ECLI:CZ:NS:2014:23.CDO.1000.2013.1
sp. zn. 23 Cdo 1000/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobce P. E. , zastoupeného JUDr. Rostislavem Sochorem, advokátem, se sídlem v Ústí nad Labem, Klíšská 18, proti žalované Česká pojišťovna a.s. , se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, PSČ 113 04, identifikační číslo osoby 45272956, o zaplacení 530.640,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 20 C 68/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. července 2012, č. j. 23 Co 153/2012-120, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 11. listopadu 2011, č. j. 20 C 68/2009-95, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 530.640,- Kč s příslušenstvím (bod I. výroku), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu (bod II. a IV. výroku) a o vrácení části zaplacené zálohy na náklady důkazu ve výši 4.000,- Kč žalované (bod II. výroku).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobce kupní smlouvou ze dne 19. září 2006 koupil od V. B. osobní vozidlo tov. zn. Audi A6 Avant, RZ: 3U5 8864 (dále jen „předmětné vozidlo“), za kupní cenu 540.000,- Kč. Mezi účastníky byla uzavřena pojistná smlouva č. 82901587-18 o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla i havarijní pojištění (dále jen „pojistná smlouva“), s počátkem pojištění dnem 20. září 2006, jejímž předmětem bylo předmětné vozidlo. Součástí pojistné smlouvy byly i Všeobecné pojistné podmínky pro pojištění vozidel a dopravovaných věcí VPPH 2005 (dále jen „Všeobecné pojistné podmínky“ nebo „VPPH 2005“). Předmětné vozidlo bylo dne 9. března 2007 odcizeno neznámým pachatelem. Žalovaná odmítla poskytnout žalobci pojistné plnění s tím, že předmětné vozidlo pochází z trestné činnosti, že majitelem je osoba odlišná od žalobce. Krajský úřad Bautzen žalované sdělil, že německý technický průkaz k předmětnému vozidlu je padělek, dle centrálního registru vozidel nebyl VIN, registrační značka ani číslo technického průkazu hlášeny jako registrované. Předmětné vozidlo bylo Magistrátem města Ústí nad Labem, odbor dopravy, evidováno od 27. ledna 2006 do 19. září 2009 (správně 19. září 2006) na V. B. a od 19. září 2006 na žalobce. Ze znaleckého posudku Ing. Martina Hrušky zjistil, že časová cena předmětného vozidla ke dni odcizení bez respektování problematiky VIN činila částku 380.000,- Kč včetně DPH a při respektování problematiky VIN, kdy předmětné vozidlo vykazuje neplatný (neexistující) VIN zapsaný v technickém průkazu vozidla, činila časová cena předmětného vozidla 0,- Kč, výjimečně až 60.000,- Kč včetně DPH, ovšem nikoli jako cena vozidla, ale jako soubor použitelných dílů.
Vycházeje z právních názorů vyjádřených v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. ledna 2010, sp. zn. 28 Cdo 3784/2009, a při zohlednění, že předmětné vozidlo bylo v pojistné smlouvě mimo jiné definováno tovární značkou, typem vozidla, registrační značkou a číslem technického průkazu, dospěl k závěru, že předmětné vozidlo bylo v pojistné smlouvě dostatečně identifikováno a tudíž byla mezi účastníky sjednána platná pojistná smlouva, neboť v řízení nebyly tvrzeny ani prokázány skutečnosti, že by žalobci nesvědčil legitimní pojistný záměr. Jelikož nastalo odcizení vozidla (pojistná událost), vznikl žalobci nárok na pojistné plnění, a to ve výši hodnoty pojištěné věci v době bezprostředně před pojistnou událostí po odpočtu sjednané spoluúčasti. Zcela se ztotožňuje se závěry znaleckého posudku, vzal za (znaleckým posudkem) prokázané, že hodnota předmětného vozidla byla s ohledem na nejasný původ vozidla, nedoloženou historii a označení neexistujícím VIN nulová. Žalobu proto jako nedůvodnou zamítl.
K odvolání žalobce (proti výrokům I., II. a IV. rozsudku odvolacího soudu) odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 376.200,- Kč s příslušenstvím, jinak jej potvrdil (první výrok). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok). Současně rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech státu změnil tak, že každému z účastníků uložil povinnost zaplatit státu jednu polovinu nákladů řízení, jejichž výše bude uvedena v samostatném usnesení (třetí výrok).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, zopakoval dokazování listinami - znaleckým posudkem, vypracovaným Ing. Martinem Hruškou, a VPPH 2005. Předně se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že pojistná smlouva uzavřená mezi účastníky je platná a předmět pojistné smlouvy byl vymezen dostatečně určitě, třebaže pojišťované vozidlo bylo označeno pozměněným VIN. Dále uvedl, že ze závěru znaleckého posudku vyplývá, že časová cena předmětného vozidla v době odcizení činila bez respektování problematiky VIN 380.000,- Kč včetně DPH. Cituje čl. 7, bod 7 písm. b) a čl. 7, bod 11 VPPH 2005 konstatoval, že v řízení nebylo prokázáno, že by nastaly důvody, pro něž by žalovaná mohla pojistné plnění v souladu s VPPH 2005 odmítnout. Žalobci tedy vznikl nárok na vyplacení pojistného plnění v souladu s VPPH 2005, které podle čl. 7, bod 7 písm. b) představuje částku ve výši časové ceny, v souladu s uzavřenou pojistnou smlouvou pak poníženou o zjednanou spoluúčast v rozsahu 1 %, nejméně 1.000,- Kč. Nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně o nulové hodnotě vozidla. Pojišťované vozidlo mělo pozměněný VIN již v době uzavření pojistné smlouvy, proto ani při plnění povinnosti vyplývající z pojistné smlouvy nelze k této skutečnosti přihlížet, a žalovaná je povinna pojistné plnění vyplatit. Uzavřel, že podle znaleckého posudku činila časová hodnota vozidla ke dni odcizení částku 380.000,- Kč, po odpočtu spoluúčasti má žalobce nárok na vyplacení pojistného plnění ve výši 376.200,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu (do části výroku pod bodem I., kterou byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, a do výroku pod bodem II. a III.) podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“).
Dle mínění dovolatelky odvolací soud právně hodnotil věc nikoli v souladu se zjištěným skutkovým stavem, protože znalec nestanovil časovou hodnotu vozidla ke dni odcizení ve výši 380.000,- Kč, ale stanovil ji pouze jako časovou cenu bez respektování problematiky VIN.
Dále namítá, že účastníci neměli možnost se k odlišnému názoru odvolacího soudu vyjádřit, že odvolací soud vydal překvapivé rozhodnutí, když z jeho strany nebylo provedeno žádné dokazování a ani účastníky neseznámil se svým odlišným právním názorem.
Žalobce se k dovolání žalované dle obsahu spisu nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) se zřetelem k bodu 7 článku II zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2013, to je před novelou občanského soudního řádu učiněnou zákonem č. 404/2012 Sb.
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou jednající prostřednictvím osoby s právnickým vzděláním ve smyslu §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. a je podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) se proto zaměřil na posouzení otázky, zda je též důvodné.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení dovolatelkou. Z §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Posléze uvedené vady dovolatelka v dovolání namítá, dovolací soud proto napadené rozhodnutí přezkoumal nejprve z hlediska takto namítaných vad řízení.
Podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Takové vady řízení spatřuje žalovaná v postupu odvolacího soudu, který ji neposkytl poučení podle §118a odst. 2 o. s. ř. a vydal pro ni překvapivé rozhodnutí. Vytýká, že neměla možnost se k odlišnému právnímu názoru odvolacího soudu vyjádřit.
Dle ustanovení §118a odst. 1 o. s. ř. ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy.
Dle ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle odstavce 1.
Odvolací soud řízení vytýkanou vadou - nesplnění poučovací povinnosti dle §118a odst. 2 o. s. ř. - nezatížil. Nebylo totiž důvodu takové poučení žalované poskytnout. Odvolací soud totiž na základě stejných skutkových tvrzení, téhož závěru o skutkovém stavu věci, ovšem na základě odlišného názoru na výši, v jaké vzniklo žalobci právo na pojistné plnění, rozsudek soudu prvního stupně částečně změnil a žalobě v rozsahu částky 376.200,- Kč vyhověl. Shodně se soudem prvního stupně přitom shledal pojistnou smlouvu uzavřenou mezi účastníky platnou a dospěl k závěru, že nastala i pojistná událost a že žalobci vznikl nárok na pojistné plnění z pojistné události.
Jak je zřejmé z ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. i ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky z 27. června 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, z 25. května 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, či z 15. března 2007, sp. zn. 21 Cdo 194/2006), postačují-li v řízení poskytnutá tvrzení pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle §118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat. Tak tomu bylo i v projednávané věci, kdy odlišný právní názor odvolacího soudu na výši nároku žalobce na pojistné plnění nevedl k potřebě doplnit skutková tvrzení.
Dovolatelka dále namítá překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu.
Vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je řízení postiženo, jestliže odvolací soud vydá tzv. překvapivé rozhodnutí. Překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení (potažmo žalobce) nikdy nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudem prvního stupně. Jestliže odvolací soud přijal v dané věci odlišný právní (a nikoli skutkový) závěr, není jeho rozhodnutí rozhodnutím překvapivým (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2012, sp. zn. 33 Cdo 772/2010).
Shora uvedenými výhradami tak dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. dán není.
Dovolatelka dále uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Podstata jejích dovolacích námitek spočívá v tom, že odvolací soud nesprávně posoudil hodnotu vozidla, tedy nesprávnou výši nároku žalobce na výplatu pojistného plnění, že jeho právní hodnocení není v souladu se zjištěným skutkovým stavem.
Prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede soud k závěru o právech a povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tzn. když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jinou právní normu nebo aplikoval sice správnou právní normu, ale nesprávně ji vyložil, nebo ze skutečností najisto postavených vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení věci je rovněž nesprávné, není-li úplné, tzn. jestliže soud učinil právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti.
Ze zákona, pojistné smlouvy, Všeobecných pojistných podmínek (VPPH 2005), ani Doplňkových pojistných podmínek nevyplývá možnost žalované bez dalšího odmítnout pojistné plnění v případě, kdy bude po nastalé pojistné události zjištěno, že pojištěné vozidlo pochází (pocházelo) z trestné činnosti, že bylo vybaveno identifikátorem (VIN), který neexistuje.
Ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že podle čl. 7 bod 11 VPPH 2005 může pojišťovna pojistné plnění odmítnout, jestliže a) příčinou pojistné události byla skutečnost, o které se dozvěděla až po vzniku pojistné události a kterou nemohla zjistit při sjednávání pojištění nebo jeho změně v důsledku úmyslně nebo z nedbalosti nepravdivě nebo neúplně zodpovězených písemných dotazů, a jestliže by při znalosti této skutečnosti v době uzavření pojistné smlouvy tuto pojistnou smlouvu neuzavřela, nebo ji uzavřela za jiných podmínek, nebo b) oprávněná osoba uvede při uplatňování práva na pojistné plnění vědomě nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje týkající se rozsahu pojistné události nebo podstatné údaje týkající se této události zamlčí. Dle výše uvedeného by tedy pojišťovna (žalovaná) mohla odmítnout pojistné plnění v případě, kdy by se až po vzniku pojistné události dozvěděla o problematice VIN, a tuto skutečnost nemohla zjistit při sjednávání pojištění nebo jeho změně v důsledku úmyslně nebo z nedbalosti nepravdivě nebo neúplně zodpovězených písemných dotazů, a jestliže by při znalosti této skutečnosti v době uzavření pojistné smlouvy tuto pojistnou smlouvu neuzavřela. V projednávané věci však nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by žalobce úmyslně nebo z nedbalosti nepravdivě zodpověděl písemné dotazy žalované týkající se VIN předmětného vozidla.
Závěru, že žalobci vznikl nárok na vyplacení pojistného plnění v souladu s Všeobecnými pojistnými podmínkami, tak není čeho vytknout.
Ve vztahu k výši nároku na pojistné plnění, pak odvolací soud vycházel z pojistné smlouvy, VPPH 2005 a závěru vysloveného znalcem Ing. Martinem Huškem ve znaleckém posudku o stanovení ceny motorového vozidla.
Odvolací soud tak zjistil, že podle článku 7 bod 7 písm. b) VPPH 2005 určení výše pojistného plnění pro vozidlo, jeho části včetně samostatně pojištěného čelního skla, obvyklou i mimořádnou výbavu vozidla včetně jejich částí, vzniklo-li právo na pojistné plnění z pojistné události, kterou bylo vozidlo zničeno, odcizeno, nebo kterou bylo poškozeno tak, že přiměřené náklady na jeho opravu, snížené o časovou cenu zbytků nahrazovaných částí poškozeného vozidla, jsou rovny nebo převyšují 80 % časové ceny, kterou mělo vozidlo bezprostředně před pojistnou událostí, je pojišťovna povinna vyplatit částku ve výši časové ceny, od které odečte časovou cenu zbytků vozidla.
Podle §3 písm. v) zákona č. 37/2004 Sb. pro účely tohoto zákona se rozumí časovou cenou cena, kterou měla věc bezprostředně před pojistnou událostí; stanoví se z nové ceny věci, přičemž se přihlíží ke stupni opotřebení nebo jiného znehodnocení anebo k zhodnocení věci, k němuž došlo její opravou, modernizací nebo jiným způsobem
Za účelem stanovení časové ceny vozidla v době pojistné události byl vypracován v průběhu řízení znalecký posudek. Znalec Ing. Martin Hruška ve znaleckém posudku dospěl k závěru, že časová cena předmětného vozidla v době odcizení činila bez respektování problematiky VIN 380.000,- Kč včetně DPH, s respektováním problematiky VIN 0,- Kč, výjimečně až 60.000,- Kč včetně DPH, ovšem nikoli jako cena vozidla, ale jako soubor použitelných dílů.
Odvolací soud vycházel při určení výše nároku na pojistné plnění z časové ceny určené znaleckým posudkem. Proti způsobu jakým časová cena vozidla byla znalcem stanovena (jako rovnající se ceně obvyklé), dovolatelka námitky nevznáší, a proto dovolací soud, vázán uplatněnými dovolacími důvody, závěry znalce, jak je vyjádřil ve znaleckém posudku, přezkoumávat nemůže.
Jestliže se odvolací soud přiklonil ke zjištěné časové ceně ve výši 380.000,- Kč včetně DPH, tedy k časové ceně tzv. bez respektování problematiky identifikátoru VIN, je jeho závěr správný. Nejvyšší soud např. v rozhodnutích ze dne 4. ledna 2010, sp. zn. 28 Cdo 3784/2009, ze dne 7. října 2010, sp. zn. 23 Cdo 4552/2009, ze dne 23. května 2012, sp. zn. 23 Cdo 873/2010 dovodil, že uvedení falešného identifikátoru VIN ve smlouvě nezpůsobuje neplatnost tohoto právního úkonu, pokud je ostatními identifikačními znaky vozidlo, které je předmětem smlouvy, dostatečně určitě specifikováno. Pojistná smlouva je v takovém případě uzavřena platně a např. pojistitel má podle takové smlouvy právo na plnění pojistného. Vyšel-li proto odvolací soud při určení výše pojistného plnění v případě pojistné události ze závěrů znaleckého posudku, který určil tzv. časovou cenu vozidla bez ohledu na platnost identifikátoru VIN, postupoval správně. Jiný závěr o tzv. nulové časové ceně pojištěné věci by neměl oporu v pojistné smlouvě, platně uzavřené bez ohledu na pravost identifikátoru VIN.
Právní posouzení věci odvolacím soudem je tudíž správné a dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. rovněž není dán. Nejvyšší soud proto dovolání podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalované bylo zamítnuto, žalobci však podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. února 2014
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu