ECLI:CZ:NS:2014:26.CDO.4156.2014.1
sp. zn. 26 Cdo 4156/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně MB Property Development, a.s. , se sídlem Praha 1 – Nové Město, Vladislavova 1390/17, IČO: 27339726, zastoupené JUDr. Tomášem Rybářem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 1 – Nové Město, Václavské náměstí 1601/47, proti žalovanému J. N. , zastoupenému Mgr. Petrem Fouskem, advokátem se sídlem Bělá pod Bezdězem, Masarykovo náměstí 83, o zaplacení částky 382.281,37 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 8 C 90/2013, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. prosince 2013, č. j. 19 Co 441/2013-188, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Žalobkyně („leasingová“ nájemkyně „obchodního centra Mladá Boleslav – Retail park, tj. budovy nacházející se na pozemku parc. č. 1812/217, a pozemků č. 1812/121, 1812/122 a 1812/217, zapsaných na LV č. 3003 pro k. ú. K., obec K.“ – dále jen „Obchodní centrum“ a „Budova“) se domáhala, aby jí žalovaný (podnájemce „nebytových prostor – obchodu, o celkové výměře podlahové plochy 57 m2, nacházejícího se v Budově“ – dále jen „předmětné nebytové prostory“, resp. „nebytové prostory“) zaplatil částku 382.281, 37 Kč s příslušenstvím (v podobě úroků z prodlení). Z toho částku 321.809, 76 Kč požadovala z titulu dlužného podnájemného z předmětných nebytových prostor za část dubna 2012 a za období od 1. května 2012 do 31. března 2013, částku 31.512,- Kč z titulu nezaplacených paušálních úhrad za totéž období a částku 28.959, 61 Kč z titulu smluvní pokuty ve výši 0,05 % za každý (započatý) den prodlení se zaplacením dlužného podnájemného a úhrad za služby vyčíslené ke dni 18. března 2013.
Okresní soud v Mladé Boleslavi (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 25. června 2013, č. j. 8 C 90/2013-158, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 12. prosince 2013, č. j. 19 Co 441/2013-188, citovaný rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Při posuzování uplatněných nároků vyšly oba soudy z následujícího skutkového stavu. Žalobkyně jako nájemkyně a žalovaný jako podnájemce uzavřeli dne 24. května 2010 smlouvu o podnájmu předmětných nebytových prostor na dobu určitou v trvání deseti let (dále jen „Podnájemní smlouva“), v níž si sjednali tam stanovené podnájemné, (paušální) úhrady za služby a smluvní pokutu ve výši 0,05% z dlužné částky za každý započatý den prodlení podnájemce s placením jakýchkoli plateb podle Podnájemní smlouvy. Účastníci se v Podnájemní smlouvě rovněž dohodli, že „každá ze smluvních stran může tuto smlouvu vypovědět před skončením sjednané doby podnájmu na základě důvodů uvedených v této smlouvě či stanovených obecně závaznými právními předpisy, zejména pak v případech uvedených v §9 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění pozdějších předpisů“ , a to v tříměsíční výpovědní lhůtě, která počíná běžet od doručení „písemného oznámení o výpovědi jejímu adresátu“ (čl. 3.3 Podnájemní smlouvy). Podnájemní smlouva obsahovala také ujednání (v čl. 3.4), že „podnájemce nemá právo tuto smlouvu vypovědět z důvodu uvedeného v §9 odst. 3 písm. a/ zákona č. 116/1990 Sb., v platném znění, tj. jestliže pozbude oprávnění ke své podnikatelské činnosti a tím ztratí způsobilost k provozování činnosti, pro kterou si předmět podnájmu najal“. Dopisem ze 7. ledna 2012, který byl žalobkyni doručen 12. ledna 2012, žalovaný Podnájemní smlouvu vypověděl (dále jen „Výpověď“), a to mimo jiné s odůvodněním, že nebytové prostory nemůže řádně užívat, neboť mu v tom brání „pachové imise ze sousední provozovny pizzerie, které dosahují nesnesitelné úrovně“ (dále jen „uplatněný výpovědní důvod“). Na tomto skutkovém základě oba soudy dovodily, že uzavřením Podnájemní smlouvy vznikl mezi účastníky podnájemní vztah k předmětným nebytovým prostorám, jenž podléhal zejména zákonu č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném ke dni uzavření Podnájemní smlouvy (dále jen „zákon č. 116/1990 Sb.“), a v otázkách neupravených tímto zákonem též zákonu č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v tomtéž znění (dále jen „obch. zák.“), a zákonu č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve stejném znění (dále jen „obč. zák.“, resp. „občanský zákoník“); účastníci totiž Podnájemní smlouvu uzavřeli jako podnikatelé v souvislosti s výkonem své podnikatelské činnosti (§261 odst. 1a 6 obch. zák.). Výkladem ujednání obsažených v čl. 3.3 a 3.4 Podnájemní smlouvy pak soud prvního stupně dospěl ke skutkovému závěru, že žalovaný jimi „nebyl omezen v použití výpovědních důvodů“ . V návaznosti na to – s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu z 31. srpna 2011, sp. zn. 23 Cdo 2799/2009 – zdůraznil, že zákon č. 116/1990 Sb. ani občanský zákoník neomezují smluvní autonomii účastníků podnájemního vztahu v otázce skončení podnájmu např. výčtem určitých (přípustných) výpovědních důvodů. Nebyl-li tedy žalovaný omezen v možnosti jednostranně ukončit podnájemní vztah ani Podnájemní smlouvou, byl oprávněn jej vypovědět i „bez uvedení výpovědního důvodu“ . Za tohoto stavu je pak Výpověď platná bez zřetele k tomu, zda byl naplněn uplatněný výpovědní důvod; proto se již jeho naplněností pro nadbytečnost nezabýval a uzavřel, že podnájemní vztah účastníků k předmětným nebytovým prostorám skončil uplynutím výpovědní doby ke dni 12. dubna 2012. Žalovanému proto nevznikla povinnost poskytnout žalobkyni peněžité plnění, jehož se v dané věci domáhala. Naproti tomu odvolací soud – po zopakování dokazování přečtením čl. 3.3 a 3.4 Podnájemní smlouvy – dospěl ke skutkovému závěru, že úmyslem smluvních stran při uzavření Podnájemní smlouvy nebylo sjednat ve prospěch kterékoli z nich právo vypovědět podnájem z libovolné příčiny, tj. i bez udání důvodu, nýbrž pouze z důvodů stanovených obecně závaznými právními předpisy nebo výslovně uvedených v Podnájemní smlouvě. V návaznosti na to pak dovodil, že nestanoví-li ve vztahu k podnájmu nebytových prostor žádné výpovědní důvody obecně závazné právní předpisy, zejména zákon č. 116/1990 Sb. a občanský zákoník, mohl žalovaný předmětný podnájemní vztah jednostranně ukončit pouze z důvodů upravených v ustanovení §9 zákona č. 116/1990 Sb. (s výjimkou §9 odst. 3 písm. a/ tohoto zákona), na nichž se účastníci v Podnájemní smlouvě dohodli (jiné výpovědní důvody v ní nebyly ve prospěch podnájemce sjednány), a nikoli z libovolné příčiny. Následně uzavřel, že nezabýval-li se soud prvního stupně naplněností uplatněného výpovědního důvodu, který významově odpovídá sjednanému výpovědnímu důvodu podle §9 odst. 3 písm. b/ zákona č. 116/1990 Sb. (nebytový prostor se stane nezpůsobilý ke smluvenému účelu užívání bez zavinění – v tomto případě – podnájemce), je jeho právní posouzení otázky skončení podnájemního vztahu Výpovědí neúplné a tudíž nesprávné. Jelikož pro zodpovězení uvedené otázky neshledal ve zjištěném skutkovém stavu dostatečný podklad, rozsudek soudu prvního stupně – s odkazem na ustanovení §219a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „o.s.ř.“) – zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§221 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.).
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 o.s.ř. Odvolacímu soudu předně vytkl, že nesprávně interpretoval ujednání čl. 3.3 Podnájemní smlouvy, neboť jednak nezjišťoval skutečnou vůli jednajících osob „výslechem účastníků řízení, popř. svědků, v rámci důkazního řízení“ , a jednak v rozporu s jeho textem dovodil, že podnájem nebytových prostor mohl vypovědět výlučně z důvodů uvedených v §9 zákona č. 116/1990 Sb., ačkoli výčet výpovědních důvodů obsažený v citovaném ujednání byl pouze demonstrativní (neboť byl uvozen termínem „zejména“). Podle jeho mínění se tím odchýlil od právních názorů vyslovených např. v rozsudcích Nejvyššího soudu z 16. listopadu 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, z 31. března 2011, sp. zn. 23 Cdo 37/2010, a z 28. března 2012, sp. zn. 23 Cdo 4955/2010, a dále rovněž v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003. Měl rovněž za to, že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku, zda obecně závazné právní předpisy stanoví důvody, ze kterých je podnájemce oprávněn vypovědět podnájemní vztah na dobu určitou, a že v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla tato otázka řešena. Odvolacímu soudu lze sice přisvědčit v názoru, že takové důvody nejsou (přímo) upraveny zákonem č. 116/1990 Sb. ani občanským zákoníkem, avšak neupravuje-li právní předpis určitou skutkovou podstatu, neznamená to, že takovou „mezeru v zákoně“ nelze vyplnit analogií. Na „určení okruhu zákonem stanovených (dovolených) výpovědních důvodů“ je proto namístě aplikovat ustanovení občanského zákoníku, které upravuje problematiku obsahem i účelem nejbližší (§853 obč. zák.), a takovým ustanovením je „zřejmě na prvním místě“ §719 odst. 1 obč. zák., podle něhož i podnájem bytu na dobu určitou lze vypovědět bez uvedení důvodů, pokud se jeho účastníci nedohodli jinak. Vyjádřil rovněž přesvědčení, že odvolací soud nesprávně právně posoudil také otázku (podle něj opět dovolacím soudem dosud neřešenou), zda je podnájem nebytových prostor podřízen zákonu č. 116/1990 Sb. i tehdy, jestliže nájemci byla přenechána do užívání celá budova, v níž se nebytové prostory nacházejí. Podle jeho názoru se v takovém případě nejen nájem budovy, ale také podnájem nebytových prostor řídí výlučně ustanoveními občanského zákoníku (§663 a násl. obč. zák.). Podnájemní smlouva se tedy nemohla řídit zákonem č. 116/1990 Sb., jak nesprávně uvažoval odvolací soud. Přitom toto jeho pochybení může mít vliv na výsledek celého řízení, neboť z uvedeného závěru vycházel i „při stanovení dovolených výpovědních důvodů“ . Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s napadeným rozhodnutím, vyvracela správnost použitých dovolacích námitek a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalovaného (dovolatele) proti citovanému usnesení odvolacího soudu projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (viz čl. II bod 2 ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb. – dále opět jen „o.s.ř.“). Dospěl k závěru, že z posléze uvedených příčin není dovolání podle §237 o.s.ř. přípustné.
Především nelze ztratit ze zřetele, že nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o.s.ř. a contrario). Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73 v sešitě č. 10 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Vedle způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 a 3 o.s.ř. tak dovolatel – s přihlédnutím k charakteru použitých dovolacích námitek – uplatnil rovněž nezpůsobilý dovolací důvod, jehož prostřednictvím se pokusil zpochybnit správnost skutkového stavu zjištěného odvolacím soudem výkladem čl. 3.3 a 3.4 Podnájemní smlouvy.
Při posuzování dovolacích námitek podřaditelných pod dovolací důvod podle §241a odst. 1 a 3 o.s.ř. vycházel dovolací soud z dosavadních právních předpisů (§3074 odst. 1 věta první za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
V soudní praxi (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2011, sp. zn. 23 Cdo 2799/2009) není pochyb o tom, že není-li v zákoně č. 116/1990 Sb. výslovně omezena možnost ukončit podnájemní smlouvu uzavřenou na dobu určitou, a tuto úpravu neobsahuje ani obecná úprava v občanském zákoníku, je nutné při posuzování možností skončení podnájmu před uplynutím dohodnuté doby vycházet ze základní zásady regulace soukromého práva, že co není zakázáno, je dovoleno. Strany podnájemní smlouvy si proto mohou sjednat libovolné výpovědní důvody bez ohledu na právní úpravu skončení nájmu nebytových prostor, kterou obsahuje zákon č. 116/1990 Sb. Jinými slovy řečeno, účastníkům podnájemního vztahu nic nebrání v tom, aby si v podnájemní smlouvě sjednali omezení možnosti předčasného skončení podnájmu, a to např. sjednáním konkrétních důvodů, pro něž lze podnájemní vztah na dobu určitou vypovědět. Pokud si však takovéto omezení nedohodli, platí, že účastník může podnájemní vztah vypovědět, aniž by výpověď odůvodnil, neboť žádnými výpovědními důvody nebyl omezen (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. března 2014, sp. zn. 26 Cdo 4319/2013, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 16. září 2014, sp. zn. II. ÚS 2094/2014).
V posuzovaném případě se účastníci v Podnájemní smlouvě mimo jiné dohodli, že „každá ze smluvních stran může tuto smlouvu vypovědět před skončením sjednané doby podnájmu na základě důvodů uvedených v této smlouvě či stanovených obecně závaznými právními předpisy, zejména pak v případech uvedených v §9 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění pozdějších předpisů“ (čl. 3.3 Podnájemní smlouvy) . Z citovaného ujednání je bez jakýchkoli pochybností zřejmé, že dotčeným ujednáním účastníci sledovali přiznat právní učinek v podobě skončení podnájmu (před uplynutím dohodnuté doby) též výpovědi dané z výpovědních důvodů, které si dohodli v Podnájemní smlouvě. Jejich vůle vtělená do čl. 3.3 Podnájemní smlouvy tedy směřovala k tomu, aby smluvní strany mohly podnájemní vztah vypovědět pouze z výpovědních důvodů připuštěných buď zákonem anebo Podnájemní smlouvou. Dovětek uvozený slovem „zejména“ pak obsahoval demonstrativní výčet takovýchto (právně relevantních) výpovědních důvodů, který se vázal k oběma uvedeným kategoriím současně (k celé předchozí části čl. 3.3 Podnájemní smlouvy), avšak podle své povahy náležel do kategorie důvodů výslovně sjednaných. Byť se výpovědní důvody upravené v §9 zákona č. 116/1990 Sb. vztahují pouze na nájem nebytových prostor (a nikoli též na podnájem), účastníkům nic nebránilo učinit z nich důvody pro jednostranné ukončení podnájemního vztahu výpovědí, čehož využili právě v uvedeném dovětku. Skutečnost, že se zmýlili v otázce existence výpovědních důvodů stanovených přímo zákonem, však nemůže nic změnit na tom, že jejich vůle vyjádřená v textu Podnájemní smlouvy nesměřovala ke sjednání oprávnění kterékoli smluvní strany předčasně ukončit podnájemní vztah výpovědí i bez udání výpovědního důvodu (tj. z libovolné příčiny). V takovém případě by se totiž stal zcela nadbytečným nejen výčet (byť demonstrativní) výpovědních důvodů uvedený v čl. 3.3 Podnájemní smlouvy, ale především by ztrácelo jakýkoli smysl ujednání obsažené v čl. 3.4 Podnájemní smlouvy, neboť by nemohlo podnájemci (účinně) zabránit vypovědět podnájemní vztah i v situaci, v níž mu to Podnájemní smlouva výslovně zapovídá ( „jestliže pozbude oprávnění ke své podnikatelské činnosti a tím ztratí způsobilost k provozování činnosti, pro kterou si předmět podnájmu najal“ ). Jestliže tedy zákon č. 116/1990 Sb. ani občanský zákoník neupravují žádné výpovědní důvody vztahující se k podnájemnímu poměru, mohl dovolatel předmětný podnájemní vztah vypovědět jen z důvodů sjednaných v Podnájemní smlouvě, a je v této souvislosti nerozhodné, kterým z těchto zákonů se podnájem primárně řídil. Odvolací soud se tudíž neodchýlil od shora uvedené judikatury (jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe), dospěl-li k závěru, že dovolatel byl oprávněn podnájem předmětných nebytových prostor předčasně ukončit pouze z důvodů uvedených v §9 (přesněji – vzhledem k jeho postavení podnájemce – v §9 odst. 3) zákona č. 116/1990 Sb. (s výjimkou §9 odst. 3 písm. a/ tohoto zákona); jiné výpovědní důvody totiž nebyly v jeho prospěch v Podnájemní smlouvě dohodnuty.
Z uvedeného vyplývá, že takto účinně nastolenou právní otázku vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž není důvod se odchýlit (a ostatně dovolatel to ani nežádal). Za této situace není dovolání přípustné podle §237 o.s.ř., a proto je dovolací soud podle §243c odst. 1 o.s.ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o.s.ř.) – pro nepřípustnost.
Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. prosince 2014
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu