ECLI:CZ:NS:2014:25.CDO.3298.2014.1
sp. zn. 25 Cdo 3298/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce Ing. P. N. , zastoupeného JUDr. Radimem Chalupou, Ph.D., advokátem se sídlem Drnovice 169, proti žalovanému AGC Fenestra, a.s., člen AGC Group , IČO 18811124, se sídlem Zlín, Salaš 86, zastoupenému JUDr. Václavem Hochmannem, advokátem se sídlem Zlín, Rašínova 68, o zaplacení 10.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 38 C 149/2014, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 4. 2014, č.j. 17 Co 115/2013-25, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 4. 2014, č.j. 17 Co 115/2013-25, a usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 14. 9. 2012, č.j. 9 C 54/2012-15, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jihlavě usnesením ze dne 14. 9. 2012, č.j. 9 C 54/2012-15, vyslovil svoji místní nepříslušnost k projednání žaloby na zaplacení 10.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Okresnímu soudu ve Zlíně jako soudu místně příslušnému.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně usnesením ze dne 25. 4. 2014, č.j. 17 Co 115/2013-25, potvrdil usnesení soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel z obsahu žaloby, podle níž se žalobce domáhá po žalovaném zaplacení 10.000,- Kč s příslušenstvím z titulu tvrzené škody, když tuto částku tvoří náklady exekuce, které zaplatil JUDr. Ivo Dědkovi, exekutorovi se sídlem ve Zlíně. Zohlednil argumentaci žalobce, že ke vzniku škody došlo v Jihlavě, kde dne 20. 6. 2012 provedl bezhotovostní úhradu této částky ve prospěch exekutora a že vedle obecného soudu žalovaného je místně příslušným soudem k projednání jeho žaloby soud na výběr daný, tj. Okresní soud v Jihlavě. Předmětný nárok žalobce však odvolací soud posoudil nikoli jako nárok na náhradu škody, nýbrž jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, neboť žalobce tvrdil, že náklady exekuce v žalované výši zaplatil exekutorovi bez právního důvodu, resp. z právního důvodu, který odpadl. Přisvědčil tak soudu prvního stupně, který vyslovil svoji místní nepříslušnost a po právní moci usnesení postoupil věc Okresnímu soudu ve Zlíně, neboť v jeho obvodu má žalovaná obchodní společnost své sídlo (§85 odst. 3 o. s. ř.).
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání; namítá nesprávné právní posouzení spočívající v závěru, že se nejedná o nárok na náhradu škody, ale o nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Dovolatel naopak tvrdí, že k vydání směnečného platebního rozkazu došlo v důsledku porušení právní povinnosti žalovaného, který zajišťovací směnku uplatnil nedůvodně a soudní uplatnění směnky tak bylo zneužitím práva, tj. žalovaný uplatňoval směnku, ač neměl a uplatnil ji tedy v rozporu s účelem emise směnky. Ve sporu se podle dovolatele nejedná o bezdůvodné obohacení již proto, že směnečný platební rozkaz vůči němu je ponechán v platnosti, je v právní moci a vykonatelný, tj. jako právní důvod neodpadl, a není tedy možné nárok, který uplatňuje v tomto soudním řízení, právně posoudit jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Má za to, že uvedená otázka právního posouzení předmětného nároku dosud v judikatuře dovolacího soudu nebyla vyřešena. Zdůrazňuje, že ke vzniku škody, o jejíž náhradu se řízení vede, došlo v Jihlavě, a proto je na místě postup podle ustanovení §87 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Navrhuje, aby Nejvyšší soud změnil usnesení odvolacího soudu tak, že se usnesení okresního soudu zrušuje.
Žalovaný se v písemném vyjádření k dovolání ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, jenž vycházel ze skutkových tvrzení žalobce obsažených v žalobě, že se ve skutečnosti jedná o bezdůvodné obohacení. Popírá tvrzení dovolatele o protiprávním jednání žalovaného. Navrhuje, aby dovolání žalobce bylo jako nepřípustné odmítnuto, příp. zamítnuto z důvodu správnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř), je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a je též důvodné.
Podle ustanovení §87 odst. 1 písm. b) o. s. ř. ve znění účinném v době zahájení řízení (tj. ke dni 3. 8. 2012, kdy byla podána žaloba) vedle obecného soudu žalovaného, popřípadě vedle soudu uvedeného v §85a, je k řízení příslušný také soud, v jehož obvodu došlo ke skutečnosti, která zakládá právo na náhradu škody.
Podle ustanovení §11 odst. 1 o. s. ř. řízení se koná u toho soudu, který je věcně a místně příslušný. Pro určení věcné a místní příslušnosti jsou až do skončení řízení rozhodné okolnosti, které tu jsou v době jeho zahájení. Věcně a místně příslušným je vždy také soud, jehož příslušnost již není možné podle zákona zkoumat nebo jehož příslušnost byla určena pravomocným rozhodnutím příslušného soudu.
Ze zásady perpetuatio fori, vyjádřené v ustanovení §11 odst. 1 o. s. ř., vyplývá, že okolnosti rozhodné pro určení místní příslušnosti podle ustanovení §87 odst. 1 písm. b) o. s. ř. soud zkoumá z údajů obsažených v žalobě, neboť jiný pramen v době zahájení řízení nemá k dispozici (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu Slovenské republiky uveřejněný pod číslem 29/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 96/04).
Okolností rozhodnou pro určení místní příslušnosti dané na výběr podle ustanovení §87 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není žalobcova právní kvalifikace žalobního nároku, protože ji není povinen provést (nejde o náležitost žaloby dle §79 o. s. ř.). Právní posouzení je výhradně věcí soudu (iura novit curia). Pokud proto žalobce právní důvod požadovaného plnění uvede, není soud jeho právní kvalifikací vázán (srov. např. závěry Nejvyššího soudu v usnesení ze dne 25. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 385/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 1998, pod číslem 54, v rozsudku ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2744/99, uveřejněném v témže časopise č. 4, ročník 2001, pod číslem 52, a v rozsudku ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, uveřejněném v témže časopise č. 9, ročník 2002, pod číslem 178, dále např. rozsudky téhož soudu uveřejněné pod čísly 78/2004 a 27/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudky ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1586/2005, a ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1952/2012, jež jsou veřejnosti k dispozici na www.nsoud.cz).
Rozhodující pro závěr, že žalobou je uplatněno právo na náhradu škody ve smyslu ustanovení §87 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je to, že právě na toto právo lze usuzovat ze žalobních tvrzení. Uplatněné právo pak vyplývá ze skutečností tvrzených v žalobě, pokud vyjadřují hmotněprávní předpoklady vzniku tohoto práva (vznik škody, protiprávní jednání, příčinnou souvislost). Na uplatnění práva na náhradu škody (přestože by je tak žalobce v žalobě označil) však nelze usuzovat, pokud žalobní tvrzení naplňují hmotněprávní předpoklady jiného práva než práva na náhradu škody (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, č.j. 32 Cdo 823/2014).
V žalobě je výslovně uvedeno, že žalobce uplatňuje nárok na náhradu škody podle §420 občanského zákoníku, jelikož má za to, že „se žalovaný dopustil protiprávního jednání vůči žalobci v příčinné souvislosti se způsobenou škodou, tím, že porušil jednak svoji smluvně převzatou povinnost uplatnit směnku pouze v souvislosti s rámcovou kupní smlouvou ze dne 2. 10. 2002.“ Další argumentace žalobce směřuje k prokázání vzniku odpovědnosti za škodu z důvodu protiprávního jednání žalovaného, dále vyčísluje výši vzniklé škody a dovozuje existenci příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním žalovaného a způsobenou škodou.
Pokud odvolací soud ze shora vymezeného žalobního tvrzení dovozoval nárok na vydání bezdůvodného obohacení, není jeho právní posouzení místní příslušnosti soudu správné, neboť ze skutečností tvrzených v žalobě lze usuzovat, že žalobou je uplatněn nárok na náhradu škody, a je tudíž aplikovatelné ustanovení §87 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Možnost soudu odchýlit se na základě vlastních skutkových zjištění v průběhu dalšího řízení od žalobcova právního názoru je pro určení místní příslušnosti bez významu.
Vzhledem k tomu, že usnesení odvolacího soudu je nesprávné, Nejvyšší soud dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, a jelikož důvody zrušení platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž bude soud vázán právním názorem soudu dovolacího (§243g odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť jeho rozhodnutím řízení nekončí. O náhradě nákladů řízení (včetně řízení dovolacího) bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§243g odst. 1, §243b, §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. prosince 2014
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu