ECLI:CZ:NS:2014:25.CDO.3171.2013.1
sp. zn. 25 Cdo 3171/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobců a) M. Z. , b) M. Z. , c) L. Z. , d) P. Z. , e) T. Z. , všichni zastoupeni JUDr. Vlastou Miklušákovou, advokátkou se sídlem Praha 4, Zelený pruh 1294/52, proti žalované České kanceláři pojistitelů , IČO 70099618, se sídlem Praha 4, Na Pankráci 1724/129, zastoupené Mgr. Robertem Tschöplem, advokátem se sídlem Praha 4, Pod křížkem 428/4, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 48 C 267/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2013, č.j. 21 Co 126/2013-76, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2013, č.j. 21 Co 126/2013-76, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 10. 2012, č.j. 48 C 267/2011-42, ve výrocích I, III, V, VII, IX, XI a XII se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se žalobou domáhali jednorázového plnění z garančního fondu ve smyslu ustanovení §9 a §24 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, v souvislosti se smrtelným zraněním spolujezdce M. Z. utrpěným při dopravní nehodě, kterou způsobil řidič, jenž v podnapilém stavu řídil nepojištěné osobní motorové vozidlo.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 8. 10. 2012, č.j. 48 C 267/2011-42, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni a) 70.925,- Kč s příslušenstvím a v částce 70.925,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl, žalobci b) 67.827,50 Kč s příslušenstvím a v částce 67.827,50 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl, žalobkyni c) 43.750,- Kč s příslušenstvím a v částce 43.750,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl, žalobci d) 43.750,- Kč s příslušenstvím a v částce 43.750,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a žalobci e) 43.750,- Kč s příslušenstvím a v částce 43.750,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného v trestním řízení vedeném u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 2 T 35/2010, že dne 26. 7. 2009 G. N. ve stavu vylučujícím způsobilost k řízení motorového vozidla, který si přivodil předchozím požíváním alkoholických nápojů, když měl v krvi nejméně 1,07 g/kg alkoholu, řídil motorové vozidlo Volkswagen Golf, dočasně vyřazený z registrace bez technické prohlídky, při projíždění pravotočivé zatáčky nepřizpůsobil rychlost jízdy svým schopnostem, vlastnostem vozidla a stavu komunikace a uvedl vozidlo do levotočivého smyku, který se mu nepodařilo vyrovnat, vyjel mimo vozovku, při rotaci a nárazech nepřipoutaný spolujezdec M. Z. vypadl z vozidla a v důsledku způsobených polytraumat zemřel. Podle soudu žalobcům (rodičům a sourozencům poškozeného) vzniklo v důsledku škodné události právo na jednorázové odškodnění pozůstalých podle §444 odst. 3 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen „obč. zák.“), jehož plnění z garančního fondu se oprávněně domáhají na žalované podle §24 odst. 2 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb. Plnění však soud krátil s ohledem na spoluzavinění poškozeného, neboť v případě připoutání bezpečnostním pásem by nedošlo ke smrtelným následkům, protože by při jízdě nemohl vypadnout a utrpět zjištěná zranění. Zdůraznil však, že základní příčinou nehodového děje i smrtelného zranění poškozeného bylo závažné, hrubě protiprávní jednání řidiče. Na základě uvedeného dospěl k závěru, že podíl poškozeného na vzniku škody na zdraví byl dán v rozsahu 25 %.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 5. 2013, č.j. 21 Co 126/2013-76, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích s tím, že povinnost žalovaného k placení se stanoví společně a nerozdílně s povinností uloženou G. N. rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 22. 4. 2010, č.j. 2 T 35/2010-232, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 17. 8. 2010, č.j. 13 To 292/2010-259, a plněním jednoho z povinných zaniká v rozsahu plnění povinnost druhého povinného; dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud odkázal na skutková zjištění učiněná v trestním řízení, mimo jiné na svědeckou výpověď spolujezdce O. Š., který uvedl, že během jízdy on i poškozený M. Z. napomínali obžalovaného, aby zpomalil. Při stanovení míry spoluzavinění odvolací soud odkázal na závěry soudů v trestním řízení, zejména na znalecký posudek Ing. Zdeňka Mrázka, podle něhož se vozidlo s poškozeným pohybovalo rychlostí 106 až 137 km/hod, poškozený nebyl zřejmě připoután bezpečnostním pásem, neboť pokud by jím připoután byl, zůstal by ve vozidle a utrpěl by jen lehká zranění, obdobná jako ostatní osoby sedící ve vozidle, současně rychlost, kterou obžalovaný jel, byla nepovolená a nepřiměřená. Samotná zatáčka nebyla podle znalce extrémně náročná a příčinou nehodového děje byla rychlost jízdy vozidla. Odvolací soud přisvědčil závěrům Krajského soudu v Hradci Králové, který v rámci trestního řízení rozhodoval jako soud odvolací též o nároku poškozených, že závažné, hrubě protiprávní jednání řidiče vedlo k vytvoření nehodové situace a nepřipoutání poškozeného a míra jeho spoluzavinění ve výši 25 % byla zcela odpovídající zjištěnému skutkovému stavu i závěrům vysloveným ve znaleckých posudcích.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Vytýká soudům, že při stanovení míry spoluzavinění poškozeného nezohlednily skutkové okolnosti případu, a to vědomou jízdu poškozeného s opilým řidičem ve stavu vylučujícím jeho způsobilost k řízení motorových vozidel a nepoužití bezpečnostních pásů, které mohly podle znalce zabránit vypadnutí poškozeného z vozidla. Odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, z níž vyplývá, že při jízdě s opilým řidičem za současného nepřipoutání se bezpečnostními pásy se může míra spoluzavinění poškozeného na škodě na jeho zdraví blížit až 50 %. Upozornila na skutečnost, že poškozený věděl o tom, že řidič vozidla požil před jízdou alkoholické nápoje, a to dokonce ve společnosti poškozeného, a nijak neřešil alternativní způsob cesty domů. Poškozený podle dovolatelky porušil nejen obecnou prevenční povinnost podle §415 obč. zák., ale i základní podmínky účasti na provozu na pozemních komunikacích podle §3 odst. 1, §4 a §9 odst. 1 zákona č. 321/2000 Sb., a je tak odpovědný za škodu způsobenou v důsledku předmětné dopravní nehody. Navrhuje, aby Nejvyšší soud změnil napadený rozsudek odvolacího soudu nebo jej zrušil a vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobci ve vyjádření k dovolání uvedli, že soudy obou stupňů respektovaly ustálenou judikaturu dovolacího soudu, při hodnocení důkazů nevybočily z rámce, který jim dávala skutková zjištění obsažená ve spise, a v souladu s nimi stanovily vlastní úvahou podíl poškozeného na škodě. Podané dovolání považují nejen za neopodstatněné, ale zejména za nepřípustné, protože tvrzený důvod odchylky od soudní praxe není dán. Navrhují, aby dovolání žalované bylo odmítnuto, případně zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), je přípustné podle §237 o. s. ř. a důvodné.
Podle §441 obč. zák. byla-li škoda způsobena také spoluzaviněním poškozeného, nese škodu poměrně; byla-li škoda způsobena výlučně jeho zaviněním, nese ji sám.
Ustanovení §441 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o tom, v jakém rozsahu se na vzniku škody podílelo jednání žalobce a žalovaného, přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (k aplikaci právních norem s relativně neurčitou hypotézou srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, nebo ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007).
Byla-li škoda způsobena také (či výlučně) jednáním poškozeného (žalobce), v tomto rozsahu je vyloučena odpovědnost škůdce (žalovaného). Chybí totiž jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu, a to příčinná souvislost mezi vznikem škody a protiprávním jednáním škůdce, popř. kvalifikovanou událostí, za níž žalovaný odpovídá na objektivním principu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 657/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1500/2006).
Při úvaze o podílu na vzniku škody jde o určení vzájemného vztahu mezi jednáním poškozeného a škůdce a o zvážení všech skutečností, jež přispěly ke způsobení škody. Zvažují se veškeré příčiny, které vedly ke škodě, a stejně jako u škůdce lze i u poškozeného brát v úvahu jen takové jeho jednání, jež bylo alespoň jednou z příčin vzniku škody. Konečná úvaha o tom, nakolik se na způsobení škody podílel sám poškozený, a tedy v jakém rozsahu nese škodu sám, odvisí vždy od okolností konkrétního případu po porovnání všech příčin vzniku škody jak na straně škůdce, tak na straně poškozeného (srov. usnesení ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1054/2007).
Podle judikatury Nejvyššího soudu pokud poškozený tím, že vědomě podstoupil jízdu vozidlem, které řídila osoba, o níž věděl, že její řidičské schopnosti jsou výrazně ovlivněny požitím alkoholu, podstatně přispěl ke vzniku škodlivého následku, podíl poškozeného na vzniklé škodě se může blížit až jedné polovině (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 25 Cdo 895/2008, nebo ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2451/2007).
Odvolacímu soudu lze přisvědčit v tom, že základní příčinou vzniku škody bylo porušení důležitých povinností ze strany řidiče, který ovládal osobní automobil pod vlivem alkoholu vylučujícím způsobilost k řízení, jel nepřiměřenou a nedovolenou rychlostí. Z uvedeného lze uzavřít, že na úmrtí poškozeného se žalovaný podílel podstatnou mírou. Nelze ovšem přehlédnout, že navzdory tomu, že citovaná judikatura za významnou okolnost pro posouzení míry spoluzavinění (přesněji spoluúčasti) poškozeného na vzniku škody (nikoli tedy na vzniku dopravní nehody) považuje jízdu poškozeného spolujezdce v automobilu s vědomím, že řidič před jízdou požil alkoholický nápoj, a navzdory tomu, že žalovaná od počátku toto tvrzení uplatňovala, se soudy obou stupňů touto okolností vůbec nezabývaly a nezabývaly se jí ani soudy obou stupňů v trestním řízení. Neobstojí tedy úvaha odvolacího soudu, že otázkou míry spoluzavinění poškozeného se zabývaly velmi podrobně soudy v trestním řízení, názor Krajského soudu v Hradci Králové je vyjádřen velmi pregnantně v odůvodnění jeho rozhodnutí, a proto odvolací soud v civilním řízení nemá důvod se od tohoto posouzení spoluzavinění poškozeným odklonit.
Okolnost, že porušení povinnosti zapnout si bezpečnostní pás ze strany poškozeného nebylo „základním důvodem této nehody“, není relevantní, neboť pro posouzení míry spoluúčasti poškozeného není významný jeho podíl na vzniku škodní události, nýbrž jeho podíl na vzniku škody (v daném případě na smrtelném následku nehody). Není přitom pochyb, že kdyby poškozený s vědomím, že řidič požil před jízdou alkohol, spolujízdu v automobilu odmítl, ke smrtelnému následku nemohlo dojít, a tedy jednání poškozeného bylo rovněž podstatnou příčinou vzniku škody.
Ani konstatování odvolacího soudu, že jeho závěr není v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2451/2007 a 25 Cdo 91/2010, není blíže odůvodněno, a z výše uvedené argumentace dovolacího soudu vyplývá, že je tomu naopak. Citované judikáty sice stanoví 50% spoluúčast poškozeného v případě vědomí o podnapilosti řidiče jako horní hranici případné spoluúčasti a zdůrazňují nutnost individuálního posouzení každé věci s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem, přičemž judikatura připouští stanovení míry spoluúčasti poškozeného i v nižším rozsahu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4111/2011, v němž byla spoluúčast poškozeného vyjádřena poměrem 35 %); na druhé straně z nich vyplývá, že 20% - 30% spoluúčast je v obdobných případech zpravidla nutno považovat za nepřiměřeně nízkou (zvláště spočívá-li spoluúčast kumulativně jak ve vědomí poškozeného o požití alkoholu řidičem, tak i v nepoužití bezpečnostních pásů) a požadavek jednotného posuzování srovnatelných případů vyplývající z ústavně chráněné rovnosti před zákonem a právní jistoty vyžaduje, aby případné výraznější odchylky od takto typově judikaturou vymezených případů byly náležitě odůvodněny.
Z uvedeného tak vyplývá, že posouzení věci odvolacím soudem je – s ohledem na absenci relevantních zjištění, případně vymezení odlišných skutkových okolností – neúplné, a tudíž nesprávné.
Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a o. s. ř.) a jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu (relevantní skutková zjištění nejsou soudy nižších stupňů učiněna, a tento nedostatek dovolací soud napravit nemůže), napadený rozsudek bez jednání zrušil (§243a odst. 1 věta první, §243e odst. 1 o. s. ř.), jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil ve stejném rozsahu i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně i odvolací soud závazný (§243g odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. ledna 2014
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu