ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.3646.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 3646/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně ČEVAK a. s., IČ 60849657, se sídlem v Českých Budějovicích, Severní 8/2264, proti žalovanému J. R., V. n. L., zastoupenému Mgr. Pavlem Šimákem, advokátem se sídlem v Písku, Komenského 319, o zaplacení částky 238.180 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 6 C 208/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 7. 6. 2013, č. j. 15 Co 149/2013-530, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 7. 6. 2013, č. j. 15 Co 149/2013-530, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 26. 10. 2012, č. j. 6 C 208/2008-464 v odstavcích I. ve výroku o platební povinnosti žalovaného, v odstavci II. v části výroku o zamítnutí žaloby o zaplacení částky 54.141,12 Kč s příslušenstvím a v odstavcích IV. a V. ve výrocích o náhradě státem vynaložených nákladů řízení. Změnil dále ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně v odstavci III. ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně. Ve výroku III. vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud tak rozhodoval ve věci, v níž dřívější rozsudek soudu prvního stupně ze dne 24. 8. 2009, č. j. 6 C 208/2008-152, byl zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 30. 4. 2010, č. j. 15 Co 124/2010-189 a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Předmět řízení byl vymezen žalobou, podle níž se žalobkyně jako právní nástupkyně společnosti Vodovody a kanalizace Jižní Čechy, a. s. a posléze společnosti AQUASERV a. s. domáhala vůči žalovanému zaplacení částky 238.180,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že v tomto rozsahu dluží žalovaný žalobkyni za spotřebovanou elektrickou energii. Právní předchůdce žalobkyně jako pronajímatel se žalovaným jako nájemcem uzavřel s účinností od 1. 11. 2001 podnikatelskou smlouvu o nájmu nebytových prostor v provozní budově ve V. n. L. Žalovaný se v této nájemní smlouvě zavázal k úhradě spotřebované elektrické energie v množství odečteném na podružném měřidle a v ceně, která bude pronajímatelem nakupována od společnosti E.ON. S ohledem na skutečnost, že podružný elektroměr, který měřil odběr elektřiny žalovaným, pracoval díky převodovým transformátorům jako nepřímé měřidlo v poměru 1:6 a měřil tedy 1/6 spotřebované elektřiny, bylo třeba hodnotu spotřeby žalovaného násobit vždy za dané období šesti.
Ve svém zrušovacím usnesení odvolací soud kvalifikoval nárok uplatněný v této věci tak, že předmětná smlouva o nájmu nebytových prostor je absolutně neplatná a plnění poskytnuté žalovanému na základě této neplatné smlouvy je tedy bezdůvodným obohacením ve smyslu §457 o. z. Odvolací soud pak soudu prvního stupně uložil, aby z hlediska přezkoumání rozsahu odebrané elektřiny doplnil dokazování znaleckým posudkem s ohledem na to, že žalobkyně připouští, že na podružný elektroměr byly, byť možná v menší míře, napojeny i jiné prostory než ty, které měl pronajat žalovaný. Vyslovil, že právní posouzení nároku jako bezdůvodné obohacení sebou přineslo nutnost dalšího dokazování, pokud jde o výši úhrady za skutečně odebranou elektrickou energii, a to zejména s ohledem na přezkoumání toho, jaká byla v požadovaném období obvyklá cena elektrické energie dodávána v daném místě podnikatelům srovnatelným se žalovaným, a až podle toho stanovit výši bezdůvodného obohacení.
Odvolací soud k odvolání obou účastníků rozhodl pak shora uvedeným rozsudkem. Po skutkové stránce převzal zjištění soudu prvního stupně, která považoval za úplná a vyčerpávající. K námitce žalovaného o správnosti zjištění odpočtu spotřebované elektřiny elektroměrem, který sloužil k měření odběru elektřiny v prostorách užívaných žalovaným, uvedl odvolací soud, že námitka, že elektroměr mohl měřit v jeho neprospěch, je pouhou spekulací. Odkázal na zjištění soudu prvního stupně, který vzal za prokázáno z revizní zprávy a výpovědi svědka Z., že při kontrolním měření byla zjištěna jen minimální odchylka, navíc ve prospěch žalovaného. Odvolací soud připomněl, že uvedený elektroměr není v současné době na místě instalován, dokonce není ani zřejmé, zda je ještě vůbec k dispozici, a proto je vyloučeno, aby bylo s několikaletým odstupem znalecky zjišťováno, jaké další prostory na něj byly napojeny a v jakém rozsahu v nich byla elektřina odebírána. Soud prvního stupně se však touto otázkou přesto zabýval. O tom, že elektroměr měřil spotřebu i v prostorách žalobkyně, není sporu, pokud jde o jejich rozsah, vycházel soud prvního stupně z dostupných svědeckých výpovědí a ze znaleckého posudku a jeho závěry mají proto oporu v provedených důkazech. Pokud žalovaný naznačoval, že na uvedený elektroměr mohly být napojeny i další místnosti, pak s žádným konkrétním tvrzením nepřichází. Proto i odvolací soud dovodil, že důvod k vypracování znaleckého posudku, který by nemohl pracovat s jednoznačnými podklady, se jeví jako nadbytečný.
K námitce žalovaného, že nesouhlasí s tím, že soud prvního stupně vycházel při úvahách o množství odebrané energie jen z údajů o odečtech připojených k fakturám a nepožadoval na žalobkyni předložení dalších důkazů, odkázal odvolací soud na závěry svého předchozího zrušovacího usnesení. Další odvolací námitky žalovaného podle odvolacího soudu zpochybňují správnost skutkových zjištění soudu prvního stupně. Odvolací soud vyslovil, že pokud žalobkyně své tvrzení doložila listinnými důkazy, přičemž ze znaleckého posudku je nyní zřejmé, že odběr takového množství elektřiny byl reálný, bylo věcí volného hodnocení důkazů, zda bude soud prvního stupně považovat toto tvrzení za prokázané. Za situace, kdy žalovaný pouze poukazuje na to, že nebyl u odečtů přítomen, aniž by přicházel s konkrétní námitkou, není možno soudu prvního stupně vytýkat, že považoval tvrzený reálný odběr za prokázaný. Navíc nelze přehlédnout, že v době, kdy byly žalovanému účtovány částky odpovídající naměřeným hodnotám bez jejich vynásobení šesti, neměl proti odečtům žádné výhrady a přichází s nimi až nyní v souvislosti s vymáháním vyššího dluhu.
K námitce ohledně ,,otočení“ důkazního břemene poznamenal, že soud prvního stupně nevychází z toho, že žalovaný neprokázal, že neodebral fakturované množství elektřiny, nýbrž ze správné konstrukce, že bylo-li prokázáno, že příslušné množství energie bylo odebráno, je na žalovaném tvrdit a prokázat, že elektřinu odebral někdo jiný, že docházelo k nějakým ztrátám apod., což žalovaný neučinil .
Skutkový základ má i námitka týkající se nepoměru mezi tím, co by měl platit žalovaný a částkou, kterou soud prvního stupně odečetl na odběr elektřiny v prostorách, jež užívala žalobkyně. Tato námitka pak úzce souvisí s výhradou proti závěru, že žalovaný mohl ve svých prostorách odebrat tak velké množství elektřiny, jaké bylo naměřeno. Podle odvolacího soudu zpochybňované skutečnosti jsou založeny na posouzení odborných otázek, proto soud prvního stupně postupoval správně, pokud na ně zaměřil znalecké dokazování. Jestliže žalovaný tvrdí, že závěry znalce nejsou správné, je na něm, aby prokázal konkrétní skutečnosti, které by tyto závěry zpochybnily. Podle dovolacího soudu pouhé tvrzení, že není logické, aby byl jeho odběr takto vysoký, však není způsobilé odborné posouzení znalce vyvrátit. Pokud skutkové závěry soudu prvního stupně mají oporu v provedených důkazech, není dán důvod k domněnce o jednostranném vedení řízení na úkor žalovaného. Odvolací soud zaujal názor, že z celého spisu je zřejmý korektní přístup soudu k oběma procesním stranám.
Podle odvolacího soudu v dané věci se jedná o nárok na vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním z neplatné smlouvy, když žalovaný je povinen vrátit žalobkyni finanční ekvivalent plnění, které na jejím základě obdržel, t.j. odebrané elektrické energie (§457, §458 odst. 1 věta druhá o. z.). Zaujal názor, že stanovení výše náhrady za bezdůvodné obohacení spočívající ve výkonech jako ekvivalentu ceny v místě a čase obvyklé je sice vždy určitou úvahou, ta však musí vycházet z předpokladů, které mají podklad ve skutkových zjištěních. Soud prvního stupně nepochybil, když vycházel z tarifu, který byl v daném období pro žalovaného objektivně nejvýhodnější, a na jeho základě stanovil výši bezdůvodného obohacení. Odvolací soud nepovažoval za důvodný ani nesouhlas žalobkyně s tím, jak soud prvního stupně ,,rozdělil“ uplatněný nárok na jednotlivá fakturační období. Vyslovil, že toto rozdělení zcela odpovídá vylíčení rozhodujících skutečností a specifikaci nároku v žalobě a zcela respektuje ustanovení §153 odst. 2 o. s. ř. Odvolací soud dále zaujal názor, že pokud obvyklá cena elektřiny v období od 13. 1. 2004 do 30. 6. 2005 byla ve skutečnosti vyšší než jakou zaplatila žalobkyně, musí být peněžitá náhrada podle §458 odst. 1 o. z. stanovena v souladu s touto obvyklou cenou, tedy i nad rámec plnění žalobkyně.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že postup žalobkyně není rozporu s dobrými mravy ani zásadami poctivého obchodního styku s tím, že sama existence nároku takový rozpor nezakládá, nýbrž je třeba zohlednit okolnosti, za kterých nárok vznikl.
Konečně odvolací soud s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 171/2003 a sp. zn. 29 Odo 52/2002 ve vztahu k odvolací námitce žalovaného, který namítal, že nebylo přihlédnuto k jeho kompenzační námitce. Odvolací soud připomněl důsledky plynoucí ze zásady neúplné apelace, proto nesmí být námitka započtení spojena s uplatněním nových skutečností a důkazů. Odvolací soud poukázal na obsah spisu, z něhož plyne, že v průběhu řízení před soudem prvního stupně žalovaný odkazoval dne 18. 10. 2012 na své protinároky. Povaha tohoto vyjádření však nesplňovala náležitosti adresného právního úkonu vůči žalobkyni. Perfektní kompenzační námitku pak zahrnul teprve do odvolání. S poukazem na požadavek, aby v odvolacím řízení námitka započtení nebyla spojena s uplatněním nových skutečností a důkazů pak odvolací soud uzavřel, že uplatnění námitky započtení v odvolacím řízení není přípustné.
Proti rozsudku odvolacího soudu (výroku I.) podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 o. s. ř. s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Podle dovolatele pokud se jedná o procesní pochybení soudu prvního stupně, které nereflektoval odvolací soud, soud bezdůvodně neprovedl důkaz navrhovaný žalovaným, a to znaleckým posudkem ohledně sporného elektroměru. Podle dovolatele žalobkyně vycházela z revizní zprávy, na které nebyl elektroměr vůbec označen a žalovaný nebyl při zkoumání přítomen a navíc na elektroměr byly napojeny i jiné prostory, než které měl žalovaný v nájmu. Vytýkal soudům obou stupňů, že tento důkaz neprovedly s tím, že elektroměr již zřejmě není k dispozici. Tímto postupem byla žalobkyně zřejmě procesně zvýhodněna oproti žalovanému. Dále namítal, že soudy nereflektovaly žádné skutečnosti svědčící o rozporu nároku žalobkyně s dobrými mravy a o rozporu jednání žalobkyně se zásadami poctivého obchodního styku. Dále soudy pochybily po procesní stránce, když „otočily důkazní břemeno v neprospěch žalovaného.“ Poukazoval na skutečnost, že žalovaný tvrdil, že elektroměr měřil odběr elektřiny i v jiných, než pronajatých prostorách a tuto skutečnost i prokázal, když žalobkyně sama připustila, že na elektroměr byly napojeny dvě garáže, které žalobkyně užívala. Odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 6/2011 s tím, že podle judikatury Nejvyššího soudu stíhá důkazní břemeno toho účastníka, jemuž je existence příslušné skutečnosti podle hmotného práva ku prospěchu. V dané věci tedy soudy měly dospět k závěru, že žalobkyně neunesla své důkazní břemeno. Podle dovolatele nebylo možno přezkoumat sporný elektroměr ani zjistit, v jakých prostorách odběr měřil, proto bylo eventuálně možno aplikovat ustanovení §136 o. s. ř. a stanovit výši nároku úvahou soudu. V této souvislosti odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2625/2007. Dále namítal, že námitka započtení byla v odvolacím řízení vznesena přípustným způsobem a odvolací soud rozhodl v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2942/2009. Navrhl proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k novému projednání, popř. změnu rozhodnutí v dotčeném výroku tak, že žaloba se v tomto rozsahu zamítá.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění dotčeném novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinnou od 1. 1. 2013, a zjistil, že žalovaný podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání byla dovozována z ustanovení §237 o. s. ř. a dovolací důvod byl uplatněn podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné.
Dovolatelem označené otázky, na nichž závisí napadené rozhodnutí, vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod odchýlit se ani ve věci nyní posuzované (k hlediskům přípustnosti dovolaní srov. §237 o. s. ř.).
Dovolatel v dovolání podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž vycházely nalézací soudy při svém rozhodování. Dovolací soud v této souvislosti poznamenává, že již ve svém rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 zaujal právní závěr, podle něhož uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Dovolací soud předně neshledává porušení procesních předpisů vztahujících se k provádění a hodnocení důkazů, na nichž soudy obou stupňů své rozhodnutí založily. Nelze přisvědčit námitkám dovolatele, podle nichž došlo k „obrácení“ důkazního břemene, podle opakovaně uplatněných tvrzení dovolatele. Dovolací soud odkazuje na výstižné a přesvědčivé odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, které odpovídá principům o tom, koho z účastníků tíží důkazní břemeno ohledně tvrzení uplatněných v řízení.
Za situace, kdy soud prvního stupně, a shodně odvolací soud, při respektování zásad volného hodnocení důkazů ve smyslu §132 o. s. ř. uzavřely, že žalobkyně prokázala na základě provedených důkazů výši jí uplatněných nároků, bylo na žalovaném, aby unesl důkazní břemeno ohledně jím vznášených námitek.
Dovolací soud dále ohledně námitky započtení žalovaného poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1556/2012, v němž bylo k dané otázce vysloveno, že ,,K výtce dovolatelky stran postupu odvolacího soudu, jenž dle jejího mínění zatížil řízení vadou, zhodnotil-li námitku započtení uplatněnou v rámci odvolacího řízení jako nepřípustnou, je třeba především podotknout, že na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. lze z vady řízení usuzovat, je-li vytýkaná vada spjata s problematickým či sporným výkladem procesního předpisu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 33 Cdo 836/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3574/2006, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 5780, CD 7/2008). Z námitek dovolatelky však nikterak neplyne, že by se o takový případ jednalo v projednávané věci. Odvolací soud se námitkou započtení věcně nezabýval, jelikož se opírala o v odvolacím řízení nepřípustné nové skutečnosti a důkazy poukazující na vznik škody na straně žalované (novost skutečností a důkazů týkajících se započtení dovolatelka nikterak nezpochybňuje).“
Dovolací soud je si vědom dosahu shora citovaného rozhodnutí, které bylo vydáno za odlišné procesní právní úpravy. Nicméně platnost zásady vztahující se k omezením plynoucím z principu neúplné apelace, vede dovolací soud k závěru, podle něhož s přihlédnutím k obsahu kompenzační námitky, jak byla v této věci žalovaným vznesena a odvolacím soudem podrobně popsána, platí, že s ohledem na důsledky plynoucí z principu neúplné apelace nebyl prostor k přihlédnutí této námitky odvolacím soudem, když postupem odvolacího soudu nedošlo k odepření práva žalovaného k eventuálnímu uplatnění jím tvrzených nároků v samostatném dalším řízení.
Na základě shora uvedeného dovolací námitky dovolatele uplatněné v dovolání je třeba považovat v dané věci za nepřípadné. Odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu a, na která dovolatel poukazoval v dovolání, na danou věc nedopadají.
Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první, o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalované, jež by jinak na náhradu nákladů tohoto řízení měla zásadně právo, v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. dubna 2014
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu