ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.3630.2012.1
sp. zn. 22 Cdo 3630/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce J. L. , zastoupeného JUDr. Robertem Falbrem, advokátem se sídlem v Praze 6, Kopeckého 47, proti žalovaným: 1) K. K. , zastoupenému JUDr. Bedřichem Macourkem, advokátem se sídlem v Berouně, Kostelní 7, a 2) M. K. , zastoupené JUDr. Ladislavem Rychtářem, advokátem se sídlem v Praze – Řeporyjích, Kakosova 978/4, o ochranu vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 5 C 84/2001, o dovolání žalovaného 1) a žalované 2) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. února 2012, č. j. 24 Co 466/2011-640, takto:
Odůvodnění:
I. Dovolání žalovaného 1) K. K. se odmítá .
II. Dovolání žalované 2) M. K. se zamítá .
III. Žalovaná 2) M. K. je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.178,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobce JUDr. Ladislava Rychtáře.
IV. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1) nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O ů v o d n ě n í :
Okresní soud v Berouně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. září 2005, č. j. 5 C 84/2001-248, zamítl návrh žalobce, aby byla žalovaným uložena povinnost odstranit zazdění a zašroubování dveří a oken na jižní straně domu, nacházejícího se na pozemku parc. č. 68/2 v k. ú. a obci V., umožnit žalobci přechod přes část pozemku parc. č. 68/1 v k. ú. a obci V., a to v rozloze 3 m x 1,2 m přiléhající svou delší stranou bezprostředně k jižní stěně domu, po dobu nezbytně nutnou k vybudování nové přístupové cesty do domu, odstranit kůlnu o rozměrech 10,9 x 5 m přiléhající k jižní stěně domu a přístřešek přiléhající k východní stěně truhlářské dílny nacházející se na pozemku parc. č. 68/2 v k. ú. a obci V., obnovit připojení domu v k. ú. a obci V. na kanalizační trubky odpadu, platit žalobci 6.080,- Kč ročně počínaje 1. 1. 2001, a zdržet se vstupu na pozemek parc. č. 68/2 v k. ú. a obci V. s výjimkou doby nutné k odstranění nepovolených staveb, a to právě za tímto účelem.
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 23. března 2006, č. j. 24 Co 76/2006-272, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně následně rozsudkem ze dne 18. března 2011, č. j. 5 C 84/2001-546, ve znění opravného usnesení ze dne 30. května 2011, č. j. 5 C 84/2001-582, ve výroku I. uložil žalovaným povinnost odstranit zazdění a zašroubování veškerých dveří a oken na jižní straně domu, nacházejícího se na pozemku parc. č. 68/2 v k. ú. a obci V., ve výroku II. zamítl návrh žalobce, aby byla žalovaným uložena povinnost umožnit žalobci přechod přes část pozemku parc. č. 68/1 v k. ú. a obci V., a to v rozloze 3 m x 1,2 m přiléhající svou delší stranou bezprostředně k jižní stěně domu, po dobu nezbytně nutnou k vybudování nové přístupové cesty do domu, ve výroku III. uložil žalovaným povinnost vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku kůlnu o rozměrech 10,9 x 5 m přiléhající k jižní stěně domu na pozemku parc. č. 68/2 v k. ú. a obci V., jejíž je součástí, ve výroku IV. zamítl návrh žalobce, aby byla žalovaným uložena povinnost odstranit, případně vyklidit přístřešek přiléhající k východní stěně truhlářské dílny nacházející se na pozemku parc. č. 68/2 v k. ú. a obci V., ve výroku V. zamítl návrh žalobce, aby byla žalovaným uložena povinnost obnovit připojení domu č. p. 20 na pozemku parc. č. 68/2 v k. ú. a obci V. na kanalizační trubky odpadu, a ve výroku VI. uložil žalovaným povinnost zdržet se vstupu na pozemek parc. č. 68/2 v k. ú. a obci V. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce je společně s MUDr. N. H. spoluvlastníkem nemovitostí, a to budovy, postavené na pozemku parc. č. st. 68/2 a pozemku parc. č. st. 68/2, a žalovaní jsou spoluvlastníky budovy, postavené na pozemku parc. č. st. 68/1 a pozemku parc. č. st. 68/1. Původně se jednalo o společnou nemovitost, která byla ve skutečnosti tvořena hostinskou a obytnou částí, a stála na jednom pozemku parc. č. st. 68 v k. ú. a obci V. V roce 1960 došlo k rozdělení pozemku parc. č. st. 68 na pozemky parc. č. st. 68/1 a 68/2, a to geometrickým plánem ze dne 7. září 1960. Stalo se tak z důvodu rozhodnutí Finančního odboru bývalého ONV v Berouně ze dne 23. prosince 1960, č. j. FIN-2663/60-72/1-Kar, o přechodu části stavebního pozemku parc. č. st. 68 – nově označeného jako parc. č. st. 68/2 a hostinské části původní nemovitosti č. p. 20, do vlastnictví Jednoty, lidového spotřebního družstva Beroun (dále jen Jednota). Vlastníky nemovitostí byli v té době manželé M. V roce 1966 bylo rozhodnutí o vyvlastnění Finanční komisí Okresního národního výboru v Berouně zrušeno a nemovitosti byly vráceny zpět původním vlastníkům manželům M. Manželé M. následně kupní smlouvou ze dne 20. prosince 1971 prodali nemovitosti označené jako „celé nemovitosti, tj. se stp. 68/1 a 68/2 se všemi stavbami zde postavenými,“ žalovaným. Žalovaní uzavřeli dne 19. května 1992 se svou dcerou M. C. a jejím manželem T. C. kupní smlouvu, jejímž předmětem byl „hostinec se stavební parcelou č. 68/2, který sestává z malé kuchyňky, výčepu, lokálu a bývalého sálu, a jako příslušenství k němu náleží sklep sloužící k výčepu, záchody, přípojka kanalizace a vody a venkovní úpravy.“ V odstavci IV. smlouvy bylo uvedeno, že sklep a záchody náležející k hostinci jsou situovány na stavebním pozemku parc. č. 68/1. Obě nemovitosti jsou napojeny na jednu vodovodní přípojku a kanalizace je svedena do jednoho septiku. Sociální zařízení náležející k hostinci se nachází na pozemku parc. č. 68/1 ve vlastnictví žalovaných a prakticky bylo vestavěno do jejich nemovitosti. V roce 1994 proběhla stavební úprava a přístavba pohostinství, která byla příslušným stavebním úřadem řádně zkolaudována, a manželům Ch. bylo povoleno užívání stavby pohostinství a dílny na pozemku parc. č. st. 68/2. V roce 1995 vydal obecní úřad ve Velkém Chlumci potvrzení o tom, že na pozemku parc. č. st. 68/1 se nachází objekt a na pozemku parc. č. st. 68/2 se nachází objekt. V roce 1998 bylo žalovaným vydáno příslušným stavebním úřadem povolení k užívání stavby – truhlářské dílny na pozemku parc. č. st. 68/1. Po rozvodu manželů Ch. získal hostinec se stavební parc. č. st. 68/2 do výlučného vlastnictví T. Ch. Na jeho majetek byl prohlášen konkurs a nemovitosti koupil od správce konkursní podstaty kupní smlouvou ze dne 28. prosince 2000 žalobce, společně s MUDr. H. Ze znaleckého posudku vyhotoveného znaleckým ústavem PROFI-TEN, a. s. soud prvního stupně dále zjistil, že objekt hostinské části původní nemovitosti lze považovat za stavbu umožňující samostatnou existenci, způsobilou k převodu vlastnictví v rámci kupní smlouvy.
Na základě takto zjištěných skutečností dospěl soud prvního stupně k závěru, že předmět koupě, tak jak je vymezený v kupní smlouvě ze dne 28 prosince 2000, tj. dům na parc. č. st. 68/2 a parc. č. st. 68/2 je dostatečně určitý, neboť původní nemovitost byla tvořena hostinskou a obytnou částí, jako dvěma samostatnými věcmi v právním smyslu, bez ohledu na to, k jakému účelu tyto stavby mohly být využity. Rovněž skutečnost, že rozhodnutím Finanční komise Okresního národního výboru v Berouně bylo zrušeno rozhodnutí Finančního odboru bývalého ONV v Berouně o převodu majetku do vlastnictví Jednoty, pro jehož účely bylo rozdělení pozemku iniciováno, nemohlo mít žádný vliv na existenci pozemku parc. č. st. 68/2 jako samostatné věci. Žalobce se tedy na základě kupní smlouvy ze dne 28. prosince 2000 stal spoluvlastníkem domu na parc. č. st. 68/2 a pozemku parc. č. st. 68/2. Protože žalovaní neoprávněně zasáhli do vlastnického práva žalobce k domu tím, že zazdili a zašroubovali dveře a okna na jižní straně domu, uložil jim soud s odkazem na §126 obč. zák. povinnost takový zásah odstranit. Dále dovodil, že součástí domu ve spoluvlastnictví žalobce je přístřešek - kůlna přiléhající k jižní stěně domu. Protože žalovaní přístřešek užívají k odkládání svých věcí, uložil jim povinnost přístřešek vyklidit. Ohledně povinnosti zdržet se vstupu žalovaných na pozemek žalobce uvedl, že žalovaní užívají pozemek parc. č. st. 68/2 k přechodu k truhlářské dílně a přechod přes pozemek umožňují i dalším osobám v celém jeho rozsahu. Tím dochází k narušování vlastnického práva žalobce, a proto soud žalovaným uložil povinnost zdržet se vstupu na předmětný pozemek. Naopak soud prvního stupně neshledal důvodným návrh žalobce, aby mu byl umožněn přechod přes část pozemku parc. č. st. 68/1 v k. ú. a obci V., po dobu nezbytně nutnou k vybudování nové přístupové cesty do domu, neboť nebylo tvrzeno ani prokazováno, že by se žalobce pokoušel vybudovat novou přístupovou cestu ke své nemovitosti, ani že by mu v tom žalovaní nějak bránili. Zamítl i návrh žalobce na odstranění a vyklizení přístřešku přiléhajícího k východní stěně truhlářské dílny na pozemku parc. č. st. 68/2 a uvedl, že přístřešek je součástí dílny, není samostatnou věcí, a proto nikdy nepřešel do vlastnictví žalobce, ale zůstal ve vlastnictví žalovaných. K uložení povinnosti obnovit připojení domu na kanalizační trubky odpadu konstatoval, že k odpojení domu od kanalizace a odpadu došlo ještě před tím, než nemovitosti koupil žalobce, a proto k žádnému zásahu do jeho vlastnického práva nedošlo, neboť je již koupil v tomto stavu.
Odvolací soud k odvolání žalobce i žalovaných rozsudkem ze dne 23. února 2012, č. j. 24 Co 466/2011-640, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku VI. tak, že zamítl návrh žalobce, pokud se domáhal, aby byla žalovaným uložena povinnost zdržet se vstupu na zastavěnou část pozemku parc. č. st. 68/2 v k. ú. a obci V., jinak rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II., III., IV. a VI. potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, která jako správná převzal. Souhlasil i s jeho právním závěrem, že žalobce se stal společně s MUDr. H. spoluvlastníkem nemovitostí, a to budovy stojící na pozemku parc. č. st. 68/2 a pozemku parc. č. st. 68/2 v k. ú. a obci V., na základě platně uzavřené kupní smlouvy z 28. prosince 2000, a může se proto domáhat ochrany svého vlastnického práva proti tomu, kdo do něj neoprávněně zasahuje. Ztotožnil se i se způsobem, jakým soud prvního stupně posoudil jednotlivé žalobcem tvrzené zásahy do jeho vlastnického práva, a závěry k nimž dospěl, potvrdil. Částečně změnil pouze výrok VI., jímž byla žalovaným uložena povinnost zdržet se vstupu na pozemek parc. č. st. 68/2. Uvedl, že pozemek žalobce parc. č. st. 68/2 tvoří s pozemkem žalovaných parc. č. st. 68/1 dvůr mezi oběma budovami a truhlářskou dílnou ve vlastnictví žalovaných, která je postavena na pozemku žalobce parc. č. st. 68/2. Žalovaní užívají dvůr v celém jeho rozsahu, a tím zasahují do vlastnického práva žalobce k nezastavěné části pozemku parc. č. st. 68/2. Proto tento výrok upravil tak, aby bylo nesporně dáno, že žalovaní užíváním dvora zasahují do vlastnického práva žalobce k nezastavěné části pozemku parc. č. 68/2.
Rozsudek odvolacího soudu napadají oba žalovaní dovoláním.
První žalovaný dovozuje přípustnost dovolání z §236 odst. 1 a §237 odst. 1 písm. a) a c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc aby mu vrátil k dalšímu řízení.
Druhá žalovaná dovozuje přípustnost dovolání z §237 odst. 1 písm. b), §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. a uplatňuje dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Vadu řízení spatřuje v tom, že nalézací soudy opomenuly provést žalovanou navrhované důkazy, které by prokázaly skutečnost, že se žalobce nikdy nestal vlastníkem hostince a pozemku parc. č. st. 68/2. Má za to, že rozdělení pozemku v roce 1960, provedené za účelem vyvlastnění, bylo od samého počátku neplatné, neboť k němu musel být udělen souhlas vlastníka pozemku, což se nestalo. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že smlouva z 28. 12. 2000 je platná. Tvrdí, že hostinec s pozemkem parc. č. st. 68/2 nikdy nebyly samostatnými věcmi v právním smyslu, a proto ani nemohly být způsobilým předmětem koupě a prodeje. V tomto ohledu je nesprávný i závěr znaleckého posudku vyhotoveného společností PROFI-TEN, a. s. Poukazuje přitom na judikaturu Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 361/2007. Dále uvádí, že kůlna, kterou má společně s prvním žalovaným vyklidit, nebyla předmětem převodu vlastnického práva podle kupní smlouvy uzavřené 19. května 1992 s manželi Ch., a proto nemohla být ani předmětem následného převodu vlastnického práva na žalobce kupní smlouvou z 28. 12. 2000. Po celou dobu zůstala ve vlastnictví žalovaných a závěr odvolacího soudu, že je ve vlastnictví žalobce, nepovažuje za správný. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v jeho výroku II. v rozsahu, ve kterém tento výrok II. rozsudku potvrzuje výroky I., III. a VI. rozsudku soudu prvního stupně, a ve výrocích III., IV. a V. zrušil, a dále aby zrušil rozsudek soudu prvního stupně v jeho výrocích I., III. a VI. a věc aby vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání druhé žalované uvádí, že souhlasí se závěrem odvolacího soudu o tom, že budova hostince společně s pozemkem jsou samostatnými věcmi v právním smyslu, což potvrdil i znalecký posudek vyhotovený společností PROFI-TEN, a. s. Za správné považuje i posouzení neoprávněných zásahů do jeho vlastnického práva a navrhuje, aby dovolací soud dovolání druhé žalované zamítl.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože k tvrzenému vzniku práva žalobce na ochranu jeho vlastnictví došlo před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 23. února 2012, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolací soud se nejprve zabýval včasností podaných dovolání.
Podle §240 odst. 1 věta první o. s. ř. účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.
Rozhodnutí odvolacího soudu bylo prvnímu žalovanému doručeno prostřednictvím jeho zástupce JUDr. Bedřicha Macourka dne 22. května 2012. Zákonná lhůta k podání dovolání (§240 odst. 1 o. s. ř.) proto prvnímu žalovanému uplynula dne 22. července 2012. Protože první žalovaný podal dovolání osobně u soudu prvního stupně až dne 31. července 2012, je jeho dovolání opožděné, a dovolací soud proto toto dovolání odmítl postupem podle §241b odst. 1 a §208 odst. 1 o. s. ř.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání druhé žalované bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. v rozsahu uplatněných dovolacích důvodů a námitek a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Zásadní dovolací námitka směřuje do závěru odvolacího soudu o platnosti převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem na žalobce. Dovolatelka namítá, že budova hostince označená jako dům a pozemek parc. č. st. 68/2 nebyly samostatnými věcmi, a nemohly být proto ani předmětem převodu.
Pozemek parc. č. st. 68/2 vznikl jako samostatná parcela rozdělením parcely č. st. 68 na základě geometrického plánu v souladu s ustanovením §42 odst. 7 zák. č. 177/1927 Sb., o pozemkovém katastru a jeho vedení (dále jen zák. č. 177/1927 Sb.). Důvodem rozdělení původní parcely č. st. 68 bylo oddělení držby částí této parcely na základě rozhodnutí finančního odboru o převedení najaté věci do socialistického vlastnictví podle §11 odst. 1 vyhl. č. 88/1959 Sb., o opatřeních týkajících se některých věcí užívaných organizacemi socialistického sektoru a podle §5 vlád. nař. č. 15/1959 Sb., o opatřeních týkajících se některých věcí užívaných organizacemi socialistického sektoru. Vzhledem k tomu, že převedením části původní parcely č. st. 68 do socialistického vlastnictví došlo k jejímu rozdělení novou držebnostní hranicí, vznikly tímto ve smyslu §4 odst. 1 zák. č. 177/1927 Sb. dva samostatné pozemky, které musely být v pozemkovém katastru zobrazeny jako samostatné parcely (§4 odst. 2 zák. č. 177/1927 Sb.). Následné obnovení vlastnického práva právních předchůdců žalovaných (manželů M.) k pozemku parc. č. st. 68/2 po zrušení rozhodnutí o převedení tohoto pozemku do socialistického vlastnictví neznamenalo zánik pozemku jako samostatné věci. Pozemek byl nadále veden v pozemkovém katastru jako samostatná parcela a i právní předchůdci žalovaných i žalovaní samotní s pozemkem jako se samostatnou věcí nakládali (při převodu vlastnického práva).
Pokud jde o budovu hostince, označenou jako dům, dospěl odvolací soud k závěru, že se v době jejího převodu na žalobce kupní smlouvou z 28. prosince 2000 jednalo o samostatnou věc v právním smyslu.
Posouzení toho, zda určitý výsledek stavební činnosti je stavbou jako předmětem občanskoprávních vztahů, je věcí právní úvahy soudu, přičemž tato úvaha vychází se skutkových zjištění, která mohou být založena i na znaleckém posudku. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu zpochybnit, jen je-li zjevně nepřiměřená (obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. března 2006, sp. zn. 22 Cdo 1407/2005, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4008).
Nalézací soudy se otázkou, zda sporná stavba je samostatnou věcí, zabývaly a při svých závěrech vyšly především ze znaleckého posudku znaleckého ústavu PROFI-TEN a. s., podle kterého posuzovaný objekt obsahuje takové stavební prvky, které mu umožňují samostatnou existenci jako stavbě. Konkrétně je ve znaleckém posudku uvedeno, že „hostinská i obytná část mají samostatné užitné prostory, to znamená, že užitné prostory každé části jsou situovány v prostorově soustředěném samostatném prostoru navenek uzavřenými stěnami a střešním pláštěm. Sklepy, 1. NP ani 2. NP obou částí nejsou funkčně propojeny dveřmi. Každá část byla již desetiletí využívána samostatně“, a dále, že „konstrukce a stavební prvky hostinské a obytné části jsou na sobě navzájem nezávislé, jejich případné nedostatky v kvalitě nemají na posouzení možnosti samostatné existence hostinské a obytné části vliv“. V doplnění znaleckého posudku znalecký ústav dále uvedl, že „prostory obytné a hostinské jsou navzájem odděleny uzavřenou svislou obvodovou konstrukcí bez vzájemného komunikačního propojení (bez dveří). A dále je podstatné, že tato obvodová konstrukce má stejnou polohu ve všech podlažích (tzn., že se užitné prostory hostinské a obytné části vzájemně neprolínají)“.
Stavba budovy může být provedena mnoha různými způsoby, a soudu proto nelze upřít možnost úvahy při posouzení toho, zda určitý konkrétní výsledek stavební činnosti je samostatnou věcí v právním smyslu; pro všechny v úvahu přicházející případy též nelze stanovit zcela přesná kritéria. Vzhledem ke shora uvedeným skutkovým zjištěním nepovažuje dovolací soud úvahy odvolacího soudu o samostatnosti domu za nepřiměřené.
Konečně i sami žalovaní s budovou hostince nakládali jako se samostatnou věcí, když ji převedli kupní smlouvou ze dne 29. května 1992 na manžele Ch. (svou dceru a zetě).
Závěry odvolacího soudu nejsou ani v rozporu se závěry uvedenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2008, sp. zn. 22 Cdo 361/2007. V tomto rozhodnutí odkázal Nejvyšší soud na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. dubna 2002, sp. zn. 22 Cdo 1465/2000, ve kterém se uvádí: „Dokud není stavba reálně rozdělena, lze platně učinit předmětem převodu buď celou věc, nebo její ideální díl. Pokud má být např. převedena reálná část stavby, musí jít o takovou její část, která má již právně povahu samostatné věci. Reálné rozdělení stavby je možné jen tehdy, jestliže vzniknou na základě stavebních úprav učiněných podle stavebních předpisů samostatné věci. Přitom k reálnému rozdělení stavby na dvě nebo více samostatných věcí nestačí rozdělení stavební parcely geometrickým oddělovacím plánem.“ Zároveň Nejvyšší soud uzavřel, že „úvahy o tom, zda sál tvoří část (přístavbu) budovy restaurace by mohly mít význam, pokud by bylo prokázáno, že některý z právních předchůdců žalované platně nabyl vlastnické právo k budově restaurace, ke které by byla později připojena přístavba sálu; pak by bylo nutno zvažovat, zda se přístavba stala součástí původní budovy. Pokud by tomu tak bylo, nabyl by vlastník původní budovy vlastnické právo i k přírůstku – přístavbě. Soudy však neučinily závěr, že budova restaurace byla zhotovena dříve než sál a po zhotovení platně převedena na některého z předchůdců žalované. Za této situace pozbývají úvahy o možném přírůstku význam.“
Přezkoumávané rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právním závěru, že budova hostince převedená na žalobce měla od počátku právně povahu samostatné věci. Odvolací soud tedy neřešil otázku rozdělení stavby, a jeho rozhodnutí proto nemůže být v rozporu s namítaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 8. dubna 2002, sp. zn. 22 Cdo 1465/2000.
Zjevně nepřiměřená není ani úvaha odvolacího soudu o tom, že součástí domu je i přístřešek – kůlna přiléhající k jižní stěně domu, jestliže uzavřel, že „kůlna stavebně přímo navazuje na tuto budovu a vychází z této budovy, nemá samostatnou konstrukci, nemůže existovat (stát) sama o sobě jako samostatná věc ve smyslu stavebně – technickém“. Otázka přístavby a propojení staveb byla již řešena v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze 17. 5. 1994, sp. zn. 3 Cdo 199/93, uveřejněném v Bulletinu Vrchního soudu v Praze pod č. 29, ročník 1994, v němž soud dovodil, že „přístavba se obvykle stává součástí (původní) stavby a nemění tak nic na již vytvořených vlastnických vztazích k věci. Jestliže však je na „přístavbu“ usuzováno pouze z hlediska funkčního propojení dvou staveb (například spojovací chodbou a podobně), nelze obvykle uvažovat v kategoriích věc a jejich součást. V takovém případě může jít o dvě (relativně) samostatné věci – byť – porovnáním jejich účelu a významu soudě – může jedna z nich mít povahu příslušenství stavby druhé“. Ke vlivu stavebních úprav na charakter stavby jako věci zaujal Nejvyšší soud právní názor v rozsudku z 28. 2. 2001, sp. zn. 20 Cdo 931/99, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 280, kde uvedl, že „jestliže nově dostavěné části, funkčně a provozně technicky propojené s původní stavbou, která jako věc nezanikla, jsou její součástí ve smyslu §120 ObčZ, nepředstavují samostatný předmět občanskoprávních vztahů a neupírají identitu původní stavbě.“
Jestliže tedy předmětná kůlna je součástí stavby domu, přešla na nabyvatele domu jako věci hlavní (tedy i na žalobce) bez ohledu na to, zda byla ve smlouvě o převodu vlastnického práva k této věci součást výslovně uvedena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. listopadu 2003, sp. zn. 22 Cdo 1432/2002, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 2251).
Pokud dále žalovaná namítá vadu řízení, kterou spatřuje v tom, že nalézací soudy opomenuly provést navrhované důkazy, nevyplývá z podaného dovolání, o jaké konkrétní důkazy se mělo jednat. Dovolací soud proto nemohl tuto dovolací námitku přezkoumat.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř., ani jiný dovolací důvod v posuzované věci není dán. Proto nezbylo, než dovolání žalované 2) zamítnout (§243b odst. 2 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 2) vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že dovolání žalované 2) bylo zamítnuto, a žalovaná je proto povinna nahradit žalobci náklady dovolacího řízení, které mu vznikly za jeho zastoupení advokátem. Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou byly stanoveny paušální sazby výše odměny za zastupování advokátem v občanském soudním řízení, byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 26/12, s účinností ke dni 7. května 2013, kdy byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Náhradu nákladů řízení proto dovolací soud stanovil podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a je představována odměnou ve výši 1.500,- Kč, stanovenou podle §6, §9 odst. 1, §7 bod 4, §11 odst. 1 písm. k), dále paušální náhradou hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., celkem tedy 1.800,- Kč, a 21 % náhradou daně z přidané hodnoty podle §137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 378,- Kč, celkem tedy 2.178,- Kč. Lhůta a místo k plnění vyplývají z §160 odst. 1 a §149 odst. 1 o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1) bylo rozhodnuto podle 243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 věty první a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobci v dovolacím řízení náklady ve vztahu k žalovanému 1) nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná 2) povinnost uloženou jí tímto rozsudkem dobrovolně, může se žalobce domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 26. února 2014
Mgr. Michal K r á l í k, Ph.D.
předseda senátu