště nacházející se v mezipatře mezi 1. a 2. patrem (podkrovím) domu). Ohledně uložení povinnosti zdržet se jednání spočívajícím v ukládání jakýchkoliv věcí a instalování jakýchkoliv zábran na vnitřní schodiště v domě v k. ú. M. uvedl, že je nedůvodný, neboť právo spoluužívat schodiště do prostoru podesty schodiště v mezipatře mezi 1. a 2. patrem žalovaní plně respektují, a v prostoru nad podestou schodiště nacházející se v mezipatře mezi 1. a 2. patrem (podkrovím) domu, je již užívání schodiště jejich výlučným právem. K vzájemnému návrhu žalovaných uvedl, že oba domy jsou vybaveny dvěma vchody, a není proto žádný důvod, aby žalobci užívali pro vstup do svého domu vchod nacházející se v domě č. p. 541. Žalobkyně neprokázala, že by jí k užívání vchodu přes dům svědčilo jakékoliv oprávnění, a jeho užívání nemohla ani vydržet.
K odvolání žalobců Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 8. prosince 2011, č. j. 11 Co 370/2011-217, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. – IV. potvrdil (výrok I.), ve výroku I. a V. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu, aby žalovaní byli povinni trpět spoluužívání vnitřního schodiště v domě v k. ú. M., obci O., z části zapuštěného do dělící zdi mezi domy, žalobci a) a b), a to v části nejvýše do prostoru podesty schodiště v mezipatře mezi prvním a druhým patrem (podkrovím) domu, zamítl a rozhodl o povinnosti žalobců zaplatit společně a nerozdílně žalovaným, k rukám jejich právní zástupkyně, na náhradě nákladů řízení částku 28.486,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že podle zřízeného věcného břemene jsou žalovaní povinni umožnit žalobcům spoluužívání schodiště pouze do prostoru podesty schodiště v mezipatře mezi 1. a 2. patrem, zatímco ke spoluužívání schodiště i do vyššího patra domu se již tato povinnost nevztahuje. K tomu dodal, že jestliže žalovaní v tomto rozsahu spoluužívání schodiště žalobci respektují, nebyl důvod pro to, aby soud prvního stupně deklaroval rozsah věcného břemene. Změnil proto rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu i v tomto rozsahu zamítl. Souhlasil rovněž se závěrem soudu prvního stupně ohledně vzájemného návrhu žalovaných, že žalobci užívají vchod do svého domu přes dům bez právního důvodu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání. Přípustnost dovolání odvozují od §237 odst. 1 písm. a) a c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) a jako důvod uvádí §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci, a dále §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní ve svém vyjádření namítají, že žalobci v dovolání nevymezují žádnou otázku zásadního právního významu a pouze opakují svá tvrzení uplatněná před odvolacím soudem. Navrhují zamítnutí dovolání.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 8. prosince 2011, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání podle o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Přípustnost dovolání proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jímž byly potvrzeny výroky II. až IV. rozsudku soudu prvního stupně, by v dané věci přicházela do úvahy pouze ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.). Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu však takovým rozhodnutím není.
Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měli dovolatelé právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jimi podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Dovolatelé žádnou relevantní otázku zásadního právního významu nevymezují, a tato se nepodává ani z obsahu dovolání. Předmětem dovolání není nic, co by zakládalo zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
I když dovolatelé tvrdí, že uplatňují dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ve skutečnosti podle obsahu dovolání pouze zpochybňují skutková zjištění a podávají svou verzi skutkového stavu na základě odlišného hodnocení důkazů ohledně obsahu služebnosti, resp. věcného břemene spoluužívání schodiště. Tím, že dovolatelé na odlišných skutkových závěrech budují jiný názor na posouzení důvodnosti jimi uplatněného nároku, nezpochybňují právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující, a uplatňují tak ve skutečnosti dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Tímto důvodem však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze; skutková zjištění u dovolání přípustného podle uvedeného zákonného ustanovení nepodléhají přezkumu dovolacím soudem [srovnej např. právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, 2005, pod č. C 3078, nebo nález Ústavního soudu České republiky ze dne 4. března 2009, sp. zn. II. ÚS 3005/2007, uveřejněný na internetových stránkách Ústavního soudu České republiky – nalus.usoud.cz ].
Nejvyšší soud proto dovolání žalobců proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu, kterým byly potvrzeny výroky II. až IV. rozsudku soudu prvního stupně, podle §243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu, jímž odvolací soud změnil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatelé obsahově vymezili. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř. (uvedené vady nebyly v dovolání namítány a jejich existence nevyplynula ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), i když nebyly v dovolání namítány. Dovolací soud dospěl k závěru, že posléze uvedenou vadou je řízení v projednávané věci postiženo.
Ve výroku I. soud prvního stupně uložil žalovaným povinnost trpět spoluužívání vnitřního schodiště v domě v k. ú. M., a žalobě tedy v tomto rozsahu vyhověl. Odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně podali pouze žalobci. Z obsahu jejich odvolání vyplývá, že jím nenapadají výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, ostatně k podání odvolání proti vyhovujícímu výroku nebyli žalobci ani subjektivně legitimováni. Jestliže odvolací soud přesto změnil tento nenapadený výrok, zatížil řízení vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolacímu soudu proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu v části výroku II., kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., a v závislých výrocích o nákladech řízení zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2, 3 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. srpna 2014
Mgr. David Havlík
předseda senátu