ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.3699.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 3699/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně Z. F., zastoupené Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem se sídlem v Brně, náměstí 28. října 1898/9, proti žalované H. K., zastoupené Mgr. Kateřinou Kavkovou, advokátkou se sídlem v Mníšku pod Brdy, náměstí F. X. Svobody 41, o zaplacení 120.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 27 C 379/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 30. května 2013, č. j. 60 Co 198/2013-282, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 31. května 2013, č. j. 60 Co 198/2013-290, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni k rukám Mgr. Jiřího Hladíka, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení náklady dovolacího řízení ve výši 7.502,- Kč.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 120.000,- Kč s odůvodněním, že je vlastníkem jedné poloviny nemovitostí, které nabyla na základě usnesení soudního exekutora o udělení příklepu. Žalovaná je pak vlastníkem jejich druhé poloviny, přesto však užívá nemovitosti výlučně sama a žalobkyni neumožňuje jejich užívání.
Okresní soud v Uherském Hradišti rozsudkem ze dne 1. února 2013, č. j. 27 C 379/2010-211, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 120.000,- Kč (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.) i státu (výrok III.). Po provedeném dokazování vzal soud prvního stupně za zjištěné, že účastnice jsou podílovými spoluvlastnicemi (každá jedné ideální poloviny) rodinného domu v M. na parcele St. 74/2, parcely St. 74/2 a parcely č. 851/6, vše zapsané na LV č. 2818 v k. ú. M., obec U. H. (dále jen „nemovitosti“). Mezi účastnicemi nikdy nedošlo k žádné dohodě o způsobu užívání předmětných nemovitostí a přesto, že se žalobkyně několikrát domáhala vstupu do nemovitostí, nebylo jí to žalovanou nikdy umožněno, a ta je tak v období od 10. 11. 2008 do 10. 11. 2010 (dále převážně jen „rozhodná doba“) užívala výlučně se svojí rodinou (manželem a synem). Soud měl dále za prokázané, že výše finanční náhrady obvyklé v daném místě a čase odpovídající náhradě za užívání jedné poloviny nemovitostí za rozhodné období činí 127.490,- Kč.
Uplatněný nárok soud prvního stupně kvalifikoval jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, neboť žalovaná jako vlastník toliko jedné ideální poloviny nemovitostí je v rozhodné době užívala bez právního důvodu výlučně sama, tj. nad rámec svého spoluvlastnického podílu, čímž se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila, a je proto povinna jí takto získané bezdůvodné obohacení vydat.
K odvolání žalované přezkoumal napadené rozhodnutí Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, jenž je rozsudkem ze dne 30. května 2013, č. j. 60 Co 198/2013-282, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 31. května 2013, č. j. 60 Co 198/2013-290, ve výroku I. potvrdil (výrok I.), změnil je ve výrocích II. a III. (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními, která učinil soud prvního stupně, a za správné považoval i jeho právní posouzení věci, a proto na ně pro větší stručnost odkázal. Přesto však zopakoval, že žalovaná jako spoluvlastník nemovitostí užívala bez právního důvodu (dohody spoluvlastnic) společnou věc nad rámec svého spoluvlastnického podílu, a je proto povinna žalobkyni vydat to, oč se takovým užíváním obohatila, a to podle pravidel o vydání bezdůvodného obohacení (§451 a násl. obč. zák.). Tyto závěry pak považuje za souladné i s (v odůvodnění citovanými) rozhodnutími Nejvyššího a Ústavního soudu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jelikož napadené rozhodnutí (podle ní) závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, které mají být dovolacím soudem vyřešeny jinak, než jak byly posouzeny soudy nižších stupňů. Co do důvodů má pak za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Uplatněný nárok považuje za neoprávněný a tvrdí, že žalobkyně se nikdy nestala vlastníkem (ideální) poloviny nemovitostí, neboť ta byla vydražena v rozporu se zákonem, jelikož jí nebylo řádně doručeno usnesení o nařízení dražby. Z toho pak dovozuje, že ideální polovinu nemovitostí, která měla být předmětem dražby, i nadále vlastní její manžel. Soudům obou stupňů vytýká (a spatřuje v tom i nesprávné právní posouzení věci), že otázku nabytí spoluvlastnického podílu žalobkyní měly posuzovat při zkoumání celého pozadí projednávané věci, tedy zejména prověření průběhu dražby, v jejímž rámci měla žalobkyně vlastnictví k polovině nemovitostí nabýt, což však neučinily. Obšírně proto popisuje okolnosti dražbě předcházející, jakož i její průběh. Na základě jí uvedených tvrzení je pak přesvědčena, že v důsledku jednání její tehdejší právní zástupkyně, soudního exekutora a žalobkyně se nedozvěděla o konání dražby, a nemohla tak využít svého předkupního práva. Má tedy za to, že jí zmiňované okolnosti dokládají důvodné pochybnosti o řádném průběhu dražby, tedy i o zákonnosti nabytí vlastnictví k polovině nemovitostí žalobkyní. Pro případ, že by soud dospěl k závěru, že žalobkyně je podílovou spoluvlastnicí nemovitostí, namítá, že ta nikdy neprojevila zájem o jejich užívání, ačkoliv měla od domu klíče. Zdůrazňuje přitom, že žalobkyni nebránila ve vstupu do domu. První žádost o využití vlastnického práva pak byla ze strany žalobkyně učiněna až dne 10. 2. 2009, nicméně tuto považuje opět jen za čistě formální. Je tak přesvědčena, že pokud žalobkyně nikdy neprojevila zájem využít svého práva podílové spoluvlastnice, nemohla jí ani vzniknout žádná újma pramenící z nevyužívání takového práva. S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 471/05 dovozuje, že žalobkyni nesvědčí právo na vydání bezdůvodného obohacení, jelikož se podle ní nejedná o případ naplňující některou z jeho skutkových podstat předpokládaných ustanovením §451 obč. zák. S ohledem na uvedené navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně. Současně navrhla, aby byla odložena vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné, a proto navrhla, aby bylo podané dovolání odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 1. 1. 2013 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) zastoupenou advokátkou (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
O nesprávné právní posouzení věci (které jako dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. žalovaná uplatňuje) může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle nepřiléhavého právního předpisu, nebo správně vybraný právní předpis chybně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je přitom založeno na právním závěru, že žalovaná je povinna vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení vzniklé jí tím, že jako podílová spoluvlastnice užívala bez právního důvodu společnou věc nad rámec svého spoluvlastnického podílu.
Judikatura Nejvyššího soudu je již dlouhodobě ustálena v názoru, že hospodařením se společnou věcí ve smyslu §139 odst. 2 obč. zák. se rozumí též užívání nemovitosti. Každý spoluvlastník má právo užívat společnou věc v míře odpovídající jeho spoluvlastnickému podílu (§137 odst. 1 obč. zák.), a neumožňují-li existující poměry některému spoluvlastníkovi plnou realizaci tohoto práva, náleží mu za to odpovídající náhrada (§458 odst. 1 obč. zák.) jako kompenzace bezdůvodného obohacení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. listopadu 1999, sp. zn. 2 Cdon 1313/97, publikovaný v časopise Právní rozhledy, ročník 2000, sešit č. 2, str. 69, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 28. června 2007, sp. zn. 33 Odo 355/2005). Právo na peněžitou náhradu nevzniká pouze tehdy, byla-li mezi spoluvlastníky uzavřena dohoda o bezúplatném užívání společné nemovitosti (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2001, sp. zn. 25 Cdo 2616/99, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 261, ze dne 28. dubna 2004, sp. zn. 22 Cdo 2624/2003, nebo ze dne 24. ledna 2007, sp. zn. 33 Odo 778/2005). Jinými slovy řečeno, užívá-li spoluvlastník bez právního důvodu (zejména bez rozhodnutí většiny spoluvlastníků nebo bez dohody spoluvlastníků anebo bez rozhodnutí soudu) společnou věc nad rámec svého spoluvlastnického podílu, je povinen vydat to, oč se takovým užíváním obohatil, ostatním spoluvlastníkům podle pravidel o vydání bezdůvodného obohacení (§451 a násl. obč. zák.).
Dovolává-li se žalovaná závěrů z nálezu Ústavního soudu ze dne 22. února 2006, sp. zn. II. ÚS 471/2005, v němž tento soud dospěl k názoru, že „domáhá-li se podílový spoluvlastník peněžitého plnění vůči druhému spoluvlastníku, který bez dohody spoluvlastníků užívá společnou věc nad rámec svého spoluvlastnického podílu, nejedná se o nárok opírající se o bezdůvodné obohacení spoluvlastníka, ale o nárok mající základ v §137 odst. 1 ObčZ“, je třeba zmínit, že při rozhodování Ústavní soud v obdobných sporech nezastává v tomto ohledu jednotné stanovisko. Jako příklad je zde vhodné poukázat právě na to, že ve svém pozdějším nálezu ze dne 10. října 2007, sp. zn. I. ÚS 383/05, uveřejněném pod číslem 156 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, ročník 2007, potvrdil zcela správnost právního posouzení obdobných nároků tak, jak je dosahována na půdě Nejvyššího soudu, když uvedl, že z hlediska ústavně právního aprobuje judikaturu obecných soudů, z níž plyne, že „v případě, že spoluvlastník neužívá (nemůže užívat) společnou věc v rozsahu odpovídajícím jeho spoluvlastnickému podílu, aniž by mezi ním a druhým spoluvlastníkem (ostatními spoluvlastníky) byla uzavřena nájemní či jiná smlouva, spočívá (bezdůvodné) obohacení druhého spoluvlastníka (ostatních spoluvlastníků) v užívání většího rozsahu předmětu spoluvlastnictví, než který odpovídá jeho spoluvlastnickému podílu, bez placení úhrady za užívání tohoto podílu.“
Domáhá-li se tedy žalovaná, aby žalobkyní uplatněný nárok byl kvalifikován jako nárok spoluvlastníka podle §137 odst. 1 obč. zák., a nikoliv jako nárok z bezdůvodného obohacení, je nutno uvést, že posouzení odvolacím soudem bylo učiněno zcela v souladu s dosavadní judikaturou dovolacího soudu, nadto usměrněnou a korigovanou rozsudkem velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011, uveřejněným pod číslem 17, ročník 2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (na nějž a v něm zmiňovaná rozhodnutí lze v bližším rovněž odkázat). V tomto rozsudku Nejvyšší soud, i s přihlédnutím k závěrům vyjádřeným v již zmiňovaném nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 471/05, rozlišil situaci, v níž je spoluvlastník vyloučen z užívání společné věci v rozsahu odpovídajícím jeho spoluvlastnickému podílu na základě řádného právního důvodu (dohody spoluvlastníků, rozhodnutí většiny spoluvlastníků či rozhodnutí soudu) a v níž je spoluvlastník vyloučen z užívání společné věci v rozsahu odpovídajícím jeho spoluvlastnickému podílu, aniž by zde byl řádný právní důvod, jenž by jej z užívání vylučoval. Zatímco na nárok z užívání vyloučeného spoluvlastníka je v případě prve uvedeném třeba pohlížet jako na nárok podle §137 odst. 1 obč. zák., s ohledem na absenci právního důvodu vyloučení z užívání v druhém případě půjde o nárok z bezdůvodného obohacení (k tomu přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. února 2013, sp. zn. 28 Cdo 3762/2011, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 13. června 2013, sp. zn. III. ÚS 1275/2013, jako zjevně neopodstatněnou odmítl).
Jestliže tedy v nyní projednávané věci odvolací soud uzavřel, že mezi účastnicemi jako rovnodílnými spoluvlastníky nemovitostí nebyla uzavřena dohoda o způsobu užívání předmětných nemovitostí (a nebylo zde ani rozhodnutí soudu, když povaha projednávané věci vylučuje rozhodnutí většiny spoluvlastníků), za této situace žalovaná užívala výlučně nemovitosti, a vzniklo jí tím bezdůvodné obohacení, neboť bez právního důvodu užívala společnou věc (nemovitosti) nad rámec svého spoluvlastnického podílu, jde o závěr zcela správný.
Další dovoláním uplatněné námitky pak nesměřují primárně proti právnímu posouzení věci, nýbrž vytýkají především nesprávnost a neúplnost skutkových zjištění, na nichž je založen právní závěr o právu žalobkyně na zaplacení částky 120.000,- Kč jako bezdůvodného obohacení vzniklého tím, že žalovaná bez právního důvodu užívala nemovitosti nad míru svého spoluvlastnického podílu. Předně námitky dovolatelky vyslovené k otázce nabytí vlastnictví udělením příklepu žalobkyni v průběhu dražby po nařízení exekuce zcela opomíjejí ustálený výklad nabytí vlastnictví zmíněným způsobem, dle něhož je rozhodující jen to, že usnesení o příklepu nabylo právní moci a že vydražitel zaplatil nejvyšší podání, což v posuzované věci dovolatelka nikterak nezpochybňuje, přičemž předchozí vady řízení, včetně toho, zda dražební vyhláška nabyla právní moci, nejsou pro nabytí vlastnictví významné (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2006, sp. zn. 22 Cdo 850/2005). Navíc uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu (tj. že žalobkyně není vlastníkem poloviny předmětných nemovitostí, že se nedomáhala vstupu do nemovitostí, že žalovaná jí v tomto ani nebránila apod.), než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. pak nenaplňují ani výtky týkající se úplnosti provedeného dokazování a hodnocení provedených důkazů. Těmito námitkami žalovaná uplatňuje důvod, který není způsobilý založit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud tak shledal, že odvolací soud rozhodl věcně správně v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Ve věci tedy není naplněno ani jedno z hledisek, pro které by měla být Nejvyšším soudem dovozena přípustnost podaného dovolání podle §237 o. s. ř., a proto je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Podle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. má žalobkyně vůči žalované, jejíž dovolání muselo být odmítnuto, právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení sestávajících z odměny za 1 úkon právní služby (vyjádření ve věci - §11 odst. 1 písm. d/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen – „advokátní tarif“) počítané poté, co vyhláška č. 484/2000 Sb. byla z důvodu protiústavnosti s účinností od 7. 5. 2013 zrušena (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12), z tarifní hodnoty 120.000,- Kč (§8 odst. 1 advokátního tarifu), tj. ve výši 5.900,- Kč (§7 bod 5 advokátního tarifu), a paušální náhrady hotových výdajů advokáta v částce 300,- Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu), obojí navýšené o 21 % daně z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši
1.302,- Kč. Nejvyšší soud proto žalované uložil, aby žalobkyni nahradila náklady dovolacího řízení v celkové výši 7.502,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. dubna 2014
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D.
předseda senátu