ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.1380.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 1380/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně Winter Wailing Wind s.r.o., v likvidaci, IČ 27686086, se sídlem v Brně, Slaměníkova 302/23, zastoupené Mgr. Janem Farkačem, advokátem se sídlem v Brně, Střední 595/26, proti žalované Troostwijk s.r.o., IČ 24693642, se sídlem v Černošicích 797, zastoupené JUDr. Tomášem Nielsenem, advokátem se sídlem v Praze 1, Žatecká 55/14, o zaplacení částky 924.742,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 7 C 33/2011, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. června 2013, č. j. 29 Co 316/2013-180, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud Praha - západ usnesením ze dne 23. 4. 2013, č. j. 7 C 33/2011-173, rozhodl, že bude dle §107a odst. 1 o. s. ř. v řízení dále pokračovat na straně žaloující se společností Winter Wailing Wind s.r.o., IČ 27686086, se sídlem Slaměníkova 302/23, 614 00 Brno, jež je nabyvatelem práv žalobkyně na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 18. 3. 2013 a se svým vstupem do řízení dle §107a odst. 2 o. s. ř. souhlasí.
K odvolání žalované přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Praze, jenž je usnesením ze dne 17. 6. 2013, č. j. 29 Co 316/2013-180, potvrdil, maje za to, že v posuzovaném případě byly splněny všechny předpoklady pro vstup nového účastníka na místo dosavadního na straně žalující dle §107a o. s. ř. Soudu byly předloženy smlouva o postoupení pohledávky uzavřená mezi původní žalobkyní (STROJE SVOBODA s.r.o., IČ 27669980, se sídlem v Blansku, Svitavská 2397) a společností Winter Wailing Wind s.r.o. i souhlas nabyvatelky se vstupem do řízení. Na postoupení pohledávky nadto nelze pohlížet jako na neúčinný právní úkon, neboť nebyly splněny podmínky nápadné nevýhodnosti či bezúplatnosti, přičemž cenu převáděné pohledávky je možno hodnotit jako obvyklou. Námitky žalované zpochybňující platnost (účinnost) smlouvy o postoupení pohledávky jsou přitom neopodstatněné. Nejvyšší soud totiž již v rozhodnutí publikovaném pod č. 31/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek formuloval a odůvodnil závěr, dle nějž předmětem řízení o návrhu ve smyslu §107a o. s. ř. není posouzení, zda tvrzené právo (povinnost), jež mělo být převedeno nebo mělo přejít na jiného, dosavadnímu účastníku svědčí či nikoliv, popř. zda podle označené skutečnosti bylo převedeno (přešlo) na jiného, jelikož takové posouzení se týká již věci samé. V dané věci tak nelze mít za relevantní, že proti nastupující žalobkyni byl podán insolvenční návrh, neboť k podání návrhu došlo až po uzavření smlouvy o postoupení pohledávky, přičemž za současné právní situace nelze činit žádné skutkové závěry stran možného úpadku nastupující žalující společnosti. S ohledem na uvedené tedy odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně jako správné potvrdil.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost má s ohledem na povahu napadeného rozhodnutí za danou ustanovením §238a o. s. ř., s dodatkem, že na dovolání by bylo možno pohlížet jako na přípustné i z pohledu kritérií obsažených v §237 o. s. ř. Dovolatelka se domnívá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení, a zdůrazňuje, že v podaném odvolání poukazovala na nestandardní podmínky uzavření smlouvy o postoupení pohledávky, postrádající jakýkoliv hospodářský význam pro její strany a stanovící nezvykle dlouhou dobu splatnosti závazku - 24 měsíců od podpisu smlouvy, jež byla odvolacím soudem při hodnocení smlouvy, jako nevykazující známky nápadné nevýhodnosti, opomenuta. Zmíněná doba splatnosti značně překračující maximální dobu splatnosti pohledávek 60 dnů stanovenou směrnicí 2011/7/EU v souvislosti s absencí jakéhokoliv zajištění úplaty za postoupení pohledávky dle dovolatelky přitom jednoznačně nasvědčuje nápadné nevýhodnosti ujednání. Odvolací soud pochybil, nevzal-li při právním hodnocení věci v úvahu, že podmínky sjednané ve smlouvě o postoupení pohledávky by byly v běžném obchodním styku pro postupitele jen obtížně přijatelné. Dovolatelka poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, z nějž se podává, že soud může v souladu s §2 o. s. ř. zamítnout návrh dle §107a o. s. ř., je-li zřejmé, že směřuje ke zneužití procesní úpravy, aby se možná pohledávka na náhradě nákladů řízení stala nedobytnou. Odvolací soud tedy nepostupoval správně, nevzal-li v úvahu závěry vyslovené v odkazovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Dovolatelka dále zdůraznila, že v době vydání usnesení o vstupu nového účastníka na místo dosavadního bylo proti nové žalobkyni zahájeno insolvenční řízení, jež je v současné době již ukončeno z důvodu zpětvzetí návrhu ze strany věřitelů zaměstnanců nové žalobkyně. Z předmětného insolvenčního spisu ovšem vyplývá, že žalobkyně dlouhodobě vůči svým věřitelům, minimálně svým zaměstnancům, neplnila (a zřejmě stále neplní) své závazky, přičemž v insolvenčním návrhu se výslovně uvádí, že mzdy nebyly vypláceny z důvodu nesolventnosti nové žalobkyně. Ke zpětvzetí návrhu pak vedlo zaplacení pohledávek úřadem práce, jenž tak učinil pro platební neschopnost zaměstnavatele. Z uvedeného je tedy zřejmé, že nová žalobkyně není schopna plnit své závazky. Dovolatelka má za to, že insolvenční řízení probíhající v době podání odvolání dokládalo, že vstupem nové žalobkyně nesporně dojde ke zhoršení postavení žalované při následném vymáhání náhrady nákladů řízení, pokud žalovaná ve věci samé uspěje. Nápadně nevýhodné podmínky obsažené ve smlouvě a zřejmá nesolventnost nové žalobkyně dle dovolatelky dokládají, že původní žalobkyně zjevně zneužila svého procesního práva a ztížila postavení žalované při následném vymáhání náhrady nákladů řízení. Nevýhodné podmínky postoupení pohledávky, krátká doba mezi uzavřením smlouvy o postoupení pohledávky a zahájením insolvenčního řízení, jakož i to, že nová žalobkyně není osobou, jež by se zabývala vymáháním pohledávek, ani není v žádném právním vztahu vůči žalované, nasvědčují tomu, že daný úkon je úkonem simulovaným a původní žalobkyně si musela být vědoma toho, že k naplnění podstaty hospodářského účelu postoupení pohledávky nemůže dojít. Jednání stran ve vzájemné shodě, krom nápadně nevýhodných smluvních podmínek, dokládá i zastoupení původní a nové žalobkyně týmž advokátem. Předestřená argumentace vedla dovolatelku k návrhu, aby Nejvyšší soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu tak, že návrh na vstup nového účastníka se zamítá, případně aby je zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně, jejíž vstup do řízení byl stvrzen napadeným rozhodnutím odvolacího soudu, ve svém vyjádření k dovolání zpochybnila argumenty dovolatelky a osvětlila, že za daných okolností nelze mít smluvní podmínky za nápadně nevýhodné, přičemž delší doba splatnosti byla stanovena s ohledem na očekávanou dobu trvání soudního sporu. Zdůraznila, že původní žalobkyně nemohla znát podrobnosti o hospodářské situaci nové žalobkyně, a neexistuje objektivní možnost, jak by se o případném úpadku mohla dozvědět. Insolvenční návrh byl podán až po uzavření smlouvy, insolvenční řízení bylo navíc posléze zastaveno a žádné další zahájeno nebylo. Postup žalované označila nová žalobkyně za zdržovací taktiku a navrhla, aby bylo její dovolání jako nepřípustné odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval jeho přípustností ve smyslu §237 o. s. ř.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud vyložil v usnesení ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, uveřejněném pod číslem 46/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že soud může ve výjimečných případech založit důvod k zamítnutí žalobcova návrhu podle §107a o. s. ř. (při jinak formálně doložených předpokladech pro to, aby takovému návrhu bylo vyhověno) prostřednictvím ustanovení §2 o. s. ř., přičemž takový postup by byl namístě například tehdy, bylo-li by možno dovodit podle toho, co v řízení vyšlo najevo, že cílem návrhu na vydání rozhodnutí podle §107a o. s. ř. je zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšnému žalobci nedobytnou. V ústavní rovině přijal (mimo jiné s odkazem na citované R 46/2012) obdobný závěr Ústavní soud, jenž zdůraznil ve svém nálezu ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 468/11, že obecné soudy nemohou přistupovat k rozhodnutí o procesním nástupnictví podle §107a o. s. ř. formalisticky, ale musí také posoudit, zda nejde pouze o účelové zneužití procesní úpravy zejména s ohledem na ustanovení §2 o. s. ř., tedy zda nedošlo k účelovému postoupení pohledávky za účelem zneužití procesní úpravy (srov. např. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2308/2013). Účelovost postoupení pohledávky přitom nelze ztotožňovat s pouhou obavou, že případná pohledávka na náhradě nákladů řízení se v budoucnu stane nedobytnou, hrozba zneužití postoupení pohledávky z pohledu náhradu nákladů řízení musí v návaznosti na konkrétní okolnosti nabýt reálné podoby (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1665/2013). Zneužití úpravy procesního nástupnictví při singulární sukcesi dle §107a o. s. ř. přitom může dle okolností nasvědčovat například předchozí postup dané strany v průběhu řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 32 Cdo 981/2012), délka a složitost soudního sporu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3607/2013) nebo postoupení pohledávky na uměle vytvořený subjekt (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 993/2013).
Byť se v daném případě odvolací soud vypořádal s okolnostmi provázejícími postoupení pohledávky poměrně kuse a výslovně nereflektoval důraz kladený judikaturou na nutnost poměřovat postup dle §107a o. s. ř. zákazem zneužití práv v soudním řízení zakotveným v §2 o. s. ř., nelze mít za to, že by jeho rozhodnutí (posuzováno dle okolností relevantních v době rozhodování odvolacího soudu) pod zorným úhlem argumentů dovolatelky neobstálo. Dovolatelkou zmiňované okolnosti - tedy především nevýhodnost smluvních podmínek a insolvenční řízení probíhající v době rozhodování soudu - nenasvědčují tomu, že by postup žalující strany směřoval k poškození postavení dovolatelky zhoršením dobytnosti její zatím ryze hypotetické pohledávky na náhradu nákladů řízení. Účelovost postupu by předně bylo třeba hodnotit s přihlédnutím k okamžiku uzavření smlouvy o postoupení pohledávky, postupiteli totiž nelze klást k tíži okolnosti nastalé po tomto momentu, nebyly-li zjevně předvídatelné. Byl-li návrh na zahájení insolvenčního řízení podán až po uzavření smlouvy, přičemž dovolatelka netvrdí, že by postupiteli byly známy případné finanční a hospodářské problémy postupníka či že by bez dalšího byly k tomuto okamžiku zcela zřejmé, pak z dané skutečnosti nelze vyvozovat žádné jednoznačné doložení toho, že pohledávka byla záměrně převedena na subjekt nezpůsobilý uhradit případnou náhradu nákladů soudního řízení. Obsah smlouvy o postoupení pohledávky se přitom taktéž stal předmětem úvah odvolacího soudu, aniž by však smlouva byla shledána nápadně nevýhodnou. Smluvním stranám lze ponechat na úvaze, jakým způsobem si upraví vzájemná práva a povinnosti, činí-li tak v mezích zákona. Ujednají-li si delší dobu splatnosti závazku, o níž dovolatelka především opírá svá tvrzení v tomto směru, nejeví se daný krok sám o sobě jako skutečnost dokládající, že smlouva měla směřovat k poškození práv třetího, neboť opodstatnění tohoto ujednání se může odvíjet od řady okolností, v daném případě například od možnosti realizovat postoupenou pohledávku až v závislosti na vynesení soudního rozhodnutí. I zmiňovaná směrnice Evropského parlamentu a rady 2011/7/EU, o postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích, jakož i relevantní vnitrostátní úprava obsažená v rozhodné době v §340 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, přitom připouští sjednání delší doby splatnosti závazku. V tomto směru rovněž nelze ztrácet ze zřetele, že pokud by předmětná smlouva byla stižena vadou, s níž zákon spojuje absolutní neplatnost právního úkonu (ať již vadou vůle či obsahu), mohla by se tato skutečnost odrazit i ve výsledném rozhodnutí při posuzování aktivní věcné legitimace subjektu stojícího na straně žalující, a v zásadě by tak případná vadnost smlouvy mohla být ku prospěchu žalované strany.
Dovolatelka tedy nepředestřela argumenty, pro něž by na její dovolání bylo možno pohlížet jako na přípustné ve smyslu §237 o. s. ř., pročež Nejvyšší soud dovolání dle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci konečného rozhodnutí o věci (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. června 2014
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu