ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.3530.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 3530/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce O. F., zastoupeného Mgr. Janem Hejdou, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Mostě, Bělehradská 3347/7, proti žalovanému Ing. L. R., zastoupenému Mgr. Patrikem Bauerem, advokátem se sídlem v Chomutově, Náměstí 1. máje 97, o zaplacení částky 200.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 12 C 1223/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 1. 2014, č. j. 11 Co 167/2007 – 366, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 1. 2014, č. j. 11 Co 167/2007 – 366, se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Žalobce se na žalovaném původně domáhal zaplacení částky 750.000,- Kč s příslušenstvím (č.l. 1). V odůvodnění svého návrhu uvedl, že on a M. M. chtěli formou provozu svých hotelů podnikat v zahraničí. Z tohoto důvodu kontaktovali žalovaného, který měl zprostředkovat uzavření úvěrových smluv s cizozemskými bankami. Za tímto účelem žalobce žalovanému předal celkem částku 750.000,- Kč, což mělo být stvrzeno dohodou o finančním dluhu a jeho následném vyrovnání ze dne 12. 3. 1998 a doloženou směnkou vystavenou na jméno žalovaného (obojí na č. l. 3).
Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby, přičemž hned na začátku řízení uvedl, že od žalobce skutečně převzal částku 380.000,- Kč, nicméně žalobce vystupoval společně se svým společníkem M. M., kterému již v mezidobí částku ve výši 200.000,- Kč vrátil. Dále uvedl, že další částku ve výši 180.000,- Kč není žalovanému povinen vracet, neboť tato byla spotřebována v souvislosti s úhradou nutných nákladů při přípravě a obstarávání úvěrových smluv (č.l. 28).
Ve věci opakovaně rozhodoval soud prvního stupně, odvolací i dovolací soud, nicméně pro podané dovolání jsou rozhodná jen některá z těchto rozhodnutí.
Rozsudkem ze dne 3. 2. 2006, č.j. 12 C 1223/99 – 137, Okresní soud v Mostě jednal již jen o předmětu řízení ve výši 380.000,- Kč, neboť ve zbytku bylo již v právní moci jeho předchozí rozhodnutí, a rozhodl tak, že žalobě vyhověl co do částky 377.821,- Kč. Žalovaný v řízení uvedl, že částku 380.000,- Kč skutečně obdržel. Jednalo se o kauci, kterou žalobce poskytl žalovanému společně s panem M. za účelem zprostředkování úvěru. Žalovaný však současně tvrdil, že částku 200.000,- Kč jako zbytek z poskytnuté kauce vrátil panu M.. Ačkoliv poskytnutí uvedené částky panu M. bylo nesporné, soud k ní nepřihlédl, neboť nevzal za prokázané, že by žalobce a pan M. podnikali společně. Soud smlouvu mezi účastníky kvalifikoval jako smlouvu zprostředkovatelskou a uložil žalovanému vydat bezdůvodné obohacení získané na úkor žalobce ve výši 377.821,- Kč, když od částky 380.000,- Kč odečetl žalovaným prokazatelně vynaložené náklady ve výši 2.179,- Kč.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 9. 7. 2009, č.j. 11 Co 167/2007 – 240, rozsudek Okresního soudu v Mostě ve věci samé potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že se žalovaný na úkor žalobce bezdůvodně obohatil, když mu byla předem vyplacena kauce na zprostředkování úvěru, který ale nezprostředkoval. K částce 200.000,- Kč vyplacené žalovaným panu M. soud nepřihlédl, neboť vzal za prokázané, že žalobce s panem M. společně nepodnikali.
Výše uvedený rozsudek odvolacího soudu byl rozsudkem Nejvyšší soudu ze dne 24. 11. 2010, č.j. 28 Cdo 3158/2010 – 261, v části ukládající žalovanému povinnost vydat žalobci bezdůvodné obohacení ve výši 200.000,- Kč zrušen a věc byla odvolacímu soudu vrácena k dalšímu řízení. Dovolací soud dospěl k závěru, že z chování žalobce a M. M. mohl žalovaný legitimně dovozovat, že tito jednají jako společníci sdružení ve smyslu §829 a násl. obč. zák., když sledovali společný účel, tj. získat společného prostředníka, který by byl schopen kontraktaci, byť individuálních, úvěrových smluv v zahraničí zajistit. Uzavřel, že vzhledem k neformálnosti institutu smlouvy o sdružení, je třeba vždy šetřit dobrou víru třetí osoby vycházející z chování domnělých společníků.
Odvolací soud tedy dále jednal již jen o částce 200.000,- Kč a rozsudkem ze dne 7. 4. 2012, č. j. 11 Co 167/2007 – 280, rozhodl tak, že žalobu v částce 200.000,- Kč zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení je promlčený, neboť z vyjádření zástupce žalobce před soudem prvního stupně (č. l. 135b) vyplývá, že v září 1996 žalovaný informoval žalobce, že „ pro něj v podstatě ohledně zajištění úvěrů na koupi hotelu nemůže nic udělat “. Protože se dnem doručení tohoto dopisu žalobce dozvěděl, že došlo na jeho úkor k bezdůvodnému obohacení a věděl i kdo jej získal, začala běžet subjektivní promlčecí lhůta podle §107 odst. 1 obč. zák. v délce dvou let. Pokud tedy byla žaloba podána až dne 26. 3. 1999, promlčecí lhůta již marně uplynula.
K dovolání žalobce byl výše uvedený rozsudek odvolacího soudu zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2013, č.j. 28 Cdo 3634/2012-315, z důvodu, že se odvolací soud opomněl zabývat právním posouzením Dohody o finančním dluhu, o níž žalobce svůj nárok opíral, a to zejména z hlediska jejího posouzení jako uznání dluhu.
Rozsudkem ze dne 23. 1. 2014, č.j. 11 Co 167/2007 – 366, Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo žalobci vyhověno, ve věci samé potvrdil. Odvolací soud posoudil Dohodu o finančním dluhu uzavřenou účastníky řízení dne 12. 3. 1998 jako uznání dluhu ve smyslu §558 obč. zák. a to s tím důsledkem, že došlo jednak k přerušení (přetržení) promlčecí lhůty žalobcova nároku a dále, že nastala právní domněnka existence dluhu žalovaného vůči žalobci ke dni uzavření Dohody o finančním dluhu. Na základě výše uvedeného uzavřel, že k promlčení žalobcova nároku nedošlo. Pokud jde o úhradu částky 200.000,- Kč žalovaným panu M. M., dospěl k závěru, že uvedená skutečnost je nerozhodná, neboť jestliže dluh žalovaného existoval dne 12. 3. 1998, nemohla jeho zánik způsobit úhrada M. M., ke které došlo již rok a půl předtím, tedy dne 10. 9. 1996.
B. Dovolání
Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 1. 2014, č. j. 11 Co 167/2007 – 366, podal žalovaný dovolání, v němž namítl:
a) částka 200.000,- Kč již byla žalovaným zaplacena k rukám pana M. M., který vystupoval jako společník žalobce. Pokud odvolací soud nepřihlédl ke skutečnosti, že žalovaný plnil domnělému společníku žalobce, věc nesprávně právně posoudil, neboť dovolací soud ve svém prvním rozhodnutí ve věci vyjádřil právní názor, podle něhož úhradou částky 200.000,- Kč k rukám pana M., který vystupoval jako žalobcův společník, došlo k zániku dluhu žalovaného vůči žalobci.
b) Dohoda o finančním dluhu je absolutně neplatným právním úkonem, neboť s ohledem na skutkové okolnosti jejího podepsání se nemůže jednat o úkon svobodný, srozumitelný a vážný.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
C. Přípustnost a důvodnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou, za kterou jedná její zaměstnanec, který má právnické vzdělání, že splňuje formální obsahové znaky předepsané v §241a odst. 2 o. s. ř. a zabýval se proto přípustností dovolání.
Podle §237 o.s.ř. „ je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak .“.
Námitka dovolatele, že odvolací soud nepřihlédl k částce zaplacené dovolatelem panu M. M., který vystupoval jako společník žalobce (sub a/) zakládá přípustnost i důvodnost dovolání, neboť se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, podle níž uznání dluhu zakládá vyvratitelnou právní domněnku existence dluhu, kterou lze vyvrátit důkazem opaku podle §133 o.s.ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 33 Cdo 153/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 1368/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4324/2010). Rovněž se odchýlil od prvního rozhodnutí dovolacího soudu v souzené věci, v němž bylo dovozeno, že pokud žalobce a pan M. M. vystupovali vůči žalovanému jako společníci, měly soudy posoudit plnění poskytnuté žalovaným panu M. M. jako splnění dluhu žalovaného vůči žalobci, ledaže by bylo v řízení prokázáno, že žalovaný věděl nebo si musel být vědom skutečnosti, že žalobce a pan M. M. nejsou společníky ve smyslu §829 a násl. obč. zák. (srov. první rozsudek Nejvyššího soudu v souzené věci ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3158/2010). Pro úplnost dovolací soud uvádí, že posledně uvedené rozhodnutí dovolacího soudu bylo založeno na zásadě ochrany dobré víry žalovaného v případě, že žalobce a pan M. vystupovali navenek jako společníci ve smyslu §829 a násl. obč. zák. a na skutečnosti, že podle §835 obč. zák. mají společníci sdružení podle §829 a násl. obč. zák. postavení solidárních věřitelů vůči svým dlužníkům. Jinými slovy, žalovaný (dlužník) se mohl na základě vystupování žalobce a pana M. domnívat, že jsou vůči jeho závazku vrátit částku od nich obdrženou za účelem zprostředkování úvěru solidárními dlužníky, a že se může dluhu zprostit plněním k rukám kteréhokoliv z nich.
Odvolací soud své napadené rozhodnutí založil na posouzení Dohody o finančním dluhu jako uznání dluhu ve smyslu §558 obč. zák. a to s tím důsledkem, že došlo k přerušení (přetržení) promlčecí lhůty k uplatnění žalobcova nároku a současně nastala právní domněnka existence dluhu k okamžiku uzavření Dohody o finančním dluhu. Na základě výše uvedeného odvolací soud uzavřel, že pokud žalovaný uhradil M. M. částku 200.000,- Kč dne 10. 9. 1996, nemohlo tímto plněním dojít k zániku dluhu existujícího ještě dne 12. 3. 1998, tedy rok a půl poté, přičemž závěr o existenci dluhu opřel o Dohodu o finančním dluhu uzavřenou účastníky řízení dne 12. 3. 1998. Uvedenou argumentací však odvolací soud aplikoval vyvratitelnou právní domněnku o existenci dluhu vyplývající z §558 obč. zák. jako právní domněnku nevyvratitelnou, neboť na základě této vyvratitelné právní domněnky existence dluhu ke dni 12. 3. 1998 odepřel žalovanému možnost právní domněnku ve smyslu §133 o.s.ř. vyvrátit, když poukázal na nadbytečnost tvrzení žalovaného o zániku dluhu splněním k rukám M. M. dne 10. 9. 1996. Pokud však žalovaný uvedl, že pohledávka žalobce již v době uznání dluhu Dohodou o finančním dluhu neexistovala, neboť zanikla plněním částky 200.000,- Kč k rukám M. M., který vystupoval jako žalobcův společník, měl se odvolací soud touto námitkou ve smyslu §133 o.s.ř. zabývat a zjistit, zda plnění k rukám M. M. skutečně směřovalo k uspokojení dluhu, který byl žalovaným dne 12. 3. 1998 uznán podepsáním Dohody o finančním dluhu. Podaří-li se totiž žalovanému prokázat, že dluh uznaný Dohodou o finančním dluhu v okamžiku uznání neexistoval, neboť zanikl splněním k rukám M. M., může žalobce v souzené věci uspět jedině tehdy, prokáže-li, že žalovaný věděl, či musel vědět, že žalobce a M. M. nejsou společníky ve smyslu §829 a násl. obč. zák. (srov. první rozsudek Nejvyššího soudu v souzené věci ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3158/2010) a že nejsou vůči jeho závazku vrátit částku od nich obdrženou za účelem zprostředkování úvěru solidárními dlužníky. Z uvedeného důvodu by plnění žalovaného k rukám M. M. nebylo možné považovat za splnění dluhu žalovaného vůči žalobci.
Z výše uvedeného plyne, že odvolací soud souzenou věc po právní stránce nesprávně posoudil a v dalším řízení se bude muset zabývat otázkou, zda úhrada částky 200.000,- Kč žalovaným panu M. M. skutečně směřovala na úhradu dluhu uznaného žalovaným dne 12. 3. 1998. Právě uvedenou otázkou se však odvolací soud nebude muset zabývat, podaří-li se žalobci prokázat, že žalovaný věděl, či musel vědět, že on a pan M. M. nejsou společníky ve smyslu §829 a násl. obč. zák. a tedy že k jeho dluhu nemají postavení solidárních věřitelů. V takovém případě by totiž plnění dluhu žalovaného k rukám pana M. M. nemělo právní relevanci vůči žalobci.
Jde-li o námitku dovolatele stran platnosti Dohody o finančním dluhu (sub b/), není tato důvodná, neboť závěr odvolacího soudu je po právní stránce odpovídající skutkovým zjištěním učiněným odvolacím soudem. Zpochybňuje-li dovolatel skutková zjištění odvolacího soudu, nelze než uvést, že nesouhlas se skutkovými zjištěními není způsobilým dovolacím důvodem.
Z důvodu shora uvedených dovolací soud bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
Citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou k dispozici na internetových stránkách www.nsoud.cz.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 1. října 2014
JUDr. Iva Brožová
předsedkyně senátu