ECLI:CZ:NS:2014:23.CDO.2539.2014.1
sp. zn. 23 Cdo 2539/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobce Indra-Šebesta v.o.s. , se sídlem v Brně, Čechyňská 361/16, identifikační číslo osoby 26919877, insolvenčního správce dlužníka Lutínská Nástrojárna s.r.o., se sídlem v Brně, Mlýnská 326/13, identifikační číslo osoby 25056999, zastoupeného Mgr. Lubomírem Kinclem, advokátem, se sídlem v Brně, Čechyňská 16, proti žalované WEBA Olomouc, s.r.o. , se sídlem Bystrovany, K Mrazírnám 16, PSČ 77900, identifikační číslo osoby 47672153, zastoupené JUDr. Lubomírem Minaříkem, advokátem, se sídlem v Olomouci, Vídeňská 8, o zaplacení částky 100.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 17 C 44/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 22. ledna 2014, č. j. 75 Co 229/2013-132, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 22. ledna 2014, č. j. 75 Co 229/2013-132, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 4. dubna 2013, č. j. 17 C 44/2013-89, zamítl návrh žalobce, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 100.000,- Kč s příslušenstvím (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (první výrok), ve výroku II. jej změnil tak, že uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 26.136,- Kč (druhý výrok). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně z jím provedených důkazů, částečně zopakoval dokazování, přičemž zjistil další skutková zjištění. Ztotožnil se se skutkovými závěry soudu prvního stupně týkajícími se uzavření smlouvy o nájmu ze dne 1. července 2009, jejího obsahu, průběhu plnění, dohody o smluvní pokutě. Nesouhlasil však s jeho závěrem o neplatnosti dohody o smluvní pokutě obsažené v čl. VIII. smlouvy o nájmu, neboť uvedená dohoda byla sjednána platně v souladu s ustanovením §544 obč. zák., když smluvní pokuta ve výši 100.000,- Kč byla sjednána k zajištění splnění konkrétní povinnosti žalované, a to uzavření kupní smlouvy na stroj po skončení doby nájmu. Jelikož žalovaná kupní smlouvu neuzavřela (tato byla uzavřena nahrazením jejího projevu vůle rozsudkem), vzniklo dlužníku právo na zaplacení smluvní pokuty 100.000,- Kč, které se vůči žalované domáhal.
Dle názoru odvolacího soudu však z tvrzení účastníků a z provedeného dokazování před soudy obou stupňů vyplývají skutečnosti, pro které nelze výkonu práva žalobce na zaplacení smluvní pokuty poskytnout právní ochranu. Žalovaná se již před soudem prvního stupně bránila tvrzením, že dlužník své povinnosti vyplývající z uzavřené nájemní smlouvy, a to řádně a včas platit sjednané nájemné, neplnil, když ke dni skončení nájmu byl na nájemném dlužen. Žalovaná vystavila na základě rozsudku, kterým byl nahrazen její projev vůle uzavřít kupní smlouvu na stroj, fakturu, kterou vyúčtovala dlužníku kupní cenu stroje. Tato kupní cena zaplacena nebyla. Žalované pak nezbude, než svoji pohledávku na zaplacení kupní ceny stroje přihlásit do insolvenčního řízení. Dále uvedl, že v době od 2. listopadu 2011 do 26. listopadu 2012 dlužník zadržoval předmětný stroj neoprávněně. Uzavřel tedy, že všechny uvedené skutečnosti vedou k závěru, že dlužník jednal v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku a jeho nároku na zaplacení smluvní pokuty pak nelze poskytnout právní ochranu (§265 obch. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání s tím, že dovolání považuje za přípustné podle §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), uplatňuje dovolací důvod dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
Dovolatel namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, týkající se uplatnění zásady poctivého obchodního styku. Poukazuje přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. února 2005, sp. zn. 32 Odo 731/2004, a rozsudek ze dne 15. prosince 2009, sp. zn. 23 Cdo 4388/2007.
K dovolání žalobce se žalovaná vyjádřila tak, že považuje napadený rozsudek odvolacího soudu za správný.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a dále čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od. 1. ledna 2014.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud shledal dovolání přípustné, jelikož se odvolací soud při řešení otázky rozporu jednání se zásadami poctivého obchodního styku odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle ustanovení §265 obch. zák. výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nepožívá právní ochrany.
Ustanovení §265 obch. zák., které je speciální pro obchodní závazkové vztahy, je v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vykládáno tak, že toto ustanovení předpokládá, že účastník obchodněprávního vztahu nesmí při prosazování svých zájmů překročit meze, které vyplývají ze zásad poctivého obchodního styku, a tudíž nesmí zneužít práv, která mu podle zákona, resp. na základě zákona vznikla. Jde-li o ujednání, ze kterého účastníku vzešla práva, jejichž uplatnění by bylo v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, není neplatné, ale tato práva nejsou vymahatelná - soud v takovém případě uplatněný nárok nepřizná (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. února 2003, sp. zn. 32 Odo 400/2002, dále ze dne 16. února 2005, sp. zn. 32 Odo 487/2004, a ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 427/2003, které jsou - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). V rozsudku ze dne 20. ledna 2009, sp. zn. 29 Cdo 359/2007 (a dále například v rozsudku ze dne 9. srpna 2011, sp. zn. 32 Cdo 3616/2009), pak Nejvyšší soud navázal závěrem, že korektiv zásadami poctivého obchodního styku má být poslední možností (ultima ratio), jak - ve výjimečných případech - zmírnit či odstranit přílišnou tvrdost zákona v situaci, ve které by se přiznání uplatněného nároku jevilo krajně nespravedlivým, a že ustanovení §265 obch. zák. tak je třeba vnímat jako příkaz soudci, aby rozhodoval v souladu s ekvitou (srov. závěry Ústavního soudu vyslovené v nálezu ze dne 6. září 2005, sp. zn. I. ÚS 643/2004). V rozsudku ze dne 22. listopadu 2007, sp. zn. 32 Odo 175/2006 (a dále například v rozsudku ze dne 15. prosince 2009, sp. zn. 23 Cdo 4388/2007), pak Nejvyšší soud dovodil, že porušení zásad poctivého obchodního styku je třeba zkoumat ve vazbě na okolnosti jednotlivého případu.
V rozsudku ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 427/2003, Nejvyšší soud pak uzavřel, že jednání věřitele vymáhajícího svou pohledávku za dlužníkem, který má vůči věřiteli vzájemnou pohledávku převyšující dluh, není v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. V navazujícím rozsudku ze dne 31. srpna 2006, sp. zn. 29 Odo 1136/2005, pak Nejvyšší soud dodal, že na správnosti uvedeného závěru nemění ničeho ani to, že na majetek věřitele byl prohlášen konkurs. Mají-li totiž účastníci řízení vzájemné pohledávky, samotná skutečnost, že jeden z nich se může domáhat uspokojení své pohledávky pouze v rámci konkursu vedeného na majetek druhého, neznamená, že by uplatnění a vymáhání vzájemné pohledávky bylo výkonem práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku.
Vzniknou-li tedy zúčastněným osobám proti sobě práva (a odpovídající povinnosti) z navzájem různých právních titulů, není zneužitím práva, pokud se jedna ze stran svých nároků domáhá, i když druhá strana svá práva neuplatňuje. Nečinnost strany jde pouze k její tíži, konající strana nejedná v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku tím, že se na rozdíl od druhé strany svých nároků domáhá. Má-li druhá strana určité nároky vůči první straně (např. náhradu škody), je pouze její věcí, aby je uplatnila (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. února 2005, sp. zn. 32 Odo 731/2004, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2009, sp. zn. 23 Cdo 4388/2007).
Není proto správný závěr odvolacího soudu, že na uplatnění nároku dovolatele na zaplacení smluvní pokuty je možné nazírat jako na jednání – výjimečným způsobem – zneužívající (šikanující), a proto odporující poctivému obchodnímu styku. Odvolací soud ve svém odůvodnění shora citované judikatorní závěry Nejvyššího soudu nerespektoval, když ve výkonu uvedeného práva žalobce shledal rozpor se zásadami poctivého obchodního styku.
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu není správné a dovolací důvod dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. je dán. Z toho důvodu napadený rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.), v němž bude soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.). Odvolací soud rozhodne také o dosavadních nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. listopadu 2014
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu