ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.3382.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 3382/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně IRON TRANS s.r.o., IČ 278 83 507, se sídlem v Praze 4, Antala Staška 114/20, zastoupené Mgr. Hanou Kuncovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Marie Cibulkové 19, proti žalovaným 1. V. B. a 2. A. B., o zaplacení 400.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 6 C 99/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. dubna 2013, č. j. 18 Co 100/2013-62, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. dubna 2013, č. j. 18 Co 100/2013-62, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalovaných domáhá, aby jí rukou společnou a nerozdílnou zaplatili 400.000,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalovaní (manželé) se v roce 2011 nastěhovali do bytu na shora uvedené adrese, přičemž jejich nastěhování se do tohoto bytu bylo podmíněno uhrazením (mimo jiné i) žalované částky M. K. Jelikož žalovaní tuto částku neměli k dispozici, dohodli se se žalobkyní, že ta ji uhradí za ně a oni jí ji následně vrátí. Přestože žalobkyně dohodu účastníků splnila, žalovaní jí oproti dřívějšímu ujednání neuhradili ničeho.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 15. listopadu 2012, č. j. 6 C 99/2012-27, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 400.000,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.), žalobu ve vztahu k žalované zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. a IV.). Po provedeném dokazování vzal soud prvního stupně za zjištěné, že žalovaný podepsal dne 4. 4. 2011 dvě smlouvy o správě peněz, a to v souvislosti s výměnou bytů mezi žalovanými a M. Z. V první smlouvě se žalovaný zavázal složit do úschovy částku 400.000,- Kč, která byla z advokátní úschovy po splnění podmínek smlouvou stanovených převedena na účet M. Z. Ve druhé ze smluv o správě peněz se žalovaný zavázal složit částku 700.000,- Kč, z níž měla být po splnění ve smlouvě uvedených podmínek vyplacena M. K. (jako jednomu z oprávněných) částka 400.000,- Kč. Dále měl soud za prokázané, že žalobkyně vyplatila ve dnech 7. 4. 2011 a 27. 4. 2011 M. K. celkem částku 400.000,- Kč, a následně vyzvala žalovaného, aby jí uhradil částku, kterou za něj M. K. zaplatila, ten tak však neučinil.
Po právní stránce soud prvního stupně dovodil, že žalovaný se na základě smlouvy o správě peněz ze dne 4. 4. 2011 (znějící na částku 700.000,- Kč) zavázal uhradit M. K. 400.000,- Kč, přičemž tuto částku za něj uhradila žalobkyně. Žalovaný se tak na její úkor bezdůvodně obohatil (§454 obč. zák.), neboť za něj plnila to, co měl po právu plnit on sám. Žalovanou neshledal soud ve věci pasivně věcně legitimovanou, neboť v řízení nebyly prokázány žádné okolnosti, které by svědčily tomu, že by žalobkyně hradila za žalovanou to, co by měla po právu hradit ona sama, když (obě) smlouvy o správě peněz byly podepsány a vedeny výlučně na žalovaného, a žalovaná proto není přímým nositelem práv a povinností z těchto smluv vyplývajících. Ve vztahu k ní proto soud žalobu zamítl.
K odvolání žalovaného přezkoumal napadené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 24. dubna 2013, č. j. 18 Co 100/2013-62, ve výroku I. změnil tak, že žalobu s návrhem, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 400.000,- Kč s příslušenstvím, zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Podle odvolacího soudu žalobkyně dosud netvrdila žádnou skutečnost, s níž platné právo spojuje vznik závazku žalovaných, resp. žalovaného jako dlužníka uhradit třetí osobě (M. K.) částku 400.000,- Kč. Poukázal na to, že smlouva o správě peněz podle §56a zákona č. 85/1996 Sb. zakládá vztah pouze mezi advokátem a jeho klientem, který na zvláštní účet advokáta ukládá peněžní prostředky, avšak osoba, jíž má advokát peníze vydat, není účastníkem tohoto právního vztahu. Zmíněná smlouva je toliko prostředkem ke splnění závazku, a nikoli důvodem vzniku tvrzeného závazku mezi žalovaným (jako dlužníkem) a třetí osobou (zde M. K. jako věřitelem). Jelikož odvolací soud dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že smlouva o správě peněz ze dne 4. 4. 2011 (znějící na částku 700.000,- Kč) nezakládá právní vztah, z něhož by žalovanému vznikala povinnost plnit ve prospěch M. K. částku 400.000,- Kč, a jelikož v souvislosti s tímto právním posouzením nebylo uvedeno žádné skutkové tvrzení, s nímž by platné právo spojovalo vznik žalobkyní uplatněného nároku, poučil ji odvolací soud podle §118a odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně v návaznosti na to uvedla, že závazek žalovaného plnit žalovanou částku M. K. souvisí s výměnou bytu žalovaných a vznikl z dohody M. K. se žalovaným, jejíž konkrétní okolnosti a podmínky však nezná. Podle odvolacího soudu žalobkyně výzvě ve smyslu §118a odst. 1 o. s. ř. nevyhověla, a proto i nadále trvá procesní situace, v níž zde nebyla uvedena skutková tvrzení, s nimiž platné právo spojuje vznik žalobkyní uplatněného nároku, a z tohoto důvodu nelze žalobě vůči žalovanému vyhovět.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že odvolací soud se při svém rozhodování odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího (ale i Ústavního) soudu, a proto shledává dovolání přípustným podle §237 o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně vyložil povahu smlouvy o správě peněz, když ji posoudil jako smlouvu podle §56a zákona č. 85/1996 Sb., přičemž tvrdí, že se nejednalo o dvoustrannou smlouvu mezi advokátem a jeho klientem (zde žalovaným), ale že šlo o typickou svěřeneckou smlouvu, při níž vzniká právní vztah mezi advokátem a osobami, v jejichž prospěch byla finanční částka složena. Odvolací soud proto podle ní pochybil, pokud zkoumal bezprostřední hospodářský důvod vzniku závazku, neboť v případě svěřenecké smlouvy je takovým důvodem právě již samotná smlouva. Dlužníkovi totiž na základě zmíněné smlouvy vzniká povinnost prostředky do úschovy vložit a jejich složením je závazek splněn. Současně zdůrazňuje, že advokátovi, který na základě takovéto smlouvy prostředky do úschovy přijal, vzniká po splnění smlouvou stanovených podmínek povinnost složenou částku oprávněnému vyplatit. Pokud ovšem dlužník splní svou povinnost vůči oprávněnému již složením finančních prostředků do úschovy, pak je zcela zřejmé, že právě svěřenecká smlouva je oním důvodem, pro který dlužník finanční prostředky skládá, a není potřeba zkoumat, zda byla uzavřena nějaká smlouva o půjčce. Svěřenecká smlouva je tedy sama o sobě dostatečným důvodem pro závěr, že žalovaný měl povinnost předmětné prostředky uhradit, jestliže za něj tuto povinnost splnila žalobkyně, pak se jedná o případ bezdůvodného obohacení podle §454 obč. zák., které je povinen jí vydat. Odvolacímu soudu dále vytýká, že neadekvátně reagoval na jí poskytnuté doplnění tvrzení po poučení podle §118a odst. 1 o. s. ř. Uvedla totiž, že důvodem vzniku závazku byla dohoda o zprostředkování výměny bytu (uzavřená mezi žalovaným a M. K.), jejíž detaily jí nejsou známy. Odvolacímu soudu proto nic nebránilo, aby vyslechl M. K., který byl před soudem prvního stupně vyslechnut jako svědek, k podrobnostem této smlouvy. Jestliže takto soud nepostupoval, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. S ohledem na uvedené navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se žalovaný nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 1. 1. 2013 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) zastoupenou advokátkou (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
O nesprávné právní posouzení věci (které jako dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. dovolatelka uplatňuje) může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle nepřiléhavého právního předpisu, nebo správně vybraný právní předpis chybně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Nejvyšší soud již ve svých rozsudcích ze dne 27. dubna 2011, sp. zn. 33 Cdo 2025/2010, a ze dne 31. října 2011, sp. zn. 33 Cdo 3077/2010, dovodil, že přijetí předmětu závazku (peněz) advokátem v rámci jeho činnosti podle §56 a §56a zákona č. 85/1996 Sb. je výrazem správy cizího majetku, která se uskutečňuje na základě smlouvy s klientem. Přijme-li advokát do „úschovy“ peníze klienta, tedy spravuje-li jeho majetek, případně část majetku účelově vymezenou, nestává se tím dlužníkem osoby, které má podle ujednání s klientem peníze vydat; tato osoba totiž není účastníkem právního vztahu advokáta a jeho klienta. Důsledkem toho, že smlouva o „úschově“ peněz zakládá právní vztah pouze mezi advokátem a jeho klientem, který finanční prostředky na zvláštní účet advokáta ukládá, je, že složením peněz, které mají být podle uvedené smlouvy (při splnění určitých podmínek) vyplaceny třetí osobě, se dlužník nezbavuje svého závazku vůči věřiteli, není-li depozitní účet advokáta podle dohody věřitele a dlužníka místem plnění (§567 odst. 1 obč. zák.). Na rozdíl od situace právě uvedené, pro kterou je určující absence práv a povinností třetí osoby (oprávněného příjemce složených peněžních prostředků), soudní praxe připustila trojstranné právní vztahy založené tzv. svěřeneckou smlouvou (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2003, sp. zn. 20 Cdo 1981/2002, a ze dne 31. ledna 2006, sp. zn. 29 Odo 399/2003). Jde o inominátní kontrakt ve smyslu §51 obč. zák., který uzavírají s advokátem (notářem) všechny strany závazkového právního vztahu a jehož účelem (kauzou) je zvýšená ochrana subjektivních práv a povinností účastníků daného hmotněprávního vztahu. Dlužník se jistí tím, že složením peněžních prostředků na depozitní účet advokáta (notáře) dosáhne toho, že jeho závazek bez ohledu na to, zda se peněžní prostředky dostanou (řádně a včas) do dispozice věřitele, zanikne; věřitel tímto způsobem zajišťuje své právo na výplatu peněžních prostředků od „nestranné“ a „důvěryhodné“ osoby, na níž se oba účastníci závazkového právního vztahu shodli. Odvolací soud však předmětnou smlouvu jako smlouvu svěřeneckou neposoudil, ač byla uzavřena advokátem s oběma stranami závazkového vztahu (ve smlouvě označeni za složitele a oprávněné), což je možné pokládat za základní rys těchto smluv, a ani nevysvětlil, z jakého důvodu toto posouzení opomenul. Z těchto důvodů nelze jeho stručný právní závěr o tom, že se jedná o smlouvu o správě peněz podle §56a zákona č. 85/1996 Sb., považovat za dostatečné podložený, komplexní, a tedy za správný. Není přitom možné opomenout ani doplnění skutkových tvrzení žalobkyně podáním na č. l. 15 a násl. spisu, dle nichž došlo ke změně obou shora uvedených smluv ze dne 4. 4. 2011.
S ohledem na výše uvedené je rozhodnutí odvolacího soudu nesprávné, podané dovolání lze pokládat za přípustné i důvodné podle §237 a §241a odst. 1 o. s. ř., a proto Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. ledna 2014
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D.
předseda senátu