Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18.12.2014, sp. zn. 28 Cdo 3210/2012 [ rozsudek / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.3210.2012.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.3210.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 3210/2012 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců Mgr. Petra Krause, a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce J. N., zastoupeného JUDr. Vladimírem Zoufalým, advokátem se sídlem Praha 1, Národní 138/10, proti žalované České republice – České národní bance , IČO: 48136450, se sídlem Praha 1, Na Příkopě 28, o náhradu škody ve výši 182.732,52 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 19 C 113/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2012, č. j. 28 Co 160/2012-183, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2012, č. j. 28 Co 160/2012-183 , se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení. Odůvodnění: A. Předchozí průběh řízení Žalobce se žalobou domáhal náhrady škody ve výši 182.732,52 Kč, způsobené mu nesprávným úředním postupem žalované. Uvedl, že v období mezi březnem 1995 a únorem 1996 zakoupil za částku celkem 120.000,- Kč podílové listy vydané Investiční společností Futurum a.s. (dále jen „investiční společnost“), čímž se stal podílníkem Podílového fondu Futurum Aurum (dále jen „podílový fond“). Majetek podílového fondu však byl zpronevěřen Ing. A. K. působícím v orgánech investiční společnosti, který byl za tento trestný čin pravomocně odsouzen. Nesprávný úřední postup žalované rozdělil žalobce z časového hlediska na tři fáze, a to na 1. nesprávný úřední postup při povolování vzniku investiční společnosti a podílového fondu, 2. po vzniku investiční společnosti a 3. po přiznání Ing. A. K. k zpronevěře (resp. po odnětí povolení investiční společnosti k činnosti). K jednotlivým fázím dále uvedl: 1. žalovaná řádně neprověřila splnění podmínek pro vznik investiční společnosti a vydávání podílových listů. Podle §9 odst. 2 zákona č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech, ve znění účinném do 30. 6. 1996, mohla o povolení k vytvoření podílového fondu požádat jedině již existující investiční společnost. Žalovaná však povolila současně vznik investiční společnosti (která tedy ještě neexistovala) a vytvoření podílového fondu. Dále nesprávný úřední postup žalované spočívá ve skutečnosti, že povolila vznik investiční společnosti, ačkoliv žadatelé neměli a neprokázali věcné, personální ani organizační předpoklady ve smyslu §8 odst. 3 písm. c) a d) zákona č. 248/1992 Sb. v znění účinném do 30. 6. 1996. Vznik investiční společnosti byl navíc povolen se základním kapitálem ve výši pouhého jednoho milionu korun, což nelze mít za dostatečně přiměřenou částku. Dále statut podílového fondu obsahoval zavádějící informace o tom, že zpětný odkup podílových listů provádí pobočky depozitáře (Komerční banky a.s.), což byl rovněž důvod k nepovolení vzniku investiční společnosti a podílového fondu. 2. investiční společnost provozovala masivní reklamní kampaň, na kterou měla žalovaná reagovat některým z opatření podle §37 zákona č. 248/1992 Sb., a to jak z důvodů zavádějícího obsahu reklamní kampaně, tak z důvodu nepřiměřeně vysokých nákladů na tuto kampaň, když muselo být zřejmé, že částka investována do reklamy se investiční společnosti nemůže legálně (z odměn za správu majetku fondu) vrátit. Žádné z opatření podle §37 zákona č. 248/1992 Sb. žalovaná nepřijala ani poté, co Komerční banka a.s. (dále též „KB“) upozornila na nepravdivou informaci ve statutu podílového fondu o tom, že pobočky KB odkupují zpět podílové listy podílového fondu. Žalovaná tolerovala i uzavírání termínovaných obchodů na odkup podílových listů podílníků s personálně propojenou společností První finanční a stavební koncern a.s., čímž došlo k eliminaci jednoho z kontrolních mechanizmů kolektivního investování – zájmu podílníků o realizaci zpětného odkupu podílových listů. Žalovaná rovněž nereagovala na porušení povinnosti pravidelně zveřejňovat údaje o podílovém fondu (k porušení došlo 16 krát z 56 případů vzniku povinnosti zveřejnění) v Obchodním věstníku. Stejně tak nereagovala ani na chyby a rozpory v těchto povinně zveřejňovaných informacích, ani na porušení statutu podílového fondu, a dokonce ani na nesrovnalosti a známky porušení v účetní uzávěrce investiční společnosti a podílového fondu ke dni 30. 6. 1995, která byla žalované doručena dne 30. 9. 1995. Nadto byla žalovaná na jednání investiční společnosti v rozporu se zákonem upozorněna i tajnými službami (srov. doplnění žaloby na č. l. 46). Teprve dne 12. 3. 1996, tedy poté, co se Ing. A. K. přiznal k podvodům, zahájila žalovaná prověrku hospodaření u investiční společnosti i podílového fondu, ačkoliv již dne 16. 12. 1995 odvysílala reportáž o podezřelých obchodech investiční společnosti televize NOVA. Na základě uvedené prověrky žalovaná dne 18. 6. 1996 odebrala investiční společnosti povolení k činnosti. 3. žalovaná měla nejpozději dne 18. 6. 1996, kdy rozhodla o odebrání povolení investiční společnosti k činnosti, investiční společnosti ustanovit nuceného správce podle §37 zákona č. 248/1992 Sb., aby byly ochráněny nároky podílového fondu, přesto tak neučinila. Dále žalovaná podala opožděně návrh na likvidaci investiční společnosti a podílového fondu, a sice až dne 11. 3. 1998. Likvidace pak probíhala téměř 11 let, přičemž již předem bylo evidentní, že náklady na likvidaci za poslední 3 roky převyšují výši posledního nároku projednávaného soudy, čímž došlo k dalšímu snížení majetku podílového fondu. Žalobce uzavřel, že vzniklé škodě mohlo být zabráněno, pokud by žalovaná postupovala v souvislosti s podnikáním investiční společnosti řádně a nedopustila se výše uvedených nesprávných úředních postupů. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Pokud jde o postupy ústící do vydání povolení investiční společnosti k činnosti, uvedla, že uvedené úřední postupy se projevily ve vydaném rozhodnutí – povolení k činnosti, které nebylo pro nezákonnost zrušeno, a proto nemohou založit odpovědnost státu za škodu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., ani zákona č. 58/1969 Sb. Navíc od vydání tohoto rozhodnutí uplynulo víc než deset let a nárok žalobce je proto promlčen. Pro úplnost se žalovaná vyjádřila k tvrzení o nepřiměřené výši základního kapitálu investiční společnosti, a to tak, že bylo v rozhodné době obvyklé vydávat povolení k činnosti investičním společnostem se základním kapitálem ve výši 1.000.000,- Kč. K žalobcem tvrzeným pochybením po vzniku investiční společnosti žalovaná uvedla, že žádné jednání investiční společnosti nebylo tak závažné, aby bylo Ministerstvo financí oprávněno odejmout investiční společnosti povolení, přičemž žádné jiné opatření vzniku škody na straně žalobce nemohlo zabránit. Jde-li o postupy žalované po odnětí povolení investiční společnosti k činnosti, ani zde žalovaná neshledala pochybení, které by bylo možno klasifikovat jako nesprávný úřední postup. Nakonec žalovaná poukázala na skutečnost, že i v případě jejího pochybení není dána příčinná souvislost se škodou žalobce, neboť škoda byla způsobena trestným činem zpronevěry. Obvodní soud pro Prahu 1, jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 7. 2. 2012, č.j. 19 C 113/2010 – 123, žalobu zamítl. Na základě provedeného dokazování vzal za prokázaný nesprávný úřední postup žalované spočívající v tom, že nereagovala na neplnění povinnosti investiční společnosti pravidelně zveřejňovat údaje o podílovém fondu v Obchodním věstníku, na signály tajných služeb, na pololetní zprávu o hospodaření (účetní závěrku k 30. 6. 1995) a na sdělení depozitáře o klamavé informaci o zpětném odkupu podílových listů na pobočkách Komerční banky a.s. Dále shledal nesprávný úřední postup v prodlevě Ministerstva financí se jmenováním likvidátora investiční společnosti a podílového fondu. Pokud jde o postupy žalované před vydáním povolení investiční společnosti k činnosti, soud prvního stupně tyto jako nesprávné úřední postupy ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. neidentifikoval, neboť vyústily k vydání rozhodnutí o povolení investiční společnosti k činnosti. Dále se soud prvního stupně zabýval otázkou vzniku škody a uvedl, že se žalobci nepodařilo prokázat vznik skutečné škody, když žádná důkazní aktivita žalobce nesměřovala k prokázání částky, za kterou měl mít žalobce právo podílové listy zpětně odprodat. Pokud jde o vznik případné škody prodlevou ministerstva se jmenováním likvidátora investiční společnosti, dospěl soud prvního stupně k závěru, že touto prodlevou ke zvýšení škody nedošlo. Ani žalobcem uplatněný nárok na ušlý zisk nevzal soud prvního stupně za prokázaný, neboť žalobce neprokázal, že by došlo k rozmnožení jeho majetku, jestliže by nedošlo ke škodní události. Nakonec soud prvního stupně neshledal ani příčinnou souvislost mezi případnou škodou a nesprávným úředním postupem žalované, protože příčinou odčerpání majetku z investiční společnosti a podílového fondu byla trestní činnost A. K. V uvedeném směru dále poukázal na skutečnost, že ze strany žalované mohlo být zpronevěře zabráněno jedině odnětím povolení investiční společnosti k činnosti podle §37 odst. 2 písm. d) zákona č. 248/1992 Sb., přičemž však povaha pochybení investiční společnosti k přijetí tak přísného opatření vést nemohla. I kdyby k odnětí povolení investiční společnosti k činnosti došlo již na základě kontroly účetní závěrky ke dni 30. 6. 1995, nemohlo být zpronevěře zabráněno, neboť k vyvedení většiny finančních prostředků došlo v polovině roku 1995. Z důvodů shora uvedených soud prvního stupně žalobu zamítl. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 6. 2012, č. j. 28 Co 160/2012-183, jako soud odvolací, k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že postup ministerstva při vydání povolení investiční společnosti nebyl nesprávným úředním postupem, neboť vyvrcholil vydáním rozhodnutí. Z uvedeného důvodu, mohou tyto postupy založit jedině odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Jestliže však rozhodnutí o vydání povolení investiční společnosti nebylo pro nezákonnost zrušeno ani změněno, nemůže založit odpovědnost státu podle zákona č. 82/1998 Sb. Jde-li o postup po vydání povolení investiční společnosti, odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, ani zde neshledal existenci nesprávného úředního postupu na straně státu. Uvedl, že hlavní a podstatnou příčinou vzniku škody bylo protiprávní jednání řídicích orgánů investiční společnosti a podílového fondu, a že jediným postupem orgánu dozoru, který mohl zabránit vzniku škody, mohlo být pouze odejmutí povolení investiční společnosti k činnosti, přičemž podnětem k zahájení řízení o odejmutí povolení nemohla být ani rozsáhlá reklamní kampaň investiční společnosti, ani neplnění povinnosti pravidelně zveřejňovat zprávy o podílovém fondu v Obchodním věstníku, ani skutečnosti seznatelné z pololetní zprávy o hospodaření investiční společnosti k 30. 6. 1995, kterou ministerstvo obdrželo a ani reportáž televize NOVA ze dne 16. 12. 1995. Nakonec uvedl, že nesprávný úřední postup žalované nemohl být založen ani opožděným jmenováním likvidátora, neboť v té době byly již finanční prostředky společnosti defraudovány. V souladu se závěrem, že na straně žalované nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Dovolací soud na tomto místě s ohledem na obsah žalobcova dovolání za účelem srozumitelnosti uvádí, že ke zpronevěře majetku v podílovém fondu došlo prostřednictvím smluv uzavřených se společností První finanční a stavební koncern a.s., která byla personálně propojena s investiční společností. Na základě těchto smluv došlo k neoprávněnému přesunu finančních prostředků, z čehož žalobce dovozuje vznik majetkoprávních nároků podílového fondu vůči společnosti První finanční a stavební koncern a.s. (srov. č. l. 13). B. Dovolání Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2012, č. j. 28 Co 160/2012-183, podal žalobce dovolání, v němž namítl, že: a) odvolací soud zanedbání povinností žalované v procesu vydání povolení investiční společnosti k činnosti nesprávně nekvalifikoval jako nesprávný úřední postup. b) odvolací soud nesprávně neshledal nesprávný úřední postup v činnosti žalované po vydání povolení investiční společnosti k činnosti, kdy žalovaná tolerovala masivní a klamavou reklamní kampaň investiční společnosti, nezabývala se zdroji financování reklamní kampaně, nekontrolovala dodržování povinnosti investiční společnosti pravidelně zveřejňovat zprávy o podílovém fondu v Obchodním věstníku, nereagovala na účetní závěrku investiční společnosti ze dne 30. 6. 1995 předloženou ji dne 30. 9. 1995. Odvolací soud přitom uzavřel, že uvedená porušení povinností investiční společností by vedly toliko k mírnějším opatřením, která by nezabránila vzniklé škodě, a současně vyjádřil pochybnost, zda se ve fondu ještě nějaké finanční prostředky nacházely, ačkoliv k investicím do podílového fondu docházelo ještě dalších 5 měsíců po obdržení účetní závěrky ze dne 30. 6. 1995 žalovanou. V této souvislosti uvedl, že škoda vznikala postupně, a proto pokud by investiční společnosti bylo činností žalované znemožněno pokračovat v prodeji podílových listů, bylo možné části škody předejít. c) odvolací soud neshledal nesprávný úřední postup ani v činnosti žalované po odnětí povolení investiční společnosti k činnosti, tedy v neustanovení nuceného správce investiční společnosti nejpozději dne 18. 6. 1996 a v opožděném podání návrhu na likvidaci investiční společnosti, tj. až dne 11. 3. 1998. Správným postupem žalované mohly být prostředky vyvedené z podílového fondu dohledány a navrácené do fondu, čímž by došlo k zmenšení vzniklé škody. d) odvolací soud se nezabýval pochybením žalované, která nezačala vymáhat nároky vůči společnosti První finanční a stavební koncern a.s. v rámci trestního řízení. e) odvolací soud pochybil, pokud neposoudil pochybení žalované komplexně jako celek, nýbrž jen každé samostatně. Nesprávným úředním postupem je totiž i souhrn drobných nedostatků. Přitom každé z porušení povinností investiční společnosti mohlo vést k přijetí alespoň mírnějších opatření ze strany žalované, čímž mohly být dřív shledány nesrovnalosti vedoucí k odnětí povolení investiční společnosti a zabránění dalším škodám. Naproti tomu odvolací soud vyšel z premisy, že jedině odnětí povolení investiční společnosti mohlo škodě zabránit, ačkoliv přijetí takového opatření neodůvodňovalo žádné z porušení povinností investiční společností. Na základě uvedeného následně dospěl k závěru, že jedinou příčinou škody byla trestná činnost A. K., čímž nesprávně vyloučil i možnost, že by škodu spoluzavinilo víc škůdců. f) odvolací soud se nezabýval samostatným nárokem žalobce na náhradu ušlého zisku. K doplnění dovolání, které bylo Nejvyššímu soudu doručeno dne 21. 12. 2012 dovolací soud v souladu s §240 odst. 1 o.s.ř. a §240 odst. 2 o.s.ř. ve znění účinném do 31. 12. 2012 nemohl přihlížet, neboť bylo podáno opožděně. Žalovaná se ve svém vyjádření ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhla odmítnutí dovolání. Zopakovala, že žádné z případných přestupků investiční společnosti nemohl žalovanou vést k zahájení kontroly a odejmutí povolení k činnosti, a že žádné jednání investiční společnosti nesvědčilo o možném vzniku škody. Ke svým postupům před vydáním povolení investiční společnosti k činnosti uvedla, že tyto byly završeny vydáním rozhodnutí, které nebylo pro nezákonnost zrušeno a nemohou proto založit její odpovědnost podle zákona č. 82/1998 Sb. Dále uvedla, že pokud se dovolatel domáhá posouzení pochybení žalované nejen jednotlivě, ale i ve vzájemné souvislosti, pomíjí, že pokud tato jednotlivá pochybení nejsou nesprávným úředním postupem, nemůže být nesprávným úředním postupem ani celek tvořený těmito postupy. K námitkám žalobce týkajícím se škody žalovaná uvedla, že žalobce neprokázal postupný nárůst škody v čase, a že není důvodu zabývat se nárokem žalobce na ušlý zisk za situace, kdy soudy dospěly k závěru, že vznik škody na straně žalobce není v příčinné souvislosti s jednáním žalované. Pokud jde o pohledávky (nároky) vůči společnosti První finanční a stavební koncern a.s., poukázala žalovaná na skutečnost, že se nejedná o hodnotná aktiva, když byl návrh na prohlášení konkursu uvedené společnosti zamítnut pro nedostatek majetku. Závěrem uvedla, že v řízení nebyla prokázána ani příčinná souvislost mezi případnými nedostatky v činnosti žalované a vzniklou škodou. C. Přípustnost Vzhledem ke skutečnosti, že napadené rozhodnutí bylo vyhlášeno před dnem účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., dovolací soud věc s ohledem na čl. II bod 7 cit. zákona a s přihlédnutím k nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, projednal podle občanského soudního řádu ve znění před 1. 1. 2013. Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané řádně zastoupenou oprávněnou osobou a splňuje formální obsahové znaky předepsané §241a odst. 1 o. s. ř. Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání. Protože odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v dovoláním napadené věci, může být přípustnost dovolání založena jen za podmínky upravené v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. pokud dovolací soud, za použití hledisek příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Ten je podle §237 odst. 3 o. s. ř. dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu „právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží. “. V souzené věci je přípustnost dovolání založena již tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu řeší právní otázku existence nesprávného úředního postupu na straně žalované v období po vydání povolení investiční společnosti rozdílně od ustálené judikatury dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 82/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 344/20133, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 509/2013) a žalobce právní posouzení v tomto směru napadl jednou ze svých námitek (sub b/). D. Důvodnost Dovolání je i důvodné. Námitka dovolatele, že příčinou škody byl mj. postup ministerstva vedoucí k vydání povolení k činnosti investiční společnosti ( sub a/ ), není důvodná. Odvolací soud v tomto směru dospěl k závěru, že postup ministerstva vedoucí k vydání povolení k činnosti investiční společnosti nemůže zakládat odpovědnost státu za škodu, neboť tyto postupy směrovaly k vydání rozhodnutí. Případný vznik škody by tak byl následkem vydaného rozhodnutí, přičemž předpokladem odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím je jeho změna, či zrušení pro nezákonnost. Jestliže však rozhodnutí o vydání povolení k činnosti investiční společnosti nebylo pro nezákonnost zrušeno ani změněno, není dán předpoklad odpovědnosti státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. Svůj závěr tedy odvolací soud odůvodnil jinak než dovolací soud v jiných skutkově stejných věcech, v nichž uvedl, že v případě postupu žalované vedoucího k vydání povolení k činnosti investiční společnosti není dán vztah příčinné souvislosti k vzniklé škodě, když k vzniku škody došlo jednáním orgánů investiční společnosti po jejím vzniku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 82/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 344/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2490/2012). Závěr odvolacího soudu je však stejný jako závěr rozhodnutí dovolacího soudu a lze tedy uzavřít, že je věcně správný a že námitka dovolatele není důvodná, aniž by se dovolací soud zabýval otázkou, zda v souzené věci nebyly naplněny předpoklady pro upuštění od podmínky zrušení nebo změny nezákonného rozhodnutí (v tomto směru srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. II. ÚS 2159/11, nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 1774/08, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2150/2012). Namítá-li dovolatel, že se odvolací soud nezabýval pochybením žalované spočívajícím v nevymáhání nároků vůči společnosti První finanční a stavební koncern a.s. ( sub d/ ), nemůže být tato námitka úspěšná už proto, že v rámci trestního řízení lze uplatnit nárok na náhradu škody jedině vůči obžalovanému (srov. znění §43 odst. 2 trestního řádu účinné do 31. 12. 2001). Společnost První finanční a stavební koncern a.s. však obžalována nebyla a s ohledem na tehdejší právní úpravu ani být nemohla. Pokud jde o námitku nesprávného úředního postupu žalované po odnětí povolení investiční společnosti ( sub c/ ), sestává tato jednak z tvrzení o neustanovení nuceného správce a jednak z tvrzení o opožděném podání návrhu na likvidaci investiční společnosti. Odvolací soud ve vztahu k oběma dílčím námitkám uzavřel, že v době po odnětí povolení investiční společnosti dle §37 odst. 2 písm. d) zákona č. 248/1992 Sb. ve znění účinném do 30. 6. 1996 byly již prostředky z podílového fondu defraudovány, a proto postup žalované právě po odnětí povolení investiční společnosti nemůže založit odpovědnost státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. Naproti tomu dovolací soud ve skutkově totožných věcech ve vztahu k dílčí námitce týkající se neustanovení nuceného správce uzavřel, že odpovědnost žalované za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. není dána, neboť žalovaná neměla po odebrání povolení investiční společnosti oprávnění ani povinnost ustanovit správce majetku investiční společnosti, resp. podílového fondu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 82/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 344/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 509/2013). Dovozuje-li tedy dovolatel odpovědnost žalované za porušení povinnosti ustanovit nuceného správce investiční společnosti po odnětí povolení, není jeho námitka důvodná už proto, že závěr odvolacího soudu je v této části věcně správný, neboť jak již bylo předesláno, žalovaná oprávnění ani povinnost ustanovit nuceného správce neměla. Pokud jde o opožděné podání návrhu na likvidaci investiční společnosti, podle skutkových zjištění soudu prvního stupně, které odvolací soud převzal, byl návrh na zrušení investiční společnosti žalovanou podán dne 11. 3. 1998, přičemž rozhodnutí o odnětí povolení investiční společnosti nabylo právní moci již dne 11. 3. 1997. V uvedeném směru dovolací soud dospěl k závěru, že nepodala-li žalovaná návrh na zrušení a likvidaci investiční společnosti v přiměřené lhůtě ve smyslu §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., dopustila se nesprávného úředního postupu a námitka dovolatele je v této části důvodná. Na žalobci však leží důkazní břemeno ohledně skutečnosti, že likvidační zůstatek podílového fondu by byl vyšší, pokud by žalovaná podala návrh na zrušení investiční společnosti v přiměřené lhůtě. Dále se dovolací soud zabýval nárokem dovolatele na ušlý zisk. Pro přehlednost dovolací soud uvádí, že odvolací soud potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně i v otázce nároku žalobce na náhradu škody v podobě ušlého zisku, ačkoliv se jím samostatně nezabýval. Samostatně se jím zabývat ani nemusel, neboť své rozhodnutí založil na závěru, že na straně žalované nebyl dán nesprávný úřední postup, a to s tím důsledkem, že nemůže být založena odpovědnost státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. bez ohledu na skutečnost, zda jde o nárok žalobce na skutečnou škodu nebo ušlý zisk. Dovolací soud se však otázkou nároku žalobce na náhradu ušlého zisku s ohledem na námitku dovolatele stran ušlého zisku ( sub f/ ) zabýval. V tomto směru dovolací soud odkazuje na svou ustálenou judikaturu, podle níž „ odpovědnost státu za škodu v podobě ušlého zisku jako výnosu z úroků z peněz, který by byl na účet poškozeného za normálních okolností připsán, by mohla přicházet do úvahy jen tehdy, pokud by žalobci (poškozenému) v důsledku nezákonného rozhodnutí nebylo umožněno po určitou dobu disponovat se svými penězi a mohl mu tak ujít zisk, jehož by při běžném nakládání s těmito finančními prostředky za normálního běhu okolností dosáhl; to však jen za předpokladu, bylo-li by prokázáno, že na základě např. smlouvy o běžném či vkladovém účtu měl mít tyto peníze úročeny u některé z bank, tedy že takový zisk mohl důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí. Jen tehdy by byla taková ztráta reálně ušlým ziskem ve smyslu ustanovení §442 odst. 1 obč. zák. a podmínka odpovědnosti státu v podobě vzniku škody by tak byla naplněna .“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3910/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 82/2013). Jinými slovy, pro nárok žalobce na ušlý zisk nepostačuje spekulativní úvaha o možném alternativním finančním záměru žalobce, nýbrž by se muselo jednat o situaci, kdy nesprávný úřední postup žalované zasáhl do pravidelného chodu věcí, který vede k určitému zisku (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 82/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 344/2013). Protože se však v souzené věci o takovou situaci nejedná a námitka žalobce se naopak zakládá na spekulativní úvaze o alternativním finančním záměru, který vychází z průměrné výše úroků v rozhodném období, není námitka dovolatele stran ušlého zisku důvodná. Jde-li o námitku nesprávného úředního postupu žalované při dohledu nad investiční společností ( sub b/ ), vycházel dovolací soud ze své ustálené judikatury týkající se stejného předmětu sporu s jinými žalobci. Podle této judikatury k nesprávnému úřednímu postupu při dohledové činnosti žalované nad investiční společností došlo, avšak nelze stanovit rozhodné datum, ke kterému mělo nejpozději dojít ze strany žalované k přijetí opatření způsobilých zabránit škodě podílníků podílového fondu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 82/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 509/2013). Dovolací soud předesílá, že pro posouzení postupu žalované při dohledu nad investiční společností je rozhodné znění zákona č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech, které bylo účinné ode dne 28. 12. 1992 do 30. 6. 1996 (dále jen „znění účinné do 30. 6. 1996“, případně „rozhodné znění“), neboť tento dohled měl být vykonáván v období od vydání povolení investiční společnosti dne 4. 11. 1994 do dne rozhodnutí o odnětí povolení investiční společnosti dne 18. 6. 1996. Podle zákona č. 248/1992 Sb. v rozhodném znění byla žalovaná povinna dohlížet na dodržování tohoto zákona a statutu podílového fondu, dbát na ochranu zájmů podílníků podílového fondu a při zajištění nedostatků ukládat sankce podle §37 tohoto zákona (srov. §36 odst. 2 zákona č. 248/1992 Sb.). Skutečnost, že stát nebyl schopen řádný dohled podle zákona č. 248/1992 Sb., zejména po personální stránce, zajistit, nemůže mít vliv na posouzení jeho odpovědnosti za případnou škodu za situace, kdy nástroje, které měl k dispozici, byly k zajištění řádného dohledu dostatečné. Navíc dozor nad investičními společnostmi a fondy měl být soustavný, založený na analýze rizika a nikoliv jednorázový, zahájený jen na základě vnějšího podnětu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 82/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 509/2013). Opatřeními umožňujícími zabránit škodě byly přitom jedině buď odnětí povolení investiční společnosti podle §37 odst. 2 písm. d) zákona č. 248/1992 Sb. v rozhodném znění, nebo dočasné pozastavení nakládání s majetkem podílového fondu a prodeje podílových listů podle §37 odst. 2 písm. c) zákona č. 248/1992 Sb. v rozhodném znění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 82/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 344/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 509/2013). Právě uvedená opatření mohla s jistotou zabránit škodě vzniklé v souvislosti s nákupem podílových listů žalobcem po dni, kdy mělo být některé z těchto opatření žalovanou přijato. Jinými slovy, pokud by bylo k určitému dni přijato některé z těchto opatření, žalobce by po tomto dni již nemohl nakoupit podílové listy a škoda v rozsahu těchto podílových listů by mu nevznikla (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 82/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 344/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 509/2013). Z výše uvedené judikatury dále plyne, že k přijetí opatření způsobilých zabránit škodě podílníků podílového fondu mělo dojít nejpozději na základě předložení zprávy o hospodaření podílového fondu dne 30. 9. 1995 a to přinejmenším ve lhůtě podle §37 odst. 4 zákona č. 248/1992 Sb., tedy do dvou měsíců ode dne 30. 9. 1995, kdy byla žalované zpráva o hospodaření předložena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 82/2013). V dalším řízení však bude třeba, aby se soudy zabývaly otázkou, zda se žalobci podařilo prokázat, že k přijetí opatření způsobilých zabránit škodě měla žalovaná přistoupit již před datem 30. 9. 1995 na základě některého z jiných porušení zákona investiční společností. Současně se budou soudy muset vypořádat s otázkou, zda se žalobci podařilo prokázat, že přijetí opatření způsobilých zabránit škodě mohlo zabránit i škodě vzniklé v souvislosti s podílovými listy koupenými přede dnem přijetí opatření způsobilých zabránit škodě. V tomto směru musí být žalobci poskytnuto i odpovídající poučení podle §118a odst. 3 o.s.ř. o povinnosti žalobce navrhnout důkazy k prokázání svých tvrzení. Dovolací soud v návaznosti na důvodnost námitky týkající se dohledu žalované nad investiční společností dále uvádí, že důvodná je i námitka žalobce ( sub e/ ), podle níž měly soudy posuzovat jednotlivá pochybení žalované nejen samostatně, nýbrž i v jejich vzájemné souvislosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1455/2007). Jinými slovy, soudy se v dalším řízení budou zabývat otázkou, zda pochybení žalované nespočívá ve skutečnosti, že nereagovala postupně na žádné z porušení zákonných povinností investiční společnosti, a zda měla, či neměla v konečném důsledku přijmout jedno z výše uvedených opatření umožňující zabránit škodě již na základě souhrnu menších porušení zákona, kterých se investiční společnost dopustila. Pokud jde o závěr odvolacího soudu, který obdobně jako soud prvního stupně vyloučil odpovědnost žalované za škodu mimo jiné poukazem na skutečnost, že hlavní a podstatnou příčinou vzniku škody bylo protiprávní (trestní) jednání A. K., dovolací soud výslovně odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 509/2013, který ve skutkově stejné věci dovodil, že „ protiprávní úkon (rozuměj nesprávný úřední postup) nemusí být jedinou příčinou vzniku škody, stačí, že je jednou z příčin, která se podílí na nepříznivém výsledku, a to příčinou důležitou, podstatnou a značnou .“. Je-li tedy příčinou vzniklé škody jednak protiprávní činnost A. K. a jednak nesprávný úřední postup žalované, odpovídají za ní stát a A. K. ve smyslu §438 odst. 1 obč. zák. společně a nerozdílně (srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 82/2013). Z důvodu shora uvedených dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a proto rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) podle §243b odst. 2, věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.) Citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou k dispozici na internetových stránkách www.nsoud.cz. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu. V Brně dne 18. prosince 2014 JUDr. Iva B r o ž o v á předsedkyně senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/18/2014
Spisová značka:28 Cdo 3210/2012
ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.3210.2012.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Investiční společnost
Odpovědnost státu za škodu
Dotčené předpisy:§13 předpisu č. 82/1998Sb.
§37 předpisu č. 248/1992Sb. ve znění do 30.06.1996
§36 předpisu č. 248/1992Sb. ve znění do 30.06.1996
Kategorie rozhodnutí:C
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-19