ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.1782.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 1782/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobkyně obce Dolní Dvořiště , IČ 00245844, se sídlem v Dolním Dvořišti 62, zastoupené Mgr. Ondřejem Pustějovským, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Zahradní 314/8, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu , IČ 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 2 C 87/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 12. 2013, č. j. 22 Co 2497/2013-167, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českém Krumlově jako soud prvního stupně zamítl rozsudkem ze dne 14. 8. 2013, č. j. 2 C 87/2013 - 120 ve výroku I. zastavil řízení o určení, že žalobkyně je vlastnicí části pozemků blíže specifikovaných ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně. Současně ve výroku II. zamítl žalobu o určení, že žalobkyně je vlastnicí pozemků blíže popsaných ve výroku II. rozsudku soudu prvního stupně a ve výroku III. rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. 12. 2013, č. j. 22 Co 2497/2013-167, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně vyjma výroku v odstavci I., v němž zůstal odvoláním nedotčen a rozhodl též o nákladech odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně se žalobou podanou v úterý dne 2. 4. 2013 opravenou podáním ze dne 18. 4. 2013 domáhala určení svého vlastnického práva k předmětným pozemkům s odůvodněním, že část těchto pozemků přešla do jejího vlastnictví podle §2 zákona č. 172/1991 Sb. ke dni 24. 5. 1991, když tyto tvořily tzv. historický majetek obce, další část předmětných nemovitostí byla žalobkyni jakožto přídělci přidělena rozhodnutím příslušného správního orgánu na základě přídělu a vlastnictví k těmto pozemkům přešlo na žalobkyni podle 2a téhož zákona ke dni 1. 7. 2000. Podáním ze dne 7. 8. 2013 a došlým soudu téhož dne žalobkyně jednak upřesnila identifikaci požadovaných pozemků a současně vzala žalobu zčásti zpět.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně na danou věc aplikoval ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., dle něhož je obec, na kterou přešlo vlastnické právo na základě tohoto zákona a jejíž vlastnické právo dosud není zapsáno v katastru nemovitostí, povinna nejpozději do 31. 3. 2013 uplatnit návrh vůči katastrálnímu úřadu či podat žalobu na určení vlastnictví u soudu. Nesplní-li obec tuto svou povinnost, považuje se den 1. 4. 2013 za den přechodu vlastnického práva na stát.
Ztotožnil se s názorem soudu prvního stupně, že žalobkyni nesvědčí věcná aktivní legitimace pro vedení tohoto sporu a dále v tom, že ustanovení §8 odst. 1 věta první zákona č. 172/1991 Sb. nestanoví lhůtu určenou podle dní, týdnů, měsíců nebo let, pro jejíž počítání by bylo možné užít ustanovení §122 odst. 1 - 3 o. z.
Podle odvolacího soudu je-li hmotněprávní lhůta zákonem vymezena jako časový úsek sloužící pro uplatnění práva tak, že její konec je vymezen zcela konkrétním dnem, jímž takový časový úsek končí, musí být nejpozději v takto určený den právo uplatněno, a to u soudu nebo vůči katastrálnímu úřadu. V daném případě je hmotněprávní lhůta v §8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. definována zcela určitě a jednoznačně tak, že končí dnem 31. 3. 2013, přičemž jde svou povahou o lhůtu prekluzivní ve smyslu §583 o. z. Odvolací soud vyslovil, že v daném případě došlo k zániku práva žalobkyně v důsledku dvou právních skutečností – tedy uplynutím prekluzivní (propadné lhůty) a opomenutím právo uplatnit . O tom, že marným uplynutím dne 31. 3. 2013, jež byl posledním dnem, kdy bylo možné podat žalobu (přímo u soudu) a zabránit zániku práva, svědčí i věta druhá §8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., tedy, že při nesplnění povinnosti podat žalobu nejpozději dne 31. 12. 2013, dnem 1. 4. 2013 přechází vlastnické právo na stát. Zaujal názor, že u hmotněprávních lhůt, tudíž i prekluzivních lhůt platí, že potřebný úkon musí být učiněn nejpozději poslední den lhůty, tedy například žaloba musí být u soudu podána, nestačí jí podat poslední den na poště k přepravě. Odvolací soud proto považoval zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně za správné, i když nepřisvědčil jeho úvaze o tom, že v daném případě je časové vymezení ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. dobou, když se jedná o prekluzivní lhůtu. Odvolací soud dodával, že tomuto závěru, že marným uplynutím dne 31. 3. 2013, jenž byl posledním dnem, kdy bylo možné podat žalobu přímo u soudu a zabránit zániku práva, svědčí i věta druhá ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 172/19í1 Sb., které výslovně stanoví, že dnem 1. 4. 2013 přechází vlastnické právo na stát.
Odvolací soud považoval odkaz odvolatelky na rozhodnutí Ústavního či Nejvyššího soudu uváděna v odvolání a závěry rozhodnutí týkajícího se zákona č. 328/1991 Sb. v dané věci za nepřípadný.
Dospěl k závěru, že žalobkyně v zákonné lhůtě, tj. nejpozději dne 31. 3. 2013, žalobu u soudu nepodala, proto nastala dnem 1. 4. 2013 podle §8 odst. 1 věta druhá zákona č. 172/1991 Sb. fikce přechodu vlastnického práva na stát.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu podala žalobkyně včasné dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 o. s. ř. s tvrzením, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena a zároveň se nejedná o rozhodnutí ve věcech uvedených v §238 nebo 238a o. s. ř. Tvrdila existenci dovolacího důvodu nesprávném právního posouzení věci podle §241a o. s. ř. Nesouhlasila s názorem odvolacího soudu, že lhůta stanovená v §8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. je lhůtou speciální, na kterou nedopadá obecné pravidlo o počítání lhůty vyplývající z ustanovení §122 odst. 3 o. z.
Podle dovolatelky vymezení časového úseku podle §8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. je lhůtou k uplatnění práva u jiné osoby. Poskytnutí tohoto dodatečného časového úseku pro případ, že poslední den časového úseku připadne na sobotu, neděli nebo svátek je stanoveno v §122 odst. 3 o. z., přičemž toto ustanovení se uplatní i v případech, kdy zákonodárce nevymezil počítání času odlišným způsobem.
V této souvislosti poukazovala na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 33/97, Pl. ÚS 3/94, IV. ÚS 365/97, I. ÚS 92/97, I. ÚS 754/01, I. ÚS 320/06, II. ÚS 487/2000 a Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1857/2007 . Namítala, že úprava uvedená v §8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. žádný speciální způsob počítání času nebo lhůt neobsahuje, ustanovení §122 odst. 3 o. z. je proto plně aplikovatelné. Tvrdila, že stanovení právní fikce v ustanovení §8 odst. 1 větě druhé zákona č. 172/1991 Sb. není stanovením odlišného počítání času. Podle dovolatelky žalobu na určení vlastnického práva podala včas v souladu s ustanovením §8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. ve spojení s §122 odst. 3 o. z. a vlastnické právo tudíž na stát dne 1. 4. 2013 nepřešlo. Dovozovala, že v případě pochybností o výkladu §8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. lze aplikovat ustálená výkladová pravidla vyjádřená zejména v judikatuře Ústavního soudu ČR. Konstatovala, že primárním účelem celého zákona č. 172/1991 Sb. je vydat obcím majetek, který jim byl ke dni 1. 1. 1950 znárodněn s tím, že výklad ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. uvedený odvolacím soudem je proto v rozporu s účelem zákona č. 172/1991 Sb. Dále vytýkala odvolacímu soudu, že se nezabýval námitkou žalobkyně, že ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. je v rozporu s ustanovením článku 11 odst. 4 Listiny. Navrhla proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 1. 1. 2013, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 31. 12. 2012 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012, kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř., není přípustné, neboť nemohl přisvědčit tvrzení dovolatelky, že při řešení právní otázky, zda obec uplatnila včas svůj nárok podáním u soudu podle §8 zákona č. 172/1991 Sb., v dané věci se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu .
Vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Dovolací soud se proto zabýval tím, zda je dán důvod uplatněný v dovolání, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v otázce označené dovoláním (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
O nesprávné právní posouzení věci (které jako dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. dovolatelka uplatňuje) může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle nepřiléhavého právního předpisu, nebo správně vybraný právní předpis chybně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovolacímu soudu jsou známy závěry plynoucí z jeho dosavadní judikatury, z níž se připomínají závěry rozhodnutí ze dne 28. 8. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1857/2007, na které se v dovolání rovněž poukazuje. Ve shora uvedeném rozhodnutí dovolací soud vyslovil k otázce posuzování lhůt podle zvláštního zákona a podle občanského zákoníku : ,,Protože §13 odst. 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích neobsahuje zvláštní úpravu běhu lhůt a současně tu chybí jakýkoli důvod pro odchýlení se od obecného pravidla, které došlo výrazu i v §122 odst. 3 o. z., a konečně proto, že Ústavní soud v obdobné věci vyslovil právní názor, který umožňuje použití §122 odst. 3 o. z., dospěl dovolací soud k závěru, že připadne-li poslední den lhůty podle §13 odst. 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích na sobotu, neděli nebo svátek, uplyne tato lhůta teprve nejbližší následující pracovní den.“
Z odůvodnění shora uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu dále plyne, že tento respektoval judikaturu Ústavního soudu, když připomněl: „V otázce běhů lhůt vyšel dovolací soud z nálezu Ústavního soudu z 12. 7. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 3/94, uveřejněného v Sb. n. u., sv. 1, č. 38 a pod č. 164/1994 Sb., kde se uvádí: „Oprávněná osoba má právo vyzvat povinnou osobu k vydání věci do šesti měsíců od počátku takto stanovené lhůty; jinak její nárok zanikne. … V §122 odst. 3 občanského zákoníku je stanoveno, že připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Jestliže v souzené věci činila zákonná lhůta šest měsíců a počala běžet dnem 1. 11. 1994, pak konec lhůty připadl na den 1. 5. 1995, neboť tento den se svým označením shoduje s označením dne, kdy nastala skutečnost určující počátek lhůty. První den měsíce května 1995 byl však svátkem …. Proto posledním dnem lhůty byl nejblíže následující pracovní den, tj. den 2. 5. 1995.“ Jakkoli se nález týkal lhůty k výzvě pro vydání věci podle §5 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích není tu žádný důvod dospět v případě lhůty k podání žádosti o náhradu za nevydanou věc podle §13 odst 3 téhož zákona k odlišnému právnímu závěru. Že pravidlo zakotvené v §122 odst. 3 obč. zák. má obecný význam, plyne i z nálezu Ústavního soudu z 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97, uveřejněného ve Sb. n. u., sv. 9, č. 163, a pod č. 30/1998 Sb.: „I v českém právu takto platí a je běžně aplikována řada obecných právních principů, které nejsou výslovně obsaženy v právních předpisech. … Mezi tyto obecně uznávané právní principy bez jakékoli pochybnosti patří v oblasti práva ústavního pravidla počítání času, jak jsou v evropském právním myšlení srozumitelně a smysluplně vymezena od dob římských. Tato skutečnost ústavodárci, resp. zákonodárci nijak nebrání, aby, pokud uzná za vhodné, vymezil počítání času výslovně odlišným způsobem.“ Konečně lze poukázat i na nález Ústavního soudu z 25. 9. 1998, sp. zn. IV. ÚS 365/97, uveřejněný v Sb. n. u., sv. 12, č. 8: „V našem právním řádu v případech, kdy poslední den lhůty připadne na sobotu, neděli nebo svátek, platí v zásadě (pokud ovšem konkrétní právní norma výslovně nestanoví jinak) stejný režim jak pro lhůty procesní povahy, tak pro lhůty hmotněprávní; platí totiž pravidlo, že posledním dnem lhůty se stává nejblíže následující pracovní den (§122 odst. 3 občanského zák., §60 odst. 3 trestního řádu, §27 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb. a §57 odst. 3 o.s.ř. ). Jde o postup, který je považován za právní tradicí vytvořené pravidlo, reálně umožňující právnímu subjektu v daném časovém limitu uplatnit své právo.“ Protože tedy §13 odst. 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích neobsahuje zvláštní úpravu běhu lhůt a současně tu chybí jakýkoli důvod pro odchýlení se od obecného pravidla, které došlo výrazu i v §122 odst. 3 obč. zák., a konečně proto, že Ústavní soud v obdobné věci vyslovil právní názor, který umožňuje použití §122 odst. 3 obč. zák., dospěl dovolací soud k závěru, že připadne-li poslední den lhůty podle §13 odst. 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích na sobotu, neděli nebo svátek, uplyne tato lhůta teprve nejbližší následující pracovní den.“
Z uvedeného podrobného odůvodnění lze proto dovodit, že dovolací soud se otázkou předloženou dovolacímu přezkumu v nyní projednávané věci zabýval, při respektování těch rozhodnutí, na něž dovolání poukazuje. Jeho rozhodnutí, potažmo rozhodnutí Ústavního soudu tak vyznívají ve zcela srozumitelný závěr o možnosti aplikace obecného pravidla o počítání lhůt podle §122 odst. 3 o.z., nestanoví-li ovšem konkrétní právní předpis jinak.
O posledně uvedený případ se jedná v této věci.
Odvolací soud přiléhavě poukázal na výslovné znění jím aplikovaného ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., které nedává pochybnosti o tom, ke kterému dni stíhala obec povinnost k uplatnění svého tvrzeného práva k historickému majetku buďto podáním návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí nebo podáním žaloby k soudu. Stejně tak lze přisvědčit gramatickému a systematickému výkladu odvolacího soudu, který poukazoval na logický důsledek neuplatnění práva obce podáním žaloby u soudu nejpozději dne 31. 3. 2013 s tím, že dnem 1. 4. 2013 přechází vlastnictví takového majetku na stát v důsledku fikce v tomto ustanovení uvedené. Jde tedy o další navazující časový údaj určený nikoliv dny, týdny, nebo měsíci, nýbrž konkrétním datem uvedeným v příslušném zákonu. Odvolacímu soudu, jenž se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, lze rovněž tak přisvědčit, pokud poukázal na skutečnost, že zákonodárce v době přijetí této úpravy citovaného zákona muselo být zřejmé, že den 31. 3. 2013 je neděle a den 1. 4. 2013 je Velikonoční pondělí, tedy svátek. V důsledku toho nepřichází do úvahy posuzování konce takto určené lhůty způsobem, který by byl určen podle dní, týdnů, měsíců nebo let, pro jehož počítání by bylo možné užít ustanovení §122 odst. 1 - 3 o. z. Odlišný závěr, který uplatňuje dovolatelka s odkazem na primární účel zákona č. 171/1991 Sb., jenž je zajisté rovněž normou restituční povahy a sleduje primárně vydat obcím majetek, který jim byl ke dni 1. 1. 1950 znárodněn, tak nemůže nastoupit, neboť by se dostal do rozporu s výslovným pokynem zákonodárce vedeným snahou určit definitivní den posledního uplatnění takových nároků obcí. Kromě toho nelze ponechat stranou ani princip právní jistoty, který zde nastupuje v případě jednoznačného znění zákonné úpravy, logicky a systematicky na sebe navazující ve dni stanovení posledního dne hmotněprávní prekluzívní lhůty a následně dne nastoupení právní fikce nabytí vlastnictví státem.
Nemohl proto dovolací soud dospět ke spolehlivému závěru, že by rozhodnutí odvolacího soudu řešilo otázku předloženou dovolacímu přezkumu způsobem podřaditelným pod ustanovení §237 o.s.ř. Odvolací soud tu rozhodl v souladu s ustálenou judikaturou dovolací instance, která reflektuje i shora zmíněné nálezy Ústavního soudu. Ve věci není naplněno ani jedno z hledisek, pro které by měla být dovolacím soudem dovozena přípustnost podaného dovolání podle §237 o. s. ř. a proto se dovolání odmítá (§243c odst. 1).
Proti tomuto usnesení přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. května 2014
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu