ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.1008.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 1008/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobce Města Volary , IČ 00250830, se sídlem Volary, Náměstí 25, zastoupeného Mgr. Ondřejem Pustějovským, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Zahradní 8, proti žalovanému Vojenským lesům a statkům ČR, s. p., IČ 00000205, se sídlem v Praze 6, Pod Juliskou 5, zastoupenému JUDr. Václavem Plachým, advokátem se sídlem v Praze 6, Mahulenina 19, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 5 C 76/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 11. 2013, č. j. 7 Co 2428/2013-65, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Prachaticích jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 7. 8. 2013, č. j. 5 C 76/2013-40 ve výroku I. zamítl žalobu o určení, že žalobce je výlučným vlastníkem pozemků blíže popsaných ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně a ve výroku II. rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. 11. 2013, č. j. 7 Co 2428/2013-65, ve výroku I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a ve výroku II. rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce se žalobou doručenou soudu prvního stupně dne 2. 4. 2013 domáhal určení vlastnictví k nemovitostem s tím, že toto vlastnictví nabyl k datu 1. 7. 2000 podle §2a zákona č. 172/1991 Sb.
Odvolací soud neshledal důvod pro přerušení řízení podle §109 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. neodporuje čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Nejedná se o vyvlastnění, ale o krok k nastolení právní jistoty, která je jednou ze stránek právního státu (čl. 1 Ústavy).
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně na danou věc aplikoval ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., z něhož plyne, že obec je povinna, v situaci, kdy není její vlastnické právo k nemovitosti zapsáno v katastru nemovitostí, nejpozději do 31. 3. 2013 uplatnit návrh vůči katastrálnímu úřadu nebo podat žalobu o určení vlastnického práva u soudu a současně stanoví právní fikci přechodu vlastnického práva na stát ke dni 1. 4. 2013.
Podle odvolacího soudu v dané věci je spornou otázkou charakter lhůty stanovené ustanovením §8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., zejména otázka, zda se na počítání této lhůty vztahuje ustanovení §122 odst. 3 o. z.
Dospěl k závěru, že jde o speciální lhůtu, na kterou nedopadá obecné pravidlo o počítání lhůty vyplývající z ustanovení §122 odst. 3 o. z. Současně zaujal názor, že se jedná o lhůtu hmotněprávní a propadnou, což znamená, že nejpozději poslední den lhůty musí být žaloba podána u soudu (nestačí podání na poštu). Pokud v posuzované věci došla žaloba na určení vlastnictví soudu dne 2. 4. 2014, stalo se tak opožděně, neboť dnem 1. 4. 2013 nastala právní fikce přechodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem na stát. Podle odvolacího soudu je proto třeba rozsudek soudu prvního stupně, jímž došlo k zamítnutí žaloby na určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem, potvrdit jako věcně správný.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu podal žalobce včasné dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 o. s. ř. s tvrzením, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena a zároveň se nejedná o rozhodnutí ve věcech uvedených v §238 nebo 238a o. s. ř. Tvrdil existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a o. s. ř. Nesouhlasil s názorem odvolacího soudu, že lhůta stanovená v §8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. je lhůtou speciální, na kterou nedopadá obecné pravidlo o počítání lhůty vyplývající z ustanovení §122 odst. 3 o. z., a že §8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. není v rozporu s čl. 11 odst. 4 Listiny.
Podle dovolatele vymezení časového úseku podle §8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. je lhůtou k uplatnění práva u jiné osoby. Poskytnutí tohoto dodatečného časového úseku pro případ, že poslední den časového úseku připadne na sobotu, neděli nebo svátek, je stanoveno v §122 odst. 3 o. z., přičemž toto ustanovení se uplatní i v případech, kdy zákonodárce nevymezil počítání času výslovně odlišným způsobem.
V této souvislosti poukazoval na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 33/97, Pl. ÚS 3/94, IV. ÚS 365/97, I. ÚS 92/97, I. ÚS 754/01, I. ÚS 320/06, II. ÚS 487/2000 a Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1857/2007 . Namítal, že žalobu na určení vlastnického práva podal včas v souladu s ustanovením §8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. ve spojení s §122 odst. 3 o. z. a vlastnické právo tudíž na stát dne 1. 4. 2013 nepřešlo. Dovozoval, že v případě pochybností o výkladu §8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. lze aplikovat ustálená výkladová pravidla vyjádřená zejména v judikatuře Ústavního soudu ČR. Tvrdil, že v daném případě je třeba vycházet z pravidla obsaženého v ustanovení §122 odst. 3 o. z.
Podle dovolatele §8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. je v rozporu s ustanovením článku 11 odst. 4 Listiny a nelze tudíž aplikovat. Navrhl proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů v celém rozsahu a vrácení věci k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací postupoval v dovolacím řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“ a shledal, že dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Dovolatelem označenou právní otázku, na níž závisí napadené rozhodnutí, vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod odchýlit se ani ve věci nyní posuzované (k hlediskům přípustnosti dovolaní srov. §237 o. s. ř.).
Dovolacímu soudu jsou známy závěry plynoucí z jeho dosavadní judikatury, z níž se připomínají závěry rozhodnutí ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1782/2014. Ve shora uvedeném rozhodnutí dovolací soud dospěl k závěru, že se se již dovolací soud otázkou předloženou dovolacímu přezkumu v nyní projednávané věci zabýval, při respektování těch rozhodnutí, na něž dovolání poukazuje. Jeho rozhodnutí, potažmo rozhodnutí Ústavního soudu tak vyznívají ve zcela srozumitelný závěr o možnosti aplikace obecného pravidla o počítání lhůt podle §122 odst. 3 o. z., nestanoví-li ovšem konkrétní právní předpis jinak s tím, že o posledně uvedený případ se jedná v této věci.
Ve shora uvedeném rozhodnutí rovněž dovolací soud zaujal názor, že odvolací soud přiléhavě poukázal na výslovné znění jím aplikovaného ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., které nedává pochybnosti o tom, ke kterému dni stíhala obec povinnost k uplatnění svého tvrzeného práva k historickému majetku buďto podáním návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí nebo podáním žaloby k soudu. Stejně tak lze přisvědčit gramatickému a systematickému výkladu odvolacího soudu, který poukazoval na logický důsledek neuplatnění práva obce podáním žaloby u soudu nejpozději dne 31. 3. 2013 s tím, že dnem 1. 4. 2013 přechází vlastnictví takového majetku na stát v důsledku fikce v tomto ustanovení uvedené. Jde tedy o další navazující časový údaj určený nikoliv dny, týdny, nebo měsíci, nýbrž konkrétním datem uvedeným v příslušném zákonu. V důsledku toho nepřichází do úvahy posuzování konce takto určené lhůty způsobem, který by byl určen podle dní, týdnů, měsíců nebo let, pro jehož počítání by bylo možné užít ustanovení §122 odst. 1 - 3 o. z. Kromě toho nelze ponechat stranou ani princip právní jistoty, který zde nastupuje v případě jednoznačného znění zákonné úpravy, logicky a systematicky na sebe navazující ve dni stanovení posledního dne hmotněprávní prekluzívní lhůty a následně dne nastoupení právní fikce nabytí vlastnictví státem.
Na základě shora uvedeného dovolací námitky dovolatele uplatněné v dovolání je třeba považovat v dané věci za nepřípadné.
Dovolatel, který (jak uvedeno shora) „dovolání směřuje proti všem výrokům napadeného rozhodnutí“, nicméně ve vztahu k akcesorickému výroku neuplatňuje žádnou dovolací argumentaci, takže ohledně něho neotevírá žádnou otázku procesního nebo hmotného práva. Dovolání proti tomuto výroku proto není přípustné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013).
Nemohl proto dovolací soud dospět ke spolehlivému závěru, že by rozhodnutí odvolacího soudu řešilo otázku předloženou dovolacímu přezkumu způsobem podřaditelným pod ustanovení §237 o. s. ř. Odvolací soud tu rozhodl v souladu s ustálenou judikaturou dovolací instance, která reflektuje i shora zmíněné nálezy Ústavního soudu. Ve věci není naplněno ani jedno z hledisek, pro které by měla být dovolacím soudem dovozena přípustnost podaného dovolání podle §237 o. s. ř. a proto se dovolání odmítá (§243c odst. 1).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalovanému, který by měl na jejich náhradu jinak zásadně právo, v tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. října 2014
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu