ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.4325.2013.1
sp. zn. 22 Cdo 4325/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců a) JUDr. J. S., a b) J. S., P., zastoupených JUDr. Janou Kutmonovou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Vysočanská 548, proti žalovaným 1) L. S., a 2) E. S., T., zastoupeným Mgr. Václavem Uhlířem, advokátem se sídlem v Praze 2, Mánesova 87, o vyklizení části pozemku, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 7 C 158/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. září 2013, č. j. 30 Co 240/2013-297, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovaným jako společně a nerozdílně oprávněným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.700,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta Mgr. Václava Uhlíře.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha – západ (dále jen ,,soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. března 2013, č. j. 7 C 158/2008-259, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali „stanovení povinnosti žalovaným vyklidit a vyklizenou předat žalobcům část parcely č. 74/1 v k. ú. T., zapsanou u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Praha – západ na LV č. 442 pro k. ú. T. dle geometrického plánu č. 3241030-544-81 ze dne 25. 2. 1982 na právní hranici parcely č. 74/2 v k. ú. T., zapsanou u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Praha – západ na LV č. 222 pro k. ú. T.“ (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II. a III.).
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobců i žalovaných rozsudkem ze dne 18. září 2013, č. j. 30 Co 240/2013-297, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ve věci samé potvrdil ve správném znění, že parcela č. 74/1 v k. ú. T., je u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Praha – západ zapsaná na LV č. 437, ve výrocích II. a III. rozsudek soudu prvního stupně změnil pouze ohledně částek, které jsou žalobci povinni zaplatit na nákladech řízení před soudem prvního stupně, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání. Domnívají se, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam a „protože rozsudkem odvolacího soudu byl změněn první rozsudek soudu I. stupně ve věci samé, je dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. a je podáno z důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí věci a podle písm. b) o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního názoru a podle §241a odst. 3, protože rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování“. Dále mají za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s judikatorními závěry formulovanými v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 3560/2010 a sp. zn. 22 Cdo 646/2009, v nichž bylo rozhodováno o žalobách na vyklizení nemovitosti. Navrhují, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní navrhují zamítnutí dovolání.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 18. září 2013, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání žalovaných podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013.
Podle §243f odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolatelé v dané věci řádně nevymezili, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 až 238a o. s. ř. a neuvádějí ani způsobilý dovolací důvod. Přípustnost dovolání po 1. 1. 2013 nezakládá skutečnost, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Přestože žalobci dále tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, obsahem dovolání je pouhá polemika se skutkovými zjištěními nalézacích soudů a kritika odůvodnění napadeného rozhodnutí. Tímto způsobem však přípustnost dovolání založit nelze.
Dovolatelé předně neoznačili konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva, na které závisí napadené rozhodnutí, a při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Vymezují se především proti skutkovým závěrům odvolacího soudu ohledně neoprávněných zásahů do vlastnického práva žalobců. Zpochybňování skutkových závěrů však nepředstavuje způsobilý dovolací důvod, který by bylo možné v dané věci uplatnit (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodnutí nalézacích soudů jsou založena na závěru, že žalobci neprokázali, že žalovaní i nadále užívají část jejich pozemku tvrzeným způsobem, a tím neoprávněně zasahují do jejich vlastnického práva. Nepřípadný je proto i v dovolání tvrzený rozpor s judikatorními závěry vyjádřenými v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 14. srpna 2008, sp. zn. 26 Cdo 3206/2006, a ze dne 27. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 646/2009. V obou případech dovolací soud připouští obranu vlastníka nemovitosti žalobou na vyklizení nemovitosti za situace, kdy žalovaný vlastním užíváním nemovitosti (pozemků) znemožňuje její užívání žalobcem. V daném případě se však žalobcům, podle skutkových závěrů nalézacích soudů, vůbec nepodařilo prokázat, že by žalovaní část jejich pozemku tvrzeným způsobem užívali a zasahovali tak do vlastnických práv žalobců.
Protože dovolání neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání a ani způsobilý dovolací důvod (§241a odst. 2 o. s. ř.), Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Nesplní-li žalovaní povinnost uloženou jim tímto rozhodnutím dobrovolně, mohou se žalobci domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. ledna 2014
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu