ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.658.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 658/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně Mgr. E. D., L., zastoupené JUDr. Zorkou Černohorskou, advokátkou se sídlem v Příbrami II, Balbínova 384, proti žalované Ing. H. L. N., Ph.D., P., zastoupené Mgr. Michalem Šebánkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Matoušova 515/12, o 187.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 18 C 89/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. září 2013, č. j. 25 Co 252/2013-216, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 8.920,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalobkyně JUDr. Zorky Černohorské.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-západ („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. listopadu 2012, č. j. 18 C 89/2011-172, výrokem pod bodem I. uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 165.153,50 Kč spolu se smluvní pokutou ve výši 173,41 Kč a spolu s úroky z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 165.153,50 Kč od 9. 3. 2011 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Výrokem pod bodem II. soud zamítl žalobu co do jistiny
226,50 Kč se zákonnými úroky z prodlení z této částky od 9. 3. 2011 a co do smluvní pokuty ve výši 1.795,59 Kč. Výrokem pod bodem III. soud rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 11. září 2013, č. j. 25 Co 252/2013-216, změnil rozsudek soudu ve výroku pod bodem III. tak, že stanovil výši náhrady nákladů řízení částkou 55.821,- Kč. Ve věci samé ve výrocích I. a II. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a o. s. ř.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného do 31. 12. 2013.
Nejvyšší soud věc posoudil podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen „obč. zák.“) – viz hlava II. – ustanovení přechodná a závěrečná, díl, 1 – přechodná ustanovení oddíl I. – všeobecná ustanovení, §3028 odst. 1, 2 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak [§237 o. s. ř.)]. V dané věci nebyly podmínky tohoto ustanovení naplněny; rozhodnutí je v souladu s judikaturou dovolacího soudu a není důvod pro to, aby právní otázka byla řešena jinak.
Podstata sporu spočívá v tomto: Žalobkyně prodala spoluvlastnický podíl k domu žalované; ta však zaplatila jen část kupní ceny, ve zbytku namítla započtení pohledávky, kterou jí postoupila původní spoluvlastnice – M. N. – a která vznikla na základě investic, které do domu vynaložila. Zásadní byla otázka, zda M. N. vynaložila investice se souhlasem žalobkyně – od posouzení této otázky se odvíjelo právní posouzení věci, zejména pak promlčení pohledávky uplatněné k započtení.
Dovolatelka zpochybňuje skutkový závěr o tom, že M. N. investovala do nemovitosti se souhlasem žalobkyně; zpochybňuje tak skutková zjištění, ze kterých odvolací soud vyšel. Skutkové námitky však nejsou od 1. 1. 2013 v dovolacím řízení přípustné. „Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem“ (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013). Proto dovolací soud vychází ze skutkového závěru, že žalobkyně o investicích M. N. – předchůdkyně dovolatelky – věděla a že s nimi souhlasila. Za tohoto stavu je rozhodnutí odvolacího soudu správné.
Odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 599/99, 22 Cdo 4079/2011 neobstojí; tato rozhodnutí se totiž zabývala otázku, za jakých okolností může většinový spoluvlastník rozhodnout o hospodaření se společnou věcí (včetně investic) proti vůli menšinového spoluvlastníka; podmínky v těchto rozhodnutích uvedené měly chránit menšinového spoluvlastníka a poskytnout mu možnost ovlivnit rozhodnutí spoluvlastníka většinového, jednajícího proti jeho vůli. O tento případ však nejde; v projednávané věci spoluvlastnice s investicemi souhlasila. Na danou věc tak plně dopadají závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. 22 Cdo 3766/2011, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 91/2012, ze kterých také oba soudy správně vyšly. Jestliže byly investice provedeny se souhlasem žalobkyně, vznikl na úhradu jejich poměrné části nárok již v době, kdy byly vynaloženy. Lze poznamenat, že pokud by M. N. za zjištěného stavu nárok včas uplatnila, těžko by se žalobkyně ubránila tvrzením, že s nimi alespoň konkludentně nesouhlasila (k tomu viz též úvahy odvolacího soudu).
Za otázku zásadního právního významu nelze považovat, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci, v rozporu s dobrými mravy (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 308, stejně např. usnesení ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, usnesení ze dne 21. června 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007, a řadu dalších). Ostatně dovolatelka neuvádí nic, co by v této části mohlo založit podmínky přípustnosti dovolání; pro závěr, že vznesení námitky promlčení je v rozporu s dobrými mravy, nemůže být rozhodné, zda předchůdkyně dovolatelky svou pohledávku vůči žalobkyni neuplatnila dříve proto, že – jak tvrdí dovolatelka - o této možnosti nevěděla (srov. zásadu vigilantibus iura scripta sunt), anebo tak snad postupovala z jiného důvodu.
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost uloženou jí tímto usnesením, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. července 2014
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu