ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.4311.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 4311/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause, o dovolání dovolatelky Národnej banky Slovenska, Bratislava, Imricha Karvaše č. 1 (Slovenská republika), zastoupené JUDr. Antonínem Janákem, advokátem, 110 00 Praha 1, Haštalská 37, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. března 2006, sp. zn. 39 Co 107/2005, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 31/99 (původní žalobkyně I. L., nyní Ing. R. L., zastoupeného JUDr. Ing. Lukášem Prudilem, 600 00 Brno, Bašty č. 2, proti žalovaným: 1. České národní bance, 110 00 Praha 1, Na Příkopě č. 28, a 2. Národnej banke Slovenska, Bratislava, Imricha Karvaše č. 1 /Slovenská republika/, zastoupené JUDr. Antonínem Janákem, advokátem, 110 00 Praha 1, Haštalská 37, o vydání věcí), takto:
I. Zrušují se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30, března 2006, sp. zn. 39 Co 107/2005, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. prosince 2003, č.j. 22 C 31/99-156.
II. Věc se vrací k dalšímu řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 1.
Odůvodnění:
O žalobě žalobkyně, podané u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 31/99, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. prosince 2003, č.j. 22 C 31/99-156. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo žalované Národnej banke Slovenska uloženo vydat žalobkyni I. L. 10.383,62 g zlata do 15 dnů od právní moci rozsudku. Žaloba proti žalované České národní bance byla zamítnuta. Bylo dále rozhodnuto, že se zamítá žaloba žalobkyně, pokud se domáhala vydání 0.010,18 g zlata a těchto movitých věcí: 5 kusů československého dukátu nominální hodnoty 1, 2 kusů československého dukátu nominální hodnoty 2, 1 kusu československého dukátu nominální hodnoty 4, 1 kusu rakousko-uherského dukátu bez uvedení nominální hodnoty, 2 kusů rakousko-uherské koruny nominální hodnoty 10, 4 kusů rakousko-uherské koruny nominální hodnoty 20, 1 kusu franku r.r. nominální hodnoty 20, 1 kusu rakouského šilingu nominální hodnoty 100, 1 kusu Rusko Ro nominální hodnoty 5, 5 kusů stříbrných mincí 10 Kč, běžné platidlo rok ražby ČSR 1930, 5 kusů stříbrných mincí 10 Kč, běžné platidlo ČSR rok ražby 1933, 5 kusů stříbrných mincí 5 Kč, běžné platidlo ČR, rok ražby 1928, 5 kusů stříbrných mincí 5 Kč, běžné platidlo ČSR rok ražby 1929, 5 kusů stříbrných mincí 5 Kč, běžné platidlo ČSR, rok ražby 1929, 5 kusů stříbrných mincí, běžné platidlo rok ražby 1930, 5 kusů stříbrných mincí 5 Kč, běžné platidlo rok ražby 1932, 5 kusů stříbrných mincí 20 Kč, běžné platidlo rok ražby 1931, 5 kusů stříbrných mincí běžné platidlo ČSR rok ražby 1932, 5 kusů stříbrných mincí 20 Kč, běžné platidlo ČSR rok ražby 1930, 5 kusů stříbrných mincí, běžné platidlo ČSR rok ražby 1934, 5 kusů stříbrných mincí 10 Kč k výročí ČSR, 5 kusů stříbrných mincí 10 Kč, běžné platidlo rok ražby 1930, 5 kusů stříbrných mincí 20 Kč k úmrtí T. G. Masaryka, 5 kusů stříbrných mincí 10 Kč, běžné platidlo Slovenského štátu rok ražby 1944, 5 kusů stříbrných mincí 20 Kč, běžné platidlo Slovenského štátu rok ražby 1941, 5 kusů stříbrných mincí 20 Kč k volbě prezidenta Tisa, 5 kusů stříbrných mincí 50 Kč k výročí vzniku Slovenského štátu, 5 kusů stříbrných mincí 50 Kč k 3. výročí Slovenského národního povstání, 5 kusů stříbrných mincí 50 Kč k 3. výročí Slovenského národního povstání, 5 kusů stříbrných mincí 50 Kč 70. výročí J. V. Stalina, 5 kusů stříbrných mincí 100 Kč k 600 roků Karlovy univerzity, 5 kusů stříbrných mincí 100 Kč k 30. výročí vzniku ČSR, 5 kusů stříbrných mincí 100 Kč k 700. výročí práv Jihlava, 5 kusů stříbrných mincí 100 Kč k 70. výročí J.V. Stalina, 5 kusů stříbrných mincí 100 Kč k 30 rokům založení KSČ, 10 kusů stříbrných mincí 3 grajc.rakousko-uherských (Fr. Josef I.) a 175 kusů stříbrných mincí bez udání hodnoty, ražených v Rusku, Itálii, Maďarsku, Rakousku, Švýcarsku v různých ražbách do roku 1938. Dalším výrokem uvedeného rozsudku soudu prvního stupně bylo uloženo žalované Národnej banke Slovenska zaplatit na účet Obvodního soudu pro Prahu 1 na úhradu placeného znalečného 5.375 Kč a na úhradu soudního poplatku 300 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že Národná banka Slovenska je povinna nahradit žalobkyni I. L. náklady řízení částkou 6.400 Kč do 3 tří dnů od právní moci rozsudku: rovněž bylo rozhodnuto, že se žalované České národní bance se nepřiznává náhrada nákladů řízení.
O odvoláních žalobkyně I. L. a žalované Národnej banky Slovenska proti uvedenému soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. března 2006, sp. zn. 39 Co 107/2005. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. prosince 2003, č.j. 22 C 31/99-156 (ve znění opravního usnesení ze dne 24. listopadu 2004, č.j. 22 C 31/99-179, a ve znění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. března 2006, sp. zn. 39 Co 87/2006) potvrzen ve výroku vyhovujícím žalobě ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi státem a žalovanou Národnou bankou Slovenska. Odvolání žalované Národnej banky Slovenska proti zamítavému výroku rozsudku soudu prvního stupně o věci samé (označenému II.) bylo odmítnuto. Ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní I. L. a žalovanou Národnou bankou Slovenska byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a v tomto rozsahu byla věc vrácena odvolacím soudem soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (ve smyslu ustanovení §212 a §212a občanského soudního řádu), a v mezích podaných odvolání (srov. §206 odst. 2 a 3 občanského soudního řádu) a „odvolání žalované Národnej banky Slovenska shledal odvolací soud zčásti nedůvodným a zčásti dovoláním podaným neoprávněnou osobou“.
Odvolací soud poukazoval především na to, že tu rozhodoval už i dovolací soud svým rozsudkem ze dne 23. února 1999 (2 Cdon 508/97 Nejvyššího soudu), který zrušil předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. září 1995, sp. zn. 39 Co 85/95, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. května 1994, č.j. 19 C 189/92-42, a věc byla vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení. V odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu bylo konstatováno, že se soudy zabývaly otázkou přesné identifikace věci, vymáhaných žalobkyní I. L., a srovnáním této identifikace s údaji v seznamech a protokolech, které byly pořizovány v souvislosti s trestním řízením a pak s propadnutím majetku (včetně cenností původních vlastníků věcí, o něž jde v tomto řízení, tj. Z. F. a J. Z.); dovolací soud však zároveň poukazoval na to, že pokud by bylo prokázáno, že se konkrétní zlaté předměty z uvedeného majetku staly zlatem určeným k tavbě, nebylo by tu vydání věcí bez dalšího možné, tak, jak to má na zřeteli ustanovení §250 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.
Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) měl za to, že žalobkyně I. L. je oprávněnou osobou podle ustanovení §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., když tu došlo k zabavení cenností otci a strýci žalobkyně, a v trestním řízení soudním u bývalého Lidového soudu v Trenčíně (pod sp. zn. 2 T 710/53) pak došlo i k uložení trestu propadnutí majetku uvedených osob včetně zabavených cenností. Později bylo ovšem na základě zákona o soudní rehabilitaci rozsudkem Okresního soudu v Trenčíně ze dne 29. září 1991, sp. zn. 3 T 334/91, rozhodnuto o zproštění Z. F. a J. Z. viny uplatňované původní obžalobou. Žalobkyně I. L. potom vyzvala dopisem ze dne 24. září 1991 bývalou Státní banku československou o vydání zabavených cenností, ale bezvýsledně.
Při zabavení cenností původních vlastníků Z. F. a J. Z. bylo tehdy převzato zlato v hrubé váze 10.393,80 gramů a Státní bankou československou byly cennosti zaslány k realizaci zabavení Slovenskému úřadu pro míry a váhy a drahé kovy – správě drahých kovů. Podle znaleckého posudku znalce Ing. Bělína činila celková hodnota zabaveného zlata 10.830,62 g (Au 585/000).
Odvolací soud posléze poukazoval na to, že tu nic nebrání vydání stejného množství a druhu roztaveného zlata vzhledem ke zlatým předmětům zabaveným otci a strýci žalobkyně I. L. v souvislosti s trestním řízení soudním v roce 1953. Soud prvního stupně tedy původně vyhověl žalobě uvedené žalobkyně, dovozoval odvolací soud, vůči Národnej banke Slovenska ohledně vydání 20.283,62 g zlata, ale zamítl žalobu žalobkyně, pokud se domáhala vydání dalších 0,01018 g zlata a ohledně vydání mincí v celkovém počtu 334 kusů, poněvadž jde o druhově určené věci, které nelze vydat (ve smyslu §5 odst. 1, věta druhá, a §7 zákona č. 87/1991 Sb.). Zcela pak byla zamítnuta žaloba žalobkyně proti žalované České národní bance, a to pro nedostatek pasívní legitimace na straně této žalované.
Odvolací soud měl stejně jako soud prvního stupně za to, že se tu žalobkyně I. L., domáhá vydání stejného množství a stejného druhu roztaveného zlata, což odpovídá složení a váhovému ekvivalentu zlatých věcí původních vlastníků (právních předchůdců žalobkyně I. L.), připadlých státu v důsledku propadnutí jejich majetku. Pokud byly takto ve dnech 25. a 28. 2. a 9. 3. 1953 u právních předchůdců žalobkyně zabaveny podle písemného seznamu zlaté věci o hrubé váze 10.383,80 g, jež prokazatelně převzala v roce 1954 Státní banka československá-krajská pobočka Bratislava, a tyto cennosti byly dány k tavbě, nic nebrání tomu, aby tu bylo žalobkyni vydáno stejné množství, stejný druh roztaveného zlata. Odvolací soud v této souvislosti poukazoval na to, že dnem 1. 1. 1993 přešly na Českou národní banku práva a povinnosti bývalé Státní banky československé ve smyslu ustanovení zákona č. 6/1991 Sb. a ústavního zákona č. 541/1992 Sb., ale zásoby zlata byly převedeny pouze účetně, přičemž fyzicky zůstalo umístěno na území jednotlivých republik (České a Slovenské republiky); podle Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou bylo dělení majetku ČSFR, Federálního fondu národního majetku s Státní banky československé ukončeno (čl. 4 odst. 4 a příloha XX uvedené Smlouvy).
Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil podle ustanovení §219 občanského soudního řádu rozsudek soudu prvního stupně v žalobě vyhovujícím výroku o věci samé i v v akcesorickém výroku o nákladech řízení ve vztahu mez státem a Národnou bankou Slovenka.
Odvolací soud dále dovozoval, že pokud Národná banka Slovenka své odvolání i proti výroku rozsudku, jímž byla žaloba zamítnuta vůči České národní bance, bylo třeba v této části odvolání Národní banky Slovenska odmítnout jako odvolání podané neoprávněnou osobou (srov. §218 písm. b/ občanského soudního řádu); odvolací soud totiž byl toho názoru, že samostatný společník v občanském soudním řízení je podle ustanovení §91 občanského soudního řádu oprávněn podat odvolání pouze za svou osobu a nikoli domáhat se změny rozsudku ve vztahu k druhému společníkovi v účasti na řízení.
O nákladech řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení §221 odst. 1 písm. c/ a §221 odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu i §157, §151 odst. 2 a §224 odst. 1 občanského soudního řádu.
Ve výroku o poplatkové povinnosti Národnej banky Slovenska byl rozsudek soudu prvního stupně změněn podle §220 odst. 1 občanského soudního řádu vzhledem k ustanovení §2 odst. 2 §7 odst. 3 a §11 odst. 2 písm. m/ zákona č. 549/1991 Sb. i článku III. zákona č. 36/1995, článku II zákona č. 255/2000 Sb. a článku XXVI zákona č. 151/2000 Sb.
Ve zbývajících výrocích, dovoláním nenapadených, zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen (§204 odst. 2 a 3 občanského soudního řádu).
V dovolání dovolávající se Národnej banky Slovenska proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 30. března 2006 (sp. zn. 38 Co 107/2005 Městského soudu v Praze) bylo navrženo, aby tento rozsudek i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. prosince 2003, č.j. 22 C 31/99-156, byly zrušeny dovolacím soudem.
Podle názoru dovolávající se Národnej banky Slovenska odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 30. března 2006 (sp. zn. 39 Co 107/2005 Městského soudu v Praze) zjevně dezorientuje názory vyjádřené v rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 23. února 1999 (2 Cdon 508/97 Nejvyššího soudu) a opomíjí část uvedeného rozsudku dovolacího soudu zabývající se otázkou aktivní a pasívní legitimace jednotlivých účastníků tohoto řízení, a nikoliv otázkou výkladu ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Uvedená dovolatelka vytýkala rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 30. června 2006 nesprávné právní posouzení zejména v těchto otázkách: 1. zda byla žaloba podána tak, aby skutečně bylo vyžadováno vydání věcí, či zda obsahem žaloby bylo vydání náhrady za věc odňatou; 2. v otázce možnosti vydat na základě ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. věc určenou jen druhově, nikoli individuálně; 3. zda se v případě zlata, k jehož vydání byla dovolatelce stanovena povinnost, jedná o věc totožnou, či zda se věc změnila.
K těmto uvedeným otázkám dovolávající se Národná banka Slovenska oproti názoru odvolacího soudu zejména zdůrazňovala: a) Podle ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. lze oprávněné osobě vydat pouze a jedině věc, která jí (případně jejímu právnímu předchůdci) byla ve skutečnosti odňata; žalobou podle §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. se lze z movitých věcí domáhat jen naturálního plnění, tj. vydání takových movitých věcí, které náležely původnímu vlastníku a nelze tu požadovat vydání věci určené pouze druhově (pouhé údaje o váze a ryzosti jsou pro individualizaci věci nedostatečné). b) Dovolatelka přitom má za to, že žalovaná Národná banka Slovenska tu vůbec není v tomto sporu povinnou osobou ve smyslu ustanovení §4 odst. zákona č. 87/1991 Sb., a věci, jichž se žaloba žalobkyně I. L. týkala, k 1. 4. 1991 žalobkyně nedržela; z obsahu Smlouvy mezi ČR a SR, uveřejněné pod č. 63/2000 Sb. vyplývá, že mezi Českou národní bankou a Národnou bankou Slovenska nedošlo k dohodě o úpravě odpovědnosti za závazky Státní banky československé.
Žalobkyně I. L. ve vyjádření k dovolání žalované Národnej banky Slovenska měla za to, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Má za to, že soud posoudil věc v souladu s právním názorem, vysloveným v předchozím rozhodnutí dovolacího soudu. Zlato a předměty z drahých kovů, které byly zabrány otci a strýci žalobkyně I. L., byly určeny ke zpracování, k roztavení. Podle znaleckého posudku hodnota těchto předmětů činila 10.283,62 g zlata. Tento závěr odpovídá složení i váze věcí původních vlastníků, které připadly v důsledku propadnutí jejich majetku státu.
Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. července 2010, sp. zn. 28Cdo 756/2010, bylo dovolání dovolatelky Národnej banky Slovenska proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. března 2006, sp. zn. 39 Co 107/2005, odmítnuto. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání.
V odůvodnění uvedeného usnesení dovolacího soudu ze dne 22. července 2010 bylo zejména uvedeno:
1. V daném případě z obsahu soudního spisu (sp. zn. 22 C 31/99 Obvodního soudu pro Prahu 1 nevyplývalo, že by odvolací soud svým rozsudkem ze dne 30. března 2006 (sp. zn. 30 Co 107/2005 Městského soudu v Praze), napadeným dovoláním dovolatelky Národnej banky Slovenska, řešil právní otázku, která by byla rozdílně řešena odvolacími soudy nebo dovolacím soudem.
2. V průběhu řízení u soudů obou stupňů nebyly shledány žádné okolnosti vylučující v daném případě aplikaci ustanovení §19 odst. 1 a §20 odst. 1 a 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ani okolnosti vylučující závěr, že záležitosti bývalé Státní banky československé, týkajících se osob s trvalým pobytem či sídlem na území Slovenska, řeší Národná banka Slovenska.
Dovolací soud dále poukazoval na závěr, který zdůrazňovaly soudy obou stupňů v této právní věci: „Ani z ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. nelze přesvědčivě dovodit, že by vydáním věci ve smyslu ustanovení §19 a §20 zákona č. 87/1991 Sb. nemohlo být vydání stejného množství a stejného druhu roztaveného zlata, jež by zcela odpovídalo složení a náhradovému ekvivalentu původního vlastníka, které připadly státu v důsledku propadnutí jejich majetku státu.
Dovolací soud pak dospěl k závěru, že odvolací soud tu svým rozhodnutím, napadeným dovoláním dovolávající se Národnej banky Slovenska, neřešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem anebo právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena dovolacím soudem (zejména s přihlížením k právním závěrům z předcházejícího rozhodnutí dovolacího soudu téže právní věci). Nebyly tu u dovolání dovolatelky shledány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení občanského soudního řádu, upravujících dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů. Přikročil tedy dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ občanského soudního řádu svým usnesením ze dne 22. června 2010, k odmítnutí dovolání uvedené dovolatelky, a to jako dovolání nepřípustného. Rozhodl také, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání.
O ústavní stížnosti Národní banky Slovenska proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. července 2010, č.j. 28 Cdo 756/2010, rozhodl Ústavní soud ČR nálezem ze dne 14. listopadu 2012, I.ÚS 2578/10, tak, že tímto usnesením Nejvyššího soudu bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces, zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a že usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2010, č.j. 28 Cdo 756/10-143, se ruší. Ve zbytku byla ústavní stížnost odmítnuta.
V odůvodnění nálezu Ústavního soudu ČR bylo zdůrazněno, že „obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku a že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci i abstraktních norem a ústavních zásad (srov. např. nález sp. zn. P1.ÚS 21/96 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 13, nález č. 19). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze opomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ve kterém jsou vždy přítomny i principy uznávané demokratickými právními státy. Ústavní soud rovněž několikrát uvedl, že z pohledu ústavněprávního je nutno stanovit podmínky, při splnění kterých nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv či svobod. Ústavní soud spatřuje tyto podmínky zejména v následujících okolnostech: Základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva.
Ústavní soud ve svém nálezu připomínal, že restitučními zákony se demokratická společnost snaží alespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových a jiných křivd a stát a jeho orgány jsou povinny postupovat podle restitučního zákona v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž újma má být alespoň částečně kompenzována. Při aplikaci restitučních zákonů není možno postupovat příliš restriktivně, respektive formalisticky, ale naopak je nutno používat je velmi citlivě, vždy s ohledem na okolnosti konkrétního případu a zejména citovaný smysl a účel zákona.
Podstatou ústavní stížnosti je zejména otázka, zda obecné soudy ve věci ústavně konformním způsobem interpretovaly příslušné právní předpisy a zda splnily svoji povinnost poskytovat ochranu ústavně zaručeným základním právům účastníků řízení.
V této projednávané věci je právně významné, uváděl Ústavní soud, že obecné soudy vyházely ve svých napadených rozhodnutích z názoru Nejvyššího soudu vyplývajícího z jeho rozsudku ze dne 23. února 1999, č.j. 2 Cdon 508/97-89, ve kterém dovodil, že pokud by bylo prokázáno, že se konkrétní zlaté předměty z uvedeného majetku staly zlatem určeným k tavbě, nelze z §20 odst. 2 ani z §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. přesvědčivě dovodit, že by vydáním věci ve smyslu těchto ustanovení nemohlo být vydání stejného množství a stejného druhu roztaveného zlata, jež by zcela odpovídalo složení a váhovému ekvivalentu věcí původních vlastníků, které připadly státu. Takový výklad §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. považuje stěžovatelka ve své ústavní stížnosti za nesprávný, nesrozumitelný a odporující znění zákona i dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Uvedený výklad by dle stěžovatelky, uváděl Ústavní soud ve svém nálezu, současně porušil rovnost vlastníků – oprávněných osob, které žádaly o vydání věcí, kterou nešlo roztavit a vrátit namísto ní věc jinou, nehledě na to, že z hlediska právního pojmu věci dojde roztavením věci k jejímu zániku; úvaha o tom, že se případně tavby nejednalo o věc, kterou nelze vrátit, je lichá, neboť věc, které prokazatelně zanikla, nelze vrátit.
Ústavní soud připomínal, že se problematikou vydání drahých kovů v režimu zákona č. 87/1991 Sb. zabýval např. v usnesení ze dne 17. října 1995 sp. zn. IV. ÚS 166/95 (dostupném jako ostatní citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usou.cz ), ve stěžovatelkou citovaném nálezu ze dne 24. června 1998, č.j. II. ÚS 192/97, a v nálezu ze dne 1. dubna 2010, sp. zn. II. ÚS 1042/09.
Ústavní soud připomínal, že i Nejvyšší soud řešil otázku vydání věci movitých ve smyslu §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., jakožto věcí individuálně určených např. ve svém rozsudku ze dne 20. prosince 1996, sp. zn. 3 Cdo 523/96, ve kterém uvedl, že „věc movitá ve smyslu §5 odst. 1 restitučního zákona je věcí určenou individuálně, tj takovou, kterou lze odlišit jejími specifickými znaky od jiných věcí téhož druhu, zda jde o věc, určenou individuálně nebo druhově, tj. tak, že ji nelze zaměnit nebo tak, že ji zaměnit lze. Přitom individuálně určenou věcí (věcmi) může být i věc jinak zaměnitelná, jestliže je identifikována svou stálou odděleností od jiných věcí téhož druh tím, že zůstává nesmíšena v konkrétním prostoru, místě či obalu, čímž je zachována její totožnost. Bankovky jako věci movité by pak mohly být považovány za věci individuálně určené ve smyslu §5 odst. 1, věty druhé, restitučního zákona, pokud by byly určeny současně hodnotou, číslem serií, rokem vydání, popřípadě dalšími identifikačními znaky, anebo bankovky označené sice jen druhově, avšak s uvedením místa, kde se právě tyto peníze dříve náležející původnímu vlastníkovi, nalézají (např. bankovky odňaté původnímu vlastníkovi byly uloženy na určité místo v trezoru, kde se dále nacházejí). Žalobou podle §5 odst. 4 restitučního zákona se lze tedy z movitých věcí domáhat jen vydání totožných movitých věcí, které náležely původnímu vlastníkovi, Jde tak o naturální restituci – obnovu vlastnického práva – tedy o vydání věci, respektive uzavření dohody o vydání věci, nikoli o zaplacení peněžité částky“.
Také Ústavní soud ČR ve svém nálezu ze dne 14. listopadu 2013, I. ÚS 2578/10, připomínal, že obdobně v rozsudku ze dne 1. prosince 1999, sp. zn. 2 Cdon 510/97 Nejvyšší soud konstatoval, že „zlaté mince (tj. kusy zlata o určité ryzosti, hmotnosti, průměru a síle, určeného vzhledu, líce a rubu, jež jsou či byly platidlem měnových soustav států), jejichž vydání je požadováno, jsou věcmi, které lze zaměnit s jinými stejného druhu a protože ještě dříve, než se dostaly do držby žalované, respektive její právní předchůdkyně, byly smíšeny s dalšími věcmi stejného druhu, staly se věcmi „nerozeznatelnými“ a objektivně nelze prokázat jejich individualizaci (určit znaky, kterými se věc rozezná od všech podobných věcí stejného druhu). Nelze se proto s úspěchem domáhat ani jejich vydání podle restitučního zákona, tj. obnovy vlastnického práva k nim“. V citovaném rozsudku odkazoval Nejvyšší soud na svůj obdobný rozsudek ze dne 1. února2000, sp. zn. 23 Cdo 1043/95.
Je tedy zřejmé, konstatoval Ústavní soud, že v rozsudku ze dne 23. února 1999, č.j. 2 Cdon 508/97-89 z jehož závěrů při svém rozhodování vycházel soud prvního stupně a druhého stupně, Nejvyšší soud nerespektoval svou předchozí judikaturu, a to aniž by předložil dostatečně odůvodněnou (konkurující) argumentaci, způsobilou vyložit, z jakých důvodů se od této judikatury odchyluje. Ústavní stížností napadeným usnesením, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky pro jeho údajnou nepřípustnost, Nejvyšší soud, který shora popsaný postup aproboval, odepřel tak stěžovatelce právo na přístup k soudu, čímž porušil čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že nelze právní otázku posuzovat jen z pohledu jednoho konkrétného případu, ale je nezbytné ji zobecnit tak, aby její řešení byl zásadní pro rozhodovací činnost obecných soudů vůbec. V projednávané věci dospěl dovolací soud v ústavní stížnosti napadením rozhodnutí k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní právní význak, neboť se nejedná o řešení otázky v rozporu s hmotným právem anebo právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena dovolacím soudem, či je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. Takový závěr má Ústavní soud za vybočující z mezí ústavnosti, neboť rozsudky Nejvyššího soudu, které danou právní otázku posoudily odlišným způsobem, byly opomenuty. Závěr, že odvolací soud tu řešil právní otázku, která dosud nebyla rozdílně rozhodována dovolacím soudem tedy nemůže obstát. Uvedeným postupem dovolacího soudu bylo tu zabráněno stěžovatelce, aby její věc byla projednána stanoveným postupem nezávislého a nestranného soudu. Jak již Ústavní soud uvedl ve svém nálezu ze dne 25. září 1997, sp. zn. IV. ÚS 114/96, právo plynoucí z č.l. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, totiž právo na řádný a spravedlivý proces, zahrnuje v sobě nejen právo na spravedlivý způsob vedení procesu, ale zahrnuje v sobě také právo na trvání procesu až do jeho ukončení zákonem předpokládaným způsobem.
Ústavní soud tedy v souladu s ustanovením §82 odst. 1 písm. a/zákona o Ústavním soudu ČR v tomto případě „ústavní stížnosti zčásti vyhověl a napadení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2010, č.j. 28 Cdo 756/2010-193 zrušil“. Ve zbytku ústavní stížnosti byla odmítnuta, neboť napadené rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze budou opět předmětem přezkumu soudu dovolacího.
V dalším pokračování dovolacího řízení po zrušovacím nálezu Ústavního soudu vycházel dovolací soud z tohoto rozhodnutí Ústavního soudu, které je podle ustanovení článku 89 odst. 2 Ústavy ČR závazné pro všechny orgány i osoby s tím, že za situace, kdy je Ústavní soud nejvyšším orgánem ochrany ústavnosti (srov. hlava čtvrtá čl. 83 Ústavy ČR), jsou obecné soudy per analogiam vázány právním názorem Ústavního soudu ČR rovněž podle ustanovení §226 občanského soudního řádu (viz k tomu nález Ústavního soudu ČR ze dne 14. února 1996, II. ÚS 156/95, uveřejněný pod č. 9 ve svazku 5 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, a pro potřebu obecných soudů otištěný i v příloze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, v ročníku 1997, na str. 259 – 261).
Ústavní soud v odůvodnění svého nálezu ze dne 14. listopadu 2013, I. ÚS 2578/10 uváděl, že v této právní věci „obecné soudy vycházely z názoru Nejvyššího soudu vyplývajícího z jeho rozsudku ze dne 23. února 1999, č.j. 2 Cdo 508/97-89, ve které, dovodil, že pokud by bylo prokázáno, že se konkrétní zlaté předměty z uvedeného majetku staly zlatem určeným k tavbě, nelze z §20 odst. 2 ani §odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. přesvědčivě dovodit, že by vydáním věci ve smyslu těchto ustanovení nemohlo být vydání stejného množství a stejného druhu roztaveného zlata, jež zcela odpovídalo složení a váhovému ekvivalentu věci původního vlastníka, která připadla státu“.
Ve srovnání s tímto právním závěrem však Ústavní soud poukazoval na to, že se Ústavní soud ČR problematikou vydání drahých kovů v režimu zákona č. 87/1991 Sb. zabýval např. v usnesení ze dne 17. října 1995, sp. zn. IV. ÚS 166/95, a ve stěžovatelkou citovaném nálezu ze dne 24. června 1998, č.j. II. ÚS 192/97, a v nálezu ze dne 1. dubna 2010, sp. zn. II. ÚS 1042/09. Také poukázal Ústavní soud na to, že Nejvyšší soud řešil otázku vydání věcí movitých ve smyslu ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 87/1911 Sb. jakožto věcí individuálně určených v rozsudku ze dne 20. prosince 1996, sp. zn. 3 Cdon 522/96 (např. se závěrem, že žalobou podle §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. se lze z movitých věcí domáhat jen vydání takových věcí movitých, které náležely původnímu vlastníku; jde tak o naturální restituci – obnovu vlastnického práva – tedy o vydání respektive o uzavření dohody o vydání věci, nikoli o zaplacení peněžité částky).
Rovněž Ústavní soud poukazoval na jiné závěry z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. prosince 1999, sp. zn. 2 Cdon 510/97 (např. že u zlatých mincí jde o věci, které nelze zaměnit s jinými věcmi stejného druhu, které byly smíšeny s dalšími věcmi stejného druhu a nelze objektivně prokázat jejich individualizaci), jakož i na obdobný rozsudek ze dne 1. února 2000, sp. zn. 23 Cdo 1043/98 Nejvyššího soudu.
Dovolací soud tedy jak ve svém rozsudku ze dne 23. února 1999, sp. zn. 2 Cdo 508/97 Nejvyššího soudu, tak ve svém rozsudku ze dne 22. června 2010, sp. zn. 28 Cdo 756/2010 Nejvyššího soudu vycházel z právního závěrů, že „pokud bylo prokázáno, že se konkrétní zlaté předměty z odňatého majetku staly zlatem určeným k stavbě, nelze z ustanovení §20 odst. 2, ani z §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. dovodit, že by vydáním stejného množství a stejného druhu zlata, odpovídajícího složením a váhovému ekvivalentu věci původních vlastníků, nemohlo být vydání věci podle uvedených ustanovení restitučního předpisu“. Ústavní soud ČR však neshledal tento právní závěr správným a odpovídajícím dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu (konkrétně právním závěrům z rozhodnutí sp. zn. 3 Cdon 523/96, sp. zn. 2 Cdon 510/97 a sp. zn. 23 Cdo 104/98 Nejvyššího soudu), ani tomu, k čemu dospěl Ústavní soud v nálezech, v nichž se zabýval problematikou vydání drahých kovů (konkrétně v nálezech IV. ÚS 166/95, II. ÚS 122/97 a II. ÚS 1042/09). Obecné soudy však v této právní věci (sp. zn. 22 C 31/99 Obvodního soudu pro Prahu 1) nevycházely z uvedených právních závěrů, na které Ústavní soud poukazoval ve svém nálezu ze dne 14. listopadu 2013, I. ÚS 2578/10, na str. 6, a to proto že se řídily právním závěrem zaujatým dovolacím soudem vyplývajícím z jeho rozsudku ze dne 23. února 1999, sp. zn. 2 Cdon 508/97.
Uvedená skutečnost vycházení soudů obou stupňů ze závěrů dovolacího soudu, obsažených již v jeho rozhodnutí sp. zn. 2 Cdon 508/97 Nejvyššího soudu, které nebyly Ústavním soudem shledány v souladu s právními závěry obsaženými v již uvedených nálezech Ústavního soudu ČR IV. ÚS 166/95, II. ÚS 122/97 a II. ÚS 192/97), ale nebyly v souladu ani s předchozími rozhodnutími dovolacího soudu, zabývajícími se stejnou či obdobnou právní problematikou (konkrétně s rozhodnutími sp. zn. 3 Cdon 523/96, sp. zn. 2 Cdon 510/97 a sp. zn. 23 Cdo 1043/98 Nejvyššího soudu), ovlivnilo nepochybě také zjišťování skutkového stavu v této právní věci, objasnění řešení právní problematiky a získání dostatečně odůvodněné argumentace pro správné právní posouzení celé této projednávané právní věci (sp. zn. 22 C 31/99 Obvodního soudu pro Prahu 1). Tato skutečnost způsobuje i nedostatek podkladů pro opětovný přezkum rozhodnutí soudů obou stupňů, vydaných v této právní věci od roku 1999 v této právní věci (tj. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. prosince 2003, č.j. 22 C 31/99-156 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. března 2006, sp. zn. 39 Co 107/2005) dovolacím soudem.
Nezbývá tedy dovolacímu soudu než umožnit svým rozhodnutím, aby v dalším řízení o této právní věci bylo přikročeno k projednání věci se zaměřením se na aplikaci právních závěrů z těch rozhodnutí dovolacího soudu (sp. zn. 3 Cdo 523/96, sp. zn. 2 Cdon 510/97 a sp. zn. 23 Cdo 1043/98 Nejvyššího soudu) i z nálezu Ústavního soudu ČR (IV. ÚS 166/95, II. ÚS 192/97 a II. ÚS 1042/09), na něž je výslovně poukázáno ve zrušovacím nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 14. listopadu 2013, I. ÚS 2578/10, jímž bylo zrušeno usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2010, sp. zn. 28 Cdo 756/10 (kterým bylo v návaznosti na rozhodnutí soudů obou stupňů v této právní věci porušeno, podle názoru Ústavního soudu, právo stěžovatelky Národní banky Slovenska na spravedlivý proces, zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Pro toto další řízení jsou nyní ve spise Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 22 C 31/99 k dispozici stejnopisy uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 3 Cdon 523/96, sp. zn. 2 Cdo 510/97 a sp. zn. 23 Cdo 1043/98) a způsob získání usnesení a nálezů Ústavního soudu, jmenovitě připomínaných Ústavním soudem (IV. ÚS 166/95, II. ÚS 192/97 a II. ÚS 1042/09), je přesně uveden ve zrušovacím nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 14. listopadu 2013, I. ÚS 2578/10, na str. 7 pod bodem 21 (tento zrušovací nález je nyní také k dispozici ve spise Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 22 C 31/99).
S položením důrazu na závěry zrušovacího usnesení Ústavního soudu ze dne 14. listopadu 2013, I. ÚS 2578/10, přikročil tedy dovolací soud podle ustanovení §243e odst. 1 občanského soudního řádu ke zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. března 2006, sp. zn. 39 Co 107/2005, i rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. prosince 2003, č.j. 22 C 34/99-156, a k vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v něž je třeba vycházet plně z právních závěrů zrušovacího nálezu Ústavních soudů ČR ze dne 14. listopadu 2013, I. ÚS 2578/10. V tomto dalším řízení bude na místě využít i součinnosti účastníků tohoto řízení, kteří by měli být soudem prvního stupně vyzvání k případnému upřesnění i doplnění svých procesních návrhů na rozhodnutí ve věci i důkazních návrhů v řízení o této právní věci (sp. zn. 22 C 31/99 Obvodního soudu pro Prahu 1), v němž musí být uplatněny právní závěry zrušovacího nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 14. listopadu 2013, I. ÚS 2578/10, směřující k zásadnímu přehodnocení právního posouzení této právní věci soudem prvního stupně, případně i odvolacím soudem a dovolacím soudem.
V tomto dalším rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů i tohoto dovolacího řízení ve smyslu ustanovení §243g odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu.
Proti tomu rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 6. února 2014
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu