ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.1013.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 1013/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce DRUŽBA, stavební bytové družstvo , IČ 00047708, se sídlem v Brně, Kapucínské nám. 6, zastoupeného JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 5, proti žalovanému statutárnímu městu Brnu , IČ 44992785, se sídlem v Brně, Dominikánské nám. 1, zastoupenému Jitkou Stanoevovou, advokátkou se sídlem v Brně, Chládkova 3, o 70.300,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 221 C 123/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2013, č. j. 15 Co 422/2012-112, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2013, č. j. 15 Co 422/2012-112, ve výrocích I. a III. a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 30. 3. 2012, č. j. 221 C 123/2011-47 ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 14. 8. 2012, č. j. 221 C 123/2011-67, ve výroku I. v části, v níž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci 70.300,- Kč oproti odevzdání pozemků blíže specifikovaných ve výroku rozhodnutí a dále ve výroku III., se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. 3. 2012, č. j. 221 C 123/2011-47 ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 14. 8. 2012, č. j. 221 C 123/2011-67, ve výroku I. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 70.300,- Kč s ročním úrokem z prodlení ve výši 7,75% od 23. 7. 2011 do zaplacení oproti odevzdání pozemku parc. č. 2047/1 zapsaného na LV č. 1806 pro obec B., k. ú. S. L. a pozemku parc. č. 2049/1 zapsaného na LV č. 1811 pro obec B., katastrální území S. L. Ve výroku II. žalobu zamítl do 7,75 % úroku z prodlení ročně z částky 70.300,- Kč za dny 21. a 22. 7. 2011. Ve výroku III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 10. 2013, č. j. 15 Co 422/2012-112, ve výroku I. rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku ohledně povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 70.300,- Kč oproti odevzdání pozemků parc. č. 2047/1 a parc. č. 2049/1 k. ú. S. L., potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Ve výroku II. v části výroku I. ohledně povinnosti žalovaného zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 7,75 % z částky 70.300,- Kč od 23. 7. 2011 do zaplacení, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že tento návrh zamítl. Ve výroku III. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Podle odvolacího soudu předmětem řízení v dané věci je vydání bezdůvodného obohacení, kterého se žalobce domáhá na základě tvrzení, že účastníci dne 24. 9. 2002 uzavřeli kupní smlouvu na předmětné pozemky, za které žalobce zaplatil dohodnutou kupní cenu 70.300,- Kč. Následně však bylo prokázáno, že v rozhodné době žalovaný nebyl vlastníkem předmětných pozemků, neboť na předmětných pozemcích se nacházely a nacházejí stavby obytných domů v k. ú. S. L., které byly ve vlastnictví žalobce, přičemž předmětný pozemek tvoří s budovami funkční celek. V době, kdy mělo dojít k přechodu předmětných pozemků ze státu na žalovaného podle §1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen zákona č. 172/1991 Sb.) již s pozemky nakládalo a hospodařilo stavební bytové družstvo.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vzal z obsahu kupní smlouvy ze dne 24. 9. 2002 za prokázáno, že statutární město Brno jako prodávající uzavřelo se SBD Družba jako kupujícím kupní smlouvu, na základě které prodávající prodal kupujícímu pozemky p. č. 2047 zastavěná plocha a nádvoří o výměře 359 m2 a p. č. 2049 zastavěná plocha a nádvoří o výměře 395 m2 zapsaných v katastru nemovitostí pro Katastrální úřad Brno - město na LV č. 10001 pro obec B., katastrální území S. L. za dohodnutou kupní cenu 70.300,- Kč. Prodávající je na základě shora uvedené kupní smlouvy vlastníkem předmětných pozemků podle zákona č. 172/1991 Sb.
Odvolací soud zaujal názor, že otázka nabytí vlastnictví pozemků – parcel nacházejících se pod bytovými domy SBD Družba byla již opakovaně řešena v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ČR i Ústavního soudu ČR. V této souvislosti poukazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR i Ústavního soudu ČR, a to sp. zn. 28 Cdo 1573/2010, sp. zn. IV. ÚS 96/2011 a sp. zn. III. ÚS 1399/11.
Odvolací soud věc posoudil ve smyslu §1 zákona č. 172/1991 Sb. tím, že v projednávané věci bylo mezi účastníky nesporné, že v době, kdy předmětné pozemky byly ve vlastnictví státu a právo hospodaření k těmto pozemkům měl příslušný národní výbor, byly na pozemcích postaveny obytné domy ve výlučném vlastnictví žalobce. Žalovaný v té době s pozemky žádným způsobem nehospodařil. Z tohoto důvodu nebyla splněna jedna z podmínek přechodu majetku státu na obec, neboť žalovaný s předmětnými pozemky fakticky nehospodařil. V době, kdy účastníci uzavírali kupní smlouvu dne 24. 9. 2002, tak žalovaný nebyl vlastníkem předmětných parcel a kupní smlouva je z toho důvodu neplatná a vztahy mezi účastníky je třeba posoudit podle ustanovení §457 o. z. s tím, že předpokladem vzniku bezdůvodného obohacení je neoprávněné získání majetkových hodnot žalovaným, a to na úkor žalobce. Vyslovil, že spočívá-li bezdůvodné obohacení v plnění poskytnutém na základě neplatné smlouvy, jsou ve vzájemném vztahu pouze účastníci této kupní smlouvy. Za nedůvodné proto považoval námitky žalovaného týkající se případných dalších převodů majetkových podílů z předmětných nemovitostí.
Podle odvolacího soudu soud prvního stupně rozhodl správně, pokud uložil žalovanému povinnost vrátit žalobci částku 7.300,- Kč (správně mělo být uvedeno 73.000,- Kč) jako zaplacenou kupní cenu oproti vrácení věci z neplatné kupní smlouvy. Jde o vzájemný (synallagmatický) závazek obou účastníků neplatné kupní smlouvy. Na tom nemění nic ani skutečnost, že žalovaný v rozhodné době nebyl vlastníkem nemovitostí, které na základě kupní smlouvy byly převáděny. Rozhodující je vždy, co bylo podle smlouvy plněno a o co se tedy každý z účastníků kupní smlouvy obohatil v době, kdy bezdůvodné obohacení vzniklo. K ,,vrácení“ pozemků tak nedochází vůči smluvnímu partnerovi žalobce, ale vůči skutečnému vlastníku.
Ohledně vznesené námitky promlčení ze strany žalovaného odvolací soud souhlasil se soudem prvního stupně, že k promlčení nároku ve smyslu §107 odst. 3 o. z. nedošlo, zachování rovnováhy práv obou smluvních stran neplatné kupní smlouvy dopadá na všechny případy, kde synallagmatický vztah vznikl ze zákona.
Ze shora uvedených důvodů odvolací soud potvrdil ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že vzhledem k tomu, že v projednávané věci se jedná o synallagmatický závazek, nemohlo dojít na straně účastníka k prodlení, pokud nedošlo k plnění i druhé strany.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 o. s. ř., jelikož napadené rozhodnutí závisí na otázce doposud neposuzované judikaturou Nejvyššího soudu. Tvrdil, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Dovolatel má za nevyřešenou především otázku, zda v případě neplatné kupní smlouvy může být synallagmatická povinnost vrátit kupní cenu ve smyslu §457 o. z. vyvažována povinností pozemky odevzdat, aniž by byla určena osoba povinná k jejich odevzdání a osoba, jíž mají být odevzdány. Rovněž by měly být zodpovězeny otázky, má-li soud při posuzování nároku žalobce na vrácení kupní ceny přihlížet k tomu, že žalobce neprojevil vůli vrátit přijaté plnění a převádí podíly na pozemcích na další osoby, zdali se soud při projednávání žaloby na vrácení kupní ceny může zabývat jako předběžnou otázkou neplatností uzavřené kupní smlouvy bez ohledu na to, že žalobce podíl na pozemcích dále převádí na třetí osoby, a je-li takto možné zasahovat do práv třetích osob nabytých v dobré víře.
Dovolatel považoval rozsudek odvolacího soudu za materiálně nevykonatelný, jelikož pozemek jako nemovitou věc nelze odevzdat a nejedná se o movitou věc, aby mohla být předána či odevzdána. Podle dovolatele rozsudek odvolacího soudu je třeba považovat za neurčitý a ani z jeho odůvodnění neplyne, jakým způsobem by měly být pozemky odevzdány.
Namítal, že pokud byl předmětem smlouvy převod vlastnického práva podléhající vkladu do katastru nemovitostí, může být synallagmatická povinnost žalobce jako kupujícího splněna jen umožněním obnovení zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí ve prospěch řádného vlastníka pozemků, k čemuž však napadené rozhodnutí nesměřuje. Žalobce zjevně nehodlá na zápisu v katastru nemovitostí nic měnit a už nyní nemůže poskytnout žalovanému nebo jiné osobě součinnost k obnovení zápisu vlastnického práva, neboť není jejich vlastníkem v rozsahu, v jakém je nabyl a v tomto směru již pozemky nedrží. V této souvislosti odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 3847/2009 a sp. zn. 30 Cdo 4718/2010. Dovozoval, že plnění z neplatné smlouvy spočívající v převodu nemovitosti evidované v katastru nemovitostí může být kupujícím vráceno pouze tak, že jako její vlastník bude zapsána osoba, která by jako vlastník byla evidována, nebylo-li by neplatné smlouvy. Tvrdil, že změnu zápisu v katastru nemovitostí bez rozhodnutí soudu je možné provést jen na základě souhlasného prohlášení všech osob, kteří jsou v katastru nemovitostí vedeny jako vlastníci. Dovolatel považoval postup soudu, jenž se v řízení zabývá jako předběžnou otázkou platností smlouvy, aniž by bylo vyřešeno, kdo je vlastníkem pozemků, za zasahující do práv třetích osob vedených v katastru nemovitostí jako jejich vlastníci. V doplnění k dovolání dovolatel odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1444/2014, kterým bylo rozhodnuto ve skutkově totožné věci. Navrhl proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů, a to ve výroku I. a III.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony; resp. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012). Po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva , při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je přípustné, jelikož odvolací soud se ve svém rozsudku odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a věc nesprávně právně posoudil. Ve věci byla shledána též důvodnost podaného dovolání.
Vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto zabýval tím, zda je dán důvod uplatněný v dovolání, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v otázkách označených dovoláním (§241a odst. 1 o. s. ř.).
O nesprávné právní posouzení věci jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Obdobnou problematikou se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 5. 8. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1444/2014, v němž zaujal názor, že ustanovení §457 o. z. ukládá stranám neplatné či zrušené smlouvy, aby si vzájemně vrátily vše, co podle ní dostaly. Přímo ze zákona tak vzniká synallagmatický vztah ve smyslu §560 o. z. podmiňující možnost domáhat se splnění závazku druhé strany poskytnutím či připraveností poskytnout odpovídající protiplnění. Jsou-li v případě koupi nemovitosti vzájemnými a navzájem podmíněnými plněními ze strany prodávajícího převod vlastnického práva a ze strany kupujícího zaplacení kupní ceny, přičemž zaplacení kupní ceny je protiváhou vlastnictví k převáděné věci, pak v případě neplatné smlouvy bránící kupujícímu, aby se stal řádným vlastníkem věci, ačkoliv zaplatil kupní cenu, je prodávající povinen vrátit kupní cenu. Vrácení kupní ceny je vyváženo tím, že vlastnictví k předmětu převodu zůstává prodávajícímu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 31 Cdo 2250/2009, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 32/2011, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2011, sp. zn. 26 Cdo 3847/2009). Byť absolutní neplatnost kupní smlouvy má za následek, že kupující se řádným vlastníkem věci v podstatě nikdy nestal, nelze vyloučit, že plné ustavení vlastnického práva si vyžádá další úkony dotčených osob k tomuto směřující. Vzhledem k zásadnímu významu zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí je nasnadě, že protihodnotou vrácení kupní ceny by měla být v případě nemovitosti evidované v katastru nemovitostí (případně ideálního podílu na této nemovitosti) především součinnost zúčastněných osob umožňující obnovení zmíněného zápisu vlastnického práva, jenž je stěžejní pro plný a řádný výkon práv vlastníka (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2640/2012, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4718/2010). K vzájemné provázanosti uvedených povinností je třeba přihlížet i při posuzování práv a povinností stran neplatné smlouvy soudem a poskytnout jí eventuálně i náležitý odraz ve výroku rozhodnutí soudu (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2197/2013).
Ve shora citovaném rozhodnutí dále vyslovil závěr, že soudům obou stupňů nelze upřít snahu zohlednit synallagmatičnost posuzovaného vztahu, jejich úvahy v tomto směru však nejsou zcela pregnantní. Z výše uvedeného, jakož i z odkazovaných rozhodnutí, je zřejmé, že kruciální povinností vyplývající z kupní smlouvy ohledně nemovitosti (případně ideálního podílu nemovitosti) je převod vlastnického práva oproti zaplacení kupní ceny, což determinuje restituční práva a povinnosti stran absolutně neplatné kupní smlouvy. Nejvyšší soud rovněž v daném rozhodnutí správně konstatoval, že pro posouzení věci, o níž má soud rozhodnout, je začasto nezbytné, aby se zaobíral i otázkami souvisejícími, majícími ve vztahu k projednávané věci povahu otázek předběžných, jako tomu bylo i v projednávané věci, kde bylo nutno vyřešit vlastnická práva k pozemkům determinující platnost zmíněné smlouvy a od toho se odvíjející práva a povinnosti smluvních stran. Tento postup je přitom zcela procesně korektní a odpovídající §135 o. s. ř. Obavy dovolatele stran nepřípustného zásahu do práv třetích osob je možno mít za přehlížející limity subjektivní závaznosti soudních rozhodnutí dané ustanovením §159a o. s. ř., a tedy za neopodstatněné.
Aplikováno na nyní posuzovanou věc nemá dovolací soud důvod odchýlit se od výše citovaných závěrů ve věci sp. zn. 28 Cdo 1444/2014. S přihlédnutím k závěrům shora uvedené rozhodovací praxe, nemohl proto dovolací soud dospět ke spolehlivému závěru, že by právní posouzení této věci zaujaté odvolacím soudem, bylo správné.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v dovoláním dotčeném rozsahu spolu se závislými výroky nákladovými zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně (výrok II. a III.), Nejvyšší soud zrušil i tento rozsudek a vrátil věc v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2, věta druhá, o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. října 2014
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu