ECLI:CZ:NS:2014:23.CDO.496.2013.1
sp. zn. 23 Cdo 496/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Hany Lojkáskové ve věci žalobkyně JUDr. Sylvy Rychtalíkové, Praha 10, Kodaňská 57, insolvenční správkyně úpadce GSMobile Group, a.s., se sídlem Praha 9 - Letňany, Veselská 699, PSČ 199 00, identifikační číslo osoby 26465931, zastoupené JUDr. Alešem Klechem, advokátem se sídlem Ostrava-Moravská Ostrava, Poděbradova 2738/16, proti žalované DATART INTERNATIONAL, a.s. , se sídlem Praha 8, Pernerova 149/35, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 60192615, zastoupené JUDr. Pavlem Musilem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 1, Hellichova 458/1, o zaplacení 5 748 290,49 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 36 Cm 6/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2012, č. j. 6 Cmo 280/2012-236, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 38 236 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Aleše Klecha, advokáta se sídlem Ostrava-Moravská Ostrava, Poděbradova 2738/16.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení požadované částky z titulu zaplacení kupní ceny za dodané přístroje spotřební elektroniky na základě kupních smluv uzavřených mezi účastníky za podmínek Rámcové smlouvy o dodávkách zboží ze dne 12. 7. 2006.
Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby, neboť ohledně faktur č. 1 – 17 namítla, že ji vznikla povinnost uhradit kupní ceny ve snížené výši ze smluvního ujednání o tzv. „ochraně skladu“, proto vystavila dobropisy k těmto fakturám a část fakturovaných částek ve výši snížené ceny zboží uhradila. Ohledně faktury č. 22 namítla, že ji nebyla doručena. Dále namítla, že pohledávky žalobkyně představující kupní ceny zboží z faktur č. 18 – 21, 23 – 31, 33, 35, 37 a zčásti faktury č. 42 zanikly započtením proti pohledávkám žalované z titulu marketingové podpory, proti pohledávkám žalované spočívajících v neuhrazených logistických a obratových bonusech a pohledávkách z odpovědnosti za vady dodaného zboží. Ohledně kupních cen zboží fakturovaných fakturami č. 32, 34, 38 – 41, 43 – 48, 50 - 74 a z části faktury č. 42 žalovaná namítla, že úhradu těchto faktur zadržuje s ohledem na §253 odst. 2 insolvenčního zákona do doby zabezpečení vzájemného plnění ze smlouvy.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. dubna 2012, č. j. 36 Cm 6/2010-188, výrokem I. uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 5 748 290,49 Kč s úroky z prodlení ve výši 0,01 % denně z částky 5 571 866,24 Kč od 8. 1. 2010 do zaplacení a výrokem II. uložil žalované zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. listopadu 2012, č. j. 6 Cmo 280/2012-236, výrokem I. pod bodem 1) zrušil rozsudek Městského soudu v Praze v rozsahu 2 553 Kč, 87,06 Kč představující úrok z prodlení od 31. 1. 2009 do 7. 1. 2010 z této částky a v rozsahu úroků z prodlení ve výši 0,01 % denně z částky 2 553 Kč od 8. 1. 2010 do zaplacení a v tomto rozsahu řízení zastavil; výrokem I. pod bodem 2) potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ve zbývající části a výrokem II. rozhodl v náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že nárok žalobkyně na zaplacení kupní ceny je důvodný, mimo nároku na kupní cenu z faktury č. 22 ve výši 2 553 Kč a nároku na úrok z prodlení z této částky, avšak s ohledem na skutečnost, že v průběhu řízení vzala žalobkyně v tomto rozsahu žalobu zpět, rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu uvedeném ve výroku I. pod bodem 1) odvolací soud zrušil a řízení v této části zastavil.
Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, který správně vyšel z důkazů předložených žalobkyní k tvrzením o existenci kupních smluv a dodání zboží žalované, která převzala zboží vztahující se ke konkrétním fakturám.
Odvolací soud s ohledem na odvolací námitky žalované se zabýval posouzením obrany žalované spočívající v tvrzení, že ji vznikl nárok na slevu z ceny zboží z důvodu tzv. „ochrany skladu“ a že došlo k zápočtu vzájemných pohledávek žalobkyně, resp. úpadkyně, a že žalovaná oproti pohledávce žalobkyně započetla svoje pohledávky z titulu nároku z vad zboží a z tzv. ochrany skladu a tzv. obratových a logistických bonusů a za propagaci zboží úpadce.
Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně správně vyzval žalovanou, aby ve stanovené lhůtě doplnila tvrzení týkající se její obrany proti žalovanému nároku, ohledně dobropisů a námitky započtení a nařídil a provedl přípravné řízení, na němž poučil žalovanou o tom, že její skutková tvrzení jsou neúplná a vyzval ji, aby je v určené lhůtě doplnila. Žalovaná však ve stanovené lhůtě neuvedla nic konkrétního, co by se týkalo snížení ceny zboží, neuvedla ani, zda dodržela povinnosti stanovené smlouvou a o které povinnosti se jedná, nedoložila, které zboží zůstalo ve skladu, a ohledně námitky započtení neuvedla též žádné konkrétní skutečnosti, z nichž by bylo zřejmé, že její pohledávky použité k zápočtu existují. Netvrdila ani, které nároky z vad zboží uplatnila v souladu s podmínkami sjednanými v rámcové smlouvě a sjednaným postupem. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že soud prvního stupně správně dovodil, že žalovaná přes poučení soudu netvrdila konkrétní skutečnosti k prokázání své obrany a navrženými důkazy neprokázala, že žalované vzniklo právo na plnění, které započítala proti uplatněné pohledávce žalobkyně. Pouhé předložení listin a označení svědků podle odvolacího soudu nemohlo nahradit tvrzení, která jsou pro věc právně významná. Odvolací soud zdůraznil, že není věcí soudu, aby z předložených důkazů vyšetřoval, které skutečnosti by mohly být z předložených důkazů dovozeny a které jsou pro účastníka právně významné a které nikoli. Uzavřel proto, že obrana žalované nemohla být shledána jako důvodná, jestliže žalovaná ve smyslu §101 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) nesplnila svoji povinnost tvrdit rozhodné skutečnosti.
Odvolací soud se ztotožnil i s přiznáním úroku z prodlení z dlužné částky (mimo faktury č. 2), bylo-li prokázáno, že faktury žalovaná obdržela a je-li požadovaná výše úroků v souladu se smluvními ujednáními v rámcové smlouvě.
Odvolací soud proto napadené rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil ve zbývající části, tj. mimo tu část, ohledně níž došlo ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně a zastavení řízení na základě částečného zpětvzetí žaloby.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Důvodnost podaného dovolání spatřuje v tom, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení ve smyslu §241a písm. 2 odst. b) o. s. ř.
Za zásadní právní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. spatřuje dovolatelka v tom, že odvolací soud posoudil věc v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, jestliže odvolací soud neprovedl důkazy navržené žalovanou s konstatováním, že pouhé předložení listin nemůže nahradit tvrzení, která jsou pro věc právně významná a jestliže posoudil důkaz předložený žalobkyní v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“).
Dovolatelka namítá, že soudní praxe připouští možnost splnit požadavek vylíčení rozhodujících skutečností i odkazem na listinu, kterou žalobce přiloží k žalobě a na níž v žalobě výslovně odkáže. Má tedy za to, že tyto závěry lze vztáhnout i na vzájemná vyjádření účastníků v průběhu řízení. Poukazuje, na své vyjádření ze dne 31. 1. 2011 a 7. 5. 2011, v němž byla obsažena tabulka stručně popisující listiny v příloze, jako důkazy o existenci konkrétních pohledávek žalované vůči úpadci a popírající požadovaný žalobní nárok. Má za to, že tvrdila skutkový základ svých pohledávek vůči žalobkyni dostatečně, když uvedla, o jaké ustanovení rámcové smlouvy a Všeobecných obchodních podmínek (dále jen „VOP“) se pohledávky opírají. Je přesvědčena, že odvolací soud nesprávně dovodil, že tvrzení žalované ohledně nároku z titulu odpovědnosti za vady byla nedostatečná k prokázání jejích nároků, jestliže předložila veškeré archivované materiály ohledně uplatnění nároku z odpovědnosti za vady ve vztahu ke konkrétnímu výrobku. Nepovažuje za důvodnou výtku, že žalovaná nedoložila, že reklamovaný výrobek nakoupila od úpadce, nebyla-li tato skutečnost mezi účastníky sporná. Má za to, že dostatečně tvrdila zánik pohledávek žalobkyně započtením svých pohledávek vůči žalobkyni, a to odkazem na daňové doklady.
Dovolatelka má rovněž za to, že soud porušil zásadu rovnosti účastníků, neboť podle jejího názoru odvolací soud při hodnocení splnění povinnosti tvrzení přistupoval rozdílně k účastníkům, když např. skutková tvrzení žalobkyně, týkající se vzniku jednotlivých nároků na zaplacení kupní ceny, považoval za dostatečná i pomocí odkazu na jednotlivé faktury.
Podle dovolatelky odvolací soud rovněž nesprávně hodnotil důkazy ohledně převzetí zboží žalovanou.
Nesprávné právní posouzení spatřuje dovolatelka v nesprávném výkladu pojmu tvrzení a nesprávném výkladu §101 odst. 1 o. s. ř.
Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném potvrzujícím výroku zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K dovolání žalované podala žalobkyně vyjádření, v němž navrhla odmítnutí dovolání. Za nepřípustné považuje, jestliže dovolatelka spatřuje zásadní právní význam pouze v nesprávném hodnocení důkazů a neprovedení důkazů soudem. Podle žalobkyně odvolací soud nerozhodl v rozporu s ustálenou judikaturou. Poukazuje na to, že judikatura sice připouští možnost splnit požadavek vylíčení rozhodujících skutečností i odkazem na listiny, jak namítá dovolatelka, ale zároveň žalobkyně zdůraznila, že judikatura nepřipouští, aby předložené listiny nahradily rozhodná skutková tvrzení účastníků řízení (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1396/2010). Podle žalobkyně odvolací soud učinil správný závěr, že žalovaná i přes poučení soudu nesplnila svoji povinnost ve smyslu §101 odst. 1 o. s. ř., když pouze doložila listiny bez konkrétních skutkových tvrzení, kterými by jednoznačně vylíčila rozhodující skutečnosti, kterými chtěla prokázat svoji obranu proti uplatněné pohledávce.
Nejvyšší soud se zřetelem k bodu 7. článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2013, tj. před novelou občanského soudního řádu učiněnou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§l0a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání žalované není přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je-li dovoláním napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé. Dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť podmínky pro přípustnost dovolání v tomto ustanovení stanoveném nejsou dány, vydal-li soud prvního stupně v dané věci jediný rozsudek. Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písmena b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.
Při posouzení námitky žalované, že odvolací soud učinil v dané věci nesprávný výklad §101 odst. 1 o. s. ř. a nesprávně vyložil povinnost tvrzení, je nejprve třeba vyjít ze znění uvedeného ustanovení, upravující tzv. abstraktní břemeno tvrzení.
Podle §101 odst. 1 o. s. ř k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, jsou účastníci povinni zejména
a) tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti; neobsahuje-li všechna potřebná tvrzení žaloba (návrh na zahájení řízení) nebo písemné vyjádření k ní, uvedou je v průběhu řízení,
b) plnit důkazní povinnost (§120 odst. 1) a další procesní povinnosti uložené jim zákonem nebo soudem,
c) dbát pokynů soudu.
Ustanovení §101 o. s. ř. tak vyjadřuje projednací zásadu a ukládá účastníkům součinnost se soudem, aby se mohl naplnit účel zákona. Je třeba zdůraznit, že podstatou projednací zásady je podíl účastníků na zjišťování skutečného stavu věci, který vychází z jejich dvou základních povinností, tj. povinnost tvrdit soudu všechny pro rozhodnutí významné skutečnosti [§101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] a povinnost označit důkazy k prokázání svých tvrzení s [§101 odst. 1 písm. b) o. s. ř. ve spojení s §120 odst. 1 o. s. ř. ]. S těmito povinnostmi souvisí dva procesní instituty – břemeno tvrzení a břemeno důkazní.
Nejvyšší soud již v rozhodnutí ze dne 14. 3. 2003, sp. zn. 22 Cdo 89/2002, učinil závěr, že v občanském soudním řízení, které je založeno na procesní aktivitě účastníků, se uplatňuje projednací zásada, podle které mají účastníci ohledně skutečností, ze kterých vyvozují pro sebe příznivé právní následky, břemeno tvrzení a důkazní povinnost.
Tvrdí-li dovolatelka, že splnila svoji povinnost důkazní odkazem na listiny, jak vyplývá z ustálené judikatury, je nutno konstatovat, že účastník je nejprve povinen uvést skutečnosti, které mají být takovým listinným důkazem prokázány. Nepřichází v úvahu, aby předložené listiny nahradily skutková tvrzení účastníků řízení, zejména pak skutková tvrzení podstatná. Procesní aktivita a odpovědnost účastníků řízení by tím byla popřena a přenášena na soud, což by bylo v rozporu se základními zásadami občanského sporného řízení – zásadou dispoziční, projednací, rychlosti a hospodárnosti. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1396/2010 – veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz ). V dané souvislosti je možno poukázat i na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2953/2009, podle něhož povinnost uvést rozhodující skutečnosti žalobce nemůže plnit pouhým odkazem na svá tvrzení obsažená ve spise vedeném v jiné věci. Na skutečnosti vyplývající z listin účastník může sice odkázat, aniž by je blíže popsal, ale jen tehdy, když tyto listiny jsou ohledně skutkových okolností jednoznačné a nelze na jejich základě učinit vícero alternativních skutkových závěrů. V žádném případě nelze připustit, aby žalobce předložil soudu celou řadu listin a v žalobě (či jejím doplňku) souhrnně a nekonkrétně, bez vztahu k jednotlivým rozhodným tvrzením odkázal na tyto listiny (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1326/2005, www.nsoud.cz).
Z uvedeného je tedy zřejmé, že odvolací soud rozhodl v souladu s ustálenou judikaturou, dospěl-li k závěru, že žalovaná neprokázala svoji obranu proti uplatněné pohledávce, jestliže ani přes poučení soudu netvrdila konkrétní skutečnosti k prokázání své obrany, když neuvedla konkrétní skutečnosti, které měly vyplývat z předložených listin k prokázání jejích tvrzení, neboť pouhé předložení listin a označení svědků nemohlo nahradit tvrzení, která jsou pro věc právně významná, jak správně dovodil odvolací soud.
Namítá-li dovolatelka, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z neúplných skutkových zjištění, což spatřuje v tom, že odvolací soud nenapravil pochybení soudu prvního stupně spočívající v neprovedení navržených důkazů, které měly prokázat její obranu vůči uplatněné pohledávce a dovolává se důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je třeba konstatovat, že neúplně provedené dokazovaní je sice vadou řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, avšak z důvodu uvedeného v tomto ustanovení může dovolatel napadnout rozhodnutí odvolacího soudu při uvažované přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. O takový případ se ale v dané věci nejedná, jestliže dovolatelka brojí pouze proti konkrétnímu procesnímu postupu soudu spočívající v neúplném zjištění skutkového stavu věci a to za situace, kdy žalovaná i přes poučení soudu nesplnila ve smyslu §101 odst. 1 o. s. ř. svou povinnost tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti.
Z uvedeného je tedy zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu nepředstavuje z pohledu dovoláním uplatněných námitek rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., proti němuž by bylo dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalované není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné a podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. jej odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalobkyně právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z mimosmluvní odměny advokáta ve výši 31 300 Kč §1 odst. 2, věty první, §6 odst. 1, §7 bod 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., v platném znění), a po přičtení 21% daně z přidané hodnoty ve výši 6 636 Kč (srov. §137 odst. 3 o. s. ř., §37 z. č. 235/2004 Sb., v platném znění), tedy celkem ve výši 38 236 Kč.
Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle ustanovení §151 odst. 2 věty první o. s. ř. by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (jímž je vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb - advokátní tarif), a že podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle §147 a §149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu (část věty za středníkem).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a přihlížeje ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., Nejvyšší soud nicméně uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle §151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou ji ukládá toto usnesení, může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 2. června 2014
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu