ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.930.2012.1
sp. zn. 22 Cdo 930/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců: 1) M. K. , 2) B. K. , obou zastoupených JUDr. Jiřím Bláhou, advokátem se sídlem v Lomnici nad Popelkou, Poděbradova 54, proti žalovanému městu Turnov , se sídlem v Turnově, A. Dvořáka 335, IČO: 00276227, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 10 C 130/2009, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. listopadu 2011, č. j. 20 Co 188/2011-162, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Semilech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. ledna 2011, č. j. 10 C 130/2009-118, určil, že žalobci mají ve společném jmění manželů pozemek parc. č. 66 a pozemek parc. č. 150/21, vymezené geometrickým plánem, specifikovaným v tomto výroku rozsudku, který je jeho nedílnou součástí, v katastrálním území a obci M. (dále jen ,,předmětné pozemky“). Ve výroku II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vzal na základě obsáhlého dokazování za prokázané, že žalobci nabyli na základě kupní smlouvy ze dne 8. října 1985 dům č. p. 22, nacházející se na pozemku st. parc. č. 16 a pozemek parc. č. 67, to vše v katastrálním území M., obci T.. Znalec, který tehdy oceňoval předmětné nemovitosti, ve svém znaleckém posudku zaznamenal rozsah oplocení pozemku parc. č. 67 v katastrálním území M., obci T. Dále soud zjistil, že žalovaný nabyl na základě smlouvy o bezúplatném převodu pozemků s Pozemkovým fondem České republiky dne 11. prosince 2006 pozemek parc. č. 66 a pozemek parc. č. 150/13, v katastrálním území M., obci T. a je jako vlastník těchto pozemků zapsán i v katastru nemovitostí. Žalobci požádali žalovaného dne 2. července 2008 o odkoupení předmětných pozemků po té, co se dozvěděli od pracovnice úřadu správy majetku žalovaného o tom, že žalovaný je jejich vlastníkem. Dále soud prvního stupně zjistil, že v letech 1988 – 1991 byla provedena obnova katastrálního operátu v katastrálním území M., přičemž byla mimo jiné řešena hranice mezi pozemky parc. č. 66 a 67, resp. 66 a 150/13. K šetření byli přizváni všichni vlastníci a uživatelé pozemků. Žalobci se však nedostavili a příslušné listiny nepodepsali. Žalobci užívali předmětné pozemky v hranicích oplocení, které se do současnosti nezměnilo. Po zakoupení pozemků žalobci umístění oplocení neměnili, jak vyplynulo z provedeného dokazování.
Soud prvního stupně konstatoval, že žalobci mají naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť se považují za vlastníky předmětných nemovitostí, ke kterým je však jako vlastník v katastru nemovitostí evidován žalovaný. Dále zkoumal naplnění podmínek vydržení ve smyslu §134 občanského zákoníku. Podle jeho názoru užívali žalobci předmětné nemovitosti v omluvitelném omylu, že jim náleží vlastnické právo k předmětným pozemkům, a to i přes rozlohu předmětných pozemků (pozemky nabyté kupní smlouvou parc. č. 67 a st. parc. č. 16 měly dohromady 417 m2, zatímco předmětné pozemky 545 m2). Přitom přihlédl k členitému terénu, který mohl objektivně zkreslit vnímání faktické rozlohy pozemku, stáří oplocení (více než 20 let) a také k tomu, že výměra pozemků nebyla v kupní smlouvě uvedena. Tomu odpovídal i znalecký posudek vypracovaný pro účely koupě, kdy znalec vycházel ze stávajícího oplocení. Dospěl k závěru, že dobrá víra žalobců nebyla přerušena a trvala potřebnou vydržecí dobu. K zániku dobré víry nemohlo dojít ani v souvislosti s obnovou katastrálního operátu.
Krajský soud v Hradci Králové (dále jen ,,odvolací soud“) k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 8. listopadu 2011, č. j. 20 Co 188/2011-162, ve výroku I. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na určení, že žalobci jsou vlastníky předmětných pozemků, zamítl. Ve výroku II. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud se znovu zabýval naplněním předpokladu dobré víry žalobců. Dospěl k závěru, že vzhledem k výměře koupených a skutečně držených pozemků nemohli být žalobci se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim vlastnické právo k předmětným pozemkům náleží. Ujali se totiž držby pozemku 2,3 násobně většího, než zakoupili, přičemž zohlednil celkovou velikost i profil pozemku. Na rozdíl od soudu prvního stupně konstatoval, že pozemek není ve složitém ani komplikovaném terénu. Terén je sice svažitý, nicméně při odhadu výměry koupeného pozemku tato skutečnost nehraje žádnou roli. Nejedná se o mnohahektarový pozemek, jehož velikost by byla při členitém terénu těžko odhadnutelná. Naopak uvedl, že k přeměření koupených pozemků by postačily pomůcky dostupné v každé běžné domácnosti, nikoliv nutně geometrické měření. Žalobci proto nemohli být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim předmětné pozemky náleží. Odvolací soud také připomněl ustálenou judikaturu dovolacího soudu, podle které může být za omluvitelný omyl považována i situace, kdy výměra drženého pozemku dosahuje až 50 % výměry pozemku koupeného. V řešeném případě však žalobci drželi pozemky v rozsahu o 130 % větším, než ve skutečnosti nabyli.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, které považují za přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen ,,o. s. ř.“). Uplatňují přitom dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.) a namítají, že skutková zjištění nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelé považují rozhodnutí za nesprávné. Odvolacímu soudu vytkli, že oproti soudu prvního stupně učinil zcela opačné zjištění ohledně terénu, ve kterém se předmětné pozemky nachází, což nemá oporu v provedeném dokazování. Podle jejich názoru pochybil, pokud zkoumal samostatně jen jeden znak aplikované normy §130 odst. 1 občanského zákoníku, a to, zda byli dovolatelé ,,se zřetelem ke všem okolnostem“ v dobré víře. Podle jejich názoru judikatura dovolacího soudu nestanovila přesnou hranici dobré víry držitelů spočívající v 50 % výměry pozemku koupeného. Výjimečně je možné omluvit i omyl v držbě i více než 50 % výměry koupeného pozemku, a to zejména jako v řešené věci vzhledem k nepřehlednému terénu, společnému oplocení a užívání a předání právním předchůdcem ve stejném rozsahu. Zdůraznili, že o tom, co je předmětem koupě, nebyly ze strany dovolatelů žádné pochybnosti také s ohledem na znalecký posudek, který byl vyhotoven v souvislosti s kupní smlouvou. Dovolatelé proto navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil se závěry odvolacího soudu, který dospěl na základě obsáhlého dokazování ke správným skutkovým zjištěním. Zdůraznil, že situace v terénu je taková, jak ji vylíčil odvolací soud, tedy lze pouhým pohledem zjistit, kam sahají předmětné pozemky. Dovolatelé nemohli být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, a to zejména ve vztahu k poměru výměry koupeného a skutečně drženého pozemku. Podle jeho názoru dovolatelé nepostupovali s potřebnou obvyklou opatrností, když si neobstarali ani nepřečetli příslušné listiny, z nichž mohli zjistit, že drží pozemek ve větší výměře, než kterou nabyli.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, společně s vyjádřením k dovolání tvoří součást procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože k nabytí vlastnického práva na základě vydržení mělo dojít před 1. lednem 2014, posoudil dovolací soud splnění podmínek vydržení podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 8. listopadu 2011, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatelů podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnými osobami, účastníky řízení zastoupenými advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1, 4 o. s. ř.) dospěl ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu k závěru, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.
Podle §134 odst. 1 obč. zák. oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.
Podle §129 odst. 1 obč. zák. držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe.
Podle §130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.
Dovolatelé v dovolání uplatnili dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř.
Podle §241a odst. 2, 3 o. s. ř. dovolání lze podat jen z těchto důvodů: a) řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, b) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a 238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Skutkové zjištění odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže odvolací soud vzal úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly nebo jinak nevyšly za řízení najevo, nebo soud pominul skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo v hodnocení důkazů je logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem, vyplývajícím z postupu předepsaného v ustanovení §133 až 135 o. s. ř.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 1899/99, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, Praha, pod pořadovým č. C 44 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2012, sp. zn. 22 Cdo 4682/2009, uveřejněný na internetových stránkách – www.nsoud.cz ).
Uvedený dovolací důvod není dán.
Dovolatelé vytýkají odvolacímu soudu, že – oproti skutkovým zjištěním učiněným soudem prvního stupně – dospěl k odlišným skutkovým zjištěním „stran profilu pozemků“, přičemž tento profil byl jednou z okolností, které odvolací soud zohlednil při úvaze o tom, zda žalobci byli oprávněnými držiteli vlastnického práva či nikoliv.
Soud prvního stupně učinil skutkové zjištění ohledně „situování pozemků ve výrazně členitém terénu, kdy odhadem 1/7 pozemků nad domem je ve výrazně prudkém svahu, následuje pak část ve svahu mírnějším“.
Od těchto skutkových zjištění se odvolací soud odlišným skutkovým závěrem neodchýlil, resp. odvolací soud obecně akceptoval skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, pouze se neztotožnil s jeho právním posouzením věci.
Odvolací soud neučinil skutkové zjištění, že by se v daném případě nejednalo o pozemky, které by se nenacházely v členitém terénu; naopak výslovně – ve shodě se soudem prvního stupně – akceptoval, že se jedná o členitost v podobě „jednosměrné nakloněnosti“ pozemků, pouze v rámci právního hodnocení věci tomuto hledisku nepřisoudil při úvaze o oprávněné či neoprávněné držbě stejný význam, jaký mu přisuzují dovolatelé.
V rovině výhrad vůči právnímu posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.) dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají, že při úvaze o splnění podmínek pro vydržení vlastnického práva se „omezil toliko na hodnocení pouze jediného kritéria“ a nedocenil možnost vydržení i v případech, kdy se držitelé chopili pozemku o výměře více 50 % většího než nabytého pozemku.
Tyto námitky nejsou důvodné.
K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, Nejvyšší soud České republiky zaujal právní názor již v rozsudku ze dne 9. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, publikovaném v časopise Soudní rozhledy, č. 5, ročník 2001, pod č. 49, podle kterého tuto otázku „je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka“. K posuzování dobré víry oprávněného držitele lze odkázat rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1176, podle kterého „při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří“. Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod pořadovým č. C 1068).
V rozsudku ze dne 3. července 2006, sp. zn. 22 Cdo 2065/2005, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4451, dovolací soud vyslovil, že nabude-li někdo vlastnické právo k pozemku a přitom se v důsledku omluvitelného omylu (vyvolaného např. tím, že mu převodce předá pozemek v hranicích, jak jej sám užíval) uchopí i držby sousedního pozemku, bude držitelem oprávněným.
Dovolací soud vychází z ustálené judikatury potud, že v případech, kdy někdo nabude vlastnictví k pozemku a současně se uchopí držby části nebo celého sousedního pozemku, právním titulem držby je v takovém případě nabývací titul ke skutečně vlastněnému pozemku (kupní či darovací smlouva, závěť či rozhodnutí v dědickém řízení apod.); i když jde o tzv. putativní titul, je postačující (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále též jen „Soubor“), pod pořadovým č. C 1067). Ani samotná skutečnost, že držitel nenechal vytyčit hranice jím držených pozemků a nezjistil tak, že drží i část pozemku, jehož vlastníkem není, nevylučuje jeho oprávněnou držbu (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 2211/2000, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 1181).
Zákonem neřešenou je otázka, jak velkého pozemku (části pozemku) se může držitel chopit, aby jeho omyl ohledně rozporu mezi tím, co skutečně nabyl a čeho se chopil, byl omluvitelný a jeho držba byla oprávněná. Omluvitelný je omyl, ke kterému došlo přesto, že držitel postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. července 2002, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 1304).
Obecné východisko obsahuje rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. listopadu 2001, sp. zn. 22 Cdo 386/2000, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 836, podle kterého pokud se nabyvatel nemovitosti chopí držby části sousední parcely, kterou nenabyl, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části. Jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu držitele je v takovém případě i poměr plochy koupeného a skutečně drženého pozemku. Při posouzení oprávněnosti držby záleží i na tvaru pozemků a jejich umístění v terénu. U pozemku pravidelného tvaru lze zpravidla lépe odhadnout výměru než u pozemku nepravidelného; to platí i o pozemku na rovině oproti členitému terénu. Význam hraje i společné oplocení, rozsah užívání právním předchůdcem apod. Jestliže ani vlastník sousedního (drženého) pozemku si neuvědomil, že nabyvatel (jeho předchůdci) drží i část jeho pozemku, bude to nasvědčovat objektivní omluvitelnosti omylu.
Judikatura Nejvyššího soudu toleruje podle okolností případu i překročení ve výši až do 50 % výměry nabytého pozemku, výjimečně i více. Avšak pokud se kupující chopil i držby cizího pozemku, jehož výměra byla vyšší než plocha pozemku, který koupil, mohl sice být subjektivně v dobré víře, že je vlastníkem i tohoto pozemku, tato dobrá víra tu však nebyla „se zřetelem ke všem okolnostem“ (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2. září 2002, sp. zn. 22 Cdo 2941/2000, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 1399). Nicméně ve zcela výjimečných případech lze i tuto „hranici“ prolomit (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. června 2004, sp. zn. 22 Cdo 496/2004, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2005, č. 3, str. 101).
Souhrnné stanovisko k uvedené otázce vyložil dovolací soud v rozsudku ze dne 8. března 2005, sp. zn. 22 Cdo 1594/2004, uveřejněném v Souboru pod pořadovým č. C 3670, tak, že nabyvatel nemovitosti, který se chopí držby části parcely, kterou nekoupil, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části. Nelze stanovit jednoznačné hledisko pro posouzení, jaký poměr ploch koupeného a skutečně drženého pozemku vylučuje dobrou víru nabyvatele o tom, že drží jen koupený pozemek; každý případ je třeba posoudit individuálně. Oprávněnou držbu nelze vyloučit ani v případě, že výměra drženého pozemku dosahuje až 50 % výměry pozemku koupeného, výjimečně i více (například půjde-li o pozemek nepravidelného tvaru v nepřehledném terénu, nebo držitel byl do omylu uveden znalcem).
V rozsudku ze dne 23. května 2011, sp. zn. 22 Cdo 2724/2009, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz , dovolací soud poukázal na skutečnost, že při zvažování dobré víry držitele, který se chopil držby i části pozemku sousedícího s pozemkem v jeho vlastnictví, je též třeba přihlédnout k postoji vlastníka takto držené části sousedního pozemku; pokud léta užívání části svého pozemku držitelem trpěl, je třeba vyjít z toho, že ani on nepředpokládal, že předmětem držby souseda je i část jeho pozemku (k uvedeným závěrům se dovolací soud přihlásil souhrnně v aktuální judikatuře např. v rozsudku ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 22 Cdo 1096/2010, nebo v usnesení ze dne 4. července 2013, sp. zn. 22 Cdo 881/2013, uveřejněných na internetových stránkách – www.nsoud.cz ).
Odvolací soud se věcí z pohledu výše uvedených závěrů zabýval, posoudil všechny individuální okolnosti, které v průběhu řízení vyšly v daném směru najevo, daný případ neposoudil jako výjimečný a jeho závěry dovolací soud nepovažuje za zjevně nepřiměřené.
Odvolací soud při úvaze o splnění podmínek pro vydržení vlastnického práva zohlednil, že ačkoliv žalobci koupili pozemek o velikosti 417 m², chopili se držby pozemků o celkové výměře 913 m², celkem se tak ujali držby pozemku 2,3 většího, než odpovídalo velikosti pozemku koupeného. Tuto samotnou okolnost však bez dalšího nepovažoval za vylučující dobrou víru žalobců. Vzal na zřetel i celkovou velikost pozemku a jeho profil (když považoval za nesporné, že žalobci užívali pozemky v hranicích daných existujícím oplocením a držby se chopili na základě kupní smlouvy z roku 1985) a uzavřel, že ani tato hlediska nesvědčí ve prospěch žalobců. V této souvislosti zdůraznil, že se v celkovém rozsahu jedná „o nepříliš velkou rozlohu pozemku, který je lehce přehlédnutelný a člověku nemůže činit zvláštních obtíží učinit si alespoň přibližně jasno o jeho hranicích“. Nejedná se o velký a rozsáhlý prostor, neboť ploše koupeného pozemku odpovídá čtverec o straně přibližně 20 m. Pozemek se nenachází ani v nikterak složitém a komplikovaném terénu. Je sice svažitý, což však v odhadu jeho velikosti nehraje žádnou podstatnější roli, přičemž k přehlednosti pozemku přispívá i jeho geometrický tvar, který „je poměrně pravidelný a nekomplikovaný“, což obdobně platí i o pozemcích držených.
Jestliže za této situace dospěl odvolací soud k závěru, že podmínky pro vydržení vlastnického práva nejsou splněny, nelze jeho závěry v žádném směru považovat za zjevně nepřiměřené. Taková nepřiměřenost nemůže být založena ani okolností, že při uzavírání kupní smlouvy v roce 1985 kupující vycházeli ze znaleckého posudku, podle kterého součástí kupovaných nemovitostí je i oplocení z roku 1959. Tento znalecký posudek č. 210-59-1985 se totiž podle zjištění soudu prvního stupně týkal toliko ceny převáděných nemovitostí, nikoliv jejich situování v terénu.
Na základě uvedených skutečností dovolací soud dospěl k závěru, že žalobci uplatněné dovolací důvody nebyly naplněny, napadené rozhodnutí odvolacího soudu je tedy správné, a proto dovolání žalobců podle §243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. neboť procesně úspěšnému žalovanému v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by měl nárok, nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. ledna 2014
Mgr. Michal K r á l í k, Ph.D.
předseda senátu