ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.2696.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 2696/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci ve věci žalobců: a) S. V. , b) Mgr. I. V. , obou zastoupených JUDr. Jiřím Bažantem, advokátem se sídlem ve Velkých Opatovicích 448, proti žalované O. O. , zastoupené Ing. P. P., bytem v P., o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 12 C 184/2009, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. března 2014, č. j. 37 Co 13/2013-531, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 občanského soudního řádu)
Okresní soud v Blansku (dále jen „soud I. stupně“) rozsudkem ze dne 23. října 2012, č. j. 12 C 184/2009-488 určil, že žalobci a) a b) jsou v rámci společného jmění manželů vlastníky nemovitosti – pozemku parc. č. 586/54 o výměře 131 m2, zahrada, vymezeného Geometrickým plánem pro rozdělení pozemku p. č. 586/39 a upřesnění hranic pozemků, který vyhotovila GB – Geodezie, s. r. o., č. 105-10362/2010, úředně ověřeným dne 25. 11. 2010 Ing. Janem Zemánkem pod č. 37/2010, se souhlasem Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště B. uděleným dne 6. 12. 2010, pro katastrální území V., obec V., okres B., který je nedílnou součástí rozsudku (výrok I.), dále rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobcům a) a b) oprávněným společně a nerozdílně na nákladech řízení částku 38 370,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Jiřího Bažanta (výrok II.) a rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit České republice na účet Okresního soudu v Blansku náklady řízení v částce 62 084,72 Kč, a to do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku (výrok III.).
Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalované rozsudkem ze dne 11. března 2014, č. j. 37 Co 13/2013-531, rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že žalobu na určení zamítl (výrok I.), dále rozhodl, že žalobci jsou povinni nahradit žalované společně a nerozdílně na nákladech řízení před soudy obou stupňů částku 10 100,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.), a rozhodl, že žalobci jsou povinni nahradit České republice na účet Okresního soudu v Blansku společně a nerozdílně na nákladech státu v tomto řízení částku 62 084,72 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, které považují za přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu. Podle dovolatelů napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném posouzení věci a rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Žalobci ve svém dovolání rekapitulují dosavadní průběh řízení, přednášejí svou skutkovou verzi a vyjadřují se k některým skutečnostem, které v řízení vyšly najevo, a k důkazům, které byly v řízení provedeny. Závěrem žalobci navrhují, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil, vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení a přiznal dovolatelům náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné, dovolání za nedůvodné, a proto navrhuje jeho zamítnutí.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy a společně s vyjádřením k dovolání tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože k nabytí vlastnického práva žalobci mělo dojít před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 11. března 2014, projednal dovolání a rozhodl o něm dovolací soud podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014.
Podle §243f odst. 3 věta první, o. s. ř., ve znění po novele provedené zákonem č. 404/2012 Sb., v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné na webových stránkách Nejvyššího soudu - www.nsoud.cz ).
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., ve znění účinném od 1. ledna 2013, proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, resp. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
V daném případě v dovolání není řádně uvedeno, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 až 238a o. s. ř. Dovolatelé sice shledávají přípustnost dovolání v tom, že dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo změněno rozhodnutí soudu I. stupně ve věci samé, a odkazují na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Podle §237 o. s. ř., ve znění účinném od 1. ledna 2013, však již změna rozhodnutí soudu I. stupně soudem odvolacím důvodem přípustnosti dovolání není a neexistuje ani zákonné ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., na které dovolatelé odkazují. Jiný důvod přípustnosti dovolání přitom dovolatelé neuvádí a nelze ho ani dovodit z obsahu samotného dovolání.
Pro úplnost dovolací soud dodává, že podstata dovolání spočívá v nesouhlasu dovolatelů s hodnocením protokolu o vytyčení hranic pozemků ze dne 28. června 2011, o který odvolací soud opřel svůj závěr o ztrátě dobré víry žalobců, v důsledku čehož uzavřel, že nebyly splněny podmínky pro nabytí vlastnického práva vydržením, neboť neuplynula zákonná desetiletá lhůta nutná k vydržení.
Nesouhlas dovolatelů se závěry odvolacího soudu se odvíjí od kritiky skutkových závěrů, která odvolací soud z tohoto listinného důkazního prostředku učinil, neboť podle přesvědčení dovolatelů měl odvolací soud dospět ke skutkovým zjištěním odlišným; současně odvolacímu soudu vytýkají, že uvedený listinný důkazní prostředek nesprávně zhodnotil ve vztahu k ostatním listinným důkazním prostředkům a z nich vyplývajícím skutkovým zjištěním. Kritika skutkových zjištění ani proces hodnocení důkazů však přípustným dovolacím důvodem není.
Mimo jiné i v důsledku této skutečnosti považují dovolatelé postup odvolacího soudu za rozporný s ustanovením §3 odst. 1 obč. zák.
Dovolací soud v této souvislosti vychází z ustálené judikatury potud, že námitka o rozporu rozhodnutí soudu (či postupu vedoucího k jeho vydání) s dobrými mravy, nemůže být pro výsledek dovolacího řízení právně relevantní; v úvahu přichází pouze posouzení, zda rozhodnutí jsou anebo nejsou v souladu s právními předpisy (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. srpna 2005, sp. zn. 22 Cdo 92/2005, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3426). Zákon neumožňuje poměřovat rozhodnutí soudu korektivem dobrých mravů; ten by bylo možno použít jen v případě, že výkon práva účastníka by byl s dobrými mravy v rozporu (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. listopadu 2011, sp. zn. 22 Cdo 366/2010 – www.nsoud.cz ).
Pokud dovolatelé v dovolání vytýkají nalézacím soudům, že „se nevypořádaly s tvrzením žalobců, že s odkazem na právní zásadu nemo plus iuris ad alium transfere potest, quam ipse habet, je kupní smlouva, kterou žalovaný uzavřela dne 24. 11. 2001 na koupi pozemku parc. č. 586/39 v katastrálním území V.…absolutně neplatná pro rozpor se zákonem“, pak není dovolacímu soudu především zřejmé, jakým způsobem by se tato okolnost měla promítnout do poměrů souzené věci, ve které se žalobci domáhají určení svého vlastnického práva a zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na nesplnění podmínek pro vydržení vlastnického práva žalobci.
Naznačují-li dovolatelé, že odvolací soud své rozhodnutí založil na tom, že „dovolatelé nebyli se zřetelem ke všem okolnostem (objektivně) v dobré víře, že jim pozemek parc. č. 586/46 v rozsahu a zaměření v terénu podle geometrického plánu, který je součástí kupní smlouvy ze dne 15. 9. 1992“, pak přehlížejí, že odvolací soud žádnou takovou úvahu neučinil. Naopak, vyšel z toho, že žalobci v dobré víře byli, nicméně objektivní trvání dobré víry neshledal po celou zákonem požadovanou dobu.
Výhrada, že postupem odvolacího soudu došlo k porušení práva žalobců na spravedlivý proces, je svou podstatou výtkou směřující k uplatnění vady řízení, resp. v daných poměrech výtkou vůči procesu hodnocení důkazů z pohledu učiněných skutkových zjištění, prostřednictvím kterých však přípustnost dovolání nelze založit.
Protože dovolání neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 3028/2013 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2014, sp. zn. 22 Cdo 4205/2013, uveřejněná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).
V souladu s §243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. července 2014
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu