ECLI:CZ:NS:2014:23.CDO.2017.2012.1
sp. zn. 23 Cdo 2017/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Hany Lojkáskové v právní věci žalobce Stavebního bytového družstva Trutnov , se sídlem Trutnov, Bulharská č.p. 60, PSČ 541 01, identifikační číslo osoby 00046159, zastoupeného Mgr. Marianem Pavlovem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Malé nám. 125, proti žalované A.Z.A.P. spol. s r.o. , se sídlem Olomouc-Chomoutov, Baarova 3, PSČ 783 35, identifikační číslo osoby 25853449, zastoupené Mgr. Davidem Černým, advokátem se sídlem Olomouc, Horní nám. 365/7, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, pod sp. zn. 35 Cm 48/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. února 2012, č. j. 5 Cmo 312/2011-422, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1 573 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho právního zástupce Mgr. Mariana Pavlova, advokáta se sídlem Hradec Králové, Malé nám. 125.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 23. února 2012, č. j. 5 Cmo 312/2011-422, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 11. dubna 2011, č. j. 35 Cm 48/2010-349, kterým byl zrušen rozhodčí nález vydaný rozhodcem Mgr. Marianem Šťastným dne 5. května 2010 pod sp. zn. 6347/2010, a jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Oba soudy vyšly ze zjištění, že účastníci si dne 2. 10. 2006 v dodatcích k mandátním smlouvám z roku 2005 č. 012/10/2005, č. 013/005/2005 a č. 014/005/2005 sjednali rozhodčí doložku ve shodném znění: „Veškeré majetkové spory, které by v budoucnu vznikly z této smlouvy, jakož i spory, které vzniknou v souvislosti s touto smlouvou včetně její platnosti, výkladu, realizace či ukončení práv z tohoto právního vztahu přímo vznikajících otázek právní platnosti tohoto právního vztahu, jakož i otázek práv s těmito právy souvisejícími, a to i v případě, že tato smlouva bude neplatná, zrušena nebo od ní bude odstoupeno (dále jen spory), budou rozhodovány v rozhodčím řízení s vyloučením pravomoci obecných soudů, jak to umožňuje zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů.“
Účastníci si dále dohodli, že spor bude rozhodovat rozhodce (rozhodci) zásadně jmenovaný Společností rozhodců s.r.o., IČ 26816113 a vybraný ze Seznamu rozhodců vedeném touto společností, a že procesní pravidla rozhodčího řízení, provádění dokazování, forma rozhodnutí a náklady rozhodčího řízení jsou upraveny v Jednacím řádu pro rozhodčí řízení, vydaném Společností rozhodců s.r.o. Účastníci výslovně prohlásili, že jsou seznámeni s tímto Jednacím řádem. S odkazem na shora uvedené mandátní smlouvy účastníci následně dne 20. 5. 2008 uzavřeli Dohodu o budoucí spolupráci a Dohodu o zpětném odkupu projektové dokumentace, k nimž byly dne 4. 2. 2009 uzavřeny Dodatky č. 1, v nichž bylo odkázáno ohledně případných sporů na rozhodčí doložky sjednané v předmětných mandátních smlouvách a jejich dodatcích.
Z uvedených skutkových zjištění soud prvního stupně učinil závěr, že sjednaná rozhodčí doložka není neplatná podle §31 písm. b) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „zákon o rozhodčím řízení“) pro neurčitost a ani pro podjatost rozhodce podle §31 písm. c) zákona o rozhodčím řízení, dovodil však částečnou neplatnost rozhodčí doložky v části týkající se způsobu určení osoby rozhodce, když se ve věci účastnil rozhodce, který nebyl povolán podle rozhodčí smlouvy či ustanovení zákona k rozhodování. Uzavřel proto, že je důvod pro zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. c) zákona o rozhodčím řízení.
Odvolací soud považoval závěr soudu prvního stupně za vnitřně rozporuplný, když na jedné straně soud dovodil, že smluvní strany dostatečně určitým způsobem stanovily způsob, jak má být počet i osoby rozhodců určeny, a na druhé straně považoval rozhodčí doložku za neúplnou v části týkající se určení osob rozhodců. Po zopakování rozhodných důkazů se sice shodl se soudem prvního stupně v závěru, že je důvod pro zrušení rozhodčího nálezu, ale na základě odlišného právního posouzení věci, na základě jiného právního důvodu.
Odvolací soud považoval za rozhodnou pro posouzení věci skutečnost, že ač si účastníci řízení nedohodli příslušnost stálého rozhodčího soudu, dohodli se, že jejich spory z uvedených smluv bude rozhodovat rozhodce (rozhodci) zásadně jmenovaný Společností rozhodců s. r. o. a vybraný ze seznamu rozhodců vedeného touto společností. Výběr rozhodce (rozhodců) tak byl podřazen režimu Jednacího řádu a Seznamu rozhodců vydaného Společností rozhodců s. r. o. Tato obchodní společnost však podle zákona nebyla oprávněna vydávat statuty a řády (obdobně jako stálé rozhodčí soudy, jejichž statuty a řády jsou obligatorně uveřejňovány v Obchodním věstníku), které by mimo jiné především upravovaly způsob jmenování rozhodců. Odvolací soud navíc uvedl, že Seznam rozhodců není seznamem stálým, neboť z čl. III. Jednacího řádu vyplývá, že Seznam rozhodců může být společností průběžně měněn a doplňován.
Odvolací soud uzavřel, že na posuzovanou věc plně dopadají závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 (rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 121/2011), v němž již byla řešena stejná problematika se závěrem, že účastníky sjednaná doložka je neplatná podle §39 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) pro rozpor se zákonem.
Odvolací soud s ohledem na svůj závěr o neplatnosti sjednané rozhodčí doložky shledal důvody pro zrušení rozhodčího nálezu, a proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný, byť z jiných důvodů, než uvedl soud prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a z opatrnosti i o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Důvodnost podaného dovolání spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a písm. 2 odst. b) o. s. ř.
Dovolatelka poukazuje na to, že ač meritorní výrok napadeného rozsudku je potvrzující, z jeho odůvodnění vyplývá, že odvolací soud založil své rozhodnutí na diametrálně odlišném právním posouzení než soud prvního stupně, a že právní důsledky rozhodnutí odvolacího soudu jsou zásadně odlišné od právních důsledků rozsudku soudu prvního stupně. Připomíná ustanovení §34 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení, podle něhož zruší-li soud rozhodčí nález z důvodů uvedených v §31 písm. c) zákona o rozhodčím řízení, jako to učinil soud prvního stupně, pokračuje se k návrhu některé ze stran v rozhodčím řízení na základě rozhodčí smlouvy s rozhodci jmenovanými v souladu se zákonem. Naopak, je-li rozhodčí doložka neplatná jako celek podle §39 obč. zák., jak dovodil odvolací soud, byť bez výslovného odkazu na jakékoli ustanovení §31 zákona o rozhodčím řízení, má dovolatelka za to, že spor účastníků by měl následně meritorně řešit obecný soud. Z uvedeného dovolatelka dovozuje, že rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem měnícím a přípustnost je dána v přezkoumávaném případě ustanovením §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Pokud by přesto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je rozhodnutím potvrzujícím, má dovolatelka za to, že rozhodnutí odvolacího soudu by mělo být shledáno přípustným podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto, že odvolací soud rozhodl ve věci v rozporu s judikaturou Ústavního soudu a i v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Domnívá se, že by bylo vhodné, aby Nejvyšší soud přesněji sjednotil judikaturu ohledně neplatnosti rozhodčích smluv a vymezil blíže hranice své předchozí judikatury s ohledem na pozdější rozhodnutí Ústavního soudu (zejména sp. zn. II. ÚS 3057/10 ze dne 5. 10. 2011 a sp. zn. II. ÚS 2164/2011 ze dne 1. 11. 2011, vydané po rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 dne 11. 5. 2011).
Podle dovolatelky je právní názor odvolacího soudu nesprávný a zcela nepřípustným způsobem zasahuje do smluvní autonomie účastníků. Poukazuje na citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, z nichž vyplývá, že je nutné vždy chránit svobodně projevenou vůli stran soukromoprávního úkonu, neexistuje-li nerovnost stran. Připomíná, že smluvními stranami jsou v dané věci dva podnikatelé. Podle názoru dovolatelky není sjednanou rozhodčí smlouvou obcházeno či porušováno žádné kogentní zákonné ustanovení a rozhodčí smlouva je platná. Dovolatelka je přesvědčena, že posuzovaná rozhodčí doložka se zásadně liší od doložky posuzované v rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 31 Cdo 1945/2010. Za klíčový rozdíl považuje, že v uvedeném rozhodnutí Nejvyššího soudu smluvní strany ponechaly způsob určení rozhodce plně v režii arbitrážního centra, odkázaly na určité arbitrážní centrum, o němž konstatovaly, že je oprávněno samostatně a autoritativně vydat určitá procesní pravidla, případně je měnit, vést seznamy rozhodců a podle vlastních pravidel z těchto seznamů vybírat rozhodce, zatímco v daném případě strany učinily pravidla rozhodčího řízení a jmenovitě určený seznam rozhodců součástí smlouvy, tudíž jejich případná změna nemohla být pro účastníky smlouvy právně závazná. Podle dovolatelky není tak možno dovodit nerovné postavení stran a není ani možno dospět k závěru, že by Společnost rozhodců s. r. o. suplovala úlohu stálého rozhodčího soudu, když tato společnost byla pouhým pasivním vykonavatelem smluvních ujednání stran rozhodčí smlouvy.
Dovolatelka rovněž namítá, že pokud by závěry nové judikatury měly být aplikovány i v daném případě, kdy sjednaná rozhodčí doložka byla v souladu s tehdejší judikaturou, která byla následně změněna, ač změna nebyla opřena o změnu právní úpravy, dovolatelka má za to, že by se jednalo o postup s výrazným prvkem retroaktivity, což nepovažuje za správné.
Dovolatelka proto navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalobce pokládá dovolání žalované za nepřípustné a nedůvodné. Má za to, že řešená otázka byla již judikaturou Nejvyššího soudu vyřešena, a pokud dovolatelka poukazuje na pozdější judikaturu Ústavního soudu, žalobce upozorňuje, že Ústavní soud se nezabýval v poukazovaných rozhodnutích otázkou, zda obsah rozhodčích doložek je v souladu se zákonem, ale řešil toliko možnost uzavírat rozhodčí doložky se spotřebiteli, jakožto slabší stranou závazkového vztahu. Argumentuje-li dovolatelka svobodnou vůlí stran vyloučit z projednávání sporů obecné soudy, žalobce se s tímto názorem shoduje, ale zdůraznil, že sjednaná rozhodčí doložka nemůže být platná, jestliže její obsah odporuje právním předpisům. Podle žalobce nestačí pro platnost rozhodčí doložky, že na jejím obsahu se strany dohodly a že rozhodčí doložka nečiní jednu stranu zvýhodněnou před druhou, ale platná rozhodčí doložka musí mít zároveň i zákonný obsah. Za nerozhodnou považuje i námitku dovolatelky, že pravidla Jednacího řádu byla v dané věci vtělena do smlouvy, na rozdíl od Nejvyšším soudem řešeným případem, kdy smlouva pouze obsahovala odkaz na příslušný Jednací řád. Podle žalobce je rozhodující, že pravidla byla vydána subjektem odlišným od zákonem ustanoveného stálého rozhodčího soudu.
Nejvyšší soud se zřetelem k bodu 7. článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2013, tj. před novelou občanského soudního řádu učiněnou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání žalované bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a je řádně zastoupena advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Po posouzení, zda se jedná o měnící či potvrzující rozsudek je podstatná otázka rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišné. Odlišností se přitom nemyslí rozdílné právní posouzení, nemělo-li vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků.
V daném případě soud prvního stupně dospěl k závěru, že je důvod pro zrušení rozhodčího nálezu z důvodu podle §31 písm. c) zákona o rozhodčím řízení, když ve věci se zúčastnil rozhodce, který nebyl ani podle rozhodčí smlouvy, ani jinak povolán k rozhodování. Odvolací soud však potvrdil rozhodnutí o zrušení rozhodčího nálezu z důvodu, že mezi účastníky byla sjednaná neplatná rozhodčí doložka podle §39 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) pro rozpor se zákonem. Ač tak odvolací soud výslovně neuvedl, důvody zrušení rozhodčího nálezu shledal v neplatnosti rozhodčí doložky podle §31 písm. b) zákona o rozhodčím řízení.
Ustanovení §34 zákona o rozhodčím řízení upravuje následky zrušení rozhodčího nálezu. Zruší-li soud rozhodčí nález z důvodů uvedených v §31 písm. a) nebo b) zákona o rozhodčím řízení, pokračuje k návrhu některé ze stran po právní moci rozsudku v jednání ve věci samé a tuto věc rozhodne. Zruší-li soud rozhodčí nález z jiného důvodu, zůstává rozhodčí smlouva v platnosti. Rozhodci zúčastnění na rozhodčím nálezu, který byl zrušen, jsou z nového projednání a rozhodování věci vyloučeni. Nedohodnou-li se strany jinak, budou noví rozhodci jmenováni způsobem původně určeným v rozhodčí smlouvě nebo podpůrně podle ustanovení zákona.
Rozdílné důvody pro zrušení rozhodčího nálezu soudem prvního a druhého stupně zakládají žalobci a žalované různé právní povinnosti – opětovné řešení sporu v řízení před rozhodcem nebo pokračování v řízení před soudem. Dovolání je proto přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., jelikož rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem obsahově měnícím.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že ač si účastníci řízení nedohodli příslušnost stálého rozhodčího soudu, dohodli se, že jejich spory z uvedených smluv bude rozhodovat rozhodce (rozhodci) zásadně jmenovaný Společností rozhodců s. r. o. a vybraný ze seznamu rozhodců vedeného touto společností. Protože výběr rozhodce (rozhodců) byl podřazen režimu Jednacího řádu a Seznamu rozhodců vydaného Společností rozhodců s. r. o., avšak tato obchodní společnost nebyla podle zákona oprávněna vydávat statuty a řády (obdobně jako stálé rozhodčí soudy, jejichž statuty a řády jsou obligatorně uveřejňovány v Obchodním věstníku), které by mimo jiné především upravovaly způsob jmenování rozhodců, odvolací soud dovodil, že rozhodčí smlouva byla sjednána neplatně pro rozpor se zákonem. Svůj závěr odůvodnil i odkazem na rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010.
Uvedené rozhodnutí vydal Nejvyšší soud za účelem sjednocení rozporné judikatury ve věcech posuzování platnosti rozhodčí doložek. Velký senát Nejvyššího soudu mj. dovodil, že obchodní společnost, která není stálým rozhodčím soudem (§13 zákona o rozhodčím řízení, ve znění do 31.12.2012), není oprávněna vydávat statuty a řády obdobně jako stálé rozhodčí soudy, zřízené na základě zákona. Pokud subjekt, který není stálým rozhodčím soudem, vykonává činnosti, které spadají výlučně do působnosti stálých rozhodčích soudů, jde o jednání odporující zákonu. Jestliže rozhodčí smlouva neobsahuje přesné určení rozhodce ad hoc, popř. konkrétní způsob jeho určení, ale odkazuje na rozhodčí řád vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem, je taková rozhodčí smlouva neplatná podle ustanovení §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem.
Dovolatelka namítá, že tento závěr velkého senátu nelze aplikovat v řešené věci, neboť je skutkově odlišná – znění rozhodčí doložky v tomto konkrétním případě je jiné, jednalo se o vztah mezi dvěma podnikateli, nikoli mezi podnikatelem a spotřebitelem, kdy přímo v samotné smlouvě došlo ke konkrétnímu způsobu určení rozhodce odkazem na oběma smluvními stranami přijatá pravidla rozhodčího řízení stanovená v Jednacím řádu pro rozhodčí řízení, vydaném Společností rozhodců s. r. o., a kdy si ve smlouvě účastníci dohodli, že spor bude rozhodovat rozhodce (rozhodci) zásadně jmenovaný Společností rozhodců s. r. o., IČ 26816113, vybraný ze Seznamu rozhodců vedeném touto společností.
Nejvyšší soud se otázkou neplatnosti rozhodčí doložky, odkazující na pravidla vedení rozhodčího řízení vedená nikoli stálým rozhodčím soudem, zabýval i po rozhodnutí velkého senátu a po vydání nálezů Ústavního soudu, na něž dovolatelka poukazuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 23 Cdo 574/2012, a rozhodnutí ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 4226/2011 - veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu - www.nsoud.cz). Mechanismus výběru rozhodce byl v těchto rozhodnutích Nejvyššího soudu i ve zde řešené věci sjednán obdobně, kdy rozhodce měl být vybrán soukromou společností ze seznamu rozhodců vedeného touto společnosti, přičemž pravidla rozhodčího řízení byla stanovena v Jednacím řádu pro rozhodčí řízení, vydaném soukromou společností. Nejvyšší soud v uvedených obdobných přezkoumávaných věcech v roce 2012 a 2013 dospěl k závěru, že je třeba aplikovat závěry přijaté Nejvyšším soudem v rozhodnutí ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010.
Ke stejnému závěru je nutné dospět i v nyní přezkoumávané věci při posuzování platnosti rozhodčí doložky sjednané mezi účastníky. V tomto směru je třeba přisvědčit žalobci, že je nerozhodné, že pravidla Jednacího řádu byla v dané věci vtělena do smlouvy, na rozdíl od Nejvyšším soudem řešeného případu, kdy smlouva pouze obsahovala odkaz na příslušný Jednací řád, neboť je rozhodující, že pravidla byla vydána subjektem odlišným od zákonem ustanoveného stálého rozhodčího soudu.
Argumentace odůvodňující neplatnost rozhodčí doložky podle §39 obč. zák. není postavena v uvedeném rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2011 jen na ochraně slabší strany a zájmů spotřebitele, ale především na řešení otázky obcházení zákona o rozhodčím řízení. Nejvyšší soud v citovaných rozhodnutích zdůraznil, že jestliže subjekt, který není stálým rozhodčím soudem, zřízeným na základě zvláštního zákona, vykonává takové činnosti, které spadají podle zákona o rozhodčím řízení výlučně do působnosti stálých rozhodčích soudů, jde o zcela zřejmý a logicky odvoditelný úmysl odporující zákonu.
Není důvod, aby bylo rozhodováno v dané věci jinak, jestliže Společnost rozhodců s.r.o., z jejíhož seznamu měl být vybrán rozhodce, není stálým rozhodčím soudem.
Pokud dovolatelka namítá nepřípustnost retroaktivního působení uvedeného judikátu Nejvyššího soudu pod sp. zn. 31 Cdo 1945/2011, řešící otázku neplatnosti sjednání rozhodčích doložek, když obě strany sporu sjednaly rozhodčí doložku v době, kdy konstantně česká judikatura vyšších soudů zaujímala odlišný právní názor na platnost takových rozhodčích doložek, je i v tomto směru rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s judikaturou dovolacího soudu (srov. například rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1788/2011, veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz), v němž Nejvyšší soud k problematice změny judikatury a jejího vlivu na již zahájená řízení uvedl: Skutečnost, že Nejvyšší soud může změnit dosavadní judikaturu a učinit tak s účinností pro již probíhající řízení, vyplývá přímo ze zákona. Podle §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), platí: „Dospěl-li senát Nejvyššího soudu při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu, postoupí věc k rozhodnutí velkému senátu. Při postoupení věci svůj odlišný názor zdůvodní“. Toto ustanovení nelze vyložit jinak než tak, že je-li zachován předepsaný postup, je možno změnit judikaturu i s účinky pro projednávanou věc, která již byla pravomocně rozhodnuta podle překonávané judikatury. Podobně věc ostatně řeší i §23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Je tak zjevné, že zákon se změnou judikatury s účinky pro probíhající řízení počítá.
V dané souvislosti je namístě odkázat i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3985/2010, veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz , v němž byl přijat následující závěr: „Za stavu, kdy byly rozpory v judikatuře Nejvyššího soudu odstraněny rozhodnutím velkého senátu, nemůže vést k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí odkaz na ta z předchozích rozhodnutí, v nichž Nejvyšší soud zaujal názor jiný než ten, jenž byl posléze velkým senátem shledán. Totéž platí o námitce vytýkající soudů nižších stupňů, že oproti svým předchozím rozhodnutím v této věci „neočekávaně“ změnily právní názor; soudy mohou změnit svůj právní názor a tím spíše tak mohou učinit, opodstatňuje-li změnu právního názoru vývoj judikatury vyšších soudů.“
Dovolací soud setrval na svém právním závěru ohledně retroaktivity změněné judikatury i ve svém rozhodnutí ze dne 28. 1. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2872/2011 a rozhodnutí ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 4226/2011, všechna rozhodnutí jsou veřejnosti dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud rozhodl v souladu se zákonem a dosavadní judikaturou, tudíž nebyl naplněn dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a písm. 2 odst. b) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 2 o. s. ř. dovolání žalované zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalobce právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z mimosmluvní odměny advokáta ve výši 1 000 Kč §1 odst. 2, věty první, §6 odst. 1, §9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v znění do 31. 12. 2012, o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., v platném znění), a po přičtení 21% daně z přidané hodnoty ve výši 273 Kč (srov. §137 odst. 3 o. s. ř., §37 z. č. 235/2004 Sb., v platném znění), tedy celkem ve výši 1 573 Kč.
Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle ustanovení §151 odst. 2 věty první o. s. ř. by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (jímž je vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/) [část věty před středníkem] a že podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle §147 a §149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu (část věty za středníkem).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle §151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou ji ukládá toto rozhodnutí, může žalobce podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 23. ledna 2014
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu