ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.336.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 336/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobkyně: J. B. , zast. JUDr. Stanislavem Janákem, advokátem se sídlem ve Frenštátu pod Radhoštěm, Rožnovská 241, proti žalovanému: hlavní město Praha , se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, IČ: 00064581, zast. JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 15, o zaplacení 379.430 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 165/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. srpna 2011, č. j. 17 Co 114/2010-107, ve znění opravného usnesení ze dne 16. listopadu 2011, č.j. 17 Co 114/2010-112, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. srpna 2011, č. j. 17 Co 114/2010-107, se v dovoláním dotčené části ve výroku I, v níž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. května 2009, č. j. 23 C 165/2008-52, ohledně povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 214.440 Kč spolu se specifikovanými úroky z prodlení z této částky za dobu od 4. 3. 2008 do zaplacení, jakož i v závislých výrocích II a III ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále též jako „odvolací soud“) změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. května 2009, č. j. 23 C 165/2008-52 (ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 5. ledna 2011, č. j. 23 C 165/2008-101) v odvoláním napadeném rozsahu pouze tak, že zamítl žalobu v části o zaplacení 41.808 Kč se specifikovanými úroky z prodlení, zatímco ohledně zbývajících 214.440 Kč „s týmiž úroky z prodlení“ rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, včetně nákladů vzniklých státu (výroky II a III, ve znění opravného usnesení ze dne 16. listopadu 2011, č.j. 17 Co 114/2010-112).
Odvolací soud založil rozhodnutí na závěru, že žalobkyně byla až do 21. 1. 2008 (kdy oba pozemky darovala své dceři D. B.) vlastnicí pozemků parc. č. 1027/1 (zahrada) a 1024/4 (zastavěná plocha a nádvoří) v kat. území Ď., z nichž druhý je zastavěn stavbou bytového domu ve vlastnictví žalovaného. Přitom odvolací soud vychází ze zjištění, že pozemky byly původně vlastnictvím prarodičů žalobkyně J. M. (zemř. 1955) a M. M. (zemř. 1982) a do vlastnictví žalobkyně přešly po úmrtí zůstavitelky M. M., na základě výsledku řízení o dodatečném projednání dědictví po této zůstavitelce, jež bylo ukončeno usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 37 D 26/2005, o potvrzení nabytí dědictví. Na základě tohoto rozhodnutí byla žalobkyně zapsána jako vlastnice pozemků do katastru nemovitostí.
Obranu žalovaného, že vlastnického právo k pozemkům pozbyli předchůdci žalobkyně již uzavřením kupní smlouvy ze dne 7. 12. 1967, ve znění jejího dodatku ze dne 7. 2. 1968, kterou předmětné pozemky (tehdy jako vymezenou část parcely č. 409/33) prodali Státnímu statku v Ďáblicích, n.p., neshledal ani odvolací soud důvodnou. Jednak měl na zřeteli, že smlouva nebyla registrována tehdejšímu státním notářstvím a převod vlastnictví nebyl vyznačen v evidenci nemovitostí, zejména však dospěl k závěru, že uzavřená kupní smlouva je pro neurčitost neplatná. Dodal, že vlastnictví žalovaného nedokládá ani souhlasné prohlášení žalovaného a Státního statku hl. m. Prahy, s. p., coby právního nástupce kupujícího, sepsané dne 16. 8. 1999 za účelem zápisu přechodu majetku státu do vlastnictví žalované obce podle §3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jehož předmětem je však pouze stavba bytového domu na pozemku parc. č. 1027/4. Současně odvolací soud dochází k závěru, že vlastnictví k pozemkům nenabyl žalovaný, ovšem ani jeho právní předchůdce vydržením (§134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“).
Žalovaný proto – podle závěru odvolacího soudu – užíval nejenom pozemek parc. č. 1027/4 (zastavěný stavbou v jeho vlastnictví), ale i pozemek par. č. 1027/1 (jenž se soudním pozemkem a stavbou tvoří jediný funkční celek) ve vlastnictví žalobkyně bez právního důvodu; jelikož žalobkyni za užívání pozemků neposkytoval žádnou úplatu, získal na úkor žalobkyně majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, bezdůvodné obohacení, které je žalobkyni povinen vydat (§451 odst. 1 a 2, §458 obč. zák.). Odvolacím soudem přisouzená částka přestavuje pak peněžitou náhradu za užívání pozemků v době od 22. 5. 2006 do 21. 1. 2008, kdy pozemky žalobkyně převedla do vlastnictví třetí osoby. Při určení výše náhrady odvolací soud přihlédl k výměře pozemků a výši prospěchu žalovaného poměřoval s maximální výší nájemného za pronájem pozemků určených pro nepodnikatelské účely podle „příslušných cenových výměrů Ministerstva financí“ (30 Kč/m2 v roce 2006, resp. 85 Kč/m2 v letech 2007 a 2008).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Rozsudek jím napadá ve výroku I v části, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu ukládajícím žalovanému zaplacení částky 214.440 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení. Co do přípustnosti dovolání žalovaný odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (o. s. ř.), co do důvodů má za to, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Za nesprávný pokládá žalovaný především závěr odvolacího soudu o vlastnictví účastníků k předmětným pozemkům a tedy i ohledně věcné legitimace žalobkyně k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení. Předně žalovaný uvádí, že výsledky dědického řízení pro něj nejsou závazné a žalobkyně se nemohla ani v tomto řízení stát vlastnicí pozemků, jestliže tyto pozemky zůstavitelka, její babička M. M., ke dni své smrti nevlastnila, jak ostatně žalobkyně uváděla v původním dědickém řízení. V jejím současném postupu žalovaný shledává zřejmé obcházení restitučních předpisů. Poukazuje na to, že pozemky byly kupní smlouvou z roku 1967 převedeny na stát, a že se stát na základě této smlouvy, lhostejno zda platné či neplatné, chopil držby pozemků a pozemky po desetiletí užíval a spravoval. Z judikatury k této otázce žalovaný odkazuje zejm. na rozsudek Nejvyššího soudu publikovaný pod č. 62/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Dodává, že k nabytí pozemků do vlastnictví státu nebylo třeba registrace smlouvy státním notářstvím. Připomíná, že otázka vlastnictví je současně řešena v jiném probíhajícím řízení. Navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadené části zrušen a v tomto rozsahu byla věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dne 17. 11. 2012, po uplynutí lhůty k podání dovolání, žalovaný doplnil dovolání o eventuelní námitky upínající se k závěrům odvolacího soudu o výši přisouzeného nároku.
Žalobkyně pokládá dovolání za nepřípustné. Ve svém vyjádření namítá, že dovolání je založeno na nových skutečnostech a jiné právní argumentaci, než kterou žalovaný uplatňoval v předchozích fázích řízení. Přitom žalobkyně odmítá argument o obcházení restitučních předpisů, které – dle jejího názoru – na posuzovanou věc nedopadají, jestliže vlastnické právo nabyla na základě výsledků dědického řízení, zahájeného z úřední povinnosti. Poukazuje i na okolnost, že žalovaný dříve její vlastnické právo k pozemkům nezpochybňoval a žalobu o určení vlastnického práva podal až 27. 12. 2010, tedy po uplynutí doby delší dvou let od zahájení tohoto řízení. Současně se žalobkyně vyjadřuje i k žalovaným později uplatněným námitkám o výši přisouzeného nároku. Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. článek II., bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony).
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., shledal Nejvyšší soud dovolání přípustným podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu řeší dovolatelem označené právní otázky v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a z tohoto důvodu jde o rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam (srov. §237 odst. 3 o. s. ř.).
Vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto zabýval tím, zda je dán důvod uplatněný v dovolání, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v otázkách označených dovoláním (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Pro rozhodnutí v nyní posuzované věci, v níž se žalobkyně domáhá poskytnutí náhrady za bezesmluvní užívání označených pozemků žalovaným (vydání bezdůvodného obohacení coby majetkového prospěchu získaného plněním bez právního důvodu; §451 odst. 1 a 2, §458 odst. 1 obč. zák.), je zásadní posouzení otázky, zda žalobkyni svědčí vlastnické právo k pozemkům a zda je tedy aktivně legitimována k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení (srov. §456 obč. zák.).
Vlastnické právo žalobkyně dokládá rozhodnutím o potvrzení nabytí dědictví po zůstavitelce M. M. (zemř. 1982), vydaným v roce 2007, resp. na jeho podkladě provedeném zápisu (formou záznamu) vlastnického práva do katastru nemovitostí. Rozhodnutí o potvrzení nabytí dědictví, resp. o jeho vypořádání – jde-li o okruh děděním nabytého majetku – ovšem řeší závazně toliko vztahy mezi účastníky řízení o dědictví (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 1. 1990, sp. zn. 3 Cz 5/90, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 14, ročník 1992). Rozhodnutí v dědickém řízení, že zůstavitel byl vlastníkem věci, není totiž závazné pro třetí osoby, které nebyly účastníkem tohoto řízení, které se proto mohou domáhat ochrany svého práva u soudu v občanském soudní řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1176/2001, uveřejněný v časopise Ad Notam, č. 2, ročník 2003).
Z obsahu spisu vyplývá, že nikoliv až v dovolacím řízení, nýbrž již v řízení před soudem prvního stupně žalovaný zpochybňoval i vlastnické právo žalobkyně k předmětným pozemkům, s poukazem na důkazy dokládaná tvrzení, že pozemky byly předmětem kupní smlouvy, kterou uzavřeli předchůdci žalobkyně dne 7. 12. 1967, s dodatkem sepsaným dne 7. 2. 1968 a že tedy ke dni své smrti zůstavitelka nebyla vlastnicí předmětných pozemků. Na tuto již dříve prezentovanou argumentaci ostatně reaguje i odvolací soud, uzavírá-li, že označená kupní smlouva je pro neurčitost smlouvou neplatnou. Již za odvolacího řízení pak žalovaný iniciuje řízení, v němž se domáhá určení vlastnického práva k pozemkům (řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 30 C 176/2010).
S ohledem na kvalifikovanou obranu žalovaného bylo tedy úkolem odvolacího soudu posoudit též otázku, zda se žalobkyně může domáhat prosazení (tvrzeného) vlastnického práva podle obecných předpisů, v konkurenci s předpisy restitučními. Již v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, Nejvyšší soud vyložil, že „restituční předpisy jsou ve vztahu k občanskému zákoníku v poměru předpisů zvláštních k obecnému a že z toho důvodu v případech, na něž typově míří předpisy restituční, nemohou se ti, kdo by byli podle těchto zákonů oprávněnými osobami, domáhat prosazení svých vlastnických nároků podle občanského zákoníku“. Rozhodovací praxí Ústavního soudu byl uvedený právní názor aprobován a rozšířen i na případy ochrany vlastnického práva, k jehož porušení došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05). Ve zmíněném stanovisku Ústavní soud současně uzavírá, že „vlastnické právo oprávněných osob podle restitučních předpisů vzniká až okamžikem vydání věci. Restituční zákony v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, bez ohledu na to, že by bez jejich existence jinak bývalo možné, v některých případech, uplatnit na takový majetek vlastnické právo podle obecných předpisů. Tím současně vyloučily možnost uplatnit tato práva jinak, tedy podle obecných předpisů, neboť tato úprava je speciální úpravou k předpisům obecným“.
Uvedená pravidla o poměru restitučních předpisů k občanskému zákoníku se pochopitelně uplatní jen v případě nemovitostí, které na stát skutečně přešly. Tím však není míněn přechod vlastnického práva (k čemuž je třeba platného právního důvodu), nýbrž převzetí držby státem prostřednictvím jeho orgánů nebo podniků, případně jiných osob, a to i držby neoprávněné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 13. 12. 2006, sp. zn. 22 Cdo 18/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 62, ročník 2008; ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. II. ÚS 561/07). Převzetí věci státem na základě neplatné kupní smlouvy je z hlediska posouzení otázky vztahu restitučních předpisů k obecnému předpisu podřaditelné pod pojem „převzetí věci bez právního důvodu“ (§6 odst. 1 písm. p/ zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů; §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů) – srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo 64/2005. (Všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupná na internetových stránkách www.nsoud.cz).
Sluší se rovněž dodat, že zápisy vlastnického práva do evidence nemovitostí před 1. 1. 1993 měl jen evidenční charakter a že v případě převodu nemovitých věcí do socialistického vlastnictví nebylo k převodu zapotřebí ani registrace smlouvy státním notářstvím (srov. §134 odst. 2 obč. zák., ve znění účinném do 31. 12. 1991).
Při zkoumání otázky vlastnického práva k nemovitostem však odvolací soud akcentoval především stav evidenční a další obranu žalovaného odmítl argumenty o neplatnosti smlouvy uzavřené v roce 1967 mezi státem a předchůdci žalobkyně. Otázku, zda se žalobkyně může domáhat prosazení (tvrzeného) vlastnického práva podle obecných předpisů, v konkurenci s předpisy restitučními, se zřetelem ke všem okolnostem neřešil a nezabýval se tedy ani skutečnostmi, zda se stát po uzavření smlouvy prostřednictvím svých orgánů chopil držby pozemků nebo zda vlastnické právo i po uzavření smlouvy nadále vykonávali předchůdci žalobkyně.
Z obsahu spisu se přitom podává, že otázka, komu svědčí vlastnické právo k pozemkům (jež může být určující i pro rozhodnutí soudu v tomto sporu o vydání bezdůvodného obohacení) je soudy řešena i v jiném, současně probíhajícím řízení, jehož účastníky jsou žalovaný a právní nástupkyně žalobkyně. Později zahájení řízení o této předběžné otázce, kterou by soud jinak mohl řešit sám, není pochopitelně důvodem pro obligatorní přerušení řízení (srov. §109 odst. 1 o. s. ř.), soud však řízení může přerušit podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., shledá-li takové opatření vhodným, zejména s přihlédnutím k zásadě hospodárnosti řízení.
S ohledem na výše přijaté závěry se dovolací soud již nezabýval otázkou výše uplatněného nároku na vydání bezdůvodného obohacení, nehledě na to, že o tyto naposled zmíněné argumenty žalovaný doplnil dovolání až po uplynutí zákonem stanovené dvouměsíční lhůty k podání dovolání (§240 odst. 1 o. s. ř.) a i proto k těmto dalším důvodům přihlížet nelze (srov. §241b odst. 3 věty první o. s. ř.).
Z výše uvedeného tudíž vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu správné není. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v dovoláním dotčeném rozsahu, spolu se závislými výroky nákladovými, zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem, §243b odst. 3 věty první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí je pro odvolací soud v dalším řízení závazný (§243d odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.). V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů vzniklých účastníkům v tomto dovolacím řízení (§243d odst. 1 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. dubna 2014
Mgr. Petr K r a u s
předseda senátu