ECLI:CZ:NS:2014:25.CDO.2406.2013.1
sp. zn. 25 Cdo 2406/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Roberta Waltra a Mgr. Miloše Póla v právní věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO: 69797111, proti žalované TJ Sokol Kostelec – Zlín, se sídlem ve Zlíně – Kostelci, Lázeňská 266, IČO: 18757600, zastoupené Mgr. Petrem Fišerem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Benešovo nábřeží 3954, o 800.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 8 C 304/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 4. dubna 2013, č. j. 60 Co 553/2012-220, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 4. dubna 2013, č. j. 60 Co 553/2012-220, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 23. srpna 2012, č. j. 8 C 304/2010-156, ve spojení s usnesením ze dne 12. října 2012, č. j. 8 C 304/2010-181, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 72.000,- Kč s úrokem z prodlení, zamítl žalobu co do částky 728.000,- Kč s úrokem z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku. Soud vyšel ze zjištění, že s účinností od 1. 1. 2003 na základě §14 zákona č. 290/2002 Sb. přešlo na žalovanou vlastnické právo k pozemkům v k. ú. K. u Z., které byly do té doby ve vlastnictví státu, a protokolárně byly předány dne 16. 1. 2004. Dne 8. 8. 2006 žalovaná písemně nabídla žalobkyni část pozemku, která byla zakreslena rukou do kopie katastrální mapy, žalobkyně reagovala přípisem ze dne 7. 9. 2006 s tím, že nabídka je neurčitá, neboť nabízenou část pozemku je nutno specifikovat geometrickým plánem. Žalovaná v dopise ze dne 6. 10. 2006 uvedla, že nabízený pozemek byl dostatečně specifikován, doložení geometrického plánu je nadbytečné, v případě zájmu si může žalobkyně nechat geometrický plán zpracovat sama, a dala najevo, že více to řešit nehodlá. Kupní smlouvou ze dne 17. 10. 2007 pak převedla část pozemku oddělenou geometrickým plánem na třetí osoby za dohodnutou kupní cenu 100.000,- Kč s právními účinky vkladu vlastnického práva ke dni 19. 10. 2007. Soud posoudil nárok státu na náhradu za tržní cenu pozemku podle §420 obč. zák. a §15 odst. 4 zákona č. 290/2002 Sb., ve znění účinném ke dni 19. 10. 2007 (den převodu vlastnického práva k pozemku), a dospěl k závěru, že nabídková povinnost nebyla ze strany žalované splněna, neboť žalovaná nabídla žalobkyni jinou část pozemku, než jakou následně prodala, a dopis žalované ze dne 8. 8. 2006 není nabídkou bezúplatného převodu, neboť pozemek nebyl dostatečně určitě vymezen. Žalovaná tedy porušila svoji nabídkovou povinnost a v důsledku toho ušel žalobkyni zisk ve výši odpovídající obvyklé ceně pozemku k datu převodu na třetí osobu, jež podle znaleckého posudku činí 72.000,- Kč. Z ceny podle posudku předloženého žalobkyní soud nevycházel, neboť jím stanovená částka 800.000,- Kč odpovídala stavebnímu pozemku, jímž předmětný pozemek nebyl. Soud dovodil, že žalobkyně se na vzniku škody nepodílela, neboť nabídka ze strany žalované nebyla řádná, žalobkyně žalovanou poučila, jak má odstranit vady, avšak žalovaná dala žalobkyni najevo, že s ní již dále nehodlá jednat. Dále dovodil, že k promlčení nároku nedošlo a uplatněný nárok není v rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 obč. zák., neboť pozdější změna zákona, která nabídkovou povinnost zrušila, nezakládá nemravnost nároků vzniklých podle dřívější platné právní úpravy.
K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 4. dubna 2013, č. j. 60 Co 553/2012-220, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku potvrdil, ve vyhovujícím jej změnil tak, že se žaloba na zaplacení částky 72.000,- Kč s úrokem z prodlení zamítá a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a o soudním poplatku. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem, že nabídka žalované ze dne 8. 8. 2006 neobsahuje dostatečné určení části pozemku, takže žalovaná nesplnila svoji nabídkovou povinnost vyplývající z §15 odst. 4 zákona č. 290/2002 Sb. ve znění účinném do 15. 6. 2010, a pokud nemovitost prodala, jednala v rozporu se zákonem; kupní smlouva uzavřená mezi žalovanou a třetími osobami je z toho důvodu absolutně neplatná podle §39 obč. zák. a předmětný pozemek je v důsledku neplatnosti kupní smlouvy i nadále vlastnictvím žalované; tvrzená škoda ve smyslu §420 obč. zák. žalobkyni proto nevznikla.
Tento rozsudek napadla v celém rozsahu žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozuje podle §237 o. s. ř. z důvodu nesprávného právního posouzení věci, a to otázky absolutní neplatnosti kupní smlouvy a s tím související otázky naplnění předpokladů odpovědnosti za škodu podle §420 obč. zák. Dále namítá, že odvolací soud neměl z úřední povinnosti řešit absolutní neplatnost kupní smlouvy a v tomto směru zjišťovat skutkový stav, když v řízení nebyla neplatnost kupní smlouvy namítána, a poukazuje na to, že závěr o absolutní neplatnosti kupní smlouvy má zásadní dopad do právního postavení třetích osob (kupujících); tyto otázky dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny nebyly a v závěru o neplatnosti kupní smlouvy se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Uvádí, že soudy sice správně dovodily, že žalovaná porušila povinnost jí uloženou v §15 odst. 4 zákona č. 290/2002 Sb., nesprávný je však závěr, že kupní smlouva je neplatná podle §39 obč. zák., přičemž ani z ust. §15 odst. 4 zákona č. 290/2002 Sb. nevyplývá absolutní neplatnost smlouvy a takový důsledek nemá ani porušení zákonného předkupního práva. Dovolatelka s poukazem na judikaturu dovolacího soudu (rozsudky ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4831/2010, ze dne 22. 12. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1067/2004, a ze dne 5. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3911/2011) namítá, že sankce absolutní neplatnosti je pouze krajním řešením, neboť omezuje smluvní volnost a má zásadní právní následky pro subjekt, který zákon neporušil; kupující v dobré víře uzavřeli kupní smlouvu a zaplatili kupní cenu a jejich právní postavení by se nyní stalo v důsledku rozhodnutí odvolacího soudu nejistým, přičemž ani zájem na ochraně majetku státu nemůže převážit. Soud tím, že se zabýval platností kupní smlouvy, která nebyla účastníky řízení zpochybněna, nahrazoval aktivitu účastníků ve sporném řízení, a jeho závěr, že žalovaná je nadále vlastníkem předmětného pozemku, není správný a byl učiněn bez ohledu na dopad pro smluvní strany. Žalovaná způsobila žalobkyni škodu, řádná nabídka by byla přijata a žalobkyně by s nabytým majetkem naložila v souladu se zákonem. Nesouhlasí s výrokem o náhradě nákladů odvolacího řízení, neboť podání žaloby zavinila žalovaná svým chováním. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že dovolání žalobkyně nepovažuje za přípustné ani důvodné, nejsou v něm uvedeny zákonné náležitosti a rozsudek odvolacího soudu je věcně správný. Námitka žalobkyně o nejistém postavení soukromoprávních subjektů je irelevantní, neboť zúčastněné strany mají dostatek právních prostředků k případnému zhojení jejich právního postavení. Navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl, případně zamítl a přiznal žalované náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 4. dubna 2013, tj. po účinnosti zákona 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 (dále jen „o. s. ř.“) – srov. čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno účastníkem řízení ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání je podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, neboť napadené rozhodnutí závisí na posouzení otázky platnosti kupní smlouvy uzavřené bez předchozí nabídky státu podle §15 odst. 4 zákona č. 290/2002 Sb., ve znění účinném do 15. 6. 2010, jež dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla vyřešena.
Podle §15 odst. 4 zákona č. 290/2002 Sb., o přechodu některých dalších věcí, práv a závazků České republiky na kraje a obce, občanská sdružení působící v oblasti tělovýchovy a sportu a o souvisejících změnách, ve znění účinném do 15. 6. 2010, nemovité věci, které přecházejí do vlastnictví nabyvatele, musí být po dobu 10 let ode dne jejich nabytí užívány pouze k účelu, ke kterému byly užívány ke dni přechodu vlastnictví podle §14. Stanou-li se před uplynutím této doby pro nabyvatele pro tento účel nepotřebnými, musí být přednostně nabídnuty bezúplatně do vlastnictví státu. Pokud stát nepřijme písemnou nabídku nabyvatele ve lhůtě dvou měsíců od jejího doručení, naloží nabyvatel s těmito věcmi bez uvedených omezujících podmínek.
Podle §39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Rozpor smlouvy se zákonem (contra legem) nastává v případech, kdy je obsah smlouvy přímo v rozporu se zákonným zákazem či s příkazem, jež ze zákona vyplývá. O obcházení zákona (in fraudem legis) se jedná v případě, že smlouva sice neodporuje výslovnému zákazu zákona, avšak svými účinky odporuje účelu a smyslu zákona a směřuje tak v důsledku k výsledku, jenž zákonu odporuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1659/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 12 ročníku 1999 pod číslem 121). Dobrým mravům (contra bonos mores) pak odporuje smlouva, jejíž obsah se ocitne v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu se základními etickými zásadami sdílenými rozhodující částí společnosti.
Obsahem kupní smlouvy, kterou vlastník převádí nemovitosti na jiného, je povinnost převodce převést na nabyvatele vlastnictví oproti zaplacení kupní ceny; takový obsah kupní smlouvy nikterak neodporuje zákonu, ani jej neobchází, ani se nepříčí dobrým mravům (§39 obč. zák.). V rozporu se zákonem tedy není samotný obsah kupní smlouvy o prodeji nemovitostí, ale v rozporu se zákonem je jednání žalovaného, který nesplnil svou zákonnou povinnost vůči státu a nemovitosti bez učinění řádné nabídky bezúplatného zpětného převodu převedl na jiného. Jednání žalovaného, byť je porušením jeho zákonné povinnosti, nezakládá důvod absolutní neplatnosti kupní smlouvy podle §39 obč. zák., a vzhledem k ust. §40a obč. zák. nepřichází v úvahu ani relativní neplatnost (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2550/2012).
Ostatně, jak dovodila soudní praxe, v soukromoprávní sféře platí zásada, že co není zakázáno, je dovoleno, proto je nutno ustanovení o neplatnosti právních úkonů pro rozpor se zákonem vykládat restriktivně a nikoli extenzivně. Sankce absolutní neplatnosti obsažená v ustanovení §39 obč. zák. představuje významný zásah do autonomie vůle smluvních stran (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3911/2011, nález Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 571/06). V případě, kdy zákonné omezení směřuje pouze vůči jedné ze stran smlouvy, je třeba považovat smlouvu za neplatnou jen výjimečně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4831/2010). Přitom stále platí zásada, že sankce by měla dopadnout na toho účastníka smlouvy, který při jejím uzavírání porušil svou povinnost.
Ze shora uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním názoru, že kupní smlouva, kterou žalovaný prodal svou nemovitost třetí osobě, je absolutně neplatná z důvodu, že žalovaný jednal v rozporu se zákonem, když nerespektoval svou povinnost předchozí nabídky vůči státu podle §15 odst. 4 zákona č. 290/2002 Sb., ve znění účinném do 15. 6. 2010, a není správný ani z toho vyplývající závěr, že žalobkyni nevznikla škoda, jejíž náhrady se v tomto řízní domáhá.
Protože rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný, dovolací soud jeho rozhodnutí zrušil podle §243e odst. 1 o. s. ř. a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243g odst. 1 věta první a §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. července 2014
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu