ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.3751.2012.1
sp. zn. 22 Cdo 3751/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně H. S., J., zastoupené JUDr. Viliamem Kováčikem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Průmyslová 1200/4a, proti žalovanému J. S., V., zastoupenému Mgr. Bohumilem Budínským, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Hradební 856/10, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 10 C 20/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. března 2012, č. j. 37 Co 14/2010-193, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému do tří dnů od právní moci tohoto usnesení náklady dovolacího řízení ve výši 1.573,- Kč k rukám jeho zástupce Mgr. Bohumila Budínského.
Odůvodnění:
Okresní soud v Blansku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. listopadu 2009, č. j. 10 C 20/2007-157, zamítl žalobu v části, ve které se žalobkyně domáhala zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků k domu na pozemku parc. č. st. 180 v k. ú. V. u K. (výrok I.). Ve výroku II. zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k pozemkům parc. č. 338/14 a parc. č. 846/2 v k. ú. V. u K., rozhodl, že výlučným vlastníkem pozemků se stává žalovaný a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 19 000,- Kč. Ve výrocích III. až V. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 13. března 2012, č. j. 37 Co 14/2010-193, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (výrok I.), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. tak, že nepřiznal státu náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni (výrok II.) a zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích IV. a V. a v tomto rozsahu vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., a v němž uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc aby vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhuje odmítnutí dovolání.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání i vyjádření k němu je účastníkům znám, a dovolací soud proto na ně pro stručnost odkazuje.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože k pravomocnému rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví došlo před 1. lednem 2014, projednal dovolací soud dovolání a rozhodl o něm podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7. a Čl. VII. zákona č. 404/2012 Sb., a Čl. II. bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. by v dané věci přicházela do úvahy pouze v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.). Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu však takovým rozhodnutím není.
V dané věci odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který zamítl žalobu na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k označenému domu s tím, že vlastníkem nemovitosti je pouze žalovaný, který před uzavřením manželství účastníků vybudoval dům do takového stavu, kdy byl jako věc již nezaměnitelně individualizován (bylo jednoznačně a nezaměnitelným způsobem patrno dispoziční řešení nadzemního podlaží) a veškeré další stavební práce, které byly učiněny po uzavření manželství účastníků, směřovaly pouze k jeho dokončení. Žalobkyně proto nemohla nabýt spoluvlastnické právo k domu jeho zhotovením a spoluvlastnický podíl na ni nebyl převeden ani písemnou smlouvou. Pouhý ústní příslib žalovaného nemohl založit dobrou víru žalobkyně ohledně jejího spoluvlastnického práva k domu a žalobkyně toto právo nemohla ani vydržet.
Otázkou posouzení vzniku stavby jako věci v právním slova smyslu se dovolací soud opakovaně zabýval a dospěl k závěru, že rozhodný je okamžik, v němž je stavba vybudována minimálně do takového stadia, od něhož počínaje všechny další stavební práce směřují již k dokončení takto druhové i individuálně určené věci [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2007, sp. zn. 22 Cdo 2554/2007, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále jen „Soubor“), pod pořadovým č. C 5470]. K tomu u nadzemních staveb dochází vytvořením stavu, kdy je již jednoznačně a nezaměnitelným způsobem patrno alespoň dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 2534/2000, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 1008). Pokud se soudy obou stupňů při úvahách o tom, zda sporná stavba byla v době uzavření manželství účastníků již samostatnou věcí, zabývaly tím, jaký byl stupeň její rozestavěnosti, a zda již bylo patrno dispoziční uspořádání prvního nadzemního podlaží, posoudily tuto věc v souladu s judikaturou a jejich závěrům nelze nic vytknout.
Dovolatelka namítá, že nalézací soudy nesprávně posoudily ústní dohodu účastníků o budoucím „společném vlastnictví nemovitosti“. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 5. listopadu 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001, uveřejněném v Souboru pod pořadovým č. C 1008, dospěl k závěru, že „dohoda uzavřená již po vzniku stavby jako věci v právním smyslu by musela být písemná (§141 odst. 1 obč. zák.), jinak nemá právní účinky“. Tedy ani tvrzená ústní dohoda účastníků uzavřená ke dni vzniku jejich manželství (tedy po vzniku stavby jako věci v právním slova smyslu), nemá právní účinky a nalézací soudy k ní správně nepřihlížely.
Nepřípadné jsou i námitky, podle kterých nalézací soudy nesprávně hodnotily otázku nedostatku dobré víry a následně i vydržení vlastnického práva dovolatelky k předmětné nemovitosti.
K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, Nejvyšší soud České republiky zaujal právní názor již v rozsudku ze dne 9. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, publikovaném v časopise Soudní rozhledy, č. 5, ročník 2001, pod č. 49, podle kterého tuto otázku „je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka“. K posuzování dobré víry oprávněného držitele lze odkázat rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 1176, podle kterého „při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří“.
Dobrá víra oprávněného držitele, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem věci, se musí vztahovat i k titulu, na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo. To ovšem neznamená, že takový titul musí být dán; postačí, že držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že tu takový titul je. Posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, publikovaný v Souboru pod pořadovým č. C 1067).
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 20. března 2003, sp. zn. 22 Cdo 432/2003, uveřejněném v Souboru pod pořadovým č. C 1792, uzavřel, že pokud se někdo uchopí držby nemovitosti na základě ústní smlouvy o jejím převodu, nemůže být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem věci, a to ani v případě, že je přesvědčen, že taková smlouva k nabytí vlastnictví nemovitosti postačuje. Odvozovala-li tedy dovolatelka svou dobrou víru od ústní dohody s žalovaným, nemohla být se zřetelem ke všem okolnostem věci v dobré víře, že jí sporná nemovitost patří.
Námitkou, že „svědecky i listinnými důkazy bylo prokázáno, že přístavbou byla realizována samostatná bytová jednotka technicky i svým vybavením nezávislá na původní stavbě“, a soudy se proto nedostatečně zabývaly otázkou „možnosti posouzení odděleného společného vlastnictví k přístavbě k původnímu objektu“, zpochybňuje dovolatelka skutková zjištění nalézacích soudů, která byla pro jejich rozhodnutí významná. U dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. však zpochybnění skutkových zjištění nepřichází do úvahy (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalované bylo odmítnuto a žalovanému vznikly náklady za jeho zastoupení advokátem (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou byly stanoveny paušální sazby výše odměny za zastupování advokátem v občanském soudním řízení, byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 26/12, s účinností ke dni 7. května 2013, kdy byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Náhradu nákladů řízení proto dovolací soud stanovil podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2012, a je představována odměnou ve výši 1.000,- Kč, stanovenou podle §6, §9 odst. 1, §7 bod 4, §11 odst. 1 písm. k), dále paušální náhradou hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., včetně náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 21 %, celkem 1.573,- Kč. Lhůta a místo k plnění vyplývají z §160 odst. 1, §149 odst. 1 a §167 odst. 2 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, může žalobce podat návrh na výkon rozhodnutí nebo exekuci.
V Brně dne 17. prosince 2014
Mgr. David Havlík předseda senátu